„Při interakci s ostatními lidmi jste schopni vnímat Bytí, které se skrývá za tou lidskou formou. A to je to, co se možná tradičně nazývá hlubokou schopností empatie. Skutečným významem empatie je pocítit Bytí toho druhého a v tomto vnímání si uvědomit, že žádný ‚druhý‘ neexistuje. A tak, když zakoušíte toto sdílené Bytí – toto vnímání společného Bytí – můžeme říct, že právě to je láska. Ta skutečná Láska.“ ****************************************************************
Tento Tolleho vhled nás vede přímo k jádru nedvojnosti (advaita). Často se domníváme, že empatie je proces, kdy jedna osoba (já) soucítí s jinou osobou (ty). Tolle však odkrývá hlubší rovinu: skutečná empatie není mostem mezi dvěma břehy, ale poznáním, že řeka i oba břehy jsou jedním a týmž.
Jednota za maskou formy
Jak učil Ramana Maharši, otázka „Kdo jsem já?“ nás nakonec dovede k poznání, že individuální já (ego) je pouhou iluzí. Pokud neexistuje oddělené „já“, nemůže existovat ani oddělený „druhý“. To, co vnímáme jako jiného člověka, je pouze jiný tvar téhož vědomí. Maharši často zdůrazňoval, že nejvyšší formou pomoci a lásky k ostatním je uvědomění si vlastního Já (Átman), protože v něm jsou všichni zahrnuti.
Láska jako absence duality Nisargadatta Maharadž v knize Já jsem To uvádí:
„Když vím, že jsem všechno, je to láska. Když vím, že nejsem nic, je to moudrost. Mezi těmito dvěma póly plyne můj život.“
Z tohoto pohledu není láska emocí, kterou k někomu cítíme, ale stavem, kdy mizí hranice. Pokud cítíme „sdílené Bytí“, o kterém mluví Tolle, přestáváme na druhého nahlížet skrze jeho příběh, tělo nebo mysl. Vidíme jen to samé „Jsem“, které pulzuje v nás.
Praxe v každodenním životě
Skutečná empatie tedy nevyžaduje mentální úsilí pochopit cizí emoce. Vyžaduje ztichnutí. V tichu své vlastní přítomnosti rozpoznáváme přítomnost toho druhého. V ten moment se „já“ a „ty“ rozpouští v čistém Bytí.
Tato „skutečná Láska“ není selektivní. Je to přirozené vyzařování Skutečnosti, která ví, že vše, co potkává, je jen ona sama v jiném převleku.
Eckhart Tolle ve své promluvě o empatii otevírá bránu k něčemu, co přesahuje běžné psychologické chápání vztahů. Říká:
„Skutečným významem empatie je pocítit Bytí toho druhého a v tomto vnímání si uvědomit, že žádný ‚druhý‘ neexistuje. A tak, když zakoušíte toto sdílené Bytí – můžeme říct, že právě to je skutečná Láska.“
Tento vhled nás vede přímo k jádru nedvojnosti (advaita). Skutečná empatie není mostem mezi dvěma břehy, ale rozpoznáním, že řeka i oba břehy jsou jedním a týmž vědomím.
Bariéra posuzující mysli
Proč může být tak těžké toto jednotné Bytí vnímat neustále? Ve skutečnosti toto vnímání není nijak těžké, pokud mu nezaclání bariéra posuzující mysli. Problém nastává v momentě, kdy se vědomí začne připoutávat k mysli, která zrovna vytváří iluzi oddělenosti – pocit cizosti.
Jakmile naše mysl onálepkuje druhého člověka mysl například jako „idiota“ a my se s ní ztotožníme – díváme se na druhého člověka s odporem, mizí šance poznávat jeho Bytí a začínáme vidět pouze svůj vlastní mentální koncept. V ten moment se naše vnímání zastaví na povrchu. Naopak, pokud druhému říkáme například „příteli“ (tak jako to dělal například Eduard Tomáš), můžeme v něm vidět stejné dokonalé Bytí jako v sobě. Rozdíl je v tom, jestli naše mysl připouští blízkost - spojení (jóga = spojení), nebo naše mysl buduje odpor a zeď z iluze oddělenosti.
Láska jako absence duality
Ramana Maharši často zdůrazňoval, že nejvyšší formou lásky je uvědomění si vlastního Já (Átman), protože v něm jsou všichni zahrnuti. Pokud skrze ticho mysli zmizí pocit odděleného „já“, přirozeně mizí i oddělený „druhý“. To, co vnímáme jako jiného člověka, je pouze jiný tvar stejného vědomí.
Nisargadatta Maharadž k tomu v knize Já jsem To dodává:
„Když vím, že jsem všechno, je to láska. Když vím, že nejsem nic, je to moudrost.“
Z tohoto pohledu není láska emocí, kterou k někomu „vysíláme“, ale stavem, kdy mizí hranice. Skutečná empatie nevyžaduje mentální úsilí; vyžaduje vnitřní uvolnění. V tichu své vlastní přítomnosti rozpoznáváme přítomnost toho druhého jako svou vlastní.
