Absolutní skutečnost / Brahman

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Nemusíte honit „já jsem“, abyste ego zabili. Nemůžete. Vše, co potřebujete, je upřímná touha po realitě. Říkáme tomu átma-bhakti, láska k Nejvyššímu: nebo mókša-sankalpa, odhodlání osvobodit se od falešných. Bez lásky a vůle inspirované láskou nelze nic dělat.

Pouhé mluvit o Realitě, aniž bychom s tím cokoliv dělali, je sebezničující. Ve vztahu mezi osobou, která říká „Já jsem“ a pozorovatelem toho „Já jsem“, musí být láska. Dokud se pozorovatel, vnitřní já, „vyšší“ já, považuje za oddělené od pozorovaného, ​​„nižšího“ já, pohrdá jím a odsuzuje je, je situace beznadějná. Pouze tehdy, když pozorovatel (vyakta) přijme osobu (vyakti) jako projekci nebo projev sebe sama, a takříkajíc přijme své já do Já, dualita „já“ a „toto“ jde a v identita vnější a vnitřní Nejvyšší Reality se projevuje.

K tomuto spojení vidoucího a viděného dochází, když si vidoucí uvědomí sám sebe jako vidoucího, nezajímá se pouze o viděné, což ho každopádně zajímá, ale také se zajímá o to, aby se zajímal, věnoval pozornost, uvědomoval si, že je si vědom. Láskyplné vědomí je rozhodujícím faktorem, který přináší realitu do centra pozornosti.


Nisargadatta

[Návštěvník]

Když člověk dosáhne poznání Brahmanu, jasně cítí a vidí, že to všechno je Bůh, kdo se stal vším.

Nemá se čeho vzdát, nemá co přijmout a neexistuje nikdo, na koho by se mohl zlobit.

[Návštěvník]

42. Skutečnost je nevyjádřitelná (z knihy Já Jsem To)

Tazatel: Všiml jsem si, že ve mně začíná vyvstávat nové já, nezávislé na tom starém. Staré i nové já spolu jaksi koexistují. Staré já pokračuje v navyklých způsobech. Nové já nechává to staré být, ale neztotožňuje se s ním.
Maharádž: V čem je hlavní rozdíl mezi starým a novým já?
T: Staré já chce mít všechno vysvětlené a definované. Chce, aby do sebe věci slovně zapadaly. Nové já se nestará o slovní vysvětlování. Přijímá věci takové, jaké jsou a nesnaží se je porovnávat s věcmi, které si pamatuje.


M: Uvědomujete si plně a neustále rozdíl mezi tím, co je založeno na zvyku, a tím, co je duchovní? Jaký je postoj nového já ke starému?
T: Nové já to staré jenom pozoruje. Není k němu přátelské ani nepřá­telské. Pouze ho stejně jako všechno ostatní akceptuje. Nepopírá jeho bytí, ale nepřisuzuje mu žádnou hodnotu a platnost.

M: Nové já je totálním popřením starého. Nové já, které je shovívavé ke starému, není doopravdy nové. Je to jen nová póza starého já. Sku­tečně nové já musí to staré úplně zničit. Ta dvě já nemohou spolu být pohromadě. Jedná se o proces odkrývání já, trvalého odmítání přijímat staré ideje a hodnoty, nebo je to jenom vzájemná tolerance? Jaký je mezi nimi vztah?
T: Žádný zvláštní vztah mezi nimi není. Jenom spolu koexistují.

M: Když mluvíte o novém a starém já, co máte na mysli? Jestliže je mezi nimi v paměti kontinuita a jedno si pamatuje to druhé, jak potom můžete mluvit o tom, že to jsou dvě já?
T: Jedno je otrokem svých zvyků, kdežto druhé není. Jedno vytváří kon­cepty, zatímco druhé je osvobozené od všech idejí.

M: Proč mluvíte o dvou já? Mezi nesvobodným a svobodným nemůže existovat žádný vztah. Samotný fakt jejich koexistence dokazuje jejich základní jednotu. Existuje jen jedno já – to je vždy v přítomnosti. To, čemu říkáte jiné já – staré či nové – je pouze jiná forma, jiný aspekt jednoho já. Já je jediné. Vy jste tím já a vy máte představy o tom, čím jste byl nebo čím budete. Ale představa není já. Kterým já jste teď, když tu přede mnou sedíte? Tím starým, nebo tím novým?
T: Mezi těmito dvěma já je spor.

M: Jak může existovat spor mezi tím, co je, a tím, co není? Konflikt patří ke starému já. Jakmile se vynoří nové já, staré už neexistuje. Nemůžete mluvit současně o novém já a o konfliktu. Dokonce i usilování o nové já je snahou toho starého. Vždycky, když tu je spor, úsilí, boj, snaha nebo touha po změně, není tu ještě nové já. Do jaké míry jste osvobozen od navyklé tendence vytvářet a nepřetržitě udržovat spory?
T: Nemohu říci, že jsem teď jiný člověk. Ale objevil jsem v sobě nové věci, stavy tak odlišné od toho, co jsem znal předtím, že se cítím opráv­něn říkat jim nové.

M: To staré je vaše vlastní já. Stav, který se objeví náhle a bez příčiny, v sobě nemá žádné stopy já. Můžete mu říkat „Bůh“. To, co je bez semen a kořenů, co nepučí a neroste, nevoní a nenese plody, co počalo náhle a v plné slávě, tajemně a zázračně, můžete nazývat „Bohem“. Je to na­prosto neočekávané, a přesto nevyhnutelné, nekonečně blízké, a přece nanejvýš překvapující, nelze v to doufat, a přesto je to absolutně jisté. Jelikož to nemá příčinu, nestojí tomu v cestě žádná překážka. Řídí se to jediným zákonem – zákonem svobody. Nic z toho, co v sobě zahrnuje kontinuitu, následnost, přechod z jednoho stadia do druhého, nemůže být skutečné. Skutečnost se nijak nezlepšuje, je ukončená, dokonalá a ne­vztahuje se k ničemu.
T: Jak jí mohu dosáhnout?
M: Nemůžete udělat nic, abyste jí dosáhl, ale můžete se vyvarovat toho, abyste jí kladl překážky. Pozorujte svou mysl, jak vzniká, jak funguje. Pozorováním své mysli objevujete své já jako pozorovatel. Zůstanete-li nehybný, pouze pozorující, objevíte své já jako světlo za pozorovatelem. Zdroj světla je temnota, zdroj poznání je neznámo. Tento zdroj je jen jeden. Vraťte se zpět do tohoto zdroje a usídlete se tam. Nenajdete ho v nebi ani ve všeprostupujícím éteru, Bůh je vším, co je veliké a podivu­hodné. Já nejsem nic, nemám nic a nemohu nic. A přesto ze mne vychází vše – já jsem zdroj. Jsem původ a počátek.
Exploduje-li ve vás skutečnost, můžete to označit jako zážitek Boha. Nebo je to spíš Bůh, který zakouší vás. Bůh vás zná, když znáte vy sebe. Skutečnost není výsledek nějakého procesu, je to exploze. Je naprosto za myslí, ale jediné, co můžete udělat, je poznat dobře svou mysl. Nemůže vám sice nijak pomoci, ale když ji poznáte, můžete zabránit tomu, aby vás blokovala. Musíte být velmi bdělý, jinak s vámi bude vaše mysl hrát falešnou hru. Je to jako když pozorujete zloděje – nic od něj neočekáváte, ale nechcete být oloupen. Stejným způsobem musíte věnovat velkou pozornost mysli, aniž byste od ní cokoli očekával.
Nebo vezměme jiný příklad, třeba náš bdělý stav a spánek. Po celodenní práci přichází spánek. A teď jde o to, zda usínám já, nebo zda nepozornost, která je pro spánek charakteristická, přichází ke mně. Jinak řečeno – bdíme, protože sníme. Stav, do něhož se probouzíme, není sku­tečné bdění. V našem bdělém stavu se v důsledku nevědomosti vynořuje svět a my se dostáváme do stavu polobdění – polosnění. Ale spánek a bdění jsou nevhodná označení. Ve skutečnosti stále jen sníme. Pravé bdění a pravý spánek zná jen džňánin. Sníme o tom, že jsme vzhůru, a sníme i o tom, že spíme. Všechny tři stavy (bdění, spánek se sny a hlu­boký spánek beze snů – pozn. překl.) jsou jen variacemi snění. Je osvo­bozující, považuje-li člověk všechno za sen. Dokud ale berete sny jako skutečné, jste jejich otrokem. Představujete si, že jste se narodil jako ten a ten, ale to vás zotročuje. Podstatou tohoto zotročení je to, že si představujete sebe sama jako nějaký proces. Myslíte si, že máte minulost a budoucnost, že máte historii. Ve skutečnosti nemáte žádnou historii, nejste žádný proces, neprocházíte žádným vývojem ani úpadkem. Dívejte se na všechno jako na sen a zůstávejte mimo něj.

T: Jaký prospěch máte z toho, že vás poslouchám?
M: Vyzývám vás k tomu, abyste se vrátil sám k sobě. Chci po vás jenom to, abyste se díval na sebe, k sobě a do sebe.

T: Jaký to má účel?
M: Žijete, cítíte a myslíte. Věnujete-li pozornost svému žití, cítění a myš­lení, pomáhá vám to se od nich osvobodit a překročit je. Vaše osobnost se rozpouští a zůstává jen svědek. Potom jdete za svědka. Neptejte se, jak k tomu dochází. Jenom hledejte v sobě.

T: V čem je rozdíl mezi jedincem a svědkem?
M: Oba jsou projevy vědomí. V prvním toužíte a máte strach, ve druhém jste nedotčen radostí a bolestí a nejste zneklidňován událostmi. Nechá­váte je přicházet a zase odcházet.

T: Jak se může člověk v tomto vyšším stavu, ve stavu čirého pozorování stabilizovat?
M: Vědomí nesvítí samo od sebe. Svítí díky světlu, které je za ním. Po­chopte snovou povahu vědomí a hledejte světlo, ve kterém se zjevuje, které mu dává bytí. Je tu obsah vědomí, stejně jako tu je i jeho uvědo­mění.

T: Vím a vím, že vím.
M: Přesně tak, pokud je to druhé vědění nepodmíněné a věčné. Zapo­meňte na poznání, ale pamatujte na to, že jste poznávající. Nebuďte stále ponořen ve svých zážitcích. Pamatujte si, že jste za tím, kdo zakouší, ni­kdy nezrozený a nesmrtelný. Budete-li na to pamatovat, vynoří se kvalita čirého poznání, světlo nepodmíněného uvědomění.

