Láska
Re: Láska
od Návštěvník » úte 08. črc 2025 19:28:37
Každé slovo může být poslední. Každé slovo může být láska.
Někdy nás skutečné příběhy zasáhnou tak hluboko, že v nás otevřou něco dávno zapomenutého. Právě takový příběh vypráví dirigent a učitel Benjamin Zander — jednoduchý, a přitom tak silný, že člověk po jeho vyslechnutí ztichne.
Zander mluvil o ženě, která přežila Osvětim. Byla jednou z mála, komu se to podařilo. Když do tábora přijela, bylo jí patnáct. Její malý bratr měl osm. Rodiče ztratili. V přeplněném vlaku si všimla, že její bratr nemá na nohou boty. Unavená, vyčerpaná a rozrušená mu řekla:
„Ty jsi tak hloupý! Nemůžeš si svoje věci udržet pohromadě?“
Tak, jak starší sestra mluví ke svému malému bráškovi.
Ale už ho nikdy neviděla. Nepřežil.
A právě tato věta – poslední, kterou mu kdy řekla – v ní zůstala navždy. A když přežila a vyšla z pekla zpět do života, udělala slib:
„Nikdy už neřeknu nic, co by nemohlo být poslední věcí, kterou kdy řeknu.“
Tento slib je vzkazem pro nás všechny. Protože nikdo z nás neví, kdy mluví naposled. Nevíme, kdy se naše slova stanou těmi posledními, která někdo slyší. A proto bychom si měli každý den připomínat, že to jediné, co skutečně zůstává, je láska.
Ne úspěchy. Ne peníze. Ne status. Ale láska. V očích těch, které milujeme. V srdci, které bylo přijato. Ve slovech, která přinášela útěchu a světlo.
A možná bychom se mohli ptát sami sebe častěji:
"Co kdyby to bylo naposled?"
A odpovědí může být:
„Miluješ-li, řekni to. Obejmi. Buď laskavý. Buď přítomný. Protože nic jiného není podstatné.“
Slova mají moc. Mohou ranit, ale také léčit. Mohou spojovat nebo rozdělovat. A právě proto bychom si měli vážit každé příležitosti být hlasem lásky. Vždyť i ticho, ve kterém je přítomna láska, je silnější než tisíc slov.
- Návštěvník
Re: Láska
od Návštěvník » pát 18. črc 2025 16:46:19
Bez lásky je všechno špatně - Nisargadatta Maharaj
Když Maharaj řekl, že"bez lásky je všechno špatně", nemluvil o lásce v romantickém nebo emocionálním smyslu, jak ji běžně chápeme. Mluvil o Lásce jako principu reality, jako o synonymu pro Jednotu a absenci oddělenosti.
Co je "Láska" v pojetí Nisargadatty?
Pro Nisargadattu a celou tradici Advaita Védánty (neduality) je Láska:
Uvědomění si Jednoty: Základní chybou, ze které pramení veškeré utrpení, je pocit, že jsme oddělená, izolovaná bytost ("já") v nepřátelském světě plném "ostatních". Láska je pravý opak – je k hlubokému poznání a prožitek, že vše je projevem jednoho a téhož Vědomí. Když zmizí iluze oddělenosti, to, co zůstane, je Láska.
Absence Ega: Ego je konstrukt založený na myšlence "já jsem toto tělo, tato mysl, tento příběh". Toto ego neustále porovnává, soudí, touží a bojí se. Je ze své podstaty sobecké a zaměřené na vlastní přežití a prospěch. Láska v Maharajově smyslu je stav, kdy jednání nevychází z tohoto sociálního centra. Je to spontánní, nesobecké byty.
Přirozený stav Bytí: Láska není emoce, kterou musíme vyrobit nebo někomu dát. Je to přirozený stav našeho nejhlubšího Bytí (vědomí "Já jsem"), když není zakryto mylnou identifikací s tělem a myslím. Je to tichá, prostorná přítomnost, ve které je vše přijímáno bez odporu.
Proč je bez této Lásky "všechno špatně"?
"Špatně" zde neznamená morálně špatně, ale spíše chybně, zkresleně, nepravdivě, založené na omylu, a proto vedoucí k utrpení.
Jednání z pocitu oddělenosti: Pokud jednám z pocitu, že jsem oddělené "já", mé činy budou vždy motivovány strachem (ochránit se), chamtivostí (získat pro sebe) nebo hněvem (reagovat na ohrožení). Takové jednání nevyhnutelně vytváří konflikt, napětí a bolest pro mě i pro ostatní. I zdánlivě "dobré" skutky mohou být motivovány touhou po uznání nebo se snažit manipulovat. Jsou "špatně", protože vycházejí z chybného předpokladu oddělenosti.
Zkreslené vnímání: Bez Lásky (Jednoty) vnímáme svět skrze filtr svého ega. Vše hodnotíme podle toho, zda je to "dobré pro mě" nebo "špatné pro mě". Nevidíme realitu takovou, jaká je, ale pouze její interpretaci, která slouží našemu malému "já". Toto je fundamentálně "špatný" – tedy zkreslený – způsob vidění světa.
Kořen utrpení: Veškeré psychologické utrpení – úzkost, strach, závist, nenávist, pocit osamělosti – pramení z identifikace s odděleným egem. To je přesný opak Lásky/Jednoty. Proto život žitý v této iluzi je nevyhnutelně "špatný", tedy plný utrpení.
Iluze oddělenosti bývá přirovnávána ke ztotožnění s vlnou v oceánu. Dokud si vlna myslí, že je jen "vlna", oddělená od oceánu, bojí se, že se rozbije o břeh, porovnává se s ostatními vlnami, jaké velikosti dosáhla a cítí se osamělá. Její pohled na svět je "špatný", protože je založen na iluzi.
Když vlna pozná, že je ve skutečnosti oceánem, její strach zmizí. Toto poznání je Láska – poznání své pravé, jednotné podstaty. Z tohoto poznání pak vyplývá přirozená harmonie.
Nisargadattova věta tedy znamená:
Jakýkoliv čin, myšlenka nebo pocit, který vychází z iluze odděleného "já" (z absence Lásky/Jednoty), je fundamentálně chybný a nevyhnutelně vede ke konfliktu a utrpení. Teprve když jednáme z poznání naší společné podstaty, je naše jednání v souladu s realitou a přináší mír.
Láska v tomto smyslu není něco, co děláme, ale to, čím v nejhlubší podstatě jsme. A žít v souladu s tím je jediný způsob, jak může být cokoliv "správně".
Když Maharaj řekl, že"bez lásky je všechno špatně", nemluvil o lásce v romantickém nebo emocionálním smyslu, jak ji běžně chápeme. Mluvil o Lásce jako principu reality, jako o synonymu pro Jednotu a absenci oddělenosti.
Co je "Láska" v pojetí Nisargadatty?
Pro Nisargadattu a celou tradici Advaita Védánty (neduality) je Láska:
Uvědomění si Jednoty: Základní chybou, ze které pramení veškeré utrpení, je pocit, že jsme oddělená, izolovaná bytost ("já") v nepřátelském světě plném "ostatních". Láska je pravý opak – je k hlubokému poznání a prožitek, že vše je projevem jednoho a téhož Vědomí. Když zmizí iluze oddělenosti, to, co zůstane, je Láska.
Absence Ega: Ego je konstrukt založený na myšlence "já jsem toto tělo, tato mysl, tento příběh". Toto ego neustále porovnává, soudí, touží a bojí se. Je ze své podstaty sobecké a zaměřené na vlastní přežití a prospěch. Láska v Maharajově smyslu je stav, kdy jednání nevychází z tohoto sociálního centra. Je to spontánní, nesobecké byty.
Přirozený stav Bytí: Láska není emoce, kterou musíme vyrobit nebo někomu dát. Je to přirozený stav našeho nejhlubšího Bytí (vědomí "Já jsem"), když není zakryto mylnou identifikací s tělem a myslím. Je to tichá, prostorná přítomnost, ve které je vše přijímáno bez odporu.
Proč je bez této Lásky "všechno špatně"?
"Špatně" zde neznamená morálně špatně, ale spíše chybně, zkresleně, nepravdivě, založené na omylu, a proto vedoucí k utrpení.
Jednání z pocitu oddělenosti: Pokud jednám z pocitu, že jsem oddělené "já", mé činy budou vždy motivovány strachem (ochránit se), chamtivostí (získat pro sebe) nebo hněvem (reagovat na ohrožení). Takové jednání nevyhnutelně vytváří konflikt, napětí a bolest pro mě i pro ostatní. I zdánlivě "dobré" skutky mohou být motivovány touhou po uznání nebo se snažit manipulovat. Jsou "špatně", protože vycházejí z chybného předpokladu oddělenosti.
Zkreslené vnímání: Bez Lásky (Jednoty) vnímáme svět skrze filtr svého ega. Vše hodnotíme podle toho, zda je to "dobré pro mě" nebo "špatné pro mě". Nevidíme realitu takovou, jaká je, ale pouze její interpretaci, která slouží našemu malému "já". Toto je fundamentálně "špatný" – tedy zkreslený – způsob vidění světa.
Kořen utrpení: Veškeré psychologické utrpení – úzkost, strach, závist, nenávist, pocit osamělosti – pramení z identifikace s odděleným egem. To je přesný opak Lásky/Jednoty. Proto život žitý v této iluzi je nevyhnutelně "špatný", tedy plný utrpení.
Iluze oddělenosti bývá přirovnávána ke ztotožnění s vlnou v oceánu. Dokud si vlna myslí, že je jen "vlna", oddělená od oceánu, bojí se, že se rozbije o břeh, porovnává se s ostatními vlnami, jaké velikosti dosáhla a cítí se osamělá. Její pohled na svět je "špatný", protože je založen na iluzi.
Když vlna pozná, že je ve skutečnosti oceánem, její strach zmizí. Toto poznání je Láska – poznání své pravé, jednotné podstaty. Z tohoto poznání pak vyplývá přirozená harmonie.
Nisargadattova věta tedy znamená:
Jakýkoliv čin, myšlenka nebo pocit, který vychází z iluze odděleného "já" (z absence Lásky/Jednoty), je fundamentálně chybný a nevyhnutelně vede ke konfliktu a utrpení. Teprve když jednáme z poznání naší společné podstaty, je naše jednání v souladu s realitou a přináší mír.
