Žádné já neexistuje
Napsal: ned 04. zář 2011 20:45:19
Není žádné JÁ.
To je vše, o čem bude tohle téma.
NENÍ ŽÁDNÉ JÁ.
To, čemu říkáme já, je jen sbírka myšlenek, které o „já“ referují. To však neznamená, že to, o čem referují, opravdu existuje. Čemu říkáme „já“ je jen koncept. Je to soubor myšlenek, které si o sobě myslíme. Myšlenky jsou opravdové, „já“ o kterém referují však nikoli. Je to jako když přemýšlíte o Santa Clausovi. Myšlenky na něj jsou opravdové, ale Santa neexistuje.
Když není „já“, co zbývá? Myšlenky, pocity, tělo a mysl. Nejsou to ale VAŠE myšlenky, pocity, tělo, nebo mysl.
Fajn, říkáte si teď. I kdyby „já“ byl jenom koncept, i kdyby to ve skutečnosti neexistovalo, co z toho? Co mi to dá, to vidět?
Jednoduše řečeno – dá vám to svobodu. Tenhle koncept, skrz který lidé žijí je totiž velmi svazující. Skrz něj vnímáte celý svět, skrz něj na něj reagujete. Cokoli se stane, nejprve se podíváte na tenhle koncept a říkáte si, co by na tohle řeklo „já“? Líbí se mi to? Souhlasím s tím? Můžu se tomuhle zasmát? Mám tohohle člověka rád? Ohrožuje něco z toho, co se děje to jaký jsem „já“?
Je velmi těžké to vysvětlit. Použiju tedy příměr.
Je herec Viggo Mortensen, jedna z jeho rolí byla Aragorn (v pánu prstenů). Viggo dostal scénář a měl za úkol naučit se vše o postavě, kterou bude hrát. Řekněme, že ve scénáři byl popis, jaký Aragorn je. Byla tam spousta věcí, jak je odvážný, jak se nesměje blbejm vtipům, jak chodí, mluví, jak nesnáší příkoří, jak v kterých situacích reaguje, při jakých příležitostech se naštve, do koho se zamiluje.
Viggo si to všechno nastudoval. Pak se pustila kamera, režisér řekl akce! a Viggo začal hrát jak o život. Hrál v mnoho situacích, ve kterých se vždy choval, jak by se choval Aragorn. Viggo by se asi choval jinak, možná ani Aragorna nemá rád, nebo si říká, že je pěkně otravnej. Každopádně to trvalo dlouho a bylo to náročný, takže se Viggo těšil, až bude konec. Když konečně zaznělo Konec!, byla to pro Vigga velká úleva. Už sebou nemusel tahat meč a chovat se jako Aragorn. Nemusel už skřetům sekat hlavy a táhnout s sebou společenstvo prstenu. Prostě šel do šatny a byl rád, že je zase Viggo. Mohl jít domů a dát si oraz.
A s náma je to dost podobné. Akorát ta postava v tom scénáři se nejmenuje Aragorn, ale třeba Honza Novák. A popis té postavy nepíše scénárista, ale herec sám. Do toho popisu, kterému říká „Já“ si píše všechno, co si o sobě myslí, co zaslechne, že si o něm myslí ostatní, čeho se bojí, co se mu líbí a jak se chová v jakých situacích. Tenhle popis se pořád mění, jak se do něj zapisují nové a nové věci a některé staré se škrtají. Když překonáte strach z pavouků, prostě ho škrtnete a napíšete tam – hrdina co dokáže překonat strach z pavouků. Všechno to probíhá více méně podvědomě, ale občas se snažíme psát tam taky vědomě. Zvyšovat si sebevědomí, nebo naopak ze sebe dělat chudinku. Když skočíte bungee z mostu, zvednete si své vnímání sebe jako nebojácného apod. Velmi důležité pro udržování tohohle popisu je také neustálé porovnávání s ostatními. Každopádně se dle tohoto popisu snažíte celý život chovat.
Když vidíte, že „já“ je jen koncept, že ve skutečnosti nic takového neexistuje, tohle všechno můžete prostě pustit a po dlouhé, velmi dlouhé době se svobodně nadechnout.
