Prší, prší

[Návštěvník]

[salmo1cz.]

To je dost že taky zaprší.

Tvrdý to je jako štolverk já to snad neukopnu.Hezky jsem si včera ponadával( jako Keliška), při včerejší hledačce.

[miroslav]

[Pedriito]

Zas jsi mě předběh..

Tady v iglau ok, je převážně na dvou kopcích.

Ale v kaňonu u řeky to asi nebude dobrý.

[miroslav]

Dobrá zpráva je, že ty povodně jsou iluzorní a že na samotné bytí, které je láskou, to nemá absolutně žádný vliv. Viď Jano.

[miroslav]

Nepodlehli masáži mainstreamu a takhle to pak dopadá:

Lidé na předměstí Opavy odmítli evakuaci, teď volají o pomoc ze stromů a ze střech

https://www.novinky.cz/clanek/domaci-li ... .seznam.cz

[Návštěvník]

Voda je skutečná, stejně jako tvůj strach a bolest, které cítíš. Nejde o to popírat lidskou zkušenost. Ale uvědom si, že ta povodeň, ať je jakákoli, přichází a odchází. Ona nemění podstatu toho, čím skutečně jsi. Nechápej to jako chladnou lhostejnost vůči světu, ale jako připomínku, že nic, co přijde a odejde, nemůže narušit samotné Bytí, které je zdrojem všeho. To, co zůstává, je skutečné. A to, co je přechodné, ať je to povodeň nebo smutek, nemá moc ovlivnit tvou podstatu, pokud tomu neudělíš moc nad sebou.

[Osoba]

Dobrá zpráva je, že ty povodně jsou iluzorní a že na samotné bytí, které je láskou, to nemá absolutně žádný vliv. Viď Jano.

Tak to bývá, "co oči nevidí, to srdce nebolí." To je systém většiny duchovňáků dneška.

[miroslav]

Voda je skutečná, stejně jako tvůj strach a bolest, které cítíš. Nejde o to popírat lidskou zkušenost. Ale uvědom si, že ta povodeň, ať je jakákoli, přichází a odchází. Ona nemění podstatu toho, čím skutečně jsi. Nechápej to jako chladnou lhostejnost vůči světu, ale jako připomínku, že nic, co přijde a odejde, nemůže narušit samotné Bytí, které je zdrojem všeho. To, co zůstává, je skutečné. A to, co je přechodné, ať je to povodeň nebo smutek, nemá moc ovlivnit tvou podstatu, pokud tomu neudělíš moc nad sebou.

Dyk to říkám, že na samotné bytí nemá žádný vliv ani povodeň. Samotné bytí - jak si to představuješ? A jetě k tomu stále nové, jestli se nepletu.
Já bych spíš řekl že v samotném bytí není nejspíš ani čas, takže není ani staré ani nové, jenom je. Jetli zažíváš něco, co je stále nové, tak to nejspíš nebude samotné bytí.
Je povodeň iluzí ega skrze smysly jako všechno, co vzníká mění se a zaniká jak píše Jana?
A je to iluzí jen některého ega nebo více eg najednou?

[Jana]

Dobrá zpráva je, že ty povodně jsou iluzorní a že na samotné bytí, které je láskou, to nemá absolutně žádný vliv. Viď Jano.

Tak to bývá, "co oči nevidí, to srdce nebolí." To je systém většiny duchovňáků dneška.

S uvědoměním toho věčného a neměnného, čím ve své podstatě jsme, s pomíjivostí pomíjivého si neděláme hlavu.

To ovšem neznamená, že láska v našem nitru nemá šanci se v každém okamžiku projevit tím nejmoudřejším způsobem.

[Osoba]

Dobrá zpráva je, že ty povodně jsou iluzorní a že na samotné bytí, které je láskou, to nemá absolutně žádný vliv. Viď Jano.

Tak to bývá, "co oči nevidí, to srdce nebolí." To je systém většiny duchovňáků dneška.

S uvědoměním toho věčného a neměnného, čím ve své podstatě jsme, s pomíjivostí pomíjivého si neděláme hlavu.

To ovšem neznamená, že láska v našem nitru nemá šanci se v každém okamžiku projevit tím nejmoudřejším způsobem.

Láska je šakti, je to naše Matka, někteří říkají vnitřní, protože napřed je třeba obrátit pozornost dovnitř, vyvázat ji z těch tvarů a jmen do kterých se zapletka.. v její zatím neuvědoměné svobodě. Pak můžeš uvidět ten spoj, co nikdy nebyl rozspojen. To je uvědomnění neodělenosti. A tak vzniká ta "blaženost", uvědomněním.

Proto je svět a jeho děti. Vyrůst do krásy ducha...

Že je to ve své kompletnosti Hra jediného.. No ať.
Jsi teď v tý Hře na tomto místě, a radím nepředstavivat si.
Ale ptát se v tom Srdci, jak mohu pomoci?

To mě vždy potěší v práci můj ukrajinec, když ráno naběhne a sedmnáctiletýma nesmělýma očima, se ptá,
co mohu dělat, jak mohu pomoci... :-)

[Jana]

Ničím nepodmíněná láska se nepotřebuje ptát, ta už rovnou vším, co skutečně existuje, JE.

[Osoba]

Ničím nepodmíněná láska se nepotřebuje ptát, ta už rovnou vším, co skutečně existuje, JE.