T: Ve kterém okamžiku začne člověk zakoušet skutečnost?
M: Zkušenost je proměnlivá, přichází a zase odchází. Skutečnost ale není žádná událost, a proto nemůže být zakoušena. Není možné ji vní­mat podobným způsobem, jako nějakou událost. Čekáte-li na skutečnost jako na nějakou událost, která přijde, budete čekat navěky, protože sku­tečnost nepřichází ani neodchází. Musí být vnímána, nikoliv očekávána. Nelze se na ni připravovat a předjímat ji. Ale samotná touha po skuteč­nosti a její hledání je pohybem, působením a činností skutečnosti. Jediné, co můžete udělat, je chopit se ústředního bodu, že skutečnost není událost a neděje se a že cokoli se děje, cokoli přichází a odchází, není skutečnost. Berete-li událost pouze jako událost, pomíjivé jako pomíjivé, zkušenost jako pouhou zkušenost, udělal jste všechno, co se dá. Potom jste ke skutečnosti přístupný, už proti ní nejste obrněný jako před tím, kdy jste považoval události a zkušenosti za skutečné. Ale dokud je tu rozlišování na to, co se vám líbí a co ne, tak máte před skutečností stále ještě zatažené závěsy.

T: Řekl byste, že se skutečnost projevuje spíše v podobě dění, než v po­době poznání? Nebo snad v podobě nějakého pocitu?
M: Skutečnost se neprojevuje žádným činem, pocitem ani myšlenkou. Neexistuje žádná věc, která by byla vyjádřením skutečnosti. Vnášíte du­alitu tam, kde žádná není. Pouze skutečnost je, nic jiného není. Tři stavy – bdění, snění a hluboký spánek – nejsou mnou a já nejsem v nich. Až zemřu, lidé řeknou – „Ach jo, Maharádž je mrtev!“ Ale pro mne jsou to jen prázdná slova, která nemají žádný význam. Provádí-li někdo obřad uctívání před obrazem svého Gurua, vše se odehrává tak, jako kdyby Guru vstal, vykoupal se, najedl a odpočinul si, šel na procházku a zase se vrátil, dal každému požehnání a zase šel spát. O všechno je postaráno do nejmenších detailů, a přece je tu pocit, že to není skutečné. A to je i můj případ. Všechno se děje tak, jak je potřeba, a přece se neděje nic. Dělám to, co se zdá být nutné, přitom ale celou dobu vím, že nic není nutné, že život sám je jen předstírané divadlo.

T: Proč tedy vůbec žít? K čemu je to nepotřebné přicházení a odcházení, bdění a spaní, jedení a trávení?
M: Já nic nedělám, všechno se děje samo. Já nic neočekávám, neplánuji, jen pozoruji průběh událostí a vím, že jsou neskutečné.

T: Byl jste takový vždycky, od první chvíle svého osvícení?
M: Tři stavy se střídají jako obvykle – je tu bdění, spaní a zase bdění, ale neděje se to mně. Prostě se to děje. Mně se neděje nikdy nic. Je tu něco neměnného, nehybného, neotřesitelného, pevného jako skála, nenapadnutelného. Je to pevný blok čirého bytí – vědomí – blaženosti. Nejsem nikdy mimo něj. Nic mě z něj nemůže dostat, žádné utrpení ani neštěstí.

T: A přece jste vědomý!
M: Ano a ne. Je tu klid – hluboký, nezměrný a neotřesitelný. Události jsou zaznamenány v paměti, ale nemají žádnou důležitost. Sotva si je uvědomuji.

T: Rozumím-li vám dobře, váš stav nepřišel díky nějakému postupnému zdokonalování.
M: Nebyl tu žádný příchod něčeho nového. Bylo to tu vždy. Znenadání to bylo objeveno. Tak jako při narození objevíte znenadání svět, tak jsem i já znenadání objevil své pravé bytí.

T: Bylo to zahaleno mraky a vaše sádhana je rozpustila? Zůstal už váš pravý stav, poté co se vám vyjasnil, stále jasný, nebo se zase někdy za­temnil? Je váš stav trvalý, nebo přerušovaný?
M: Je absolutně stálý. Ať dělám cokoli, zůstává jako skála – nehybný. Jakmile se jednou probudíte do skutečnosti, už v ní zůstanete. Dítě se nevrací zpět do lůna! Je to prostý stav, menší než to nejmenší, větší než to největší. Je tak samozřejmý, a přece nepopsatelný.

T: Existuje k němu cesta?
M: Cokoli se může stát cestou, pokud o to máte zájem. Už pouhá snaha rozluštit má slova a pokusit se uchopit jejich plný význam je sádhanou, která je plně postačující ke zboření zdi. Nic mě netrápí. Nekladu trápení žádný odpor – proto se mnou nezůstává. Na vaší straně je tolik trápení. Na mé není žádné. Přejděte na mou stranu. Jste náchylný k utrpení. Já jsem vůči němu imunní. Může se stát cokoli – jen je potřeba mít upřímný zájem. Upřímná opravdovost vám pomůže.

T: Jsem toho schopen?
M: Jistě. Jste zcela schopen přejít na mou stranu. Stačí být upřímný a opravdový.

[Návštěvník]

72. Skutečné je to, co je ryzí, čiré a nedotčené (z knihy Já Jsem To)

Maharádž: Tak jste zase zpátky v Indii! Kde jste byl a co jste viděl?
Tazatel: Jsem ze Švýcarska. Byl jsem tam u pozoruhodného muže, který o sobě říká, že je realizovaný. V minulosti se zabýval mnoha druhy Jógy a měl mnoho zážitků, které později odešly. Nyní říká, že nemá žádné zvláštní schopnosti ani poznání. Jediná neobvyklá věc, která mu zůstala, je spojena se smyslovými prožitky: není schopen oddělit pozorovatele od pozorovaného. Když třeba vidí, jak se na něj řítí auto, neví, zda auto jede k němu, nebo zda se on přibližuje k autu. Zdá se, že je současně pozorovatelem i pozorovaným – oba se stali jedním. Ať vidí cokoli, vidí sám sebe. Když jsem se ho zeptal na nějaký problém z Védanty, řekl mi: „Opravdu neumím odpovědět. Nevím. Jediné, co znám, je to zvláštní ztotožnění se se vším, co vnímám. Víte, nic takového jsem vůbec nečekal.“
Je to naprosto skromný člověk; nesnaží se mít nějaké žáky a nijak se nad druhé nevyvyšuje. Je ochotný si povídat o svém zvláštním stavu, ale to je vše.
M: Teď ví to, co ví. Vše ostatní má za sebou. Aspoň že ještě mluví. Brzy možná mluvit přestane.

T: Co bude dělat potom?
M: Nehybnost a tichost neznamenají nečinnost. Květina naplňuje prostor svou vůní, svíčka zase světlem. Nedělají nic, a přece pouhou svou přítomností všechno proměňují. Můžete vyfotit svíčku, ale ne její světlo. Můžete znát toho člověka, jeho jméno a vzhled, ale nemusíte znát jeho vliv. Samotná jeho přítomnost už nějak působí.

T: Není přirozené být činný?
M: Každý chce být činný, ale odkud jeho činy vyvěrají? Není tu žádný ústřední bod: každý čin plodí další činy, nesmyslně a bolestně, v nekonečné posloupnosti. Chybí střídání činností a přestávek mezi činy. Nejprve najděte ten nehybný střed, ze kterého se rodí veškerý pohyb. Představte si kolo rotující kolem osy – musíte stále setrvávat v nehybném bodě osy, a ne kroužit někde na obvodu kola.

T: Jak to mám dělat v praxi?
M: Kdykoli se v mysli objeví myšlenka nebo pocit touhy či strachu, stačí se prostě od nich odvrátit.

T: Potlačování myšlenek a pocitů musí ale vyvolat nějaké reakce.
M: Nemluvím o potlačování. Jenom tomu nevěnujte pozornost.

T: Copak nemusím vyvinout nějaké úsilí, abych zastavil pohyby mysli?
M: To nemá s úsilím nic společného. Prostě se jenom odvraťte. Místo toho, abyste se díval na myšlenky, dívejte se mezi ně. Když musíte projít davem, tak přece do všech lidí nevrážíte, ale jednoduše si mezi nimi najdete cestu.

T: Ale budu-li se snažit ovládnout mysl svou vůlí, povede to jen k posílení mého ega.
M: Jistě. Když bojujete, tak boj přivoláváte. Ale když nevzdorujete, se vzdorem se ani nesetkáte. Když odmítnete hrát hru, jste ze hry venku.

T: Jak dlouho bude trvat, než se od mysli osvobodím?
M: Může to trvat tisíce let, ale ve skutečnosti žádný čas není potřeba. Jediné, co potřebujete, je stoprocentní opravdovost. V těchto věcech je odhodlání rovnocenné činům. Jste-li upřímný, máte vyhráno. Všechno je koneckonců věcí vašeho postoje. Nic, kromě vašeho strachu, vám nebrání být džňáninem právě teď, v tomto okamžiku. Bojíte se být ne­ osobní, máte strach z neosobního bytí. Všechno je to velice jednoduché. Odvraťte se od svých tužeb, strachů a od myšlenek, které z nich pramení, a rázem se ocitnete ve svém přirozeném stavu.

T: Není tedy nutné žádné vyladění, opravení či odstranění mysli?
M: Vůbec nic takového. Stačí prostě opustit mysl. Přestat ji následovat. Koneckonců nic takového jako mysl vlastně neexistuje, kromě myšlenek, které přijdou a zase odejdou, řídíce se svými vlastními zákony, ne vašimi. Vládnou vám jenom proto, že se jimi zabýváte. Je to přesně to, co říkal Kristus: „Neodporujte zlu.“ Odporováním zlo jenom posilujete.

T: Ano, už to chápu. Jediné, co musím dělat, je popřít existenci zla. Pak se zlo vytratí. Ale nesklouzne to potom jen k určitému druhu auto­ sugesce?
M: Autosugesce je u vás naplno rozjetá už teď, kdy se považujete za jedince, který se zmítá mezi dobrem a zlem. A já vás žádám, abyste to ukončil, probudil se a začal vidět věci takové, jaké jsou. Vraťme se ještě k vašemu pobytu ve Švýcarsku s tím vaším zvláštním přítelem, co jste v jeho přítomnosti získal?

T: Vůbec nic. Jeho zkušenost mne nijak neovlivnila. Pochopil jsem jednu věc: není co hledat. Ať jdu kamkoli, na konci cesty mne nic nečeká. Objevo­vání není výsledkem nějakého přemísťování v prostoru.
M: Ano, jste zcela oddělen od čehokoli, co lze získat nebo ztratit.