Praktické rozpoznání
Cesta k této realizaci vede skrze rozpoznání okamžiku, kdy naše mysl začne vytvářet „cizost“. Když se přestaneme dívat skrze připoutanost k odsuzujícím soudům, mysl klesá pod jakoukoliv formu do hlubin nejčistšího poznání skutečnosti. Vidíme skrz formu – forma je prázdná a bezpředmětná.
V tomto bodě je zcela lhostejné, jakou má kdo podobu, minulost, schopnosti, vlastnosti nebo pověst. Toto rozpoznání se týká i těch, kteří již tělo opustili a jsou na „druhém břehu“. Jsou tou nekonečnou láskou, která je v nás, jsou tím blahem a štěstím, kterým Láska sama ve své podstatě je. V tomto bezprostředním uvědomění zbývá jen tichá radost z existence, která je blízká, společná a nedělitelná.
Na cestě sebepoznání se často objeví poslední obranná věta mysli: „Můžeš v tom klidu spočinout, ale nenech se jím pohltit. Zachovej si odstup.“
Zní to rozumně, dokonce duchovně. Ve skutečnosti je to však poslední pokus ega udržet si existenci. Ego říká: „Klid si dopřej jako lázeň, ale pak se vrať zpět ke mně.“
Jenže dokud je tu někdo, kdo „spočívá v tichu“, ticho není úplné. Je to stále vztah dvou: já a ticho.
Spočinutí vs. Utonutí
Mezi „spočinutím“ a „pohlcením“ je zásadní rozdíl.
Spočinutí je stále aktivita osoby. Já jsem tady, klid je tam — a já si do něj na chvíli sednu jako do křesla. Dualita trvá. Je tu někdo, kdo klid pozoruje, užívá si ho a může o něj zase přijít.
Pohlcení je konec duality. Vlna se nerozhodla „spočívat“ na oceánu. Ona poznala, že oceánem je. V tom okamžiku už není nikdo, kdo by byl pohlcen. Zůstává jen Oceán.
Strach z rozpuštění
Proč se bojíme pohlcení? Protože mysl věří, že by přestala existovat. Představuje si to takto:
„Když se v tom ztratím, kdo bude řešit praktický život?“
„Kdo bude dávat pozor, co je správně?“
„Kdo bude mít věci pod kontrolou?“
Nisargadatta by se jen usmál. Život se děje sám. Tělo dýchá, srdce bije, inteligence jedná.
Pohlcením nezmizí schopnost fungovat — zmizí jen ten napjatý pocit, že já jsem konatel, že já musím vše držet pohromadě.
To, co zůstává, není prázdnota, ale živá, lehká přítomnost, která jedná bez úsilí.
Jednota nemá hranice
Říkat „nepohltit se“ je jako říkat: „Buďme jedním, ale každý na svém písku.“
To není jednota Bytí. To je jen dohoda mezi dvěma egy, která se tváří jako duchovno.
Skutečné Bytí nezná „trochu“. Buď je tu oddělenost, nebo není. Jakmile si v nekonečném oceánu vyhradíte malý ostrůvek pro své „já“, vzniká znovu svět napětí, porovnávání a strachu.
Nebojte se utonutí v Bytí
To, co v oceánu Bytí „umírá“, nikdy skutečně neexistovalo. Byla to jen představa, jméno, myšlenka.
To, co mizí, je omezenost. To, co zůstává, je nesmrtelné, bezbřehé a nevýslovně krásné.
Nejsme tu proto, abychom v Bohu občas odpočívali. Jsme tu proto, abychom poznali, že jsme tím, v čem vše vzniká a zaniká.
A v tomto poznání už není nikdo, kdo by mohl stát na břehu a bát se hloubky.
Tazatelka: Zápasím s představou, že „Já jsem“ nebo Bytí je ničím (prázdnotou). Představuji si to jako průhledné želé – prostě to tam je. Ale když pak popisujeme podstatu Bytí a onoho „Já jsem“ jako milující, soucitnou a pokojnou, říkám si: „Vždyť je to nicota.“ Pro mě to znamená, že to nesmí znát neklid ani konflikt.
Rupert Spira: Máš naprostou pravdu. Mohu jen vylepšit tvé přirovnání? Zkusme místo želé použít příměru k prázdnému prostoru. To mi usnadní odpověď. Vezmi si prázdný prostor, který je ve srovnání s fyzickými objekty „ničím“. Je to podobný druh nicoty, jakým je Bytí nebo Vědomí – v tom smyslu, že v něm není žádný objektivní obsah. Tvou otázkou tedy je: Proč je tedy legitimní mluvit o Bytí jako o pokojném nebo milujícím?
Slovo „soucit“ na chvíli vynechme, k tomu se vrátím, ale o Bytí mluvím jako o přirozeně pokojném a milujícím. Přísně vzato bych mu neměl připisovat žádné vlastnosti. Proč to dělám? Protože se nesnažím být přesný. Snažím se být evokativní. Snažím se v tobě vyvolat prožitek Bytí, poznání Bytí.