Láska v tomto smyslu není něco, co děláme, ale to, čím v nejhlubší podstatě jsme. A žít v souladu s tím je jediný způsob, jak může být cokoliv "správně".
- Návštěvník
Re: Láska
od Návštěvník » sob 26. črc 2025 12:27:50
Láska, Já a zdánlivý zmatek mysli
V duchovním hledání často narážíme na slova, která se mohou zdát matoucí – Já, ego, iluze, láska, ticho, srdce, uvědomění. Každé z těch slov je prstem ukazujícím k nevyslovitelnému, a přitom – když zůstaneme připoutáni k jejich doslovnosti nebo se s nimi ztotožníme – mohou vést spíše ke zmatení než ke klidu.
Ego není nepřítel. Je to nástroj – funkce vědomí, která umožňuje osobní identifikaci a orientaci ve světě forem. Potíž nastává tehdy, když zapomeneme, že je to nástroj, a začneme ho považovat za to, co opravdu jsme. To je jako kdyby kladivo začalo věřit, že je tesařem.
Pravé Já není osobní identita, není to postava, která medituje nebo miluje. Je to samotné Bytí, prosté vědomí, které předchází jakékoli činnosti, pojmenování, úsudku nebo vztahu. Je to přítomnost, která je zde dříve, než se objeví myšlenka „já jsem toto tělo“ nebo „já to chápu“ nebo „já mám pravdu“.
Když se řekne: „Já je vše, co je“, není tím myšleno „můj osobní názor je správný“ – ale že Já jako vědomí, jako existence, je neoddělené od celku. V tomto poznání není místo pro nadřazenost ani odpor. Je to prostý mír. Je to ticho, které není mrtvé, ale živé a jasné.
A láska? Není emocionální závislost, není sentiment, není slovo, které se má zneužívat k přesvědčování. Láska, jak ji ukazují ti, kdo skutečně viděli, je přirozeným vyzařováním poznání jednoty. Když se oddělí iluze oddělenosti, zůstává jen láska – ne jako „něco, co cítím“, ale jako samotné jádro existence. Tichá, zářící, přítomná.
Kdo to zakusil, ví, že tím nejsme „lepší“, ani „výjimeční“. Jen pokorní – protože nic, co se poznává, není „moje“. Je to dar Bytí sobě samému.
Zmatek mysli často vzniká z potřeby mít pravdu, pojmenovávat, porovnávat, vymezovat se. Ale ticho nelze porazit slovy. Lásku nelze přesvědčit hněvem. A mír nemůže být narušen nesouhlasem. To vše jsou vlny na hladině – zatímco hlubina zůstává klidná.
Takže když někdo křičí, napadá, nebo odporuje, je to v pořádku. To je jeho vlnění. Není třeba odpovídat stejnou silou. Je krásné, když se namísto odporu objeví úsměv. Ne výsměch – ale laskavé porozumění, že každý někde je, a každý je hledající. I když to vypadá jinak.
Pravda nemusí být bráněna. Pravda září.
Právě tak, jako když se umyje okno a světlo začne volně proudit, i mysl, když je zbavená nánosů připoutaností, názorů a vnitřního hluku, najednou umožní pohledu spočinout v čistotě skutečnosti. Ne protože by něco přibylo – ale protože přestalo něco překážet.
A možná právě ti, kdo umyjí mnoho oken, jsou skrytými mistry prostoty – neboť se denně dívají na rozdíl mezi zakrytým a průzračným.
V duchovním hledání často narážíme na slova, která se mohou zdát matoucí – Já, ego, iluze, láska, ticho, srdce, uvědomění. Každé z těch slov je prstem ukazujícím k nevyslovitelnému, a přitom – když zůstaneme připoutáni k jejich doslovnosti nebo se s nimi ztotožníme – mohou vést spíše ke zmatení než ke klidu.
Ego není nepřítel. Je to nástroj – funkce vědomí, která umožňuje osobní identifikaci a orientaci ve světě forem. Potíž nastává tehdy, když zapomeneme, že je to nástroj, a začneme ho považovat za to, co opravdu jsme. To je jako kdyby kladivo začalo věřit, že je tesařem.
Pravé Já není osobní identita, není to postava, která medituje nebo miluje. Je to samotné Bytí, prosté vědomí, které předchází jakékoli činnosti, pojmenování, úsudku nebo vztahu. Je to přítomnost, která je zde dříve, než se objeví myšlenka „já jsem toto tělo“ nebo „já to chápu“ nebo „já mám pravdu“.
Když se řekne: „Já je vše, co je“, není tím myšleno „můj osobní názor je správný“ – ale že Já jako vědomí, jako existence, je neoddělené od celku. V tomto poznání není místo pro nadřazenost ani odpor. Je to prostý mír. Je to ticho, které není mrtvé, ale živé a jasné.
A láska? Není emocionální závislost, není sentiment, není slovo, které se má zneužívat k přesvědčování. Láska, jak ji ukazují ti, kdo skutečně viděli, je přirozeným vyzařováním poznání jednoty. Když se oddělí iluze oddělenosti, zůstává jen láska – ne jako „něco, co cítím“, ale jako samotné jádro existence. Tichá, zářící, přítomná.
Kdo to zakusil, ví, že tím nejsme „lepší“, ani „výjimeční“. Jen pokorní – protože nic, co se poznává, není „moje“. Je to dar Bytí sobě samému.
Zmatek mysli často vzniká z potřeby mít pravdu, pojmenovávat, porovnávat, vymezovat se. Ale ticho nelze porazit slovy. Lásku nelze přesvědčit hněvem. A mír nemůže být narušen nesouhlasem. To vše jsou vlny na hladině – zatímco hlubina zůstává klidná.
Takže když někdo křičí, napadá, nebo odporuje, je to v pořádku. To je jeho vlnění. Není třeba odpovídat stejnou silou. Je krásné, když se namísto odporu objeví úsměv. Ne výsměch – ale laskavé porozumění, že každý někde je, a každý je hledající. I když to vypadá jinak.
Pravda nemusí být bráněna. Pravda září.
Právě tak, jako když se umyje okno a světlo začne volně proudit, i mysl, když je zbavená nánosů připoutaností, názorů a vnitřního hluku, najednou umožní pohledu spočinout v čistotě skutečnosti. Ne protože by něco přibylo – ale protože přestalo něco překážet.
A možná právě ti, kdo umyjí mnoho oken, jsou skrytými mistry prostoty – neboť se denně dívají na rozdíl mezi zakrytým a průzračným.
- Návštěvník
Re: Láska
od Návštěvník » ned 27. črc 2025 12:10:23
Ty jsi láska, když se jí nebojíš
Opravdová láska nezačíná vztahem mezi dvěma lidmi, ale tam, kde se jeden z nich přestane bát...
Když se Nisargadatta Maharaj ptali:
„Co je to láska?“
odpověděl:
„Vy jste láska, když se jí nebojíte.“
Na první pohled to může znít jako hádanka. Ale v tichu, které nastává po těchto slovech, se začíná něco dít. Ne v hlavě. V srdci. Tam, kde je pravda vždycky přítomná, ale málokdy pozvaná.
Co znamená být láskou?
Není to o citech, není to o přilnutí. Opravdová láska není směrem k někomu — je to stav bytí, který nemá podmínky. Láska není „něco“, co se objeví nebo zmizí. Je to samotná přirozenost bytí — je to samotné bytí.
Když říkáme:
„Ty nejsi láska!“
ve skutečnosti říkáme:
„Nevidím tě. Nechci tě vnímat. V sobě tě odmítám. Nechci mít s tebou nic společného. Žádné spojení s tebou.“
Ale v hloubce každého z nás je něco, co se nikdy nezměnilo. Něco, co bylo přítomno, ještě než přišel první myšlenkový soud, první pocit nedostatečnosti.
To něco — to tiché vědomí, které si právě teď uvědomuje, že čte tyto řádky — to je láska.
Proč se jí bojíme?
Protože láska je křehká i všemocná. Rozpouští vše, co si o sobě myslíme.
Láska nevyhovuje egu. Nespolupracuje s představou „já“ jako oddělené identity.
A tak, když jsme v hlavě, v myšlení, v obranách... láska nám připadá jako hrozba.
Přestože ji nejvíc ze všeho toužíme vnímat.
Láska není bezpečná. Ale je svobodná. A to, co se bojí, je právě ta konstrukce „já“ — osobnost, která chce mít věci pod kontrolou.
Otevřít srdce znamená přestat bojovat
Když přestaneme druhé hodnotit, přestaneme je chtít měnit, vlastnit, napravovat nebo zadržet — objeví se přirozené světlo vědomí.
To světlo nepotřebuje milovat. Ono je milováním samo.
A v tu chvíli pochopíme, že žádná láska není mimo nás.
Že lásku nemusíme „dostat“. Ani „dávat“.
Stačí se jí nebránit.
Jsi láska. A to je vše.
Opravdu.
Neexistuje hlubší duchovní poznání než toto:
„Jsem.“
A pokud toto „jsem“ není zatížené představami o tom, kdo nebo jaký jsem —
pak je to tiché, bezpodmínečné, přítomné jsem je samo láskou.
Za výkřikem: „Láska není Já! Ty nejsi láska!“
je touha být milován.
Touha po svobodě.
Touha rozpustit hranice.
Touha vrátit se domů — do sebe.
Nisargadatta mluvil prostě, protože mluvil z prostoru, kde nic není třeba komplikovat:
Láska je tím, co jsi, když se přestaneš bát.
A když se bát přestaneš, poznáš, že nebylo nikdy čeho.
Opravdová láska nezačíná vztahem mezi dvěma lidmi, ale tam, kde se jeden z nich přestane bát...
Když se Nisargadatta Maharaj ptali:
„Co je to láska?“
odpověděl:
„Vy jste láska, když se jí nebojíte.“
Na první pohled to může znít jako hádanka. Ale v tichu, které nastává po těchto slovech, se začíná něco dít. Ne v hlavě. V srdci. Tam, kde je pravda vždycky přítomná, ale málokdy pozvaná.
Co znamená být láskou?
Není to o citech, není to o přilnutí. Opravdová láska není směrem k někomu — je to stav bytí, který nemá podmínky. Láska není „něco“, co se objeví nebo zmizí. Je to samotná přirozenost bytí — je to samotné bytí.