T: Říkáte tomu vairagja, opuštění, zřeknutí se?
M: Není čeho se zříkat. Stačí, když přestanete další věci získávat. Abyste mohl dávat, musíte mít, a abyste mohl mít, musíte brát. Raději neberte nic. Je to jednodušší než odříkání, které vede k nebezpečné formě „duchovní“ pýchy. Všechno tohle porovnávání, třídění, vybírání a vyměňování je jenom něco jako nakupování na „duchovním“ tržišti. Co tam máte na práci? Jaký obchod tam chcete uzavřít? A pokud nechcete žádný obchod uzavřít, jaký smysl mají ty věčné obavy něco si vybrat? Neklid a roztěkanost vás nedovedou nikam. Něco vám brání v tom, abyste pochopil, že vůbec nic nepotřebujete. Uvědomte si to a pochopte, že představa, že něco potřebujete, je chybná. Je to jako kdybyste spolkl jed a trpěl neuhasitelnou touhou po vodě. Není lepší, místo pití hektolitrů vody, odstranit jed a osvobodit se od spalující žízně?

T: Měl bych odstranit ego!
M: Tím jedem je pocit „Já jsem jedinec omezený časem a prostorem.“ Tímto jedem je svým způsobem samotný čas. Díky času všechny věci nakonec skončí a zrodí se nové věci, aby i ony byly časem pohlceny. Neztotožňujte se s časem, neptejte se ustaraně: „Co bude dál, co bude dál?“ Postavte se mimo čas a pochopte, že čas pohlcuje svět. Řekněte: „Dobrá, přirozeností času je, že všechno nakonec skončí. Ať je to jak chce, mně je to jedno. Já nejsem ani hořlavý, ani nepotřebuji shromažďovat palivo.“

T: Může existovat svědek i bez věcí, které by pozoroval?
M: Vždycky je tu něco, co se dá pozorovat. Není-li tu nějaká věc, potom lze pozorovat její nepřítomnost. Pozorování je přirozené, v tom není žádný problém. Problémem je nadměrný zájem, který vede k ­sebe-ztotožňování. Cokoli, do čeho se ponoříte, začnete považovat za skutečné.

T: Je „já jsem“ skutečné nebo neskutečné? Je „já jsem“ svědek? Je svědek skutečný nebo neskutečný?
M: Skutečné je to, co je čiré, ryzí a nedotčené. To, co je pošpiněné, s něčím smíchané, závislé a pomíjivé, to je neskutečné. Nenechte se zmást slovy, jedno slovo může mít několik – někdy i protikladných – významů. „Já jsem“, které prahne po příjemném a vyhýbá se nepříjemnému, je falešné; „já jsem“, které vidí radost a bolest jako neoddělitelné, je pravdivé. Svědek, který je zapletený do toho, co vnímá, je jedincem. Svědek, který je nezúčastněný, nehybný a nedotčený, je pozorovatelnou skutečného. Je bodem, ve kterém se uvědomění, zakotvené v neprojeveném, dotýká projeveného. Vesmír nemůže existovat bez svědka a svědek nemůže existovat bez vesmíru.

T: Čas pojídá svět. Kdo je svědkem času?
M: Ten, kdo je mimo čas. Je to Nepojmenovatelné. Rozžhavený konec prutu, kterým točíme dostatečně rychle, vypadá jako žhavý kruh. Když pohyb ustane, zůstane jen žhavý bod. Podobně i „já jsem“, které je v pohybu, vytváří svět. „Já jsem“, které je v klidu, se stává Absolutnem. Jste jako člověk, který jde tmavou chodbou s rozsvícenou baterkou. Můžete vidět jen to, co leží uvnitř kuželu světla. Zbytek je zahalen tmou.

T: Jestliže tvořím svět, měl bych ho být schopen i měnit.
M: To samozřejmě můžete. Ale musíte se s ním přestat ztotožňovat a překročit ho. Potom budete mít sílu jej zničit a znovu stvořit.

T: Jediné, co chci, je být svobodný.
M: Musíte vědět dvě věci: od čeho se chcete osvobodit a co vás dělá nesvobodným.

T: Proč chcete zničit vesmír?
M: Já se nestarám o vesmír. Ať si je nebo není, mně je to jedno. Bohatě mi stačí, že znám sám sebe.

T: Jste-li mimo svět, potom nejste světu nijak prospěšný.
M: Mějte soucit s já, které je, a ne se světem, který není. Jste ponořen ve snu a kvůli tomu jste zapomněl na své pravé já.

T: Bez světa by tu nebylo žádné místo pro lásku.
M: Přesně tak. Všechny atributy, jako jsou bytí, vědomí, láska a krása, jsou jen odrazem skutečného ve světě. Kdyby tu nebyla skutečnost, nebyl by tu ani odraz.

T: Svět je plný přitažlivých věcí a lidí. Nedokážu si představit, že ne­ existuje!
M: Přenechte přitažlivé věci těm, kteří po nich touží. Změňte směr proudu své touhy a místo braní začněte dávat. Vaše zanícení dávat vymaže naprosto přirozeně z vaší mysli představu vnějšího světa i představu samotného dávání. Zůstane jen čirá zář lásky, která je mimo dávání a braní.

T: V lásce musí být dualita milujícího a milovaného.
M: V lásce není žádný jedinec, natož aby tam byli jedinci dva! Láska je odmítnutím oddělenosti a odlišnosti. Mluví-li někdo o jednotě, musel předtím nejprve vytvořit dualitu. Ale pokud opravdu milujete, tak neříkáte: „Já tě miluji.“ Jakmile je tu nějaká myšlenka, je tu i dualita.

T: Čím to je, že se stále znovu vracím do Indie? Určitě mne nepřitahuje jen poměrně levné jídlo a bydlení. Ani množství a pestrost zážitků a dojmů. Musí za tím být ještě něco silnějšího.
M: Je tu také duchovní aspekt. V Indii jsou menší rozdíly mezi vnitřním a vnějším. Je tu snadnější vyjádřit vnitřní pomocí vnějšího. Integrace je tu jednodušší. Společnost není tak represivní.

T: Ano, na Západě je všude jen tamas a radžas. V Indii je více sattvy, harmonie a rovnováhy.
M: Copak se nedokážete povznést nad guny? Proč si vybírat jen sattvu? Buďte tím, čím jste, ať jste kdekoli a netrapte se gunami.

T: Na to nemám dost síly.
M: Z toho je vidět, že vám toho Indie zatím moc nedala. To, co opravdu máte, to nemůžete nikdy ztratit. Kdybyste byl sám v sobě pevně usazený, nemohly by se vás změny prostředí nijak dotknout.

T: V Indii je duchovní život snadný. Na Západě je to jiné. Člověk se v mnohem větší míře musí podřizovat svému prostředí.
M: A proč si nevytvoříte své vlastní prostředí? Svět má nad vámi jen takovou moc, jakou mu dovolíte. Musíte se vzbouřit. Překročte dualitu, přestaňte dělat rozdíly mezi Západem a Východem.

T: Co má člověk dělat, když se ocitne ve velice neduchovním prostředí?
M: Nedělejte nic. Buďte sám sebou. Buďte vně. Dívejte se mimo.

T: Člověk může mít doma konflikty. Rodiče mají zřídka pochopení.
M: Znáte-li své pravé bytí, nemáte žádné problémy. Ať už se svým rodi­ čům zavděčíte nebo ne, ať už se oženíte nebo zůstanete svobodný, ať už vyděláváte spoustu peněz nebo ne, je vám to jedno. Prostě jednejte podle okolností, ale buďte vždy, v každé situaci, v kontaktu s fakty, se skutečností.

T: Není to už velice vyspělý stav?
M: Kdepak, je to normální stav. Říkáte mu vyspělý, protože se ho bojíte. Nejprve se osvoboďte od strachu. Pochopte, že není čeho se bát. Nebojácnost je vstupní branou k Nejvyššímu.

T: Ani sebevětší úsilí ze mne nemůže udělat nebojácného člověka.
M: Nebojácnost přijde sama od sebe, jakmile si uvědomíte, že není čeho se bát. Když jdete přelidněnou ulicí, prostě jen míjíte lidi. Některé vidíte, některé zahlédnete jen koutkem oka, ale nezastavujete se. Když se zastavíte, vzniká překážka. Nezastavujte se! Ignorujte jména a formy, neulpívejte na nich; vaše připoutanost vás svazuje.

T: A co mám dělat, když mi dá někdo facku?
M: Zachováte se podle své povahy, vrozené či získané.

T: Je to nevyhnutelné? Jsem já, či můj svět, odsouzen k tomu, abych byl pořád stejný?
M: Klenotník, který chce předělat nějaký šperk, musí jej nejprve roztavit a získat bezforemné zlato. Podobně i člověk se musí nejprve vrátit ke svému původnímu, přirozenému stavu, aby mohlo vzniknout nové jméno a nová forma. Opravdové přeměně nutně předchází smrt.

T: Neustále zdůrazňujete nutnost transcendence, nezaujatosti a osamocenosti. Sotva byste asi někdy použil slova jako „dobrý“ a „špatný“. Proč?
M: Dobré je být sám sebou, špatné je nebýt sám sebou. Všechno ostatní je podmíněné. Vy chcete odlišovat dobré od zlého, protože potřebujete mít nějakou podporu pro své činy. Neustále se snažíte dělat to či ono. Ale sobecky motivovaný čin, založený na něčím žebříčku hodnot, jehož cílem je určitý výsledek, je horší než nečinnost, protože jeho plody jsou vždycky hořké.

T: Je uvědomění a láska jedno a totéž?
M: Jistě. Uvědomění je dynamické, láska je bytí. Uvědomění je láska v činnosti. Mysl sama o sobě může uskutečnit mnoho možností, ale pokud to není podníceno láskou, je to bezcenné. Tvorba musí být vedena láskou, jinak vzniká chaos.

T: Kde se dá v uvědomění najít nějaká činnost?
M: Vy jste tak nemožně praktický! Dokud nevidíte nějaký pohyb, neklid, rozruch, není to pro vás žádná činnost. Chaos je nesmyslný pohyb, je to jen pohyb pro pohyb. Skutečná činnost není v nějakém přesouvání. Je to transformace. Změna místa je jen transport, ale změna v srdci je činnost. Zapamatujte si, že nic vnímatelného není skutečné. Aktivita není činnost. Činnost je skrytá, neznámá, nepoznatelná. Poznat můžete jen její ovoce.

T: Copak všechno nedělá Bůh?
M: Proč zavádíte vnějšího konatele? Svět se přetváří sám od sebe. Je to nekonečný proces, pomíjivé plodí pomíjivé. To vaše ego vás nutí, abyste si myslel, že tu musí být nějaký konatel. Vytváříte si Boha ke svému obrazu, ale ten obraz je dost ponurý. Prostřednictvím filmu své mysli si tvoříte svět a také Boha, aby mu dodával účel a smysl. Ale to všechno je jenom vaše představivost – skončete s tím.

T: Je dost těžké představit si, že by byl svět pouhý myšlenkový výtvor! Jeho hmatatelná skutečnost se zdá být tak přesvědčivá.
M: V tom je tajemství představivosti, že se její výtvory zdají tak skutečné. Můžete být starý nebo mladý, svobodný nebo ženatý, být mnichem nebo mít rodinu, ale to není podstatné. Jde o to, zda jste otrokem představivosti nebo ne! Ať uděláte jakékoli rozhodnutí, jakoukoli práci, bude to vždy založeno na představivosti, na domněnkách, které se budou tvářit jako fakta.

