OTÁZKY A ODPOVĚDI

[Dan]

Souhlasím s tím co jsi napsala dál, ale chci mluvit ohledně tohoto.

Dane, u každého nenastane přímé vnímání neexistence já. Znám lidi, kteří procházeli duely opakovaně, a nepomohlo jim to. Došlo u nich jen k intelektuálnímu pochopení a naopak jim to zkomplikovalo život.

Prošli více než jedním duelem a nepomohlo to? Kdo je ten mazaný učitel, že nechá lidi o tom PŘEMÝŠLET?
A zkomplikovalo? Samozřejmě. Pokud se průvodce snaží dotyčného něco NAUČIT tak není divu.

Pochopili a vědí nad veškerou pochybnost, že já neexistuje, a jejich já se teď trápí, že si to nedokážou přímo uvědomit.

Nad veškerou pochybnost? Notak, kdyby ti to bylo jasné nad veškerou pochybnost nebyly by žádné problémy. Vůbec.

Jak je to možné? Nebyla splněna podmínka...

Myšlenky i pocity jsou vnitřní energie. Mluvíš o tom jako by emoci byly něco jiného.

[Návštěvník]

Rozpouštět emoce, t.j. tělesné napětí, pomáhá i relaxace... Když se původní příčina rozpozná a přijme se ve zralejší perspektivě současného pochopení, např. jako projev čisté energie...

Myšlenky i pocity jsou vnitřní energie. Mluvíš o tom jako by emoci byly něco jiného.

To víte, totéž zřejmě není totéž

[rosada]

Prošli více než jedním duelem a nepomohlo to? Kdo je ten mazaný učitel, že nechá lidi o tom PŘEMÝŠLET?
A zkomplikovalo? Samozřejmě. Pokud se průvodce snaží dotyčného něco NAUČIT tak není divu.

Nemluvila bych tu o mazanosti učitele (pozor střílíš do vlastních řad). Není to ani o odhodlanosti nebo upřímnosti žáka.
Duel může být super, ty a Goro jste důkazem. Ale možná je načase pustit myšlenku, že jde o všelék.
Spirituální hledání je právě proto tak fascinující, protože každému zabírá něco jiného a jeho cesta (ač na konec vždy prohlédnuta jako ne-cesta) je jedinečná, chvíli se můžu přidat k této skupince a když vidím, že se ne posouvám můžu zkusit něco jiného. (psala jsem to v básni Labytint)

[Dan]

Není to ani o odhodlanosti nebo upřímnosti žáka.

Počkej počkej počkej, co není o odhodlanosti ani upřímnosti?

Duel může být super, ty a Goro jste důkazem. Ale možná je načase pustit myšlenku, že jde o všelék.

Už jsem psal, že vidění skrz já a ostatní duchovní techniky směřují ke stejnému cíli, ale liší se v tom na co je kladen důraz hned ze začátku a taky v délce.

Všelék? Samozřejmě že ne, ale to ani zdaleko neznamená že to k ničemu není.

[rosada]

Není to ani o odhodlanosti nebo upřímnosti žáka.

Počkej počkej počkej, co není o odhodlanosti ani upřímnosti?

No to, jaký bude výsledek duelu, tj. jestli bude trvalý nebo jen chvilkový (bože, jak nerada tyto termíny používám). Napíšu raději, jestli se vnímání pak vrátí k původnímu způsobu vnímání, tj. přes já či nikoliv.

Duel může být super, ty a Goro jste důkazem. Ale možná je načase pustit myšlenku, že jde o všelék.

Už jsem psal, že vidění skrz já a ostatní duchovní techniky směřují ke stejnému cíli, ale liší se v tom na co je kladen důraz hned ze začátku a taky v délce.

Ano může to být zkratka, ale někdo může na ní zabloudit.

Všelék? Samozřejmě že ne, ale to ani zdaleko neznamená že to k ničemu není.

To se shodneme.

[Dan]

Není to ani o odhodlanosti nebo upřímnosti žáka.

No to, jaký bude výsledek duelu, tj. jestli bude trvalý nebo jen chvilkový (bože, jak nerada tyto termíny používám). Napíšu raději, jestli se vnímání pak vrátí k původnímu způsobu vnímání, tj. přes já či nikoliv.

Jakmile jednou uvidíš že já je jen výmysl, už se toho poznání nezbavíš. Je to jako když se naučíš číst. Už nikdy se to neodnaučíš.

