Advaita – Jednota

[Návštěvník]

99 % lidí nikdy nepochopí tuto pravdu o životě - Eckhart Tolle



„Jsi život, vyjádření jednoho života, dočasné vyjádření jednoho nadčasového života v této formě. Takže nevlastníš život, protože to by znamenalo, že existuje život a ty. Ale kým jsi ty bez života?

Neexistuje žádná bariéra mezi „mnou“ a zbytkem světa. Ne, ty jsi vesmír. Nejsi, jak někdy říkám, ve vesmíru. To je omyl – já a vesmír. Ty jsi ta totalita. Cokoli prožíváš, prožívá vesmír. Pokud jsi v radosti, vesmír je v radosti.

Takže když se díváš na přírodu, dochází k sebepoznání, které by tam bez tvé takzvané přítomnosti nebylo. A to je nádherná věc – vědět to, začínáš v tom vidět jednotu se sebou samým. A tato jednota mizí v momentě, kdy začneš konceptualizovat a dávat věcem nálepky, což vytváří bariéru.

Když to propustíš, je tu ono kontinuum a pocit jednoty s tím, co vnímáš, a v konečném, hlubším smyslu je tato jednota láskou. Ne v konvenčním smyslu, ne ta lepkavá láska, která jen... ale je to rozpoznání jednoty.

A tak využij přírodu k tomu, aby ses utišil a zpřítomnil, když jí procházíš a vnímáš ji všemi svými smysly. A pak si seš vědom nejen toho, co vyvstává ve tvém smyslovém vnímání, ale co je ještě zásadnější, jsi si vědom Sebe samého jako té podkladové přítomnosti, bez níž by to všechno vůbec nebylo.

To světlo tam musí být. Světlo vědomí – to vše vyvstává ve světle vědomí. Ty jsi tím světlem. A toto světlo není tvým vlastnictvím. Jsi to ty, prochází to skrze tebe. Nejedná se o jednotlivá světla. Tvůj život není tvůj. Nevlastníš život. Jak se říká v jednom z mých oblíbených výroků – a stal se jedním z mých nejoblíbenějších: Nevlastníš život. Ty jsi život.

Já nevlastním život. Je to absurdní chyba říkat „můj život“, protože to je to, co myšlenka – která se pak stává jazykem a slovy – dělá s realitou: vytváří klamná vnímání.

Zdá se to tak přirozené. Řekneš „můj život“, každý to říká, a já to také někdy řeknu, někdy řeknu „tvůj život“, ale nevěřím tomu. Je to jen konvenční způsob mluvy, ale většina lidí tomu skutečně věří. Věří, že opravdu mají nějaký život a říkají: „Tohle je můj život. Teď musím přemýšlet o svém životě.“

Och, takže jsi oddělil sám sebe. Řekl jsi: „Tohle jsem já a tohle je můj život.“ To je zvláštní. A pak samozřejmě přichází strach: „Och, co budu dělat se svým životem? Mohl bych ztratit svůj život.“

Dobrá, nemůžeš vlastnit život, protože ty jsi život – vyjádření jednoho života, dočasné vyjádření jednoho nadčasového života v této formě. Takže nevlastníš život, protože to by znamenalo, že existuje život a ty. Ale kým jsi ty bez života?“

***********************************************************************************************************************
Ty nejsi ve vesmíru, ty jsi Vesmír sám

Eckhart Tolle v této promluvě naráží na jeden z nejhlubších a zároveň nejběžnějších omylů lidské mysli – na koncept individuálního vlastnictví života. V běžné řeči automaticky používáme zájmeno „můj“: můj dům, mé tělo, můj život. Jakmile však toto spojení přijme mysl jako absolutní fakt, nevědomky tím vytvoří hluboké rozdělení. Vznikne fiktivní „já“ a vedle něj jakýsi „můj život“, se kterým musím neustále bojovat, plánovat ho, vylepšovat, a o který se musím bát, abych ho neztratil.

Tato iluze oddělenosti je kořenem veškerého existenčního strachu. Tolle se zde dotýká samotného jádra čisté Advajty (neduality), tak jak ji předávali velcí mudrci jako Ramana Maharši nebo Nisargadatta Maharadž. Skutečnost je taková, že neexistuje žádné izolované „já“, které by jako batoh na zádech neslo svůj soukromý život. Ty nevlastníš život. Ty jsi Život sám. Jsi dočasným tvarovým vyjádřením onoho jediného, bezčasového Bytí.