Když říkáme:
„Ty nejsi láska!“
ve skutečnosti říkáme:
„Nevidím tě. Nechci tě vnímat. V sobě tě odmítám. Nechci mít s tebou nic společného. Žádné spojení s tebou.“
Ale v hloubce každého z nás je něco, co se nikdy nezměnilo. Něco, co bylo přítomno, ještě než přišel první myšlenkový soud, první pocit nedostatečnosti.
To něco — to tiché vědomí, které si právě teď uvědomuje, že čte tyto řádky — to je láska.
Proč se jí bojíme?
Protože láska je křehká i všemocná. Rozpouští vše, co si o sobě myslíme.
Láska nevyhovuje egu. Nespolupracuje s představou „já“ jako oddělené identity.
A tak, když jsme v hlavě, v myšlení, v obranách... láska nám připadá jako hrozba.
Přestože ji nejvíc ze všeho toužíme vnímat.
Láska není bezpečná. Ale je svobodná. A to, co se bojí, je právě ta konstrukce „já“ — osobnost, která chce mít věci pod kontrolou.
Otevřít srdce znamená přestat bojovat
Když přestaneme druhé hodnotit, přestaneme je chtít měnit, vlastnit, napravovat nebo zadržet — objeví se přirozené světlo vědomí.
To světlo nepotřebuje milovat. Ono je milováním samo.
A v tu chvíli pochopíme, že žádná láska není mimo nás.
Že lásku nemusíme „dostat“. Ani „dávat“.
Stačí se jí nebránit.
Jsi láska. A to je vše.
Opravdu.
Neexistuje hlubší duchovní poznání než toto:
„Jsem.“
A pokud toto „jsem“ není zatížené představami o tom, kdo nebo jaký jsem —
pak je to tiché, bezpodmínečné, přítomné jsem je samo láskou.
Za výkřikem: „Láska není Já! Ty nejsi láska!“
je touha být milován.
Touha po svobodě.
Touha rozpustit hranice.
Touha vrátit se domů — do sebe.
Nisargadatta mluvil prostě, protože mluvil z prostoru, kde nic není třeba komplikovat:
Láska je tím, co jsi, když se přestaneš bát.
A když se bát přestaneš, poznáš, že nebylo nikdy čeho.
- Návštěvník
Re: Láska
od Návštěvník » sob 16. srp 2025 9:07:48
Nepodmíněná Láska a zdánlivý stín touhy
Naše mysl zná lásku jen ve formě podmínky.
Už od dětství jsme slyšeli: „Budu tě mít ráda, když…“ nebo „Jsem na tebe pyšný, protože…“
Proto když zazní slovo láska, okamžitě se vynoří vzpomínky, očekávání, touhy, zklamání. Všechny tyto vrstvy se pak lepí na prostý, svobodný původní význam.
Když se řekne nepodmíněná láska, mysl je v rozpacích:
„Jaká láska bez důvodu? Bez adresáta? Bez touhy?“
Zdá se to nelogické.
A přece – je to právě touha, která lásku překrývá, ne její podstata. Touha je stínem na světle, ne světlem samotným.
Když se podíváme přímo, uvidíme, že láska nezná hranice, nevzniká ani nezaniká, není reakcí na žádné „když“.
Je to sama skutečnost, která se projevuje jako existence, vědomí, blaženost.
Kdo by koho měl milovat, když oddělenost je snem?
Láska není transakce mezi „já“ a „ty“.
Je tím, co zůstává, i když se všechny role rozpustí.
Je prostorem, který vše objímá – i stínové výkřiky mysli, i touhy, i odpor.
Proto i ostré odmítání slova „láska“ je ve skutečnosti láskou.
Je to jen její hra se sebou samou, tanec mezi zapomněním a poznáním.
Když se zapomene, nazve se to „touhou“.
Když se probudí, nazve se to „pravdou“.
Ale v obou případech je to tatáž živá energie.
Nepodmíněná láska není sentiment ani iluze.
Je tím, co prostupuje každou buňku, každý dech, každou myšlenku.
Je světlem, které nelze uhasit, i kdyby bylo na chvíli zakryto.
Když si toho všimneme, stín mizí a zůstává jen to, co nikdy nebylo ztraceno.
Láska není to, co hledáš.
Je to to, čím hledáš.
Ještě nikdy tě neopustila.
Jen se na chvíli skryla za tvou touhu.
Naše mysl zná lásku jen ve formě podmínky.
Už od dětství jsme slyšeli: „Budu tě mít ráda, když…“ nebo „Jsem na tebe pyšný, protože…“
Proto když zazní slovo láska, okamžitě se vynoří vzpomínky, očekávání, touhy, zklamání. Všechny tyto vrstvy se pak lepí na prostý, svobodný původní význam.
Když se řekne nepodmíněná láska, mysl je v rozpacích:
„Jaká láska bez důvodu? Bez adresáta? Bez touhy?“
Zdá se to nelogické.
A přece – je to právě touha, která lásku překrývá, ne její podstata. Touha je stínem na světle, ne světlem samotným.
Když se podíváme přímo, uvidíme, že láska nezná hranice, nevzniká ani nezaniká, není reakcí na žádné „když“.
Je to sama skutečnost, která se projevuje jako existence, vědomí, blaženost.
Kdo by koho měl milovat, když oddělenost je snem?
Láska není transakce mezi „já“ a „ty“.
Je tím, co zůstává, i když se všechny role rozpustí.
Je prostorem, který vše objímá – i stínové výkřiky mysli, i touhy, i odpor.
Proto i ostré odmítání slova „láska“ je ve skutečnosti láskou.
Je to jen její hra se sebou samou, tanec mezi zapomněním a poznáním.
Když se zapomene, nazve se to „touhou“.
Když se probudí, nazve se to „pravdou“.
Ale v obou případech je to tatáž živá energie.
Nepodmíněná láska není sentiment ani iluze.
Je tím, co prostupuje každou buňku, každý dech, každou myšlenku.
Je světlem, které nelze uhasit, i kdyby bylo na chvíli zakryto.
Když si toho všimneme, stín mizí a zůstává jen to, co nikdy nebylo ztraceno.
Láska není to, co hledáš.
Je to to, čím hledáš.
Ještě nikdy tě neopustila.
Jen se na chvíli skryla za tvou touhu.
- Návštěvník
Re: Láska
od Návštěvník » ned 17. srp 2025 6:54:22
Láska, která nepotřebuje osvícení
Často se v duchovní cestě mluví o osvícení, o dosažení nějakého mimořádného stavu, o zvláštní zkušenosti, která nás má jednou provždy vysvobodit. Ale co když to největší „tajemství“ je mnohem prostší?
Co když to, co hledáme, není žádný stav, ale samotný základ našeho bytí?
Láska není cit, ale vědomí
Lásku máme tendenci chápat jako emoci – jako vztah, sympatii, vášeň, přátelství. Tyto podoby jsou krásné, ale proměnlivé: přicházejí a odcházejí, podle toho, jak se mění okolnosti. Osvobozující láska, o níž hovoří duchovní tradice, ale není závislá na nikom ani na ničem.
Je to vědomí – přímé poznání, že jsme spojeni se vším, co jest.
Láska je přirozený stav
Když se utiší myšlenky a přestane neustálá honba za vnějším potvrzením, objeví se něco, co je tu odjakživa: tichá radost, pocit jednoty, klidná blaženost. Není to „výkon“ ega. Není to výsledek snahy. Je to jako když se rozptýlí mraky a ukáže se slunce – slunce, které tu bylo vždycky.
Proto se dá říct: láska není něco, co by potřebovala osvícení – ona sama je tím světlem, které všechno osvěcuje.
Proč tedy vznikají nedorozumění?
Když se o lásce mluví jako o nejvyšší skutečnosti, někdo to může slyšet jako „zbožnou naivitu“, jako sentiment, nebo jako přehnané zdůrazňování pocitů. Ale ve skutečnosti nejde o cit ani náladu. Jde o samotný základ bytí.
Právě proto, že mysl je zvyklá chápat lásku jen v jejích podmíněných podobách, může mít podezření, že mluvit o ní jako o absolutní skutečnosti je klam. Ve skutečnosti je to jen známka toho, že jazyk se dotýká hranic mysli. Tam, kde končí slova, začíná skutečnost, kterou nelze zpochybnit: přítomnost, vědomí, život – ať tomu říkáme jakkoliv.
*
Láska nepotřebuje, abychom ji hledali, dokazovali nebo osvěcovali.
Láska je to, čím hledáme, čím dokazujeme, čím svítíme.
Láska je samotné světlo, ve kterém už všechno je osvícené.
*
Často se v duchovní cestě mluví o osvícení, o dosažení nějakého mimořádného stavu, o zvláštní zkušenosti, která nás má jednou provždy vysvobodit. Ale co když to největší „tajemství“ je mnohem prostší?
Co když to, co hledáme, není žádný stav, ale samotný základ našeho bytí?
Láska není cit, ale vědomí
Lásku máme tendenci chápat jako emoci – jako vztah, sympatii, vášeň, přátelství. Tyto podoby jsou krásné, ale proměnlivé: přicházejí a odcházejí, podle toho, jak se mění okolnosti. Osvobozující láska, o níž hovoří duchovní tradice, ale není závislá na nikom ani na ničem.
Je to vědomí – přímé poznání, že jsme spojeni se vším, co jest.
Láska je přirozený stav
Když se utiší myšlenky a přestane neustálá honba za vnějším potvrzením, objeví se něco, co je tu odjakživa: tichá radost, pocit jednoty, klidná blaženost. Není to „výkon“ ega. Není to výsledek snahy. Je to jako když se rozptýlí mraky a ukáže se slunce – slunce, které tu bylo vždycky.
Proto se dá říct: láska není něco, co by potřebovala osvícení – ona sama je tím světlem, které všechno osvěcuje.
Proč tedy vznikají nedorozumění?
Když se o lásce mluví jako o nejvyšší skutečnosti, někdo to může slyšet jako „zbožnou naivitu“, jako sentiment, nebo jako přehnané zdůrazňování pocitů. Ale ve skutečnosti nejde o cit ani náladu. Jde o samotný základ bytí.
Právě proto, že mysl je zvyklá chápat lásku jen v jejích podmíněných podobách, může mít podezření, že mluvit o ní jako o absolutní skutečnosti je klam. Ve skutečnosti je to jen známka toho, že jazyk se dotýká hranic mysli. Tam, kde končí slova, začíná skutečnost, kterou nelze zpochybnit: přítomnost, vědomí, život – ať tomu říkáme jakkoliv.