Ale občas je tu pocit a myšlenky, že já se dívám a já všechno dělám a když ne to, tak aspoň já myslím, protože já si můžu myslet co chci. Jsou to myšlenky kterým věříš (spojené s pocity a dalšími myšlenkami). Vím že to zní divně protože tě určitě napadne "a kdo jim teda věří?", neumím na to odpovědět ale vůbec na tom nezáleží. Nejbližší odpovědí by bylo nikdo, abychom se vyhnulo jakékoliv možné identifikaci.

Sám jsem se snažil žít zas tak jak dřív, s pevným přesvědčením že všechno dělám já a většina myšlenek je mých, protože mi přišlo že už se nic neděje. Ale když to zkusíš, najednou se začnou objevovat všechny věci, kterým se snažíš věřit ale je evidentní že tímto způsobem nefungují. Že nemůžeš být jejich tvůrcem. Jako myšlenky které náhodně přichází, pohyby které děláš bez kontroly, zavazování bot, psaní, běhání.

Jestli chceš být k sobě neupřímná a věřit každí volovině co se ti prožene hlavou, pak se nediv že nejsi spokojená. Nemyslím to teď přímo k tobě.
Psal jsem o tom na svém blogu, pokud k tomu má kdokoliv nějaký dotaz nebo připomínky, tam s nimi.

Proces ustálení se v novém světě je pro různé lidi různý. Někdo shoří hned, někdo hoří pomalu.

Ztotožnění s myšlenkami po vidění ne-já, po nějaké době ( u mě to byl asi týden, u někoho jsou to měsíce až léta) je skrytý trik mysli, jak vrátit navyklý způsob vnímání.

Pokud je nějaký problém, vzdát se nebo prozkoumat myšlenky.
Ke zkoumání je tu The Work od Byron Katie, úžasná věc.

Ano může to být zkratka, ale někdo může na ní zabloudit.

Není to zkratka, prostě je to jiná cesta.

Zbytek v horní části odpovědi.

[Návštěvník]

Ale občas je tu pocit a myšlenky, že já se dívám a já všechno dělám a když ne to, tak aspoň já myslím, protože já si můžu myslet co chci. Jsou to myšlenky kterým věříš (spojené s pocity a dalšími myšlenkami). Vím že to zní divně protože tě určitě napadne "a kdo jim teda věří?", neumím na to odpovědět ale vůbec na tom nezáleží. Nejbližší odpovědí by bylo nikdo, abychom se vyhnulo jakékoliv možné identifikaci.

Tyhle myšlenky mou hlavou nepobíhají, jen tou tvou.
A ani si nemyslím, že já neexistuje. Já naopak bezpečně vím, že já existuje.
Kdyby já neexistovalo, tak by na sebe nemohlo brát tu spoustu podob. A ani by nemohlo vůbec s nikým a ničím komunikovat, natož třeba s někým, kdo "zjistil" nemá já a přesto si říká tady třeba Dan.
Hele Dane, kdyby jsi opravdu neměl já, tak by to s tebou vypadalo úplně jinak, než jak se snažíš tady předvádět, prezentovat.
Byl by jsi všude a vším, nepotřeboval by jsi nějaké hloupé hmotné tělo, aby jsi mohl jiné lidi přesvědčovat, že já neexistuje. Jiná já by také neexistovala. A nikdo by se do těl nezrozoval, nebyl by k tomu vůbec žádný důvod.
To tělo ti drží pohromadě to já, které podle tebe neexistuje. Když já odejde z těla, tak je to, jako když vylezeš z auta (těla) a jdeš si pěšky jinam (třeba vyhledat nové auto), tělo nic už pohromadě neudržuje, umírá, zetlí, vyroste na něm tráva, strom.

Divím se ti, že jsi na tu hloupost s neexistencí jáněkomu skočil, jak myš na špek v pastičce. Třeba z toho jednou vyrosteš.

[rosada]

Proces ustálení se v novém světě je pro různé lidi různý. Někdo shoří hned, někdo hoří pomalu.

Někdy to dokonce vypadá, že nic nehoří, ale stejně už nic nelze vrátit zpět.

Ztotožnění s myšlenkami po vidění ne-já, po nějaké době ( u mě to byl asi týden, u někoho jsou to měsíce až léta) je skrytý trik mysli, jak vrátit navyklý způsob vnímání.

Někdy se prostě zdá, že ten trik vychází, ale jak píšu výše už nic nelze vrátit plně zpět.

[rosada]

To tělo ti drží pohromadě to já, které podle tebe neexistuje.