Když se mysl utiší, například při tiché procházce přírodou, a přestaneme věci okamžitě nálepkovat a hodnotit, tato umělá bariéra mezi „mnou uvnitř“ a „světem venku“ se okamžitě hroutí. Zůstává jen jedno spojité kontinuum. Když vnímáš strom bez myšlenek, není tu pozorovatel a pozorované – je tu jen čisté Vnímání, v němž se obojí setkává v jednotě. A toto rozpoznání naprosté jednoty, jak Tolle podotýká, je skutečnou podstatou nepodmíněné Lásky.

Vše, co vnímáme skrze smysly, i samotný pocit existence, vyvstává v jediném Světle Vědomí. Toto Světlo není ničím soukromým majetkem. Je to podkladová Přítomnost, která je neměnná a věčná. Z tohoto pohledu je strach ze ztráty života zcela absurdní. Jak by mohl Život ztratit sám sebe? Formy přicházejí a odcházejí, vlny na oceánu se zvedají a zase klesají, ale podstata – samotná voda – zůstává nedotčena.

Uvědomění si, že „já jsem Život“, přináší obrovskou úlevu a hluboký mír. Snímá z ramen ono těžké břemeno vymýšlení, co se „svým“ životem udělat. Stačí jen Být a nechat Skutečnost, ať se skrze tuto formu volně projevuje.

[Návštěvník]

Osvobozující milost Božské jednoty: Proč nelze zakoušet milost Božské jednoty, dokud někoho držíme v nemilosti

V duchovních tradicích se často mluví o jednotě — o stavu, kdy člověk zakouší, že on, ostatní bytosti i samotný Zdroj jsou jedním nedělitelným celkem. Mnozí hledající touží po tomto hlubokém míru, po tichu, které přesahuje mysl, po milosti, která se dotýká srdce. Přesto se stává, že i po letech meditací, studia a duchovní praxe zůstává uvnitř neklid, odpor nebo bolest.

Jedním z nejhlubších důvodů je to, že v sobě stále držíme někoho v nemilosti — někoho odmítáme, soudíme nebo mu nejsme schopni odpustit. A právě tato jediná zavřená brána brání milosti vstoupit.

Oddělenost jako kořen utrpení

Ego se cítí bezpečně, když může rozdělovat svět na „já“ a „oni“. Na „ty, kteří jsou v pořádku“ a „ty, kteří nejsou“. Jakmile někoho vnitřně odsoudíme, vytváříme hranici, která se okamžitě stává hranicí mezi námi a Bohem.

Vesmíru tím říkáme:
„Chci jednotu… ale bez tohoto člověka.“

Jenže jednota je buď absolutní, nebo není vůbec.

Nemůžeme vstoupit do světla, pokud v sobě udržujeme kout temnoty vyhrazený pro někoho, koho odmítáme.

Druhý jako zrcadlo našeho nitra

To, co nám na druhých nejvíce vadí, bývá často odrazem našich vlastních nezhojených míst. Když někoho držíme v nemilosti, vězníme tím část sebe. A dokud čekáme, že se ten druhý změní, omluví nebo napraví, dáváme mu moc nad svým vnitřním mírem.

Mít někoho v nemilosti znamená:
„Moje svoboda závisí na tvém chování.“

A to je ta nejtvrdší forma nesvobody.

Co znamená propustit někoho z nemilosti

Odpuštění není slabost ani schvalování špatného jednání.
Neznamená to zapomenout, nechat si ubližovat nebo popírat bolest.

Odpuštění znamená:
„Nedovolím, aby má nenávist k tobě blokovala mé spojení se Zdrojem milosti.“

Je to vnitřní rozhodnutí přestat živit odpor, který ničí především nás samotné.
Je to návrat k vlastní celistvosti.

Milost jako světlo, které chce vstoupit

Představ si milost jako světlo, které stojí před dveřmi tvého srdce.
Pokud v těch dveřích stojí jediná postava, kterou odmítáš vpustit, světlo nemůže projít.

Nemůžeme chtít pro sebe Boží objetí a pro druhého Boží trest.
V nejvyšší rovině jsme propojeni jako buňky jednoho těla.
Když jedna buňka nenávidí druhou, trpí celé tělo — a tedy i my.

Praktický krok k osvobození

Nemusíš hned cítit lásku.
Nemusíš s dotyčným mluvit.
Nemusíš zapomenout na to, co se stalo.

Stačí tichá ochota v srdci:

„Je ve mně ochota přestat ho držet v temnotě svého soudu.“

Tato jediná ochota otevírá prostor, do kterého může vstoupit milost.

Když propustíš druhého, osvobodíš sebe

V okamžiku, kdy pustíš svého „nepřítele“ ze svého vnitřního vězení, zjišťuješ, že tím vězněm jsi Ty.
A právě v té chvíli přichází milost — ne jako odměna, ale jako přirozený důsledek toho, že odstraňuješ jedinou překážku, která bránila jí vstoupit.