*
Láska nepotřebuje, abychom ji hledali, dokazovali nebo osvěcovali.
Láska je to, čím hledáme, čím dokazujeme, čím svítíme.
Láska je samotné světlo, ve kterém už všechno je osvícené.
*
- Návštěvník
Re: Láska
od Návštěvník » stř 27. srp 2025 6:42:38
Nisargadatta Maharaj o lásce
Bůh a láska
O kterém Bohu mluvíte? Co je Bůh? Není on sám tím světlem, skrze které kladete otázku? „Já jsem“ samo o sobě je Bůh. Hledání samo o sobě je Bůh. Při hledání objevujete, že nejste ani tělo, ani mysl a láska k vlastnímu já ve vás je pro vlastní já ve všem. Ti dva jsou jedno. Vědomí v tobě a vědomí ve mně, zdánlivě dvě, ve skutečnosti jedno, hledají jednotu a to je láska.
***
„Já jsem“ a láska
Co teď miluješ? To „Já jsem“. Věnuj tomu své srdce a mysl, na nic jiného nemysli. Toto, když je bez námahy a přirozené, je nejvyšší stav. V něm je láska sama milujícím a milovaným.
***
Život je láska a láska je život
. Jedná láska úmyslně? Ano i ne. Život je láska a láska je život. Co drží tělo pohromadě jiné než láska? Co je touha jiné než láska k sobě samému? Co je strach jiné než touha chránit? A co je poznání jiné než láska k pravdě? Prostředky a formy mohou být špatné, ale motivem za nimi je vždy láska – láska k mně a mému. Já a mé může být malé, nebo může explodovat a obejmout vesmír, ale láska zůstává.
***
Je láska stav mysli?
Opět záleží na tom, co láskou myslíte. Touha je samozřejmě stav mysli. Ale uvědomění si jednoty je za hranicemi mysli. Pro mě nic neexistuje samo o sobě. Vše je Já, vše jsem já. Vidět sebe v každém a každého v sobě je bezpochyby láska.
***
Nad jednotou bytí je spojení lásky
Otázka: Může existovat štěstí v jednotě? Neznamená veškeré štěstí nutně kontakt, a tedy dualitu?
M: Na dualitě není nic špatného, pokud nevytváří konflikt. Množství a rozmanitost bez sváru je radost. V čistém vědomí je světlo. Pro teplo je potřeba kontakt. Nad jednotou bytí je spojení lásky. Láska je smyslem a účelem duality.
***
Soucit a láska jsou mým samotným jádrem. Prostý všech zálib, jsem svobodný milovat.
***
Poznání a láska
Abyste našli vodu, nevykopáváte malé jámy všude kolem, ale vrtáte hluboko pouze na jednom místě. Podobně, abyste našli sebe sama, musíte prozkoumat sami sebe. Když si uvědomíte, že jste světlem světa, uvědomíte si také, že jste jeho láskou; že vědět znamená milovat a milovat znamená vědět.
***
Otázka: Jak se mohu stát univerzálním?
M: Ale ty jsi univerzální. Nemusíš a nemůžeš se stát tím, kým už jsi. Jen přestaň si o sobě představovat, že jsi konkrétní. Co přichází a odchází, nemá žádnou bytost. Vděčí to za svůj samotný vzhled realitě. Víš, že existuje svět, ale zná svět tebe? Veškeré poznání plyne z tebe, jako veškeré bytí a veškerá radost. Uvědom si, že jsi věčný zdroj, a přijmi vše jako své vlastní. Takové přijetí je pravá láska.
***
Bez seberealizace není žádná ctnost opravdová.
Nepředstírejte, že milujete druhé jako sebe sama. Dokud si je neuvědomujete jako jedno se sebou samým, nemůžete je milovat. Nepředstírejte, že jste tím, kým nejste, neodmítejte být tím, kým jste.
Vaše láska k druhým je výsledkem sebepoznání, nikoli jeho příčinou.
Bez seberealizace není žádná ctnost opravdová. Kde nade vší pochybnost víte, že vším, co je, proudí stejný život a vy jste tímto životem, budete milovat vše přirozeně a spontánně.
Když si uvědomíte hloubku a plnost své lásky k sobě samému, víte, že každá živá bytost a celý vesmír jsou zahrnuty ve vaší náklonnosti.
Ale když se na cokoli díváte jako na něco odděleného od sebe, nemůžete to milovat, protože se toho bojíte. Odcizení způsobuje strach a strach odcizení prohlubuje. Je to začarovaný kruh. Pouze seberealizace ho může prolomit. Jděte do toho s odhodláním.
***
Jak vyřešit své problémy
Láska k jednomu a láska ke všem se slévají v lásce, čisté a jednoduché, nikomu adresované, nikomu neodepřené. Zůstaňte v této lásce, ponořte se do ní hlouběji a hlouběji, zkoumejte sami sebe a milujte toto zkoumání a vyřešíte nejen své vlastní problémy, ale i problémy lidstva.
***
Věz, co miluješ
Prosím, pochop, že od tebe nic nechci. Je to ve tvém vlastním zájmu, že mluvím, protože především miluješ sám sebe, chceš se cítit v bezpečí a šťastně. Nestyď se za to, nepopírej to. Je přirozené a dobré milovat sám sebe.
Jen ty bys měl vědět, co přesně miluješ. Nemiluješ tělo, ale Život – vnímání, cítění, myšlení, konání, milování, úsilí, tvoření. Miluješ ten Život, který jsi ty, který je vším. Uvědom si ho v jeho celistvosti, za všemi rozděleními a omezeními, a všechny tvé touhy se v něm sloučí, neboť větší obsahuje to menší. Proto nalezni sám sebe, neboť v tom nacházíš vše.
Každý je rád, že existuje. Ale jen málokdo zná jeho plnost. Poznání dosáhneš tím, že ve své mysli setrváváš v „Já jsem“, „Já vím“, „Já miluji“ – s vůlí dosáhnout nejhlubšího významu těchto slov.
***
Láska je vůle, vůle sdílet své štěstí se všemi. Být šťastný – činit šťastným – to je rytmus lásky.
***
Nemohu tě jinak vidět jako sebe sama. Je v samotné povaze lásky nevidět žádný rozdíl.
***
Otázka: Existuje v celém vesmíru jediná cenná věc?
M: Ano, síla lásky.
***
Vědomí je láska v akci
Vědomí je dynamické, láska je bytí. Vědomí je láska v akci. Mysl sama o sobě dokáže realizovat libovolný počet možností, ale pokud nejsou podníceny láskou, jsou bezcenné. Láska předchází stvoření. Bez ní existuje pouze chaos.
***
Láska bez volby
Pravé vědomí (samvid) je stav čistého svědectví, bez sebemenšího pokusu cokoli udělat s událostí, které jste svědkem. Vaše myšlenky a pocity, slova a činy mohou být také součástí události; vše sledujete bezstarostně v plném světle jasnosti a porozumění. Přesně chápete, co se děje, protože vás to neovlivňuje. Může se to zdát jako postoj chladné odtažitosti, ale ve skutečnosti to tak není. Jakmile se v tom ocitnete, zjistíte, že milujete to, co vidíte, ať už je to jakékoli. Tato láska bez volby je prubířským kamenem vědomí. Pokud tam není, máte pouze zájem – z nějakých osobních důvodů.
***
Dívejte se na „Já jsem“ jako na znamení lásky mezi vnitřním a vnějším, mezi skutečností a zdáním. Stejně jako ve snu je vše jiné, kromě pocitu „Já“, který vám umožňuje říci „Zdálo se mi“, tak vám pocit „Já jsem“ umožňuje říci „Já jsem znovu své skutečné Já“.
***
Otázka: Existují úrovně uvědomění?
M: Existují úrovně ve vědomí, ale ne ve uvědomění. Je z jednoho bloku, homogenní. Jeho odrazem v mysli je láska a porozumění. Existují úrovně jasnosti v porozumění a intenzity v lásce, ale ne v jejich zdroji. Zdroj je jednoduchý a jediný, ale jeho dary jsou nekonečné. Jen nepovažujte dary za zdroj. Uvědomte si sami sebe jako zdroj, a ne jako řeku; to je vše.
Mysl
je manželkou srdce a svět jeho domovem – má být udržována zářivou a šťastnou.
Pravda
a láska jsou skutečnou přirozeností člověka a mysl a srdce jsou prostředkem jejího vyjádření.
***
Malé semínko „Já jsem“
Koneckonců, jste tím, kým jste, v každém okamžiku svého života, ale nikdy si toho nejste vědomi, snad s výjimkou okamžiku probuzení ze spánku. Vše, co potřebujete, je být si vědom bytí, ne jako verbálního prohlášení, ale jako všudypřítomné skutečnosti.
Vědomí toho, že jste, vám otevře oči a ukáže vám, kým jste. Je to všechno velmi jednoduché. Nejprve navažte neustálý kontakt sami se sebou, buďte neustále sami se sebou. Do sebeuvědomění plynou všechna požehnání. Začněte jako centrum pozorování, záměrného vědomí a vyrůstejte v centrum lásky v akci. „Já jsem“ je malé semínko, které vyroste v mocný strom – zcela přirozeně, beze stopy úsilí.
Od Nisargadatty Mahárádže I Am That
Bůh a láska
O kterém Bohu mluvíte? Co je Bůh? Není on sám tím světlem, skrze které kladete otázku? „Já jsem“ samo o sobě je Bůh. Hledání samo o sobě je Bůh. Při hledání objevujete, že nejste ani tělo, ani mysl a láska k vlastnímu já ve vás je pro vlastní já ve všem. Ti dva jsou jedno. Vědomí v tobě a vědomí ve mně, zdánlivě dvě, ve skutečnosti jedno, hledají jednotu a to je láska.
***
„Já jsem“ a láska
Co teď miluješ? To „Já jsem“. Věnuj tomu své srdce a mysl, na nic jiného nemysli. Toto, když je bez námahy a přirozené, je nejvyšší stav. V něm je láska sama milujícím a milovaným.