T: Teď tu před vámi sedím. Jaká část z toho je představivost?
M: Celé je to jen vaše představivost. I čas a prostor jsou představy.

T: Znamená to, že neexistuji?
M: Já také neexistuji. Veškerá existence je imaginární.

T: Je bytí také imaginární?
M: Čiré bytí, které prostupuje vším a zároveň vše překračuje, není existencí, jež je omezená. Vše omezené je imaginární, pouze neomezené je skutečné.

T: Když se na mne podíváte, co vidíte?
M: Vidím, jak si představujete, že jste.

T: Takových jako já je mnoho. A přesto je každý jiný.
M: Souhrn všech těchto projekcí se nazývá mahá-mája, Velká Iluze.

T: Ale když se podíváte na sebe, co vidíte?
M: To záleží na tom, jak se dívám. Dívám-li se prostřednictvím mysli, vidím nespočet lidí. Dívám-li se z pozice za myslí, vidím svědka. Za svědkem je potom nekonečná mohutnost prázdnoty a ticha.

T: Jak má člověk jednat s lidmi?
M: Proč to nějak plánovat, kvůli čemu? Takové otázky svědčí o vaší úzkosti. Vztahy jsou pružné. Buďte v míru se svým já, a budete v míru s kýmkoli. Uvědomte si, že nejste pánem toho, co se děje, a nemůžete, kromě čistě technických záležitostí, řídit budoucnost. Lidské vztahy nelze plánovat, jsou příliš komplikované a proměnlivé. Mějte prostě pochopení a soucit a nebuďte sobecký.

T: Je jasné, že nejsem pánem toho, co se děje. Spíše otrokem.
M: Nebuďte ani otrokem, ani pánem. Stůjte stranou.

T: Mám se tedy vyhýbat činům?
M: Činům se vyhnout nemůžete. Dějí se samy od sebe, stejně jako všechno ostatní.

T: Své činy samozřejmě řídit mohu!
M: Tak to zkuste. Brzy uvidíte, že děláte jen to, co musíte.

T: Ale já jednám podle své vůle.
M: Svou vůli ale poznáte až poté, co jste už čin vykonal.

T: Pamatuji si všechny své touhy, volby a rozhodnutí a podle nich jednám.
M: Potom se rozhoduje vaše mysl, ne vy.

T: A jakou roli v tom tedy hraji já?
M: Vy to umožňujete tím, že tomu dáváte pozornost.

T: Takže nic takového jako svobodná vůle není? Své touhy si nemohu svobodně vybírat?
M: Kdepak, vy jste donucen toužit. V Hinduismu představa svobodné vůle vůbec neexistuje, takže pro to není ani žádné slovo. Vůle, to je závazek, připoutanost, svázanost.

T: Mám svobodu vybrat si svá omezení.
M: Musíte být nejprve svobodný. Abyste byl svobodný ve světě, musíte se od světa osvobodit. Jinak za vás a vaši budoucnost dělá rozhodnutí vaše minulost. Jste chycen mezi tím, co se stalo, a tím, co se má stát. Říkejte tomu osud nebo karma, ale ne svoboda. Nejprve se vraťte ke svému pravému bytí, a teprve potom, s láskou v srdci, jednejte.

T: Jaký otisk zanechává neprojevené v projeveném?
M: Žádný. V okamžiku, kdy začnete hledat otisk neprojeveného, projevené se rozplyne. Zkoušíte pochopit neprojevené pomocí mysli a najednou jste za myslí. Je to jako když rozhrabáváte oheň klackem a on vzplane a shoří. Použijte mysl k prozkoumání projeveného. Buďte jako kuře, které se chce proklovat skořápkou. Spekulování o životě venku mu není k ničemu, ale klováním skořápku zevnitř prorazí a osvobodí se. Podobně musíte prorazit zevnitř mysl tím, že ji budete zkoumat a odhalíte její protikladnost a absurditu.

T: Odkud se bere touha prorazit skořápku?
M: Z neprojeveného.


♥

[Návštěvník]

Atman: V hinduismu Atman znamená “vnitřní já” nebo “duše” - nejhlubší a nejpravdivější já, které je věčné a nerozlučně spojené s vesmírem.

Kristus: V křesťanství je Kristus titul pro Ježíše, který je považován za Mesiáše a Syna Božího. Ježíš Kristus je vnímán jako ztělesnění Boží lásky a milosrdenství.

Brahman: V hinduismu Brahman odkazuje na nejvyšší, nezměněnou realitu, vesmírnou základnu, která je za všemi fyzickými a materiálními objekty.

Bůh: Termín Bůh se obecně používá k odkazování na nejvyšší bytí nebo nejvyšší moc, která je uctívána jako tvůrce a dohlížitel vesmíru v mnoha náboženstvích.


S dokonalým poznáním a hlubokým porozuměním různých aspektů nejvyššího může jedinec dojít k závěru, že všechny tyto koncepty - Atman, Kristus, Brahman a Bůh - jsou různé cesty k pochopení a zkušenosti téže nejvyšší pravdy nebo reality.

Toto je základní myšlenka perennialismu (věčné filosofie), která tvrdí, že všechna náboženství, ačkoli rozdílná na povrchu, sdílejí jádro univerzální pravdy. Podle této filosofie, různé náboženské tradice po celém světě jsou jen různé výrazy téže duchovní reality.

Nicméně, je důležité si uvědomit, že tato interpretace může být kontroverzní a není všeobecně přijímána všemi náboženskými tradicemi nebo věřícími. Každý jedinec má právo na svou vlastní duchovní cestu a interpretaci. Je důležité respektovat různorodost a jedinečnost těchto cest.

[Návštěvník]

Maharaj Nisargadatta, říká “Já jsem Parabrahma”, odkazuje tím na koncept Parabrahma v Advaita Vedanta.

Brahma, Brahman a Parabrahma jsou tři koncepty používané v hinduismu a vedantě, které mohou být matoucí, ale mají odlišné významy:

Brahma: Je jedním z Trimurti (trojice hlavních bohů) v hinduismu spolu s Vishnu a Shiva. Brahma je obecně považován za tvůrce vesmíru.

Brahman: Je nejvyšší realita nebo absolutní princip ve Vedanta a hinduismu. Brahman je nerozlučně spojen s celým vesmírem a je považován za konečnou pravdu, která přesahuje všechny formy a iluze.

Parabrahma: Je koncept, který je někdy používán k odkazování na realitu, která je ještě za Brahmanem. Parabrahma je často chápáno jako nejvyšší Bůh nebo nejvyšší realita, která je za všemi koncepty a definicemi. Je to stav, který je za všemi dualitami a koncepty, včetně konceptu Brahmanu.

Když tedy Nisargadatta Maharaj říká “Já jsem Parabrahma”, může to být interpretováno jako jeho uvědomění si své nejvyšší identity, která je za všemi formami a koncepty, včetně konceptu “já”. Toto je hluboký duchovní stav, který je často popisován jako realizace nejvyššího Já, nebo Atman, který je jedno s Parabrahma. Toto je konečný cíl mnoha duchovních cest v Advaita Vedanta.

[Návštěvník]

Co je to absolutní realita?

Co je skutečné? To, co přichází a odchází, co se mění v čase, nemůže být skutečnou podstatou existence. Za myšlenkami, emocemi a neustálým plynutím událostí existuje něco, co je neměnné, všudypřítomné a stále přítomné – absolutní realita.

Nejde o pouhou myšlenkovou konstrukci, ale o živou zkušenost nejhlubší pravdy, kde zmizí všechny hranice a zbývá jen čisté bytí. Toto bytí není chladné ani prázdné – je naplněné nekonečnou láskou, blažeností a mírem, které nejsou závislé na vnějších podmínkách. Kdo tuto realitu zakusí, pozná, že nikdy nebyl oddělený, nikdy nic nechybělo – vše je Jedno.

Tato Jednota není něco vzdáleného. Je tím, co právě teď vnímá tato slova. Je tím, co je.

[Mudrc]

Jaká je pravá podstata touhy? ptá se posluchačka Eckharta.

Každá touha je hledáním zdroje, odpovídá.



Já bych to rozvedl – ego ze 3. čakry zkresluje světlo tím, že zdroj vidí v sobě.

Zkreslení 5. čakry, tj. zkreslení světla jako spolu-stvořitele, je možné díky energii lásky ze 4. čakry přitahováním se neegoistických polarit. Zdroj je mimo ego, tedy všude.

To ev. umožňuje vidět všude = nikde, jakožto zkreslení světla vyšších čaker. Míla Tomášová to vyjádřila ve své básni Probuzení, Bůh je za vším dokonale skryt je jen opis toho.

[Návštěvník]

Brahman je bez vlastností, Mája je s vlastnostmi (z knihy Vše je iluze)

Čiiré Brahman je zakoušeno jako ryzí Vědomí. Nazývá se Nirguna neboli „Nepodmíněné Absolutno“ bez atributů. Iluze (mája) je s atributy a je viditelná. Co by se mělo nazývat májou a co Brahman? Řeknu vám to. Je to mysl, která rozhodne, zda Brahman či mája jsou skutečné. Jestliže v mysli nedojde k nějakému vyjádření, pak je to Brahman, a pokud tu je učiněno vyjádření, je to mája. Být ztotožněn s Brahman je neobjektivním zaměřením vědomí. Představit si něco dalšího předpokládá uchopení neboli ohraničení. Stav, jenž je vám zcela přirozený, je Brahman. I když řeknete: „Já nejsem“, je to koncept jako základ vašeho vyjádření. Bude platit, že Brahman bude jen v případě, že ho prohlásíte za Brahman, ale v jiném případě ne? Ne, neboť
i bez jakéhokoliv vyjádření o tom je to oprávněně „Samostatně existující“ skutečnost.

Ono to jednoduše je takové, jaké to je. Můžete říci to či ono, stejně to prostě je takové, jaké to je. Vědět, že „Toto“ je Brahman a „toto“ je mája se nazývá čtvrté tělo neboli „turíja stav“, jemuž se také říká „Všechápající stav“. Turíja značí znát vše, ale když „vše“ je neexistující, pak co je tu, co je třeba znát?

Brahman je správné rozhodování a mája je pochybující představivost. „Svědek“, „životní energie“, „síla“ – to vše je pouze navrstveno na Brahman. Rys pozorování přichází stejně bez jakékoliv příčiny. Proč? Protože v dualitě je rozpor, a tím pádem dochází ke vzniku pozorovatele. Síla „čajtanja“, životní energie, je také jen iluzorní nános. Prostor uvnitř hrnku, prostor v pokoji a prostor venku jsou jména, která jsou použita nadbytečně. Protože je mája vnímána jako skutečná, přicházejí všechna tato jména a nespočet tvarů k užitku. V hlubokém spánku není žádný čas ani prostor. Bdělý stav není nic než vleklý sen. Pokud se iluze zdá být skutečná, pozorování se také zdá být skutečné. Mysl je svědek všeho, ale pokud nemá co říci, stane se z ní „ne-mysl“ či to, co je „za myslí“. Potom nemá mysl žádné námitky a nemá ani žádné touhy po něčem dalším.