To je vše, o čem bude tohle téma.
NENÍ ŽÁDNÉ JÁ.
To, čemu říkáme já, je jen sbírka myšlenek, které o „já“ referují. To však neznamená, že to, o čem referují, opravdu existuje. Čemu říkáme „já“ je jen koncept. Je to soubor myšlenek, které si o sobě myslíme. Myšlenky jsou opravdové, „já“ o kterém referují však nikoli. Je to jako když přemýšlíte o Santa Clausovi. Myšlenky na něj jsou opravdové, ale Santa neexistuje.
Když není „já“, co zbývá? Myšlenky, pocity, tělo a mysl. Nejsou to ale VAŠE myšlenky, pocity, tělo, nebo mysl.
Fajn, říkáte si teď. I kdyby „já“ byl jenom koncept, i kdyby to ve skutečnosti neexistovalo, co z toho? Co mi to dá, to vidět?
Jednoduše řečeno – dá vám to svobodu. Tenhle koncept, skrz který lidé žijí je totiž velmi svazující. Skrz něj vnímáte celý svět, skrz něj na něj reagujete. Cokoli se stane, nejprve se podíváte na tenhle koncept a říkáte si, co by na tohle řeklo „já“? Líbí se mi to? Souhlasím s tím? Můžu se tomuhle zasmát? Mám tohohle člověka rád? Ohrožuje něco z toho, co se děje to jaký jsem „já“?
Je velmi těžké to vysvětlit. Použiju tedy příměr.
Je herec Viggo Mortensen, jedna z jeho rolí byla Aragorn (v pánu prstenů). Viggo dostal scénář a měl za úkol naučit se vše o postavě, kterou bude hrát. Řekněme, že ve scénáři byl popis, jaký Aragorn je. Byla tam spousta věcí, jak je odvážný, jak se nesměje blbejm vtipům, jak chodí, mluví, jak nesnáší příkoří, jak v kterých situacích reaguje, při jakých příležitostech se naštve, do koho se zamiluje.
Viggo si to všechno nastudoval. Pak se pustila kamera, režisér řekl akce! a Viggo začal hrát jak o život. Hrál v mnoho situacích, ve kterých se vždy choval, jak by se choval Aragorn. Viggo by se asi choval jinak, možná ani Aragorna nemá rád, nebo si říká, že je pěkně otravnej. Každopádně to trvalo dlouho a bylo to náročný, takže se Viggo těšil, až bude konec. Když konečně zaznělo Konec!, byla to pro Vigga velká úleva. Už sebou nemusel tahat meč a chovat se jako Aragorn. Nemusel už skřetům sekat hlavy a táhnout s sebou společenstvo prstenu. Prostě šel do šatny a byl rád, že je zase Viggo. Mohl jít domů a dát si oraz.
A s náma je to dost podobné. Akorát ta postava v tom scénáři se nejmenuje Aragorn, ale třeba Honza Novák. A popis té postavy nepíše scénárista, ale herec sám. Do toho popisu, kterému říká „Já“ si píše všechno, co si o sobě myslí, co zaslechne, že si o něm myslí ostatní, čeho se bojí, co se mu líbí a jak se chová v jakých situacích. Tenhle popis se pořád mění, jak se do něj zapisují nové a nové věci a některé staré se škrtají. Když překonáte strach z pavouků, prostě ho škrtnete a napíšete tam – hrdina co dokáže překonat strach z pavouků. Všechno to probíhá více méně podvědomě, ale občas se snažíme psát tam taky vědomě. Zvyšovat si sebevědomí, nebo naopak ze sebe dělat chudinku. Když skočíte bungee z mostu, zvednete si své vnímání sebe jako nebojácného apod. Velmi důležité pro udržování tohohle popisu je také neustálé porovnávání s ostatními. Každopádně se dle tohoto popisu snažíte celý život chovat.
Když vidíte, že „já“ je jen koncept, že ve skutečnosti nic takového neexistuje, tohle všechno můžete prostě pustit a po dlouhé, velmi dlouhé době se svobodně nadechnout.