***
Život je láska a láska je život
. Jedná láska úmyslně? Ano i ne. Život je láska a láska je život. Co drží tělo pohromadě jiné než láska? Co je touha jiné než láska k sobě samému? Co je strach jiné než touha chránit? A co je poznání jiné než láska k pravdě? Prostředky a formy mohou být špatné, ale motivem za nimi je vždy láska – láska k mně a mému. Já a mé může být malé, nebo může explodovat a obejmout vesmír, ale láska zůstává.
***
Je láska stav mysli?
Opět záleží na tom, co láskou myslíte. Touha je samozřejmě stav mysli. Ale uvědomění si jednoty je za hranicemi mysli. Pro mě nic neexistuje samo o sobě. Vše je Já, vše jsem já. Vidět sebe v každém a každého v sobě je bezpochyby láska.
***
Nad jednotou bytí je spojení lásky
Otázka: Může existovat štěstí v jednotě? Neznamená veškeré štěstí nutně kontakt, a tedy dualitu?
M: Na dualitě není nic špatného, pokud nevytváří konflikt. Množství a rozmanitost bez sváru je radost. V čistém vědomí je světlo. Pro teplo je potřeba kontakt. Nad jednotou bytí je spojení lásky. Láska je smyslem a účelem duality.
***
Soucit a láska jsou mým samotným jádrem. Prostý všech zálib, jsem svobodný milovat.
***
Poznání a láska
Abyste našli vodu, nevykopáváte malé jámy všude kolem, ale vrtáte hluboko pouze na jednom místě. Podobně, abyste našli sebe sama, musíte prozkoumat sami sebe. Když si uvědomíte, že jste světlem světa, uvědomíte si také, že jste jeho láskou; že vědět znamená milovat a milovat znamená vědět.
***
Otázka: Jak se mohu stát univerzálním?
M: Ale ty jsi univerzální. Nemusíš a nemůžeš se stát tím, kým už jsi. Jen přestaň si o sobě představovat, že jsi konkrétní. Co přichází a odchází, nemá žádnou bytost. Vděčí to za svůj samotný vzhled realitě. Víš, že existuje svět, ale zná svět tebe? Veškeré poznání plyne z tebe, jako veškeré bytí a veškerá radost. Uvědom si, že jsi věčný zdroj, a přijmi vše jako své vlastní. Takové přijetí je pravá láska.
***
Bez seberealizace není žádná ctnost opravdová.
Nepředstírejte, že milujete druhé jako sebe sama. Dokud si je neuvědomujete jako jedno se sebou samým, nemůžete je milovat. Nepředstírejte, že jste tím, kým nejste, neodmítejte být tím, kým jste.
Vaše láska k druhým je výsledkem sebepoznání, nikoli jeho příčinou.
Bez seberealizace není žádná ctnost opravdová. Kde nade vší pochybnost víte, že vším, co je, proudí stejný život a vy jste tímto životem, budete milovat vše přirozeně a spontánně.
Když si uvědomíte hloubku a plnost své lásky k sobě samému, víte, že každá živá bytost a celý vesmír jsou zahrnuty ve vaší náklonnosti.
Ale když se na cokoli díváte jako na něco odděleného od sebe, nemůžete to milovat, protože se toho bojíte. Odcizení způsobuje strach a strach odcizení prohlubuje. Je to začarovaný kruh. Pouze seberealizace ho může prolomit. Jděte do toho s odhodláním.
***
Jak vyřešit své problémy
Láska k jednomu a láska ke všem se slévají v lásce, čisté a jednoduché, nikomu adresované, nikomu neodepřené. Zůstaňte v této lásce, ponořte se do ní hlouběji a hlouběji, zkoumejte sami sebe a milujte toto zkoumání a vyřešíte nejen své vlastní problémy, ale i problémy lidstva.
***
Věz, co miluješ
Prosím, pochop, že od tebe nic nechci. Je to ve tvém vlastním zájmu, že mluvím, protože především miluješ sám sebe, chceš se cítit v bezpečí a šťastně. Nestyď se za to, nepopírej to. Je přirozené a dobré milovat sám sebe.
Jen ty bys měl vědět, co přesně miluješ. Nemiluješ tělo, ale Život – vnímání, cítění, myšlení, konání, milování, úsilí, tvoření. Miluješ ten Život, který jsi ty, který je vším. Uvědom si ho v jeho celistvosti, za všemi rozděleními a omezeními, a všechny tvé touhy se v něm sloučí, neboť větší obsahuje to menší. Proto nalezni sám sebe, neboť v tom nacházíš vše.
Každý je rád, že existuje. Ale jen málokdo zná jeho plnost. Poznání dosáhneš tím, že ve své mysli setrváváš v „Já jsem“, „Já vím“, „Já miluji“ – s vůlí dosáhnout nejhlubšího významu těchto slov.
***
Láska je vůle, vůle sdílet své štěstí se všemi. Být šťastný – činit šťastným – to je rytmus lásky.
***
Nemohu tě jinak vidět jako sebe sama. Je v samotné povaze lásky nevidět žádný rozdíl.
***
Otázka: Existuje v celém vesmíru jediná cenná věc?
M: Ano, síla lásky.
***
Vědomí je láska v akci
Vědomí je dynamické, láska je bytí. Vědomí je láska v akci. Mysl sama o sobě dokáže realizovat libovolný počet možností, ale pokud nejsou podníceny láskou, jsou bezcenné. Láska předchází stvoření. Bez ní existuje pouze chaos.
***
Láska bez volby
Pravé vědomí (samvid) je stav čistého svědectví, bez sebemenšího pokusu cokoli udělat s událostí, které jste svědkem. Vaše myšlenky a pocity, slova a činy mohou být také součástí události; vše sledujete bezstarostně v plném světle jasnosti a porozumění. Přesně chápete, co se děje, protože vás to neovlivňuje. Může se to zdát jako postoj chladné odtažitosti, ale ve skutečnosti to tak není. Jakmile se v tom ocitnete, zjistíte, že milujete to, co vidíte, ať už je to jakékoli. Tato láska bez volby je prubířským kamenem vědomí. Pokud tam není, máte pouze zájem – z nějakých osobních důvodů.
***
Dívejte se na „Já jsem“ jako na znamení lásky mezi vnitřním a vnějším, mezi skutečností a zdáním. Stejně jako ve snu je vše jiné, kromě pocitu „Já“, který vám umožňuje říci „Zdálo se mi“, tak vám pocit „Já jsem“ umožňuje říci „Já jsem znovu své skutečné Já“.
***
Otázka: Existují úrovně uvědomění?
M: Existují úrovně ve vědomí, ale ne ve uvědomění. Je z jednoho bloku, homogenní. Jeho odrazem v mysli je láska a porozumění. Existují úrovně jasnosti v porozumění a intenzity v lásce, ale ne v jejich zdroji. Zdroj je jednoduchý a jediný, ale jeho dary jsou nekonečné. Jen nepovažujte dary za zdroj. Uvědomte si sami sebe jako zdroj, a ne jako řeku; to je vše.
Mysl
je manželkou srdce a svět jeho domovem – má být udržována zářivou a šťastnou.
Pravda
a láska jsou skutečnou přirozeností člověka a mysl a srdce jsou prostředkem jejího vyjádření.
***
Malé semínko „Já jsem“
Koneckonců, jste tím, kým jste, v každém okamžiku svého života, ale nikdy si toho nejste vědomi, snad s výjimkou okamžiku probuzení ze spánku. Vše, co potřebujete, je být si vědom bytí, ne jako verbálního prohlášení, ale jako všudypřítomné skutečnosti.
Vědomí toho, že jste, vám otevře oči a ukáže vám, kým jste. Je to všechno velmi jednoduché. Nejprve navažte neustálý kontakt sami se sebou, buďte neustále sami se sebou. Do sebeuvědomění plynou všechna požehnání. Začněte jako centrum pozorování, záměrného vědomí a vyrůstejte v centrum lásky v akci. „Já jsem“ je malé semínko, které vyroste v mocný strom – zcela přirozeně, beze stopy úsilí.
Od Nisargadatty Mahárádže I Am That
- Návštěvník
Re: Láska
od Návštěvník » pon 01. zář 2025 8:47:10
Když se mluví o Lásce v duchovním smyslu, většinou se tím nemyslí láska jako citová náklonnost ega, ale samotná podstata bytí. Tahle Láska není něco, co je možné „vypěstovat“ nebo si „zasloužit“. Ona už tu je – jako samotný základ vědomí, které jsme.
Co ale tuto skutečnost zakrývá, je ego – tedy naše ztotožnění s myšlenkami, příběhy, názory a obranami. Ego není nepřítel, je to spíše nástroj, který při ztotožnění se vydává za nás. Proto když se řekne, že „pravá Láska znamená smrt ega“, není tím myšleno, že bychom jako lidé přestali existovat. Znamená to jen, že odpadne falešné já, které se vydávalo za skutečnost.
Smrt ega je tedy rozpoznáním iluze, ne ztráta života. To, co skutečně jsme, nezaniká. Naopak – ukazuje se, že jsme vždycky byli právě tou Láskou, kterou ego jen zakrývalo. Ego se bojí zmizení, protože z jeho pohledu to vypadá jako smrt. Ale z pohledu Lásky je to jen rozpuštění masky.
Strach i naděje patří k přirozeným lidským pudům. Strach chrání, naděje táhne vpřed. Ale dokud jsme připoutáni k egu, oba tyto stavy nás drží v kruhu touhy a obav. Láska, která je pravdou, není závislá ani na naději, ani na strachu. Ona prostě je. Proto s jejím poznáváním přichází svoboda.
Tma, temnota, prázdnota – to vše není nepřítel. Je to spíše pole, ze kterého vyrůstá světlo, podobně jako leknín vyrůstá z bahna. Kdo se dokáže přestat bát temnoty, zjistí, že právě v ní je ukryto semeno poznání.
Ego se většinou upne na jeden detail – jedno „okno“ v domě – a sleduje jen to. Skutečné vědomí ale zahrnuje celek. Nejde o to zcela přestat používat pozornost na detail, ale spíše vidět oba pohledy: celek i část. Bdělá pozornost není zaujaté sledování, ale přirozené vnímání, kde není potřeba se něčeho držet.
Skutečně neutrální náhled nevzniká snahou. Jakmile se snažím být neutrální, už nejsem neutrální. Pravá neutralita je jako když se dívám očima dítěte: nic nehodnotím, jen vnímám. To je stav spokojenosti, uvolnění, klidu – nikoli potlačení, ale přítomnost bez připoutání.