Touha se tím, že došlo k realizaci našeho vlastního Bytí, zklidnila. Pouze díky této realizaci se mysl stane klidnou. To znamená, že nemá nic, co by řekla. Žádostivá mysl se vytratila. Je z ní nyní „ne-mysl“ čili Unmani. To vše jsou jen racionální pojmy. Tento svět je iluzí. Všechna slova a zákony existují pouze v iluzi. Když tu je dualita, je tu vše další. Jakmile dualita zmizí, zmizí s tím vše ostatní. Všechny zákony, vědní obory, předpisy, vše je zkrátka pryč. Je to jako věc, která nemá vlastníka, a je tudíž státním orgánem zabavena, a následně poté ji vlastní stát. Stát je „vše-mocný“. V této iluzi jste vy svým vlastnictvím.

Jeden člověk půjčil jinému deset tisíc rupií a nedostal je nazpět. Byl tedy o tuto částku chudší. Jeho bohatství se zmenšilo do této míry. Princezna si vzala chudáka a sama se stala nuzákem. Kdyby měla svatbu s princem, stala by se královnou. Švec dostal kousek santalového dřeva a denně ho používal na zpracování zvířecí kůže. Ten, kdo se drží společenství dobrého a moudrého člověka, se sám stane moudrý. Potom je i On vlastník tohoto celého světa. Když zmizí mysl, poznání, obsažené na úrovni čtvrtého těla, turíja stavu (sat-čit-ánanda) rovněž zmizí, a dualita individuality a Boha (džíva a Šiva) také zanikne. Dvojnost a ne-dvojnost jsou oboje pryč. Stručně řečeno, je to čistě jen záležitost konceptu, neboli vašeho postoje, že tu je buď dvojnost nebo Ne-dvojnost (Advaita). Kdo tu je, aby prohlásil, že tu je Ne-dvojnost? To je stav, ve kterém je rozluštěn problém iluze a Brahman. Když řeknu, že „já nejsem“, pak je přetržena spojitost iluze a Brahman. Je to mysl, která si vymýšlí pojmy iluze
a Brahman.

Vše je Brahman, jakmile je mysl definitivně pryč. Existuje rčení, že když labuť odletěla na daleké cesty, vrána se chopila jejího místa a stala se předsedou (vlády). Jakmile se labuť vrátila a stala se ona předsedou (vlády), vyznání všech začaly být pod ochranou.

Vyznání značí přirozené působení. Naše vlastní vyznání je blahodárné, vyznání druhých nahání hrůzu. To, co existuje a co postrádá jakékoliv intriky a domněnky, je ryzí Brahman, zakoušené mudrcem, Džňáninem. Jakmile je pochopeno Brahman, není tu žádná „další věc“, která by měla být poznána. Máte-li v úmyslu poznat Brahman, vědomí se propadne do prázdnoty. V mysli člověk pochybuje o prázdnotě, protože ji nemůže zakusit. Myslí si: „Jak by mohlo dojít ke zkušenosti, když zde nebudu jako zakoušející této zkušenosti?“

Je třeba úplně zničit oddělenost před samotným prožíváním Brahman. Může se slunce někdy setkat se sebou? Brahman nemůže být zakoušeno do té doby, dokud tu je oddělenost. Jakmile zde není žádná oddělenost, vše je Brahman. Pokud někdo zakusí „Vše“, jak jinak by to mohl udělat, než tím způsobem, že se stane samotnou zkušeností? Zkušenost značí, že „něco“ vnikne do vědomí. To „něco“ znamená něco další. Musíme vědět, co je tím něčím dalším.

Otisk toho, co je, vyjma nás samotných, je třeba upevnit ve vědomí. Když je to „další“ pochopeno, tak to znamená, že my tím pádem chápeme, co jsme ve své podstatě. Realizací se myslí pochopení. Co jiného? Říkat, že „souhlasím“, že „jsem přesvědčen o Realizaci“, je iluze. Pravou přirozeností Já je Realizace. Protože On je zde, je tu Realizace. Jestliže zde není On, není tu žádná Realizace. Pokud se má za to, že zakoušející je jiný než Já, potom by se tento koncept měl okamžitě spálit, jinak začne zahnívat a páchnout. Musíte pochopit Paramátman jako to, co není v těle, a to je „To“, co realizuje. Musíte splynout s „Jeho Jednotou“ a dívat se na vše odsud. Toto je správný způsob vidění. Ti, kdo říkají, že Ho poznali, jsou od Něho vzdáleni. To je hádanka, k jejímuž vyřešení je nutný Satguru.

Povím vám s přesvědčivou jistotou, že pokud na vše nahlížíte jako oddělený pozorovatel, upadnete do prázdnoty, temnoty nevědomosti. Jestliže pokládáte toto „prázdno“ za Brahman, a potom se navrátíte, věřte mi, že tato „prázdnota“ nikdy nemůže být Brahman. „Prázdnota“ neboli nicota je kvalita zvláštního stavu vědomí. Brahman je za tím. Protože pozorovatel nic nezískal, pozorovatel by měl být „pozorován“, a potom zakuste Brahman jako Brahman. To, že „my jsme Brahman“, je „Samozřejmé“. Ti, co jsou skutečně Vidoucí, dávají doporučení, že ty jsi Já. Kdo jiný by tu říkal, že jsi Já? Od koho byste to pochopili? Mít víru v doporučení vidoucího je samo o sobě zkušeností. Je to přirozené nutkání mysli, že by Ho měla poznat, ale v této snaze se mysl stane zaslepená, protože Ho nedokáže poznat. My sami jsme tím, co se snažíme zakusit. Jak se mohou květiny těšit ze své vlastní vůně? Jakmile ustane ztotožnění s tělem, jste Brahman. Ve skutečnosti jste Brahman. Když je to pochopeno, poznání vykonalo svou práci. Tím je část knihy Dasboadh, věnována Poznání, dovršena. 2. 10. 1935

konec 1. části

Radžá-Dhi-Rádž Sadgurunáth Šrí Nisargadatta Maharadž Ki Džej

[Návštěvník]

Brahman je vždy bdělé

Pravou přirozeností „Já“ je Blaženost, v níž není nikdy žádná nemoc. „Já“ je vždy bezpečné, je nezlomné a nic do něj nevstupuje. Všechny hmotné věci jsou náchylné k poškození či rozkladu. Když vnímáte poškození nějaké hmotné věci, myslíte si, že jste toto poškození zakusili vy. Individualita si představuje, že ona sama je nějakým způsobem poškozena. „Já“ v sobě žádné věci nemá. Není v něm nic, co může být zničeno, nebo co by se mohlo rozpadnout. Je bez jakékoliv nečistoty. To znamená, že v něm nejsou žádné hmotné předměty. To je důvod, proč je nazýváno čistým, a jelikož v něm není žádná nečistota, je nezničitelné. Zkáza je vlastností nečistoty. Nečistota je nucena podstoupit zkázu, zahnít a vrátit se zpět do země. Nicméně neposkvrněné „Já“ je nezničitelné. Třebaže On („Já“) je v těle a ve smyslových orgánech, není jimi ovlivněn. „Já“ nemá zrození ani smrt. Není nikdy znehodnocené a je bez částí. Není sestaveno z různých kousků ani není souhrnem nějakých částí. Jestliže chcete vědět, kdo On je, tak On je tímto „Já“, které žije ve vašem těle a zná toto tělo.

Řekneme-li, že poznání je dočasné, míníme tím, že dočasné je poznání v mysli. Řeč končí, ale Vědomí zůstává. Kdyby si člověk nebyl vědom sebe sama, po odchodu z práce by se nevrátil domů, protože by si nepamatoval, kde bydlí. Touhy náležící smyslovým orgánům nakonec vyhasnou, ale esenciální podstata Poznání, Vědomí, zůstává. Dětství, mládí, stáří atd. jsou stavy těla. Jsou to přirozené etapy každé hmotné věci. Prostřednictvím vitální energie, prány, jsou tyto stavy, jakmile se dostaví, pochopeny. Avšak samotná prána se nestane mladou či starou. Její kvalita energie zůstává stejná. Pokud ve svém stavu nemá žádnou změnu prána, jak by mohlo mít tyto změny „Já“, které je Pránou Prány, Životní energií Vitální energie?

Vajíčka, pot, tzn. kombinace tepla a vlhka, placenta a semena – to jsou čtyři původy stvoření všech bytostí. Ve všech bytostech funguje prána pouze pomocí Síly „Já“. Stavy jako dětství, mládí, stáří atd. nemají na pránu žádný vliv, takže jak by mohly ovlivnit „Já“? Individualita svazuje sebe sama svým nesprávným konceptem. V touze je svázanost. Vysvětlím to. Vše, co chcete, se nachází na určitém místě. Pokud to chcete, musíte jít tam, kde je to umístěno. Musíte zůstat na tomto místě do té doby, dokud nezískáte to, co chcete, a někdy je touha vyplněna. Poté, co získáte to, co chcete, jste odkázáni zde zůstat, protože to nelze z tohoto místa odnést. Tomuto objektu se můžete těšit nebo ho využít jedině zde. Jestliže to nemůže jít s námi tam, kam máme namířeno, musíme se usadit poblíž tohoto objektu, protože ho potřebujeme. Toto je svázanost kvůli touze. Pokud si nepřejete být svázáni, musíte se vzdát své touhy. Jedině pak to (objekt) můžete opustit. Tam, kde je touha, tam je vazba, což značí vazbu k obydlí. Touha má za následek pobývat v blízkosti objektu. Jakmile touha zanikne, vazba odejde. Vzdáním se touhy je Osvobození zaručeno. Přechovávat touhu je ale samo o sobě svázaností. Když jsou navždy odhozeny všechny touhy, stáváte se Skutečností, zatímco individualita se svými tužbami, které ji svazují, padá dolů směrem ke zkáze.

„Já“ je všemi kvalitami a modifikacemi nedotčeno. Říká se, že v bdělém stavu je „Já“ omezeno hranicemi tohoto stavu. Nicméně kdyby toto byl ten důvod, On („Já“) by neměl poznání snového stavu a zůstal by připoután pouze k jednomu stavu. Pokračoval by v jedení pouze sladkých či hořkých věcí, ale On („Já“) takový není. To značí, že je nedotčen, třebaže On („Já“) je v těle. Ve snovém stavu funguje On („Já“) pouze pomocí mysli, bez pomoci fyzického těla či smyslových orgánů. Když se dostane za sen, do hlubokého spánku, zůstává sám, bez jakéhokoliv obalu či těla. Není zde rozčeření žádného druhu. Můžete říci: „Kde je tedy „Já“? Zde není nic,“ ale toto ve skutečnosti neplatí. Kdo je ten, kdo může říci, že spal blaženě?