Láska se nezapletla, asi jak jsi to pochopila, zapletla se pozornost a ta se znečištěná ptá. Znečištěná prachem cest,
třeba v podobě svého porozumění nauk.

A to je tvůj činný hlas, pozornost. To je "dítě" lásky...

[Jana]

Ničím nepodmíněná láska se nepotřebuje ptát, ta už rovnou vším, co skutečně existuje, JE.

Láska se nezapletla, asi jak jsi to pochopila, zapletla se pozornost a ta se znečištěná ptá. Znečištěná prachem cest,
třeba v podobě svého porozumění nauk.

A to je tvůj činný hlas, pozornost. To je "dítě" lásky...

To, jestli v nás promlouvá bdělá láska, která je vším, co existuje, nebo projevené komentuje mysl, která vytváří iluzi oddělenosti, si musíme zodpovědět sami.

[miroslav]

To, jestli v nás promlouvá bdělá láska, která je vším, co existuje, nebo projevené komentuje mysl, která vytváří iluzi oddělenosti, si musíme zodpovědět sami.

Moje mysl komentuje projevené a žádnou iluzi oddělenosti nevytváří.

V tobě, jak ta bdělá láska promlouvá, tak se toho mysl neúčastní?
Promlouvá česky?
A ona sama řídí tvoje prsty když to klepají do klávesnice nebo se toho už účastní mysl a iluze oddělenosti?

[Návštěvník]

Když mysl komentuje a říká: "Ten druhý je hlupák," ve skutečnosti tím vytváří dualitu – oddělení mezi "mnou," který není hlupák, a "ním," který je hlupák. Tím se ztotožňuješ s určitým názorem, který tě staví do pozice oddělené identity, nadřazenosti či soudce. Tato identifikace se stanoviskem je tím, co vytváří iluzi oddělenosti, ačkoliv se to může zdát jako pouhý komentář mysli.

[Návštěvník]

Mysl sama o sobě není problém. Problém nejsou ani komentáře, které vytváří. Problém vzniká, když se ztotožňuješ s myslí a jejími výtvory. To znamená, že věříš, že je rozdíl mezi tebou a tím druhým. Říkáš, že mysl nevytváří iluzi oddělenosti, ale jakmile se identifikuješ s komentářem, s názorem, s pozorováním, jsi již chycen v dualitě. Mysl pak vytváří svým komentářem jasnou oddělenost mezi tebou a "tím druhým" , který je v jejím podání někým jiným, než ty.

Když jsi pevně zakořeněn v poznání Sebe, mysl přestává být překážkou, protože už pro tebe není tvůrcem jakékoliv identity. Projevené zůstává projeveným, ale ty jsi neprojevené, nezrozené, absolutní. Nepotřebuješ se tedy starat o to, co mysl komentuje nebo nevytváří, nepotřebuješ si něco myslet.

[miroslav]

Když mysl komentuje a říká: "Ten druhý je hlupák," ve skutečnosti tím vytváří dualitu – oddělení mezi "mnou," který není hlupák, a "ním," který je hlupák. Tím se ztotožňuješ s určitým názorem, který tě staví do pozice oddělené identity, nadřazenosti či soudce. Tato identifikace se stanoviskem je tím, co vytváří iluzi oddělenosti, ačkoliv se to může zdát jako pouhý komentář mysli.

Ty to takhle máš, jak píšeš?
Moje mysl nevytváří dualitu, oddělení mezi "mnou" a tím "druhým", který se zrovna projevuje jako hlupák.
Já si to, co komentuje mysl, osobně nijak neberu, nesrovnávám se. Já v tom nejsem, dalo by se říci, není v tom žádný osobní pocit, stejně jako když mysl někoho komentuje jako probuzeného.

[Návštěvník]

Mysl vždy vytváří dualitu, ať už to poznáváš nebo ne. Tvrdíš, že v tom není osobní pocit, ale ten, kdo říká 'já to neberu osobně', je stále ztotožněný s představou sebe sama. I toto je subtilní forma oddělení. Není důležité, zda mysl komentuje někoho jako hlupáka či probuzeného – jakmile zde existuje myšlenka 'já', ať už sebereflexivní nebo oddělující, dualita přetrvává. Pravé uvědomění nezná žádné 'já' ani 'druhého', je to neosobní a prosté jakékoliv dichotomie. Místo toho spočívá v tichém bytí, kde není ani komentář, ani komentátor.

[Osoba]

Mysl vždy vytváří dualitu, ať už to poznáváš nebo ne. Tvrdíš, že v tom není osobní pocit, ale ten, kdo říká 'já to neberu osobně', je stále ztotožněný s představou sebe sama. I toto je subtilní forma oddělení. Není důležité, zda mysl komentuje někoho jako hlupáka či probuzeného – jakmile zde existuje myšlenka 'já', ať už sebereflexivní nebo oddělující, dualita přetrvává. Pravé uvědomění nezná žádné 'já' ani 'druhého', je to neosobní a prosté jakékoliv dichotomie. Místo toho spočívá v tichém bytí, kde není ani komentář, ani komentátor.

A co jako? Žiješ, nežiješ, vnímáš , nevnímáš, slyšíš na své jméno, neslyšíš.. a tohle co sem píšeš, píše kdo?

Proč furt máte problem s nějakou dualitou? Vždyť to je právě jen obsach myšlenky, která je obsahem mysli.

A ta je možností vědomí... jak se vyznat ve světě, něco se naučit, nějaký obor, jak komunikovat... i meditovat, nechat to tiché... TICHÉ