To, co zůstává po smrti ega, není prázdnota bez života. Je to Láska sama – ne jako cit, ale jako skutečnost. Pravda, kterou nelze zničit. Nejsme oddělené já, které se snaží přežít. Jsme vědomí, ve kterém se vše odehrává. A toto vědomí je samo o sobě Láskou.
Proto se není čeho bát. Smrt ega není smrt bytosti. Naopak – je to rozpoznání, že to, co jsme, nikdy neumírá.
Co ale tuto skutečnost zakrývá, je ego – tedy naše ztotožnění s myšlenkami, příběhy, názory a obranami. Ego není nepřítel, je to spíše nástroj, který při ztotožnění se vydává za nás. Proto když se řekne, že „pravá Láska znamená smrt ega“, není tím myšleno, že bychom jako lidé přestali existovat. Znamená to jen, že odpadne falešné já, které se vydávalo za skutečnost.
Smrt ega je tedy rozpoznáním iluze, ne ztráta života. To, co skutečně jsme, nezaniká. Naopak – ukazuje se, že jsme vždycky byli právě tou Láskou, kterou ego jen zakrývalo. Ego se bojí zmizení, protože z jeho pohledu to vypadá jako smrt. Ale z pohledu Lásky je to jen rozpuštění masky.
Strach i naděje patří k přirozeným lidským pudům. Strach chrání, naděje táhne vpřed. Ale dokud jsme připoutáni k egu, oba tyto stavy nás drží v kruhu touhy a obav. Láska, která je pravdou, není závislá ani na naději, ani na strachu. Ona prostě je. Proto s jejím poznáváním přichází svoboda.
Tma, temnota, prázdnota – to vše není nepřítel. Je to spíše pole, ze kterého vyrůstá světlo, podobně jako leknín vyrůstá z bahna. Kdo se dokáže přestat bát temnoty, zjistí, že právě v ní je ukryto semeno poznání.
Ego se většinou upne na jeden detail – jedno „okno“ v domě – a sleduje jen to. Skutečné vědomí ale zahrnuje celek. Nejde o to zcela přestat používat pozornost na detail, ale spíše vidět oba pohledy: celek i část. Bdělá pozornost není zaujaté sledování, ale přirozené vnímání, kde není potřeba se něčeho držet.
Skutečně neutrální náhled nevzniká snahou. Jakmile se snažím být neutrální, už nejsem neutrální. Pravá neutralita je jako když se dívám očima dítěte: nic nehodnotím, jen vnímám. To je stav spokojenosti, uvolnění, klidu – nikoli potlačení, ale přítomnost bez připoutání.
To, co zůstává po smrti ega, není prázdnota bez života. Je to Láska sama – ne jako cit, ale jako skutečnost. Pravda, kterou nelze zničit. Nejsme oddělené já, které se snaží přežít. Jsme vědomí, ve kterém se vše odehrává. A toto vědomí je samo o sobě Láskou.
Proto se není čeho bát. Smrt ega není smrt bytosti. Naopak – je to rozpoznání, že to, co jsme, nikdy neumírá.
- Návštěvník
Re: Láska
od Návštěvník » úte 02. zář 2025 9:12:27
Láska, rozum a jednota Bytí
Po tisíciletí byly role mužů a žen ve společnosti jasně definovány. Ženy byly často spojovány s domácností, péčí o rodinu a emocemi, zatímco muži s veřejným životem, rozumem, logikou a ochranou. Tyto role se pak promítly do filozofických a duchovních konceptů.
V mnoha kulturách je láska zjednodušována na romantickou touhu, sexuální přitažlivost nebo mateřský instinkt. Tyto aspekty jsou sice součástí lidské zkušenosti, ale nepředstavují celou šíři lásky. Zaměňování lásky s pudovou přitažlivostí redukuje její hlubší duchovní podstatu.
Naopak, rozum je často vnímán jako nástroj chladné logiky, který potlačuje emoce a zapomíná se na jeho intuitivní a tvůrčí stránku.
Mnoho duchovních i filozofických systémů je založeno na dualitě – protikladných principech jako světlo/tma, dobro/zlo, muž/žena, rozum/cit. I když dualita může pomoci uspořádat svět, její dogmatické uplatňování vede k rigidním kategoriím a zjednodušením.
Vliv patriarchálních společností: V patriarchálních systémech, které po dlouhou dobu dominovaly, byl rozum a mužská dominance vyzdvihovány, zatímco ženská emocionalita byla často podceňována nebo dokonce potlačována.
Abychom překonali tato omezení a dospěli k hlubšímu pochopení, je nutné překročit dualistické myšlení a revidovat naše chápání lásky a rozumu.
Skutečná láska není chtění nebo pud. Je to hluboké spojení, rezonance, soucit a akceptace. Je to energie, která spojuje všechno živé. V tomto smyslu je láska základem veškerého bytí, nikoli jen doménou žen.
V duchovním kontextu je láska často chápána jako projev Boží energie, která je bezpodmínečná, všeprostupující a tvořivá. Tato láska je přítomná v každém z nás, bez ohledu na pohlaví.
Cesta k jednotě začíná rozpoznáním této hluboké lásky uvnitř sebe, která je zdrojem soucitu, radosti a vnitřního klidu.
Rozum není opakem lásky, ale jejím partnerem. Skutečný, osvícený rozum (moudrost) nám umožňuje chápat hlubší souvislosti, překračovat iluze a vést nás k pravdě. Není chladný a analytický, ale intuitivní a inspirativní.
Intuice je často spojována s ženskou energií, ale je to schopnost dostupná všem. Je to přímý vhled, který pramení z naší hlubší podstaty a spojuje nás s univerzální moudrostí.
Cílem je harmonické spojení rozumu a intuice. Rozum, osvícený láskou a intuicí, se stává moudrostí, která slouží vyššímu dobru.
Z duchovního hlediska každá bytost obsahuje jak mužské, tak ženské principy. Skutečné poznání jednoty nás vede k tomu, že vidíme každou bytost jako jedinečný projev Božího vědomí, bez ohledu na pohlaví. Odpadají staré hierarchie a vzniká vzájemný respekt.
Když se osvobodíme od dualistického myšlení a uznáme hlubokou, bezpodmínečnou lásku jako základ všeho, začneme vnímat, že vše je propojeno. Nejsou zde oddělené entity (muži, ženy, rozum, láska), ale různé projevy jediné univerzální energie.
Což není jen intelektuální pochopení, ale prožitek – vnitřní pocit, že jsme součástí něčeho většího, že jsme jedno s celým Vesmírem. V tomto prožitku není místo pro šovinismus ani pro zjednodušující definice.
Na této úrovni rozum (moudrost) slouží lásce, aby pomohl projevit jednotu v každodenním životě, v našich vztazích, v naší práci a v našem přístupu k světu.
Po tisíciletí byly role mužů a žen ve společnosti jasně definovány. Ženy byly často spojovány s domácností, péčí o rodinu a emocemi, zatímco muži s veřejným životem, rozumem, logikou a ochranou. Tyto role se pak promítly do filozofických a duchovních konceptů.
V mnoha kulturách je láska zjednodušována na romantickou touhu, sexuální přitažlivost nebo mateřský instinkt. Tyto aspekty jsou sice součástí lidské zkušenosti, ale nepředstavují celou šíři lásky. Zaměňování lásky s pudovou přitažlivostí redukuje její hlubší duchovní podstatu.
Naopak, rozum je často vnímán jako nástroj chladné logiky, který potlačuje emoce a zapomíná se na jeho intuitivní a tvůrčí stránku.
Mnoho duchovních i filozofických systémů je založeno na dualitě – protikladných principech jako světlo/tma, dobro/zlo, muž/žena, rozum/cit. I když dualita může pomoci uspořádat svět, její dogmatické uplatňování vede k rigidním kategoriím a zjednodušením.
Vliv patriarchálních společností: V patriarchálních systémech, které po dlouhou dobu dominovaly, byl rozum a mužská dominance vyzdvihovány, zatímco ženská emocionalita byla často podceňována nebo dokonce potlačována.
Abychom překonali tato omezení a dospěli k hlubšímu pochopení, je nutné překročit dualistické myšlení a revidovat naše chápání lásky a rozumu.
Skutečná láska není chtění nebo pud. Je to hluboké spojení, rezonance, soucit a akceptace. Je to energie, která spojuje všechno živé. V tomto smyslu je láska základem veškerého bytí, nikoli jen doménou žen.
V duchovním kontextu je láska často chápána jako projev Boží energie, která je bezpodmínečná, všeprostupující a tvořivá. Tato láska je přítomná v každém z nás, bez ohledu na pohlaví.
Cesta k jednotě začíná rozpoznáním této hluboké lásky uvnitř sebe, která je zdrojem soucitu, radosti a vnitřního klidu.
Rozum není opakem lásky, ale jejím partnerem. Skutečný, osvícený rozum (moudrost) nám umožňuje chápat hlubší souvislosti, překračovat iluze a vést nás k pravdě. Není chladný a analytický, ale intuitivní a inspirativní.
Intuice je často spojována s ženskou energií, ale je to schopnost dostupná všem. Je to přímý vhled, který pramení z naší hlubší podstaty a spojuje nás s univerzální moudrostí.
Cílem je harmonické spojení rozumu a intuice. Rozum, osvícený láskou a intuicí, se stává moudrostí, která slouží vyššímu dobru.
Z duchovního hlediska každá bytost obsahuje jak mužské, tak ženské principy. Skutečné poznání jednoty nás vede k tomu, že vidíme každou bytost jako jedinečný projev Božího vědomí, bez ohledu na pohlaví. Odpadají staré hierarchie a vzniká vzájemný respekt.
Když se osvobodíme od dualistického myšlení a uznáme hlubokou, bezpodmínečnou lásku jako základ všeho, začneme vnímat, že vše je propojeno. Nejsou zde oddělené entity (muži, ženy, rozum, láska), ale různé projevy jediné univerzální energie.
Což není jen intelektuální pochopení, ale prožitek – vnitřní pocit, že jsme součástí něčeho většího, že jsme jedno s celým Vesmírem. V tomto prožitku není místo pro šovinismus ani pro zjednodušující definice.
Na této úrovni rozum (moudrost) slouží lásce, aby pomohl projevit jednotu v každodenním životě, v našich vztazích, v naší práci a v našem přístupu k světu.