Myslím, že to já které neexistuje tělo nedrží, to když ztratí moc se nestane.
Slovo já v každém jazyce (a to jsem dnes slyšela od Moojiho) může znamenat, jak individuální já - tedy osobu, tak Já Univerzální - to které je víc Jsem, než já - no a taky (já dodávám) spoutu úrovní mezi, tedy i tuto představu:

Když já odejde z těla, tak je to, jako když vylezeš z auta (těla) a jdeš si pěšky jinam (třeba vyhledat nové auto), tělo nic už pohromadě neudržuje, umírá, zetlí, vyroste na něm tráva, strom.
...
Třeba z toho jednou vyrosteš.

[Honzam]

Slovo já v každém jazyce (a to jsem dnes slyšela od Moojiho) může znamenat, jak individuální já - tedy osobu, tak Já Univerzální - to které je víc Jsem, než já

Je to přesně naopak. To velké Já je právě bez jsem. Je víc já. Samotné slovo "jsem" je vlastně vyjádřením konání existence.
Od malého k velkému Já to jde přece takhle: Já jsem osoba. -> Já jsem. -> Já
Velké Já je jako jádro každého z nás a ne nějakou neurčitou existencí, jíž jsme všichni součástí.
Ten pocit sebe sama je tím zábleskem Já zastíněným myšlenkami. Ten pocit sebe sama je zábleskem jediného existujícího vědomí!

[Dan]

Tyhle myšlenky mou hlavou nepobíhají, jen tou tvou.
A ani si nemyslím, že já neexistuje. Já naopak bezpečně vím, že já existuje.
Kdyby já neexistovalo, tak by na sebe nemohlo brát tu spoustu podob. A ani by nemohlo vůbec s nikým a ničím komunikovat, natož třeba s někým, kdo "zjistil" nemá já a přesto si říká tady třeba Dan.
Hele Dane, kdyby jsi opravdu neměl já, tak by to s tebou vypadalo úplně jinak, než jak se snažíš tady předvádět, prezentovat.
Byl by jsi všude a vším, nepotřeboval by jsi nějaké hloupé hmotné tělo, aby jsi mohl jiné lidi přesvědčovat, že já neexistuje. Jiná já by také neexistovala. A nikdo by se do těl nezrozoval, nebyl by k tomu vůbec žádný důvod.
To tělo ti drží pohromadě to já, které podle tebe neexistuje. Když já odejde z těla, tak je to, jako když vylezeš z auta (těla) a jdeš si pěšky jinam (třeba vyhledat nové auto), tělo nic už pohromadě neudržuje, umírá, zetlí, vyroste na něm tráva, strom.

Divím se ti, že jsi na tu hloupost s neexistencí jáněkomu skočil, jak myš na špek v pastičce. Třeba z toho jednou vyrosteš.

Mluvíš o absolutně něčem jiném.

[rosada]

Slovo já v každém jazyce (a to jsem dnes slyšela od Moojiho) může znamenat, jak individuální já - tedy osobu, tak Já Univerzální - to které je víc Jsem, než já

Je to přesně naopak. To velké Já je právě bez jsem. Je víc já. Samotné slovo "jsem" je vlastně vyjádřením konání existence.
Od malého k velkému Já to jde přece takhle: Já jsem osoba. -> Já jsem. -> Já
Velké Já je jako jádro každého z nás a ne nějakou neurčitou existencí, jíž jsme všichni součástí.
Ten pocit sebe sama je tím zábleskem Já zastíněným myšlenkami. Ten pocit sebe sama je zábleskem jediného existujícího vědomí!

Můžeme říct třeba tak:
Jsem je Já v pohybu, tedy Bytí
Já je Já v klidu, tedy Nebytí
pak Já jsem - je to celé

ale je to jen hra se slovy

[Návštěvník]

Ale občas je tu pocit a myšlenky, že já se dívám a já všechno dělám a když ne to, tak aspoň já myslím, protože já si můžu myslet co chci. Jsou to myšlenky kterým věříš (spojené s pocity a dalšími myšlenkami). Vím že to zní divně protože tě určitě napadne "a kdo jim teda věří?", neumím na to odpovědět ale vůbec na tom nezáleží. Nejbližší odpovědí by bylo nikdo, abychom se vyhnulo jakékoliv možné identifikaci.

je to tak

"Myšlenky, jako všechno ostatní, přicházejí a odcházejí tak, jak na mozek působí různé vlivy. Stejně jako se kapka vody pohybuje v řece bez samostatné podstaty, tak se i myšlenky vynořují a mizí, aniž by si tuto činnost někdo vybral nebo ji kontroloval.