Kdo je tím, kdo odpovídá někomu, jenž na něj zavolá jménem, které bylo uděleno jeho tělu? Toto by nebylo možné bez „Já“. Hluboký spánek a bdělý stav jsou pouze stavy fyzického těla, nikoli „Já“. On („Já“) jsa svědkem všech tří stavů, nemůže být „nic“. Je nejvyšším „Já“, Paramátman. Můžete se zeptat, jak je možné, že když se On probudí ze spánku, jak to, že si pamatuje znovu celé prostředí bdělého stavu. Naslouchejte důkladně vysvětlení. Životní okolnosti se týkají intelektu, mozku a nikoli „Já“. Jestliže je intelekt transformován, světský život se stane neskutečným. Pak už zde není svázanost ani osvobození od ničeho.

Světský život existuje, protože vy řeknete, že existuje. Pojmete ho jako takový. Je skutečný jedině kvůli vašim konceptům. Jestli řeknete „Odhodil jsem ho“, pak zmizí rodinný život i svázanost. Jsou zcela zničeny. Pokud ho zvětšujete, přibývá, jestli ho ničíte, je zničen. Mysl je zdrojem jak světského, tak duchovního života. Když jdete spát, odložíte všechny vnější svršky, když se probudíte, opět si je obléknete.

V hlubokém spánku si nejste vědomi těla přehozeného přes „Já“. Jakmile se probudíte, rozhlédnete se a pomocí své pozornosti si vše pamatujete. Pro toho, jehož nevědomost a egoismus zmizely, je vše pouze Brahman, dokonce i bdělý stav. Individualita se rozpustí a stane se Paramátman. Pak zde není žádná touha jakéhokoliv druhu. Není tu žádné možné přirovnání, jež by se dalo použít. Významem přirovnání je v tomto případě to, aby se ukázalo, že poznání přirozenosti pravdy je jako něco jiného. Neexistuje nic, co by s ním mohlo být srovnatelné, či tomu podobné, co lze ukázat. Neexistuje ani slovo, které by mohlo být plně a adekvátně použito k popisu tohoto stavu či jeho významu. Není zde žádná forma, objekt či slova, která by se mohla k tomuto stavu přirovnat. Proto je tento stav nazýván „za jakýmkoliv přirovnáním“, neboli se říká, že žádné přirovnání není schopno tento stav vysvětlit. Pro „To“ tu nejsou žádné další věci. Celý svět je jedině Parabrahman, Paramátman. Když je Sebe-Poznání zřejmé, je tu jen samotné štěstí, radost být. Blaženost sama si libuje v Blaženosti. Ten, kdo bude oddaným bez ega, získá tuto zkušenost, jakmile bude iluze odhozena. To je důvod, proč by měla Oddanost stále pokračovat. Neměli byste zapomenout být oddaní sami sobě. Nemělo by zde být žádné zapomnění. Jakmile individualitu zaujme jiný objekt či úspěch a ona tak myslí jenom na něj, zapomíná na svou Oddanost k Bohu. Tudíž Světci trvají na nepřetržité Oddanosti. Jakmile oddaný odhodí touhu po penězích, dětech, hmotném bohatství, slávě ve společnosti a odevzdá se zcela Oddanosti k Bohu, nečistota ve Vědomí je odstraněna a on se stane zajedno s Bohem, spočívaje ve své Pravé Přirozenosti (Svarúpa).

Jakmile Láska a Oddanost k Bohu vzrůstá, to, co se píše ve Védách, slouží Oddanému. „To“, co Védy prohlásily za Nejvyšší Pravdu, je oddaným zcela přirozeně vyslovováno. Existence je pak zakoušena jako Jeden naprostý celek. To je Oddanost nejvyššího stupně. Osvobozuje bez rozlišení každého – ženy, muže, nízkou kastu, Brahmíny. Nicméně není-li mysl čistá, nebude zde světlo „Já“. Ten, kdo má naprostou Oddanost, dosáhne Skutečnosti. Závoj přes jeho oči zmizí. Slunce a množství věcí jsou spatřeny všechny naráz. Jakmile odhodíte veškerou pýchu a mysl je zbavena pochybnosti, vše je viděno jako Brahman.

Král Džanaka se otázal: „Jak lze po Realizaci vykonávat své denní povinnosti a jak je odseknuta svázanost z konání či karmy? Jak zůstat oproštěným od všech znečištění i během plnění si svých povinností? Jakým lékem jsou odseknuty či uvolněny pouta karmy? Jak lze dosáhnout stavu nečinnosti, přestože vykonáváme činy? Jak se lze setkat s Nejvyšším Bytím, Bohem? Prosím řekni mi, proč je tomu tak, že Světec Sanaka a další neodpověděli na tyto otázky svých dětí?“

Odpovědět na ně je složité. Světec Avirhotra Nárájana tehdy řekl: „Otázka konání, nesprávného konání a nekonání není obyčejnou otázkou. Tvůrci práva, kteří se nad touto záležitostí zamýšleli, se unavili a velcí světci byli v rozpacích, jak tyto věci vysvětlit. Miliony proroků vyčerpaly své mozky a nakonec se mezi sebou kvůli své pýše pohádaly. Ani pro Brahmu a další nebylo snadné předložit patřičná dělení a analýzy konání. Konání je v Jádru Véd a Véda je nic než Nárájana. V tomto bodě zůstávají Védy tiše. Konání, nekonání a nesprávné konání jsou svým způsobem stejné. Jako v případě cukru. Cukr je stejný ať už máte cukr práškový, hnědý či bílý. Podobně konání je Jedno, přesto ten, kdo je do něj vtažen, v něm nachází různé odlišnosti. V konání tkví nekonání.

V nesprávném konání je opět obsaženo konání a nekonání. Pokud začne jakékoliv konání, nazývá se to činnost, karma. To značí konání od počátečního bodu. Je buď dobré, nebo špatné, nazývá se vikarma. Zanechání konání se nazývá nekonání, akarma, což znamená, že konání se jakoby ani nestalo. Ten, kdo ví, že nekonatel je skutečný konatel, se stal Světcem. Ten dosáhl Nekonatelství. Ó, králi, jestli dojdeš k pochopení, že konatel a ten, kdo zapříčiňuje konání, je v těle jeden a týž, jedině pak budeš Nekonající. Konatel, jenž je u zrodu všech činností, je sám příjemcem jejich výsledků. Stav osvobození od činů (konání) je dosažen jen díky požehnání Satgurua. Existuje mnoho činů vyvstávajících z jedné činnosti a jsou nazývány špatnými či dobrými činy. Nicméně díky učení Satgurua jsou všechny činnosti odseknuty.“

Tato otázka je velmi obšírná. To je důvod, proč světec Sanaka a ostatní neudělovali toto poznání dětem, které k tomu nedozrály. Tyto rozdíly mezi konáním nebo nekonáním by neměly být sdělovány těm, kteří nejsou zralí natolik, aby to pochopili. Paramátman je věčně, bez jakýchkoliv vyrušení a bez vad. Je neustále nezničitelné a dokonale čiré. Buďte si jistí, že jste To.

Radžá-Dhi-Rádž Sadgurunáth Šrí Nisargadatta Maharadž Ki Džej

https://www.advaita.cz/26633n-80.-brahman-je-vzdy-bdele

[Návštěvník]

„Neti-neti" „ne to, ne ono", což je vlastně popisem brahman. Jinými slovy - ,,ono není tím, co vidíme". Nic z toho, co vidíme, není brahman jaké je. Ono je cosi jiného než vše, co je projevené. Jediný pozitivní popis poskytuje védánta, když vyjadřuje aspekty absolutna.

Brahman se tu popisuje jako sat – čit – ánanda, tedy jako absolutní Bytí – absolutní Vědomí – absolutní Blaho.

Sat, Bytí, vyznačuje pozitivní jsoucnost, to, co je; že Existence je. Sat není určitou formou existence, ale je Bytí samo o sobě. Znamená absolutní Pravdu, která platí všude, ve všech věcech a vždy.

Čit, Vědomí, je označení pro citnost, jedinou citnost ve všem. Je čiré a samo svítící a osvěcuje i vše ostatní. Vědomí je základní věcí existence. Je energií, pohybem, stvořuje pohyb, vesmír a vše, co je v něm, - mikro i makrokosmos. Čit není individuálním vědomím, ale čistým uvědomováním, kterým si uvědomujeme vnější objekty a vnitřní pocity. Je svědkem, který sám není objektem myšlení.

Ánanda, Blaho, lze pochopit jedině zážitkem. Je zcela nezávislé. Není stavem mysli, ale stavem, který zůstává, když byly překonány všechny mentální jevy, včetně zkušenosti radosti. Tehdy nastává zažívání Blaha, které se neustále obnovuje. Blaho je neomezeně celistvé, úplné, nic mu neschází, proto po ničem netouží, takže blaženě spočívá samo v sobě.

TOMÁŠ, Eduard. Umění klidu mysli

[Návštěvník]

"To, co je přítomno, je absolutní realita - není to to, co si myslíte, že to je." - Peter Brown

Nováčci mají tendenci přistupovat k józe takto: Zajímá mne, co bych mohl pro sebe díky józe získat. Potřebuji to najít; potřebuji najít určitou otevřenost; potřebuji najít jakousi transcendenci; potřebuji najít něco většího než já, silnějšího než já a mocnějšího než já. Potřebuji, potřebuji, potřebuji, potřebuji, potřebuji. Z toho vyplývá, že trpím nedostatkem, a to něčeho vnějšího, co mi chybí.

Místo toho si všímejte své zkušenosti. Já jsem. Já jsem tady. Tato bytost existuje. Tato bytost je aktuální. Cítím to, tuto absolutní nepopíratelnou skutečnost a pravdu svého bytí, pravdu, že jsem přesně takový, jaký jsem. Jak bych mohl být něčím jiným? To mi dodává sílu. To dává pozici, která je ukotvením v pravdě vašeho bytí, autoritou vašeho bytí, která je naprosto skutečná a je zajedno se samotným bytím skutečnosti.

Myslím, že lidé mají ve zvyku ztotožňovat se se svým tělem, osobností, myšlenkami a emocemi, což není to, čím ve skutečnosti jsou. To, čím ve skutečnosti jste, je TO, co je zde, tato přítomnost, toto pole vědomí, tato bublina prožívání. Ve skutečnosti nemáte žádné tělo, nebo můžete říci, že vaše ztělesnění jsou všechny formy, které se objevují ve vašem prožívání.

Ve skutečnosti nemáte žádné myšlenky. Máte hlubokou inteligenci, která nepoužívá myšlenky ani logické procesy. Funguje na základě absolutního vědění, okamžité integraci informací a vnímání provázanosti bez nutnosti procesního zpracování.