- Návštěvník
Re: Láska
od Návštěvník » čtv 02. říj 2025 17:20:29
Když Láska poznává sebe
Na první pohled může znít zvláštně říci, že „láska miluje sebe“. Jako by v tom byla stopa sobectví. Ale pravda je jiná: v nejhlubší skutečnosti zde není nikdo, kdo by miloval, a nikdo, kdo by byl milován. Je zde jen samotné milování – nekonečné uvědomění štěstí, které je přirozeností lásky.
Dokud není celistvost rozpoznána, objevuje se touha. Zdá se, že něco chybí, že naplnění musíme hledat venku. Ale s probuzením se všechny touhy rozplynou – protože už není co hledat. Milující, milovaný a milování se spojí v jedno, a to, co zůstává, je blaženost, která nezná utrpení.
Tvary a formy přicházejí a odcházejí, radosti i bolesti se objevují a mizí. Ale to, co je podstatné, se nikdy nemění. To je Láska, která není předmětem ani vztahem, ale samotným Bytím.
Na první pohled může znít zvláštně říci, že „láska miluje sebe“. Jako by v tom byla stopa sobectví. Ale pravda je jiná: v nejhlubší skutečnosti zde není nikdo, kdo by miloval, a nikdo, kdo by byl milován. Je zde jen samotné milování – nekonečné uvědomění štěstí, které je přirozeností lásky.
Dokud není celistvost rozpoznána, objevuje se touha. Zdá se, že něco chybí, že naplnění musíme hledat venku. Ale s probuzením se všechny touhy rozplynou – protože už není co hledat. Milující, milovaný a milování se spojí v jedno, a to, co zůstává, je blaženost, která nezná utrpení.
Tvary a formy přicházejí a odcházejí, radosti i bolesti se objevují a mizí. Ale to, co je podstatné, se nikdy nemění. To je Láska, která není předmětem ani vztahem, ale samotným Bytím.
- Návštěvník
Re: Láska
od Návštěvník » úte 07. říj 2025 12:09:34
Bez lásky je všechno špatně – co tím Šrí Nisargadatta skutečně myslel?
Výrok Šrí Nisargadatty Maharadže „Bez lásky je všechno špatně“ není moralistickým soudem nad světem. Neříká, že bychom měli jednat „správně“ podle nějakých pravidel. Místo toho ukazuje na hlubokou pravdu o samotné podstatě Bytí.
Láska, o které zde mluvíme, není citový stav, romantický vztah ani opak nenávisti. Je to stav vědomí, ve kterém mizí hranice mezi tím, kdo vnímá, a tím, co je vnímáno. V tomto stavu si člověk uvědomuje, že vše, co existuje, je součástí jednoho celku. A právě z tohoto poznání jednoty přirozeně vyzařuje laskavost, soucit a vnitřní mír.
V běžném vnímání světa vidíme protiklady: dobro a zlo, lásku a nelásku, světlo a tmu. Tenhle pohled vede k hodnocení – co je „dobré“ a co „špatné“. Nisargadatta však ukazuje, že pravá láska přesahuje tyto protiklady. Je to samotné Vědomí, které prostupuje vším a ve všem se poznává.
Když chybí prožitek jednoty, svět se jeví jako rozdělený, plný odporu, utrpení a nepochopení. Naše poznání je zkreslené, protože vnímáme skrze filtr oddělenosti.
Eduard Tomáš často mluvil o „naddobru“ – o dobru, které nevzniká z volby mezi možnostmi. Je to dobro, které vyvěrá z přirozenosti samotného Bytí. Je tiché, neosobní a všeobjímající. V tomto stavu mizí potřeba soudit nebo reagovat. Svět je přijímán takový, jaký je – a přesto z něj vyzařuje láska.
Když v nás bez uvědomění lásky vyvstanou projevy hněvu, vulgarity nebo pohrdání, vypovídají více o našem vnitřním stavu než o druhých. Člověk, který žije v pocitu oddělenosti, prožívá bolest – a ta se promítá do jeho slov i činů.
Mistři učí, že pravá láska se nebrání, neútočí a necítí se zraněna. V každém projevu vidí jen různé formy stejné Jednoty. I neláska je součástí života, ale poznání jednoty přináší uzdravení.
Výrok „Bez lásky je všechno špatně“ neznamená, že svět je špatný, pokud se nechováme „správně“. Znamená, že bez poznání pravé podstaty existence – bez probuzené Lásky jako vědomí – nic nenachází svůj skutečný smysl.
Jakmile se v srdci rozhostí ticho, klid a vědomí Jednoty, vše se promění. Není už co napravovat, koho obviňovat, s čím bojovat. Zůstává jen Láska – tichá, všeprostupující, svobodná. Skrz tuto optiku se svět nejeví jako špatný, ale jako celistvost, která je prostoupená univerzální Láskou.
Výrok Šrí Nisargadatty Maharadže „Bez lásky je všechno špatně“ není moralistickým soudem nad světem. Neříká, že bychom měli jednat „správně“ podle nějakých pravidel. Místo toho ukazuje na hlubokou pravdu o samotné podstatě Bytí.
Láska, o které zde mluvíme, není citový stav, romantický vztah ani opak nenávisti. Je to stav vědomí, ve kterém mizí hranice mezi tím, kdo vnímá, a tím, co je vnímáno. V tomto stavu si člověk uvědomuje, že vše, co existuje, je součástí jednoho celku. A právě z tohoto poznání jednoty přirozeně vyzařuje laskavost, soucit a vnitřní mír.
V běžném vnímání světa vidíme protiklady: dobro a zlo, lásku a nelásku, světlo a tmu. Tenhle pohled vede k hodnocení – co je „dobré“ a co „špatné“. Nisargadatta však ukazuje, že pravá láska přesahuje tyto protiklady. Je to samotné Vědomí, které prostupuje vším a ve všem se poznává.
Když chybí prožitek jednoty, svět se jeví jako rozdělený, plný odporu, utrpení a nepochopení. Naše poznání je zkreslené, protože vnímáme skrze filtr oddělenosti.
Eduard Tomáš často mluvil o „naddobru“ – o dobru, které nevzniká z volby mezi možnostmi. Je to dobro, které vyvěrá z přirozenosti samotného Bytí. Je tiché, neosobní a všeobjímající. V tomto stavu mizí potřeba soudit nebo reagovat. Svět je přijímán takový, jaký je – a přesto z něj vyzařuje láska.
Když v nás bez uvědomění lásky vyvstanou projevy hněvu, vulgarity nebo pohrdání, vypovídají více o našem vnitřním stavu než o druhých. Člověk, který žije v pocitu oddělenosti, prožívá bolest – a ta se promítá do jeho slov i činů.
Mistři učí, že pravá láska se nebrání, neútočí a necítí se zraněna. V každém projevu vidí jen různé formy stejné Jednoty. I neláska je součástí života, ale poznání jednoty přináší uzdravení.
Výrok „Bez lásky je všechno špatně“ neznamená, že svět je špatný, pokud se nechováme „správně“. Znamená, že bez poznání pravé podstaty existence – bez probuzené Lásky jako vědomí – nic nenachází svůj skutečný smysl.
Jakmile se v srdci rozhostí ticho, klid a vědomí Jednoty, vše se promění. Není už co napravovat, koho obviňovat, s čím bojovat. Zůstává jen Láska – tichá, všeprostupující, svobodná. Skrz tuto optiku se svět nejeví jako špatný, ale jako celistvost, která je prostoupená univerzální Láskou.
- Návštěvník
Re: Láska
od Návštěvník » čtv 16. říj 2025 6:42:27
Volná láska: Dva plameny, dvě řeky
Prostor, ticho a zralost
Svobodná láska se nebojí vzdálenosti. Rozumí, že absence je také součástí proudu. Prostor není hrozbou, ale dechem.
V rytmu blízkosti a ticha láska zraje — přestává být horečkou a stává se uvědoměním.
Ale cesta k tomu vede přes odnaučení. Člověk se musí odnaučit lásku, která dusí, která vyžaduje důkazy, která dělá z druhého záruku štěstí. Splynutí není jednota, je to ztráta.
Svobodná láska nechce mazat, chce odhalovat.
Rozpoznání místo vlastnictví
Když se setkají dvě probuzené bytosti, není tu pokus o vlastnictví, ale rozpoznání.
„Vidím tě – ne takového, jakým tě chci mít, ale takového, jakým jsi.“
V tom vidění není kontrola, jen úcta.
Láska se stává posvátnou ne proto, že následuje rituály, ale protože rozpoznává tajemství v každé bytosti.
Odvaha svobodné lásky
Svobodná láska je odvaha milovat bez záruk, kráčet bez jistot, důvěřovat bez nároku.
Je to oheň, který očišťuje — plamen, který hoří, a přesto je klidný.
A jednoho dne si uvědomíte, že láska není něco, co najdete, ale něco, čím se stanete. Nepřichází zvenčí — probouzí se zevnitř.
Vzniká, když srdce přestane žebrat a začne dávat. Když se strach ze ztráty rozpustí a radost z existence se stane dostatečnou.
Důvěra v proud
Milovat svobodně znamená přestat se snažit chytit řeku.
Znamená to naučit se ji obdivovat, jak plyne. Láska nikomu nepatří, stejně jako vítr nepatří poli.
Svobodná láska nepotřebuje věčnost, protože je věčná v každém přítomném okamžiku.
Neslibuje „navždy“ — říká „teď“. A to teď je dostatečně nekonečné.
Důvěra v život
Milovat svobodně znamená důvěřovat životu.
Věřit, že nic pravého nemůže být ztraceno.
Ego se ptá: „Co když ten druhý odejde?“
A svobodná láska odpovídá: „Pak nikdy nebyl tvůj.“
Krása lásky nespočívá v trvalosti, ale v autenticitě.
Milovat znamená dovolit druhému být tím, kým je, i když ho to odvede od vás.
Láska jako stav vědomí
Svobodná láska není role, ale vibrace.
Nevzniká ze dvou nedostatků, ale ze spojení dvou svobod.
Je to tanec dvou duší, které se netáhnou, ale plynou v harmonii.
Někdy blízko, jindy daleko — ale hudba pokračuje, protože existuje důvěra.
Důvěra je půda, na které roste pravá láska.
Z lásky mezi dvěma k lásce ke všemu
Milovat svobodně není jen způsob, jak milovat druhého, ale jak milovat sebe.
