mnich Sarana píše:Pokud je jasné, že existence je vědomí, pak musí být i jasné, že není možné s absencí vědomí si být čehokoliv vědom, cokoliv si uvědomovat.
Jano, co myslíš, mohlo by něco, co je nestálé, být vhodným předmětem ulpívání? Bylo by vůbec možné na něčem takovém ulpět, nebo to alespoň prožívat/být s tím/být tím navždy, stále?
Sarano, shodli jsme se na tom (doufám), že pravda, aby mohla být pravdou, by měla být neměnná.
Mohlo by něco tak nestálého, jako je mysl, být vhodným nástrojem pro poznávání toho, co je neměnné, co je pravda, nebo toho, co by mohlo být nebo nebýt vhodným předmětem k ulpívání? Mysl je příčinou toho, že se vědomí, které je s ní ztotožněné, jeví také jako proměnlivé, protože tím ztotožněním je omezené.
Praktičtější by bylo to věčné, neměnné, časem a prostorem neomezené, zkoumat v tichu srdce. Ulpívat na tom, setrvávat v tom, co je v bdění, snění i spánku stejné, co není nijak omezeno časem a ani prostorem, protože se toho nedotýká mysl.
Tady mizí i jakákoliv obava z nějakého ulpívání, protože bez projekce mysli tady není nikdo, kdo by na čem ulpíval, dokonce tady není i nic na čem by bylo možné ulpět. A nevadí ani, že se tady v tichu srdce objevuje čisté ničím neztotožněné vědomí, které si je jen vědomo, že JE, že je tou existencí, která je tím vším, co JE. Což je láska a to je blahem. Nebo možná je to obráceně, je to blaho, proto je to láskou.
Ostatně, jak by mohlo nebýt tohle blaho, které nic víc nepotřebuje, láskou?