A dělám to ve vztahu k obsahu prožívaného, konkrétně k neklidu tvých myšlenek. V Bytí tento neklid chybí. Jaké je běžné slovo pro absenci neklidu?
Tazatelka: Klid. Mír.
Rupert Spira: Ano, mír. Pokud tedy popisujeme Bytí ve vztahu k neklidu našich myšlenek, je legitimní prozatím říci, že jeho podstatou je mír. Bytí či Vědomí nesdílí smutek, který charakterizuje naše emoce – stud, vinu, strach a podobně. Jak se běžně říká absenci smutku?
Tazatelka: Štěstí.
Rupert Spira: Proto někdy říkám, že podstatou Bytí je štěstí. Z pohledu konečné mysli se zdá, že prožitek je rozdělen na „já“ a „to druhé“, na subjekt a objekt. Existuje tu oddělenost. Ale v Bytí, v onom prázdném prostoru, žádná rozdělení nejsou. Jaké je běžné jméno pro absenci rozdělení nebo absenci druhosti?
Tazatelka: Spojení? Láska?
Rupert Spira: Láska. Když někoho miluješ, vzdálenost mezi vámi se hroutí. To je láska: pocit, že ty a ten druhý jste jedno. Navrhuji tedy, že podstatou vědomí je mír, štěstí a láska ve vztahu k neklidu, smutku a konfliktu, které charakterizují myšlenky a pocity. Je to legitimní krok, dokud dáváme do kontrastu obsah prožívaného s vědomím, kterým v podstatě jsme.
Nicméně, vraťme se k analogii s prostorem. Představ si, že by prostor byl vědomý a mohl prožívat sám sebe bez odkazu na to, co se v něm nachází. Prostor by se nedíval na lidi a neříkal by: „Ti lidé jsou neklidní, ale já jsem pokojný. Oni jsou nešťastní, ale já jsem šťastný.“ To by se prostor stále definoval skrze ty lidi. Kdyby měl prostor popsat sám sebe a mluvil by jen o sobě, co by řekl?
Tazatelka: Neřekl by nic.
Rupert Spira: Přesně tak. Vlastně by o sobě řekl jen jednu jedinou věc: „Já jsem.“ Proto říkám, že slova „Já jsem“ jsou jediným absolutně pravdivým tvrzením. Výrok „Já jsem pokojný“ je pravdivý jen relativně k neklidu našeho prožívání. Pokud chceme být striktní, jediná pravdivá věc, kterou lze o nekonečném vědomí říci, je: „Já jsem.“
A ještě drobnost k tomu soucitu: Soucit není přímo podstatou Bytí, ale způsobem, jakým se Bytí projevuje skrze konečnou mysl. Láska je podstatou, soucit je jejím vyjádřením v každodenním životě.
***************************************************************************************************** Tento rozhovor se dotýká samotného jádra neduality (advaita), které tak neúprosně zastávali mudrci jako Šrí Ramana Maharši nebo Nisargadatta Maharadž. Často se setkáváme s popisy Absolutna jako Sat-Čit-Ánanda (Bytí-Vědomí-Blaho). Pro hledajícího to může být matoucí: Jak může být „Prázdnota“ či „Ničím“ zároveň „Blahem“?
Rupert Spira zde mistrně vysvětluje, že přívlastky jako „mír“ nebo „láska“ jsou pouze ukazatele, nikoliv popisy objektů. Jak říkal Nisargadatta: „Vědomí je v klidu, když v něm nejsou žádné vlny.“ Mír není „věc“, kterou by Bytí vlastnilo; mír je to, co zbude, když zmizí mentální hluk. Láska není emoce; je to přirozený stav absence duality, kde již neexistuje „já“ a „ty“.
Ramana Maharši nás vždy vracel k jediné pravdě: k hledání zdroje onoho „Já“. Když se mysl utiší a přestane se upínat k objektům (myšlenkám, pocitům, vjemům), nezůstane nicota ve smyslu vakua, ale čistá Přítomnost. Tato Přítomnost nepotřebuje přívlastky. Jak zaznělo v rozhovoru, prostor sám o sobě neví, že je „tichý“ – prostě je. Teprve v kontrastu s hlukem ho nazýváme tichem.
Nisargadatta Maharadž často zdůrazňoval: „Jsem nic, a proto jsem všechno.“ Pokud by Bytí bylo nějakou konkrétní vlastností (třeba jen „želé“), nemohlo by pojmout vše ostatní. Tím, že je „ničím“, je svobodné a neomezené.
Poučení pro naši praxi je prosté: Nelovme pocity míru nebo lásky jako zážitky, které mají přijít. Raději si uvědomme to, co v nás je přítomno dříve, než se objeví jakákoliv myšlenka. To, co zbývá, když odložíte všechny definice, je ono jediné pravdivé „Já jsem“. Vše ostatní je jen laskavá nápověda, která nás má dovést domů.
