Vlákno pro pohany

[Pedriito]

Dnes jako pohan budu psát,
neb slunci svůj dík chtěl bych vzdát
a do prachu hvězd skloním se
před modrou planetou.

Spanilé srdce boha hvězd
planoucí věrnost, cit a čest
a jeho svit, ten zlatý dech
v němž stíny rozkvetou.

Země má duši bohyně
mateřské, spící, nevinné
tu paprsek ji ovine
a ona procitá.

Tak narodil se první den
a stal se božským oltářem
světelný sňatek konal se
a křtiny života.

[Paradoxy]

Slunci a zemi
patří naše díkůvzdání,
života je to milování.

[Pedriito]

[Pedriito]

Na jedné ze svých
niterných cest
kolébán soumrakem
úryvkem večera
dotýkán rýmy
prchavých idejí
jako když shluky par
ztrácí se do šera
pod lunou kráčím
nechám se vést
hlasem vytušené
tichorodosti.

Tu létavice
zachycená krůpějí rosy
rozsvítila můj sen
úryvek noci.

Verše mých doteků
pohladí obzory
jako když jiskry hvězd
otevřou prostory.

Tisíce létavic
a jeden bdělý sen
tisíce krůpějí
jedna noc
jeden den.

[Návštěvník]

Jsme okouzleni slovy,
ale potkáváme se až v tichu

za nimi.

[Paradoxy]

Potkáváme se
ve slovech,
také za slovy,
i mimo slova.

Přicházíme,
odcházíme,
ztrácíme se
a nacházíme.

V tichu proud života,
paradox bytí,
jednota a dualita
jsou dohromady
nedvojností ducha.

[Pedriito]

Jsme okouzleni slovy,
ale potkáváme se až v tichu

za nimi.

Tohle vlákno je jen pro pohany

a abych neporušil rým,

lezu do vany...

My vidíme v slovech tóny
a v srdci harfu.

Proto jsme pohani.

[Paradoxy]

Návštěvníku
nemusíš
poslední
slovo mít,

nech nám
svobodu
se vyjádřit.

[Osonba]

Před krásou dnů a nocí
poklekám do úžasu
modlím se ku pomoci
ať nepodléhám třpytivému jasu.

Nebráním však srdci v otevření
děj se, co děj
a neztrať se má touho
má modlitbo
mé zření.

[Paradoxy]

Někdy jsou trápení,
jindy lehkost bytí,
v dobrém i zlém,
v upřímnosti
dobrou vůlí
konati.

Jednou opaky dvojností,
jindy zas jednota bytí,
s rozumem a láskou
v tichém srdci
rozlišovati.

Nekonáním konati,
konáním nekonat,
když jiní spí-
být bdělý
a naopak.