To, s čím se běžně ztotožňuji jako s tělem, osobností a myšlenkami, jsou pouze aspekty mého ztělesnění, které se objevují, ale já jsem víc než tímto. Mé bytí není takto limitováno, stejně jako Peter Brown není pouze svou rukou. A tak vaše tělo, vaše osobnost a vaše myšlenky jsou zde stejným způsobem, jako je zde vaše ruka, ale vy jste mnohem víc, stejně jako já jsem mnohem víc než než mou rukou.

Snaha přistupovat k duchovnosti z pozice ztotožňování se s tělem a myslí a osobností je častým problémem. Mohu si myslet: Ano, to je skvělé, tam venku je to jiné já, ale já jsem Peter Brown, malé staré já, které tu sedí, tato lidská bytost, která se snaží navázat vztah k tomu, co je tam venku. To je nepřesné, protože je to obráceně.

Skutečné já není Peter Brown. Skutečné já je toto bytí, toto vědomí, tato přítomnost, která je právě zde. Z tohoto úhlu pohledu to všechno dává smysl. Všechno do sebe zapadá. Ale z pohledu Petera Browna, který se snaží navázat vztah s tím nějakým větším já, které je nějak tam venku, to nezapadá. Nefunguje to, protože to tak ve skutečnosti není. To je jedna z největších překážek jógy. Je orientovaná z hlediska těla/mysli, z hlediska identifikace jednotlivého člověka s ní. To není to, kým jste. Proto doporučuji uvolnit se do přítomnosti prožitku, procítit přítomnost prožívání.

Nestarejte se o identitu, o to, zda jste to vy nebo co to je. Prostě vnímejte přítomnost prožívání. Když ji budete cítit velmi hluboce a plně, začnete se usazovat v její plnosti. Je tady. Je vším, co tu je. Vnímejte její inteligenci. Vnímejte její vědomí. Vnímejte její vitalitu. Není to nějaká neživá danost. Je to neuchopitelná, citlivá, vědomá, živá přítomnost, a TO je to, co skutečně jste. TO je vše, co tu skutečně je. A jóga je především o zkoumání tohoto jevu, této skutečnosti.

***

Přeloženo z knihy This That Is od Petera Browna.

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Maharadž:

Džňánin si uvědomuje původ a hodnotu vědomí - bytí, které se na něm spontánně objevilo. Totéž vědomí hraje spoustu rolí, některé šťastné, jiné smutné, ať jde o jakoukoliv roli, džňánin vše pouze pozoruje. Role nemají na džňánina žádný vliv. Všechny vaše problémy jsou jen problémy těla a mysli. I přesto lnete k tělu. Jelikož se ztotožňujete s tělem a myslí, následujete určité uhlazené způsoby vyjadřování, když mluvíte. Já však ne. Mohu vás rozhodit; pak nebudete schopen přijmout to, co vám říkám. Neobjevuje se ve mně potřeba následovat způsoby slušného chování. Jste svázáni svými koncepty a vjemy. Ve skutečnosti milujete pouze pocit „já” - vše děláte kvůli tomuto pocitu. Nepracujete pro žádné lidské blaho, žádný národ, ale pouze pro pocit „mé”, který milujete ze všeho nejvíc.

Tazatel:
Já ale rád tvořím, pracuji.

Maharadž:
Všechny vaše aktivity pokračují tak jako tak, avšak nejsou nic než zábavou. Stavy bdění a hluboké-ho spánku přicházejí a odcházejí spontánně. Prostřednictvím pocitu „mé” se automaticky považujete za konatele. Zjistěte však, zdali je pocit „mé” skutečný anebo neskutečný, trvalý či pomíjivý. Pocit „mé”, který se ve vás objevuje, je neskutečný. Sám jsem si ověřil, jak neskutečný je. Pocit „mé” byl podroben zkoušce a prokázán za neskutečný. Kdo je tím, kdo ví, že pocit „mé” je neskutečný? Pochopení uvnitř vás, jež si je vědomo neskutečnosti pocitu „mé”, zná všechny změny. Proto musí být samo neměnné. Jste iluzí, májou, bludnou představou. Právě pouze díky poznání své neskutečnosti vím, že i vy jste neskutečný. Není tomu tak, že já jsem skutečný a vy jste neskuteční. Je to takto: Jelikož já jsem neskutečný, vše je neskutečné.

https://de.scribd.com/doc/37689665/3129 ... -Absolutno

[Návštěvník]

Vědomí a Absolutno - Šrí Nisargadatta Maharadž

Vědomí je závislé na těle; tělo závisí na potravinové esenci. Je to vědomí, které nyní hovoří. Pokud není tělem přijímána potrava, tělo přestane existovat. Byl bych schopen hovořit bez těla? Je ve vaší moci uchovat si pocit „já”? Stejně jako se spontánně objevil, rovněž tak zmizí. Nebude vás předem varovat oznámením: „Zítra odcházím.” Vyvstala pochybnost a vy se snažíte nalézt řešení. Kdo je ten, kdo má pochybnost? Přijďte na to sami.

Maharadž:
Jak jsem došel k pravdě o své věčné existenci? Meditováním na meditujícího, kdy se pocit „jáství” rozplynul do „jáství”. Až poté jsem pochopil, co je mojí skutečnou přirozeností. Velcí světci meditovali stejným způsobem. Nikdo mi neřekl, jak to mám dělat. Nikde jinde jsem se po tomto poznání nepídil. Vytrysklo ve mně samo od sebe. Meditoval jsem podobně jako jiní světci a spatřil vizi. Na počátku zde byl prostor. V prostoru jsem uzřel zhmotnělé principy. I když nemají žádnou tělesnou formu, v mé vizi těla měly. Nazval jsem je Prakriti a Puruša, mužským a ženským aspektem kosmického vědomí. Do té doby, než dojde ke spojení Prakriti a Puruši, spočívá dynamické, vše prostupující vědomí v nečinném stavu. V momentu spojení ženského a mužského aspektu došlo k výronu semene, které bylo zaseto v ženském těle. Když semeno proniklo do dělohy, začalo nabírat formu. Po devíti měsících těhotenství se narodilo dítě. Vědo-mí, zaseté v děloze, bylo kauzálním tělem (lingadeha). V tomto kauzálním těle byla znalost „já jsem” přítomna v nečinném, latentním stavu. To jsem viděl v meditaci.

Tazatel:
Jak k tomu došlo, že jsme čiré vědomí ztratili?
Maharadž:
Každá bytost prožívá stav Íšvary (Boha), ať už přímo nebo skrytě. Je však natolik uvězněna v objektivním světě, že ztrácí svoji pravou totožnost. Musíte zjistit, co je principem „já jsem”. Objevuje se zcela spontánně a současně s jeho vyvstáním počne spletitost konceptuálního života.

Tazatel:
Jak bych měl začít s hledáním Sebe sama?

Maharadž:
Začněte úplně od začátku. V hrubohmotném světě jsem začal existovat díky svým rodičům. Vím velmi dobře, že můj základ (zdroj) již prodléval ve směsi jejich tělesných výtažků, ze které jsem se narodil. Avšak došel jsem k závěru, že zcela určitě nemohu být princip (tělo), který se narodil z matčina těla. Není mezi námi nikdo, kdo by byl sto let starý. Znamená to pak, že jste před sto lety neexistoval?

Tazatel:
To nevím.

Maharadž:
Ten, kdo říká „já nevím” tu již musel být; zkrátka, nebyl jste jako toto tělo, ale něčím jste byl. Toto musíte zcela jasně pochopit. Před sto lety jsem nebyl něčím, jako je toto tělo; čili ten, kdo to oznamuje, tu tehdy před sto lety musel být. Vy jste byl a budete existovat věčně. To, co tu vysvětluji, se netýká světského poznání. Nechcete se vzdát ani světského, ani takzvaně duchovního poznání. Přesto chcete pochopit spletitost své existence. Snažíte se tomu porozumět prostřednictvím světských konceptů. Jenže to je přesně důvod, proč nejste schopni se pravého poznání dobrat. Ve skutečnosti je vaší podstatou stav absolutního klidu, ne stav fenomenálních změn. V tomto neprojeveném (ne-fenomenálním) stavu jste dokonale klidní. Není zde však zkušenost sebepřítomného stavu. V tomto stavu není anistopa po strastech či neštěstí, je tu pouze ryzí klid. Víte, o čem hovořím?

Tazatel:
O Ánandě, klidu.

Maharadž:
Snažíte se definovat ryzí klid na základě svých vlastních konceptů, protože chcete cítit uspokojení. Říkáte-li pojem Ánanda, dokazujete tím pouze, že je přítomná tělesná bytost, která klid zakouší. Když jste v hlubokém spánku a začnete vidět formy, jste ve skutečnosti snící. Nepřicházejí snové formy z vašeho vlastního bytí? Nevychází z vašeho vlastního bytí, jež dříme uvnitř těla, cokoliv, co vidíte, ať už v bdělém či snovém stavu? V hlubokém spánku bylo vědomí v nečinném, latentním stavu. Nebyly zde žádná těla, žádné koncepty, žádný tíživý závazek. Ve chvíli probuzení, s příchodem myšlenky „já jsem”, se zároveň probouzí i láska konceptu „já jsem”. Tato samotná láska je však májou, iluzí.

Tazatel:
Míní tím Maharadž, že prožívajícím všech tří stavů je věčné Já?

Maharadž:
Je to stav zvaný Saguna Brahman; všechny stavy tu jsou jen díky stavu vašeho bytí. Snový svět je hodně starý, není nijak nový. Ve snech vidíte bývalé pamětihodnosti, které již neexistují. Vaše bytí je velmi mocné. Samotné vyvstání bytí vytváří čas. Vše je bytí, ale Já - Absolutno, nejsem bytí. V meditaci byl prostor, ve kterém se z bezforemnosti náhle objevily dvě formy, Prakriti a Puruša. Podstatou dvou forem bylo poznání „já jsem”. Nebyly zde žádné formy, pak se náhle objevily; právě tak, jako tomu je ve snovém světě. Vy jako snící spíte v posteli, jenže ve snovém světě vidíte tělo a myslíte si, že jste to vy, a vše děláte prostřednictvím tohoto snového těla. Stejným způsobem to probíhá v takzvaném bdělém stavu, ve kterém se narodilo vaše tělo a těla ostatních. Stav Prakriti a Puruša
nemá žádnou formu; je věčný, bez začátku i konce. Z něj však vychází pět elementů, s nimiž je zároveň v okamžiku prvního zakoušení času vytvořeno tělo. Takto to probíhá neustále, přítomnost tělesné formy pouze svědčí o možnosti zakoušet čas. Dané vysvětlení každý nepochopí. S jakou totožností byste rád umíral ve chvíli „takzvané” smrti?

