Vděčnost jako osvobození od touhy
Papaji říká: "Tajemství štěstí spočívá výhradně v tom, nedat vyvstat touze.".
Opakovaně je nám připomínáno Mistry, že "štěstí je přirozený stav pravého osvíceného Já".
Touha je napětí, které vzniká tehdy, když věříme, že nám něco chybí. A právě tato víra je kořenem iluze oddělenosti, iluze osobního „já“ - ega.
Ego má jednoduchý úkol: udržet příběh oddělenosti při životě. Aby to dokázalo, musí neustále hledat chyby, ohrožení, nespravedlnosti. Myslí si, že bdělost znamená být připraven na další útok, další zklamání, další boj o naplnění tužeb.
Ale tato bdělost je jen napětí, které se vydává za život.
Osobní mysl - ego věří, že její hlavní prací je „vědět, co je špatně“. Proto analyzuje, porovnává, posuzuje a hlídá hranice oddělenosti. Vytváří mapu světa, kde je stále něco ohrožujícího nebo nedostatečného.
Jenže ego ve skutečnosti hlídá prázdnou místnost. Hlídá konstrukci, která nemá vlastní substanci – jen shluk vzpomínek, konceptů a obav.
V tomto nastavení je i „vděčnost“ jen obchodní transakcí:
„Děkuji, protože jsem dostal to, co jsem chtěl.“
Taková vděčnost je jen jemnější formou touhy.
Jakmile se pozornost obrátí zpět ke Zdroji – k prostému vědomí „Já jsem“, které předchází všem myšlenkám – napětí začíná mizet.
Ukazuje se, že bdělá stráž ega byla jen reflexem strachu. A že nic, co hlídala, nebylo skutečné.
V tichu „Já jsem“ není co bránit. Není co získat. Není co ztratit.
Mnoho lidí se diví, proč Nisargadatta Maharadž, který tak nekompromisně boural všechny koncepty, až do konce života uctíval svého Gurua.
Nebyla to povinnost. Nebyl to rituál. Nebyla to víra v jinou osobu.
Byla to vděčnost Celku sobě samému.
Když ego zmizí, nezůstane vakuum. Zůstane plnost (Púrna) – stav, ve kterém nic nechybí. A z této plnosti spontánně vyvstává vděčnost, která nemá žádný předmět.
Je to vděčnost za samotné Bytí.
Vděčnost, která rozpouští oddělenost
Mnoho mistrů říká: „Děkujte za všechno.“
Z pohledu ega je to absurdní. Jak děkovat za bolest, ztrátu, nepříjemnost?
Ale z pohledu Zdroje je vděčnost frekvencí, která okamžitě rozpouští iluzi oddělenosti.
Napětí ega říká: „Něco mi chybí, musím to získat a ohlídat.“
Vděčnost Zdroje říká: „Vše už je zde, nic mi nechybí.“
Ve chvíli, kdy přestanete krmit mysl křivdami, příběhy a obranou, a spočinete v tiché vděčnosti za samotnou existenci, ego ztrácí svou potravu.
Vděčnost je nejkratší cesta domů, protože v opravdové vděčnosti není místo pro „mě“ a „moje problémy“.
Skutečná vděčnost není pocit
Skutečná vděčnost není emoce, kterou vyvoláte.
Není to mentální cvičení.
Není to pozitivní myšlení.
Je to to, co zbude, když se přestanete bránit Životu.
Je to přirozený stav Bytí, které si uvědomuje samo sebe.
Vděčnost je vůně probuzeného srdce.
Jakmile se probudí poznání, že všechno, co je, je vlastní Já, mizí strach z čehokoliv.
Vděčnost a láska nejsou pak ctnosti, které je třeba pěstovat.
Jsou vůní existence, která se poznala jako celistvá.
V srdci Celistvosti je ticho – a toto ticho je nejčistší formou vděčnosti.
Vděčnosti za to, že v každém okamžiku jsme tím, co hledáme.
Vděčnost není reakce na okolnosti.
Není to odměna za splněné přání.
Není to výsledek úsilí.
Je to přirozený projev svobodného Bytí, které už nic nehledá.
Když touha ustoupí, objeví se to, co tu bylo vždy:
tichá, bezpředmětná vděčnost za samotné „Já jsem“.