Myšlenka, že pro završení svého hledání nelze nic udělat, je pravdivá. Přesto se dělání pořád děje. Tělo má hlad a proběhne jezení. Tělo je unavené a proběhne spánek. Samotné hledání probíhá. Jestliže je pravdou, že není nikdo, kdo by něco dělal, pak i přesto je toho dost uděláno!"

http://mozaika.bloguje.cz/892769-jak-to-ze-neexistujete.php

jakmile dojde k tomu uvědomění, je to nezvratný proces ...

ale není to sebe-realizace ... je to předpokladem k ní ... poznání toho čím skutečně jsme

[Honzam]

Slovo já v každém jazyce (a to jsem dnes slyšela od Moojiho) může znamenat, jak individuální já - tedy osobu, tak Já Univerzální - to které je víc Jsem, než já

Je to přesně naopak. To velké Já je právě bez jsem. Je víc já. Samotné slovo "jsem" je vlastně vyjádřením konání existence.
Od malého k velkému Já to jde přece takhle: Já jsem osoba. -> Já jsem. -> Já
Velké Já je jako jádro každého z nás a ne nějakou neurčitou existencí, jíž jsme všichni součástí.
Ten pocit sebe sama je tím zábleskem Já zastíněným myšlenkami. Ten pocit sebe sama je zábleskem jediného existujícího vědomí!

Můžeme říct třeba tak:
Jsem je Já v pohybu, tedy Bytí
Já je Já v klidu, tedy Nebytí
pak Já jsem - je to celé

ale je to jen hra se slovy

Já je stále v klidu a to z něj dělá to jáství. Pohybuje se ego a vytváří z něj existenci všeho jako stínů ve světle.

Zdroj světla (vědomí) je Já.
Světlo je ta existence.
Pohyb stínů ve světle je ego (nevědomí).

[Malý Vlk]

Všechny myšlenky, představy o tom, co jaké je, jsou absolutně neskutečné, materiální svět je relativně skutečný a duše je skutečná absolutně, její oddělenost od Boha, od pravého Já, je jen iluzí, ale ona je tím, co toužíš poznat.

Tohle je super, pro mě skvěle řečeno. Jen se snažím zbavit pojmů jako je Bůh, Duše apod. Mám zato, že mě to odvádí...

Když se soustředíš na to, kde vzniká ten mentální chaos, tak nejspíš zjistíš, že ve Tvé hlavě.

Ano, je to tak.

Když budeš pátrat po tom, kde pramení Tvá duše, tak nejspíš zjistíš, že ve Tvém srdci.

Nevím, co je to má duše. Opravdu nevím, to není řečnický manévr. Navíc mám pocit - jak už jsem psal -, že mě tyto pojmy spíše matou...

Tedy pokud se chceš o sobě dozvědět pravdu, tak nemá smysl naslouchat myšlenkám v hlavě, ale má smysl obrátit pozornost do svého centra, do duchovního srdce, vypadá to zprvu docela nudně, obyčejně, nic se neděje, je tam ticho, ale záhy si možná uvědomíš, že i ta mysl, která Tě tak trápila, tady utichla. V srdci je mysl čistá, prázdná, osvícená.

Určitě myšlení může zmlknout. Nechci si to však stanovit jako cíl, mám zato, že myšlení může být klíďo rozbouřené. Mě jde o to, abych i to rozbouřené myšlení vnímal jako myšlení.

Pokud v téhle meditaci srdce setrváš, tak si možná čím dál v tom tichu začneš uvědomovat ten život, začneš si uvědomovat, existenci a ono je to fajn jen takhle bezstarostně existovat, je tady to spojení s celou existencí, které se postupně začne uvědomovat jako sjednocenost, láska, blaho.

Díky!

„Kde pramení mysl?

V duchovním srdci, potom jde do hlavy a pěti smysly do světa. Cesta k Pravdě je obrácená.

Je to dlouhá cesta?

Ani ne, asi 35 centimetrů. Jenomže mnohý člověk by raději kopal jámu 35 metrů hlubokou, než aby se vydal na cestu z hlavy do Srdce.“
Eduard Tomáš

Tak tady asi narazím, ale pana Tomáše považuju za velmi zručného napodobitele rétoriky jogínských mistrů. Nicméně je pravdou, že důležitější je to, co se říká, než kdo to říká.

