Andrew píše:Nejdříve je tu myšlenka - zvednu ruku a tělo provede pokyn. ANO
Je v tom nějaké já? Kde? V jaké chvíli do toho vstoupilo? Není v tom já. Já do toho vstoupilo a přivlastnilo si pocit "já zvedám ruku", "ruka je mou součástí" "já ji zvedám"
Vstoupilo do toho já, nebo do toho vstoupila myšlenka (říkající - tou rukou jsem pohnul já) a zároveň pocit (pohnul jsem rukou) který máš navázaný na to, že něco udělá "já"?
Je tu snad jiná úroveň než fyzická? Je tu nějaká magie nebo nadpřirozeno při psaní příspěvku? Není
Tak popiš ten proces psaní příspěvku.
, ale mám otázku: co je to co vytváří tu informaci co tu napíši, jak to zpracuji. Jasné - vychází z mozku, ale musí tady být ještě nějaká další úroveň, něco co umožňuje že "existuji" a "rozhodu ji se"? A z kama to vychází?
Úroveň, která umožňuje existenci? To moc nechápu. Vrátíme se k tomu i k tomu kdo rozhoduje. Pamatuj si otázku, jen co vyjasníme ostatní, tak se zeptej znovu.
No dívám se a... myslím že to vychází z mysli z podvědomí, autopilota kterého nemusím vědomě řídit. Je jen seřizován skrze situace jimiž během života člověk prochází.[/b]
Dobře, takže chození, oblékání, jedení apod. jsou naučené procesy. Takže je já nedělá. Prostě fungují. Přijdeš ke kabátu s myšlenkou vezmu si kabát a tělo si ho oblékne. Funguje to takhle?
Podívat se dovnitř... hmmm netuším, nechápu co tam najít.
Teď zkoumáme všechny procesy, do kterých by se mohlo já zapojit. Takže třeba dívání. Je potřeba někoho, kdo se dívá, nebo je to jen dívání? Oči se zaměřují na předměty, reagují na okolí, na zvuky, na myšlenky, které říkají kam se podívat, a veškeré informace předávají do mozku, který vytváří obraz toho, co oči zachytily?
Není tam nic. Maximálně v hlavě běhají všechny ty myšlenky o budoucnosti, minulosti, ... které už částečně ihned odrážím jako iluze a pouštím je. (Ale počítám že rozjetá mysl bude mít setrvačnost, a k odstotožněnímu bude docházet postupně.)
Pozor. Myšlenky nejsou iluze. Ani vzpomínky. Ani pocity. Ani reakce. Ani návyky. To všechno existuje. Neexistuje pouze já.
Nejsou to tvoje myšlenky, tvoje vzpomínky, tvoje pocity, tvoje reakce ani tvoje návyky, ale jsou to myšlenky, vzpomínky, pocity, reakce a návyky.
No fayn, ale co k tomuto mám napsat, toto už je jen cvičení pro odstotožnění. Je to uvědomění. I na každé uvědomnění si člověk zvyká tři dny. (Stejně jako na nové auto)
Tak za tři dny si to budu uvědomovat víc a za měsíc to bude již v "trvalém provozu".
Podívej se jak ty procesy fungují a bude to jasné už napořád. Tohle není cvičení. Podívej se jak probíhá psaní příspěvků, čištění zubů, jedení, cokoli. Cokoli budeš zkoumat, zjistíš, že žádné já k tomu není potřeba.
OKay stůl.
Já neexistuje jako stůj, je to jen myšlenka, abstraktní pojem. Tak ve skutečnosti není.
Je já myšlenka, nebo myšlenky pouze mluví o já, ale já neexistuje?
Fayn - podívej. Kdybychom řekli že na prarkovišti X/Y stojí červené Volvo. (Někdo by mi to zavolal telefonem). Já pak přijel na to parkoviště a žádný červený volvo tam nebylo. Faktem bylo že jsem ho viděl jen v představě v mysli. Stojím na pakrovišti - červený volvo nikde. Fayn. Je to skutečnost, na pakrovišti nikde nestojí a já jsem volný od představy, že tam nějaké mělo stát.
Ale - jsem teď na tom pakrovišti. Čevený volvo nikde. Ale i přes to "stále počítám že tam někde je". A zatím jednám, že tam někde je.
Dobře, stejné je to s já. Nám jde o to prohledat parkoviště, abychom si mohli být jistí, že žádné červené volvo na parkovišti není.
Tenhle příměr trochu kulhá na tom, že ve skutečnosti červená volva existují na jiných místech, než je parkoviště. Já přitom neexistuje nikde. Radši mám příměr se Santa Clausem. Můžeš v něj věřit, můžeš si myslet, že je skutečný, můžeš se dokonce chovat, jak si myslíš, že by se choval Santa, ale Santa ve skutečnosti neexistuje.
Podívej. Když si vezmu co všechno je iluze: vzpomínky, doměnky, životní příběh, očekávání, přání, iluze vlastnictví, emoce a pocity, .... všechno iluze, když to v sobě hledám není to tam.
Pozor! Vzpomínky, domněnky, přání, očekávání, emoce, pocity, to všechno existuje. To všechno existuje. Stačí se podívat. Máš nějakou vzpomínku? Takže vzpomínky existují. Napadají tě myšlenky, takže myšlenky existují. Je radost, smutek atd.? Takže emoce existují. Atd. atd. atd. Já oproti tomu nic nedělá, není nikde, jeho úkol není žádný. Ačkoli myslíš, že dělá všechno, ve skutečnosti nedělá nic.
Jsem si vědom že jsem blízko k prolomení té iluze. Víš ale... zdá se mi že hledám něco "skutečného" - v sobě, nějaké skutečné já. A ono to tam vážně není? Já to nemůžu najít. Nebo zeptám se jinak - je v člověku něco jako "spojení s bohem" "nějaký paprsek bytí" nebo nevím co si pod tím představit. Nebo i tohle je iluze spásy na kterou čeká "já"?
Jde si uvědomit "sebe"? Nebo je tam prázdno. Nemohu to najít.
[/quote]
Výborně. Jsi čím dál blíž.