Je to dovolení si existovat bez viny, bez povinnosti zapadnout.
Taková láska přetéká navenek, mění touhu v kontemplaci, dotek v společenství, pouto v oslavu.
A když láska dosáhne tohoto bodu, stává se energií, která prostupuje vším.
Milovat někoho znamená milovat svět skrze něj.
Láska jako podstata bytí
Časem pochopíte, že láska není vztah, ale stav vědomí.
Není to něco mezi dvěma — je to tkanina, která vše spojuje.
Láska nikomu nepatří. Jen prochází, dotýká se, transformuje.
A pokaždé, když projde, zanechá stopu jasnosti.
Soucit svobodné lásky
Vidíte bolest světa, ale netrpíte soudem, nýbrž soucitem.
Rozumíte, že každá duše má svůj čas, i bolest je součástí zjevení.
Svobodná láska nesnaží se nikoho obrátit — jen září jako slunce, které svítí bez podmínek.
Láska jako přirozenost
Milujete, protože je to vaše přirozenost.
Milujete všechno – člověka, ticho, svět.
A tato láska už nezávisí na milovaném.
Neztrácí se, když ten druhý odejde, protože ten druhý nikdy nebyl zdrojem – jen zrcadlem.
Závěr: Láska, která je životem
Svobodná láska je oheň, který hoří i ve větru, řeka, která teče i v proměně.
Nakonec pochopíte, že milovat a žít je totéž.
Milovat svobodně znamená žít s otevřeným srdcem a prázdnýma rukama.
Nic nevlastnit, a přesto všechno slavit.
Protože pravá láska nikdy nekončí — pouze mění formu:
Dva plameny, dvě řeky - jeden proud, jedna láska.
Prostor, ticho a zralost
Svobodná láska se nebojí vzdálenosti. Rozumí, že absence je také součástí proudu. Prostor není hrozbou, ale dechem.
V rytmu blízkosti a ticha láska zraje — přestává být horečkou a stává se uvědoměním.
Ale cesta k tomu vede přes odnaučení. Člověk se musí odnaučit lásku, která dusí, která vyžaduje důkazy, která dělá z druhého záruku štěstí. Splynutí není jednota, je to ztráta.
Svobodná láska nechce mazat, chce odhalovat.
Rozpoznání místo vlastnictví
Když se setkají dvě probuzené bytosti, není tu pokus o vlastnictví, ale rozpoznání.
„Vidím tě – ne takového, jakým tě chci mít, ale takového, jakým jsi.“
V tom vidění není kontrola, jen úcta.
Láska se stává posvátnou ne proto, že následuje rituály, ale protože rozpoznává tajemství v každé bytosti.
Odvaha svobodné lásky
Svobodná láska je odvaha milovat bez záruk, kráčet bez jistot, důvěřovat bez nároku.
Je to oheň, který očišťuje — plamen, který hoří, a přesto je klidný.
A jednoho dne si uvědomíte, že láska není něco, co najdete, ale něco, čím se stanete. Nepřichází zvenčí — probouzí se zevnitř.
Vzniká, když srdce přestane žebrat a začne dávat. Když se strach ze ztráty rozpustí a radost z existence se stane dostatečnou.
Důvěra v proud
Milovat svobodně znamená přestat se snažit chytit řeku.
Znamená to naučit se ji obdivovat, jak plyne. Láska nikomu nepatří, stejně jako vítr nepatří poli.
Svobodná láska nepotřebuje věčnost, protože je věčná v každém přítomném okamžiku.
Neslibuje „navždy“ — říká „teď“. A to teď je dostatečně nekonečné.
Důvěra v život
Milovat svobodně znamená důvěřovat životu.
Věřit, že nic pravého nemůže být ztraceno.
Ego se ptá: „Co když ten druhý odejde?“
A svobodná láska odpovídá: „Pak nikdy nebyl tvůj.“
Krása lásky nespočívá v trvalosti, ale v autenticitě.
Milovat znamená dovolit druhému být tím, kým je, i když ho to odvede od vás.
Láska jako stav vědomí
Svobodná láska není role, ale vibrace.
Nevzniká ze dvou nedostatků, ale ze spojení dvou svobod.
Je to tanec dvou duší, které se netáhnou, ale plynou v harmonii.
Někdy blízko, jindy daleko — ale hudba pokračuje, protože existuje důvěra.
Důvěra je půda, na které roste pravá láska.
Z lásky mezi dvěma k lásce ke všemu
Milovat svobodně není jen způsob, jak milovat druhého, ale jak milovat sebe.
Je to dovolení si existovat bez viny, bez povinnosti zapadnout.
Taková láska přetéká navenek, mění touhu v kontemplaci, dotek v společenství, pouto v oslavu.
A když láska dosáhne tohoto bodu, stává se energií, která prostupuje vším.
Milovat někoho znamená milovat svět skrze něj.
Láska jako podstata bytí
Časem pochopíte, že láska není vztah, ale stav vědomí.
Není to něco mezi dvěma — je to tkanina, která vše spojuje.
Láska nikomu nepatří. Jen prochází, dotýká se, transformuje.
A pokaždé, když projde, zanechá stopu jasnosti.
Soucit svobodné lásky
Vidíte bolest světa, ale netrpíte soudem, nýbrž soucitem.
Rozumíte, že každá duše má svůj čas, i bolest je součástí zjevení.
Svobodná láska nesnaží se nikoho obrátit — jen září jako slunce, které svítí bez podmínek.
Láska jako přirozenost
Milujete, protože je to vaše přirozenost.
Milujete všechno – člověka, ticho, svět.
A tato láska už nezávisí na milovaném.
Neztrácí se, když ten druhý odejde, protože ten druhý nikdy nebyl zdrojem – jen zrcadlem.
Závěr: Láska, která je životem
Svobodná láska je oheň, který hoří i ve větru, řeka, která teče i v proměně.
Nakonec pochopíte, že milovat a žít je totéž.
Milovat svobodně znamená žít s otevřeným srdcem a prázdnýma rukama.
Nic nevlastnit, a přesto všechno slavit.
Protože pravá láska nikdy nekončí — pouze mění formu:
Dva plameny, dvě řeky - jeden proud, jedna láska.
- Návštěvník
Re: Láska
od Návštěvník » sob 18. říj 2025 10:39:20
Eduard Tomáš:
Láska je nevyčerpatelná právě tak jako Pravda sama. Její pramen je božský, nekonečný a nepomíjivý. Ať milujete člověka či Boha, tryská z vašeho duchovního srdce znovu a znovu a zaplavuje vás svou sladkostí, milostí, životností, silou a blahem tak dlouho, dokud ve vás žije poslední paprsek života. Láskou k Bohu se otevírají všechny průduchy k němu – mnohem mocněji a přirozeněji něž jakýmkoli intelektuálním pochopením. Milujte člověka, a vaše láska možná bude dřív nebo později opětována. Milujte Boha, a Bůh vás přímo zaplaví láskou, vodopády lásky, někdy až neúměrně závratnými vlnami štěstí, míru a blaženosti.
Dostaví-li se vám znenadání pocit hluboké náklonnosti, lásky nebo opravdového hlubokého přátelství ke komukoli, nikdy si ho nenechávejte jen pro sebe. Znamená to, že jste byli vyšší silou vybráni za nástroj a posla lásky. Proto ji rozdávejte lidem, rozdávejte ji zvířatům a věcem a Bůh vás zahrne láskou. Dávejte pořád víc a víc – čím víc ji rozdáváte, tím větší bude váš příjem. Božský zdroj lásky je doopravdy nekonečný a doopravdy nevyčerpatelný. A tryská věčně, dokud jej v sobě sami záměrně nebo omylem nezastavíte.
Metafyzika cesty Lásky je prostá. Když všechno, co máte a co jste, odevzdáte lásce, k Bohu, lidem nebo i zvířatům, síla ega postupně slábne, až ego nakonec zmizí. A když zmizí ego a jeho síla, objeví se identita mysli s absolutním a nekonečným jástvím. A to je – na rozdíl od egoismu – naše pravé jáství, bytí. Indové mu říkají átmán. Kristus ho nazýval Královstvím nebeským. Toto království není rozdílné od Absolutna. Není zde dvojnosti, jen jednota Bytí, Jsoucnosti, nejvyšší Existence. Jenom Bůh jest.
Eduard Tomáš, Cesta lásky
Láska je nevyčerpatelná právě tak jako Pravda sama. Její pramen je božský, nekonečný a nepomíjivý. Ať milujete člověka či Boha, tryská z vašeho duchovního srdce znovu a znovu a zaplavuje vás svou sladkostí, milostí, životností, silou a blahem tak dlouho, dokud ve vás žije poslední paprsek života. Láskou k Bohu se otevírají všechny průduchy k němu – mnohem mocněji a přirozeněji něž jakýmkoli intelektuálním pochopením. Milujte člověka, a vaše láska možná bude dřív nebo později opětována. Milujte Boha, a Bůh vás přímo zaplaví láskou, vodopády lásky, někdy až neúměrně závratnými vlnami štěstí, míru a blaženosti.
Dostaví-li se vám znenadání pocit hluboké náklonnosti, lásky nebo opravdového hlubokého přátelství ke komukoli, nikdy si ho nenechávejte jen pro sebe. Znamená to, že jste byli vyšší silou vybráni za nástroj a posla lásky. Proto ji rozdávejte lidem, rozdávejte ji zvířatům a věcem a Bůh vás zahrne láskou. Dávejte pořád víc a víc – čím víc ji rozdáváte, tím větší bude váš příjem. Božský zdroj lásky je doopravdy nekonečný a doopravdy nevyčerpatelný. A tryská věčně, dokud jej v sobě sami záměrně nebo omylem nezastavíte.
Metafyzika cesty Lásky je prostá. Když všechno, co máte a co jste, odevzdáte lásce, k Bohu, lidem nebo i zvířatům, síla ega postupně slábne, až ego nakonec zmizí. A když zmizí ego a jeho síla, objeví se identita mysli s absolutním a nekonečným jástvím. A to je – na rozdíl od egoismu – naše pravé jáství, bytí. Indové mu říkají átmán. Kristus ho nazýval Královstvím nebeským. Toto království není rozdílné od Absolutna. Není zde dvojnosti, jen jednota Bytí, Jsoucnosti, nejvyšší Existence. Jenom Bůh jest.
Eduard Tomáš, Cesta lásky
- Návštěvník