Božská jednota není únikem z tohoto světa.

Je to stav, který se rodí v našich vztazích, v našem postoji k lidem, v ochotě vidět i v tom nejzraněnějším člověku jiskru stejného Zdroje.

Když v našem srdci nezůstane nikdo v nemilosti, zjistíme, že my sami jsme se stali milostí.

[Jana]

Očima ega, nebo očima Boha? Rozdíl mezi projekcí a Jednotou
Na duchovní cestě dříve či později narazíme na větu: „Přestaneš posuzovat lidi, protože v nich vidíš sebe.“ Tento výrok je nesmírně hluboký, ale pro nevědomou mysl může být i nebezpečnou pastí. Ego má totiž přirozenou tendenci překroutit i ta nejvyšší učení tak, aby ochránilo samo sebe.

Můžeme se pak setkat s názorem, že „vidět v druhých sebe“ znamená jakousi slepou, nekritickou shovívavost – podobnou matce, která omlouvá jakoukoli hloupost svého dítěte, protože je to „její krev“. Takový pohled říká: „Sebe raději neposuzuji, aby neutrpěly mé ideály, a v druhých vidím jen odraz svého vlastního vlastnictví.“

V čem je ale háček? Toto je pohled ega. Jaký je tedy skutečný rozdíl mezi tím, když se na svět díváme skrze iluzi oddělenosti, a tím, když se díváme – slovy Fráni Drtikola – očima Boha?

Když se na realitu díváme z pozice ega (odseparovaného „já“), jsme neustále chyceni v síti sympatií, antipatií a hodnocení. Ego nedokáže vidět věci takové, jaké jsou. Vidí je pouze skrze filtr: „Co z toho mám já? Jak to ohrožuje nebo posiluje mou identitu?“

Pokud ego slyší, že „v druhých vidí sebe“, vyloží si to egocentricky. Začne si druhé přivlastňovat (jako v metafoře s dětmi). Je to postoj: „Ty jsi moje součást, proto tě neposuzuji.“ To ale není láska, to je vlastnictví a rozšířené sobectví.

Ego se bojí jasného vidění. Nechce posuzovat – nebo naopak posuzuje příliš – protože se bojí, že by praskla bublina jeho vlastních iluzí o své vlastní osobní dokonalosti. Výsledkem je skrytý konflikt, cynismus a oddělenost maskovaná za „nadhled“.

Když se vědomí osvobodí z identifikace s myslí a tělem, nastává to, co velký český mystik Fráňa Drtikol nazýval pohledem „očima Boha“. V tomto stavu Bytí odpadá individualita, která by si mohla cokoliv přivlastňovat.

Kdo v kom vidí sebe? Když z pozice advainty řekneme „v druhých vidím sebe“, ono „sebe“ neznamená osobu - individualitu. Znamená to Vědomí. Vidím, že ta samá jiskra Života, která oživuje toto tělo, oživuje i tělo toho druhého. Nejsou tu dvě vědomí. Je jen Jedno.

Dívat se očima Boha neznamená být slepý k lidské hlouposti, nevědomosti nebo chybám. Znamená to vidět je s naprostou ostrostrostí, ale bez emocionálního jedu. Vidíte, že člověk jedná hloupě, protože je uvězněn v nevědomosti, ale netrestáte ho za to svým hněvem. Vidíte bláto jako bláto, ale víte, že pod ním je drahokam.

Nisargadatta Maharadž to vyjádřil naprosto dokonale:

Moudrost je poznání, že nejsem nic, láska je poznání, že jsem všechno, a mezi tím se pohybuje můj život.


Mezi lidským „já to tak zkrátka mám“ a božským „Já Jsem“ leží celá propast duchovního zrání.

Ego potřebuje druhé posuzovat, kritizovat a omlouvat jejich (nebo své) chyby, aby ochránilo svůj křehký obraz světa. Skutečné Vědomí, o kterém mluvil Šrí Ramana Maharši, nic chránit nepotřebuje. Je jako slunce – svítí na moudrého i na hlupáka, na čisté i na špinavé, aniž by se samo ušpinilo nebo někoho upřednostňovalo.

Přestat posuzovat lidi neznamená zavřít oči před realitou a říct, že „všechno je jedno, nebo že všichni jsou blbí“.
Znamená to vidět realitu bez osobního příběhu, vidět chyby bez nenávisti, vidět nevědomost bez pohrdání, vidět člověka bez masky ega, a za vším tím vidět Jedno Vědomí, které hraje svou nekonečnou hru samo se sebou.