[Návštěvník]

Se mnou je všechno pouze hypotéza. Pokud mi můžete důvěřovat alespoň natolik, že jste připraveni prozkoumat a ptát se, tak to bude stačit. Nemám žádné doktríny, které bych vás učil, ale pouze metody, jak zjistit pravdu sami. Jakákoli pravda, kterou nenajdete, není pravda. Pravda je pravdou pouze tehdy, když ji najdete. To je základní kvalita pravdy, že jste ji našli sami, že je autenticky vaše, že můžete říci na základě vlastní autority, že tomu tak je.

[Návštěvník]

Kdo stvořil Boha?

Když tančíte s vlnami oceánu, nemůžete získat perspektivu oceánu jako celku, ale ze vzduchu máte pohled na jeho obrovskou rozlohu z ptačí perspektivy. Podobně, když se soustředíte na stvoření a jste do něj ponořeni, nemůžete vidět nic jiného než stvoření a v něm fungující zákon příčinnosti. Ale když se se zavřenýma očima naučíte, jak se dívat dovnitř, nevidíte ani konečné formy, ani zákon, který je stvořil, ale zahlédnete beztvaré, bezpříčinné Nekonečno. Paramahansa Yogananda

[Návštěvník]

Oddaný: Proč se celý svět označuje jako Brahman?

Ramana Mahariši: Pokud je tvé myšlení naplněno pravým poznáním, uvidíš celý svět jako Brahman, jako samotného Boha. Bez pravého poznání není možné zakusit všudypřítomnost Brahmanu, jeho přítomnost ve všem.

Oddaný: Vedou naše smysly, nástroje poznání a zkušenosti, skutečně k vnímání reality?

Ramana Mahariši: Když jsme vzhůru, smysly nám umožňují vnímat vnější svět. Ale v hlubokém spánku, kdy si nejsme vědomi těla, necítíme vůbec nic. Podobně, když je člověk pohroužen do duchovního poznání, zakouší pouze Já. Vše ostatní mizí.

Oddaný: Je blaženost nalezena ve vnějších věcech?

Ramana Mahariši: Kdyby štěstí záviselo na vnějších věcech, bohatí by byli vždy šťastní a chudí nešťastní. Ale tak to není. V hlubokém spánku nemáme bohatství ani majetek – přesto zakoušíme klid a blaženost. To dokazuje, že skutečné štěstí je uvnitř. Není ve vnějších objektech. Pravá blaženost přichází pouze skrze realizaci Já.

Oddaný: Říkáte, že srdce se nachází napravo, zatímco věda říká nalevo. Jak je to možné?

Ramana Mahariši: Fyzické srdce je bezpochyby vlevo. Ale já mluvím o jemném duchovním srdci. To je zakoušeno napravo. Je to má přímá zkušenost, která nepotřebuje důkaz. Přesto najdeš potvrzení v Ájurvédě i v Upanišadách.

Mnich: Jak se lze zbavit neklidu mysli?

Ramana Mahariši: Dokud zapomínáš na svou pravou podstatu a zůstáváš zapleten vnějšími věcmi, mysl bude neklidná. Ale zůstaneš-li pevně zakotven v poznání Já, vnější svět nebude mít moc nad tvou myslí a povstane mír.

Oddaný: Přichází s realizací Boha i nadpřirozené schopnosti?

Ramana Mahariši: Nejprve realizuj Boha – pak teprve poznáš odpověď na tuto otázku.

Oddaný: Může člověk získat prospěch jen tím, že recituje mantru bez výcviku?

Ramana Mahariši: Ne. Člověk, který recituje mantru, musí také obdržet zasvěcení a správné vedení. Vyprávím ti příběh:

Král navštívil dům svého ministra a bylo mu řečeno, že ministr právě recituje mantru. Když ministr dorazil, král se ho zeptal, kterou mantru recitoval. Ministr odpověděl, že to byla Gájatrí mantra. Král projevil přání se ji naučit, ale ministr řekl, že nemá oprávnění udělit zasvěcení.

Později se král naučil mantru od někoho jiného a recitoval ji před ministrem: „Je moje výslovnost správná?“ Ministr odpověděl: „Mantra je správná, ale její síla spočívá v pravém zasvěcení.“

Aby to vysvětlil, nařídil svému sluhovi zatknout krále. Sluha odmítl. Pak dal ten samý rozkaz král – a sluha poslechl. Ministr řekl: „Rozkaz byl stejný, ale autorita jiná.“ Stejné je to s mantrami – jsou účinné jen tehdy, jsou-li přijaty správně, s pravým zasvěcením.

Oddaný: Proč písma popisují realizovaného člověka jako dítě?

Ramana Mahariši: Dítě i realizovaný člověk jsou nezasaženi vnějšími událostmi. Dítě se možná do něčeho zapojí, ale jakmile to skončí, zapomene. Poznatel Já je stejný – žije ve světě, ale je jím nedotčen.

Oddaný: Jak lze dosáhnout realizace Já?

Ramana Mahariši: Nejtěžším úkolem je ovládnout mysl. Existují dvě cesty:

Cvičení pránájámy – dech může zklidnit mysl.

Společnost realizované bytosti – mysl se přirozeně uklidní.

Oddaný: Lze zničit výsledky minulých karm?

Ramana Mahariši: Každá karma už v sobě nese semeno svého vlastního zániku.

*******************************************************************************************************

Někdo pak požádal Maharišiho, aby něco řekl.

Ramana Mahariši: Co chceš vědět?

Tazatel: Nic nevím, jen chci něco slyšet.

Ramana Mahariši: Pokud skutečně víš, že nic nevíš, pak hledej toho, kdo ví, že nic neví – to je mókša, osvobození.

**********************************************************************

Britská žena: Je k realizaci Já nutný guru?

Ramana Mahariši: Milost gurua je ta nejmocnější síla. Učení, přednášky a meditace pomáhají, ale skutečnou příčinou realizace je milost gurua.


Oddaný: Co je největší překážkou na cestě k realizaci Já?

Ramana Mahariši: Touhy mysli. Tyto překážky vytváří sama mysl – a také tím trpí. Pokud zjistíš, kdo klade tuto otázku, realizace nastane.

Oddaný: Kde lze nalézt pomoc na cestě k realizaci Já?

Ramana Mahariši: Ve spisech a v učení osvícených bytostí.

Oddaný: Jak dlouho trvá realizace Já?

Ramana Mahariši: Proč to chceš vědět?

Oddaný: Abych neztratil naději.

Ramana Mahariši: I tato touha je překážkou. Já je vždy přítomno. Jen se uč je poznávat. Všechny touhy a pochybnosti zmizí.

Oddaný: Jak lze poznat duši?

Ramana Mahariši: I v hlubokém spánku existuješ. Ale až po probuzení řekneš: „Spal jsem.“ To znamená, že vědomí přetrvává ve všech stavech. Pokud jej pochopíš ve stavu bdělosti, můžeš poznat Já ve všech třech stavech – bdění, snění i hluboký spánek.

Oddaný: Pokud při meditaci začnu usínat – je to škodlivé?

Ramana Mahariši: Není to škodlivé.

Oddaný: Ale není to jen prázdnota?

Ramana Mahariši: Prázdnota pro koho? Hledej toho, kdo je si této prázdnoty vědom. Já je všude a je věčné.

Oddaný: Měl bych se snažit zůstat si vědomý, i jako bych spal?

Ramana Mahariši: Ano, zůstat si vědomý – to je probuzený stav. Není to obyčejný spánek. Je to spánek bez spánku. Pokud tě ale pohltí myšlenky, zavedou tě do iluzí.

Oddaný: Takže bych měl sledovat své myšlenky zpět ke zdroji?

Ramana Mahariši: Rozhodně. Tímto způsobem myšlenky zmizí a zůstane jen Já. Ve skutečnosti Já nemá ani vnitřek ani vnějšek – tyto rozdíly vytváří ego. Já je čisté a úplné.

Oddaný: Pomáhá intelekt při dosažení realizace?

Ramana Mahariši: Do určité míry ano. Ale Já je za hranicí intelektu. Aby bylo dosaženo Já, musí být i intelekt opuštěn.

Oddaný: Prospěje má realizace i ostatním?

Ramana Mahariši: Ano, rozhodně – to je nejvyšší služba. Ale pamatuj: pro realizovaného neexistuje „jiný“. Nevidí nic odděleného od Já.

Příklad: tak jako zlatník vidí jen zlato ve všech špercích, realizovaný vidí Já ve všech formách.

Pokud se ztotožňuješ s tělem, vidíš jména a formy. Ale jakmile vědomí těla zmizí, veškeré rozdíly mizí.

Oddaný: Platí to i pro stromy, rostliny a jiné bytosti?

Ramana Mahariši: Mají snad existenci oddělenou od Já? Zjisti to sám. Když vznikne myšlenka, že něco vidíš, ta myšlenka povstává z Já. Sleduj zdroj té myšlenky – všechny myšlenky se rozplynou a zůstane jen Já.

Oddaný: Chápu to v principu, ale tok myšlenek stále pokračuje.

Ramana Mahariši: Je to jako film na plátně. Když se promítá film, diváci věří, že je to skutečné. I když film zobrazuje jinou skupinu lidí sledujících film, iluze přetrvává. A teď to vztáhni na sebe – ty jsi plátno. Já zplodilo ego. S egem přišly myšlenky. Tyto myšlenky se jeví jako svět, stromy a bytosti. Když poznáš Já, uvidíš pouze Já ve všem.

Ve skutečnosti existuje jen Já – nic jiného není skutečné.

Oddaný: Myšlenka, že jsem ještě nerealizoval Já – je to také překážka?

Ramana Mahariši: Ano. Ve skutečnosti existuje jen Já. I tato myšlenka – „nerealizoval jsem“ – je jen jiná forma ega.

**********************************************************************

8. ledna 1935 – výjimečný okamžik: Starší muž vstoupil do síně a tiše usedl. V té chvíli Mahariši recitoval sanskrtskou verzi Arunačala Aštakam. Muž se zeptal: „Říká se, že realizace Já nelze vyjádřit slovy. Pokud je to pravda, proč se o ní vždy mluví neúplně?“
Ramana Mahariši: Tuto otázku řeší třetí verš Arunačala Aštakam. Připouští, že realizaci nelze sdělit slovy, ale její přítomnost lze naznačit.

Muž byl hluboce dojat, jeho dech se ztížil, poklonil se v plné délce k zemi. Po chvíli se uklidnil a tiše odešel. Bylo zřejmé, že zahlédl světlo pravdy – a přišel k mistrovi jen pro potvrzení.

[Návštěvník]

Zavři na chvilku oči…
Nesnaž se nic měnit, nic analyzovat.
Jen si polož v tichosti otázku:

"Co je tady, i když všechny myšlenky, představy a pocity odejdou?"

Nehledej odpověď slovy.
Jen vnímej.
Nech to být.
Buď tím.