Jano, díky, jsi zlatá! (A železná).

Malý Vlk

[rosada]

Je to dlouhá cesta?

Ani ne, asi 35 centimetrů. Jenomže mnohý člověk by raději kopal jámu 35 metrů hlubokou, než aby se vydal na cestu z hlavy do Srdce.“[/i]
Eduard Tomáš[/b]

To je zajímavé,před pár dny jsem poslouchala Moojiho a vykládal to obráceně. V srdci už to uvědomění / vědomí je teď a vždy bylo, to jen mysl si to musí uvědomit. Vlastně to není naopak: stačí se uvědomovat místo v mysli v srdci a je to . Mysl se pak už sama srovná

[Návštěvník]

před pár dny jsem poslouchala Moojiho a vykládal to obráceně. V srdci už to uvědomění / vědomí je teď a vždy bylo, to jen mysl si to musí uvědomit.

A když si to neuvědomuje, je před ní dlouhá cesta - 35 cm z hlavy do srdce

[rosada]

před pár dny jsem poslouchala Moojiho a vykládal to obráceně. V srdci už to uvědomění / vědomí je teď a vždy bylo, to jen mysl si to musí uvědomit.

A když si to neuvědomuje, je před ní dlouhá cesta - 35 cm z hlavy do srdce

Taky mi to v půlce psaní docvaklo.

...kam se člověk podívá, všude je samý okolí...

[Návštěvník]

Tyhle myšlenky mou hlavou nepobíhají, jen tou tvou.
A ani si nemyslím, že já neexistuje. Já naopak bezpečně vím, že já existuje.
Kdyby já neexistovalo, tak by na sebe nemohlo brát tu spoustu podob. A ani by nemohlo vůbec s nikým a ničím komunikovat, natož třeba s někým, kdo "zjistil" nemá já a přesto si říká tady třeba Dan.
Hele Dane, kdyby jsi opravdu neměl já, tak by to s tebou vypadalo úplně jinak, než jak se snažíš tady předvádět, prezentovat.
Byl by jsi všude a vším, nepotřeboval by jsi nějaké hloupé hmotné tělo, aby jsi mohl jiné lidi přesvědčovat, že já neexistuje. Jiná já by také neexistovala. A nikdo by se do těl nezrozoval, nebyl by k tomu vůbec žádný důvod.
To tělo ti drží pohromadě to já, které podle tebe neexistuje. Když já odejde z těla, tak je to, jako když vylezeš z auta (těla) a jdeš si pěšky jinam (třeba vyhledat nové auto), tělo nic už pohromadě neudržuje, umírá, zetlí, vyroste na něm tráva, strom.

Divím se ti, že jsi na tu hloupost s neexistencí jáněkomu skočil, jak myš na špek v pastičce. Třeba z toho jednou vyrosteš.

Mluvíš o absolutně něčem jiném.

Jsi si jistý, že píšu o něčem jiném?

[Dan]

Tyhle myšlenky mou hlavou nepobíhají, jen tou tvou.
A ani si nemyslím, že já neexistuje. Já naopak bezpečně vím, že já existuje.
Kdyby já neexistovalo, tak by na sebe nemohlo brát tu spoustu podob. A ani by nemohlo vůbec s nikým a ničím komunikovat, natož třeba s někým, kdo "zjistil" nemá já a přesto si říká tady třeba Dan.
Hele Dane, kdyby jsi opravdu neměl já, tak by to s tebou vypadalo úplně jinak, než jak se snažíš tady předvádět, prezentovat.
Byl by jsi všude a vším, nepotřeboval by jsi nějaké hloupé hmotné tělo, aby jsi mohl jiné lidi přesvědčovat, že já neexistuje. Jiná já by také neexistovala. A nikdo by se do těl nezrozoval, nebyl by k tomu vůbec žádný důvod.
To tělo ti drží pohromadě to já, které podle tebe neexistuje. Když já odejde z těla, tak je to, jako když vylezeš z auta (těla) a jdeš si pěšky jinam (třeba vyhledat nové auto), tělo nic už pohromadě neudržuje, umírá, zetlí, vyroste na něm tráva, strom.

Divím se ti, že jsi na tu hloupost s neexistencí jáněkomu skočil, jak myš na špek v pastičce. Třeba z toho jednou vyrosteš.

Mluvíš o absolutně něčem jiném.

Jsi si jistý, že píšu o něčem jiném?

ano