Jak Dochází K Proměně Z Neosvícení Do Osvícení (Bez Kolizí)

[mnich Sarana]

Jana: A jak dochází k proměně jednoho v druhé (z neosvícení do Osvícení), čím je možné tenhle přerod usnadnit tak, aby zbytečně nedocházelo ke kolizím, kdy bytost "ztrácí schopnost zacházet s předměty".

Vy mniši tohle máte skvěle zařízené, řekla bych, že s něčím takovým nemáte problém.

U běžné populace, znám pár lidí, ze kterých se takhle stali bezdomovci, opustili rodinu, práci.

Když něco takového potká matku od nedospělých dětí, tak to může být pro její děti docela těžké.

mnich Sarana: K proměně dochází na základě dovedných činů vykonaných tomto životě i v minulých životech. Pokud se meditující v tomto životě i v minulých životech věnoval štědrosti, etice, a meditaci, pak pro něj bude dosažení Osvícení v tomto životě snazší než pro toho, kdo se těm dovedným činům tolik nevěnoval.

Buddha tedy vysvětlil, že jsou čtyři druhy cest -
1. Pomalá a útrpná
2. Pomalá a příjemná
3. Rychlá a útrpná
4. Rychlá a příjemná

"Útrpná cesta" je, když se někdo stane mnichem/mniškou, a nebo medituje jako laik/laička, ale jen s obrovskými těžkostmi se mu/jí daří se vyvarovat zabíjení živých bytostí, krádežím, cizoložství, lhaní a alkoholu; jen s obrovskými těžkostmi nalezne odvahu se podívat na přítomný moment a tak zanechat chtíče a zlosti spojených s minulým nebo budoucím momentem; jen s obrovskými těžkostmi nalezne odvahu se podívat na skutečnost svého těla a mysli tak, jak skutečně jsou - pomíjivé, neuspokojivé, ne-já.
"Příjemná cesta" je, když se někdo stane mnichem/mniškou, a nebo i jako laik/laička, a velice snadno se mu/jí daří se vyvarovat zabíjení živých bytostí, krádežím, cizoložství, lhaní a alkoholu; velice snadno nalezne odvahu se podívat na přítomný moment a tak zanechat chtíče a zlosti spojených s minulým nebo budoucím momentem; velice snadno nalezne odvahu se podívat na skutečnost svého těla a mysli tak, jak skutečně jsou - pomíjivé, neuspokojivé, ne-já.

Najít učitele, který povede správnou cestou, který je schopný určit nebo nalézt nejpříjemnější a nejvhodnější způsob meditace vyžaduje velice dobrou kammu z minulých životů i z tohoto života. Proto je třeba se neustále věnovat dobrým skutkům, dovedným činům, aby - v případě že jich není dostatek z minulého života - se zvýšila pravděpodobnost úspěšné, snadné Cesty.

Ale jsou případy mnichů, mnišek, laiků, i laiček, kteří nemají dostatečně dobrou kammu na to aby našli učitele, který je povede nejpříjemnějším a nejvhodnějším způsobem meditace, a proto se někde zaseknou, nepochopí instrukci (obvykle proto, že lpí na jiném pochopení a nejsou otevřeni novému vysvětlení), nenásledují co se od nich očekává, nejsou zdrženliví ve svých smyslech (tj. povídají si o neužitečných tématech, používají telefón, chodí ven, požívají nevhodné látky, přejídají se, nebo spí víc než je třeba). Takoví meditující buď odejdou z meditačního centra před tím, než původně plánovali, nebo prožívají různé bolesti po těle během meditace i po meditaci, nebo jsou příliš unavení, nebo naopak, ulpí na svém příjemném prožitku, vidí nebo slyší jevy, které nejsou spojené ani s jejich meditačním předmětem ani se skutečností, a nebo začnou psát básně či knihy (ještě na meditačním zásedu) místo toho, aby dál meditovali.

Ten, kdo nechce naslouchat, nikdy neuslyší.
Kdo nechce porozumět, nikdy neporozumí.
To znamená, pokud není student schopný se otevřít tomu, co učitel říká, co vysvětluje, pokud si myslí, že už všechno zná, tak nebude schopen zachytit některé důležité body instrukce, a tím také nepokročí a nebo nepůjde přímou cestou. Už jsem měl několik studentů, kteří zpočátku nenaslouchali, a tak neměli žádný pokrok. Pak jsem jim vysvětlil, jak je důležité učiteli naslouchat, pamatovat si, co řekne, zeptat se, pokud něco není jasné, a snížit svou namyšlenost do takové míry, aby bylo možné vyzkoušet všechno, co ten učitel navrhuje. (Nesmí se ale následovat nic, co by mělo přímý dopad na fyzické zdraví nebo základní společenské vztahy.) Jakmile začali studenti naslouchat a poctivě zkoušet co jsem jim poradil, ihned začali mít pokrok v meditaci, energii, radost, a i dosahovali moudrosti a poznání, kterých před tím nedosahovali a které jim pomohly žít šťastně a spokojeně tehdy i později.
Pro to, aby se předešlo nepříjemnostem v klášterech a meditačních centrech, je třeba následovat velice přísný režim. Ale i s velice přísným režimem si najdou svévolní a namyšlení meditující způsob, jak se vyhnout poctivé meditační praxi nebo jak narušit klid ostatních.

Rozlišuji meditační centra na "bleskurychlá-nebezpečná" a "pozvolná-bezpečná". Bleskurychlá meditační centra učí nejpřísnějším režimem, vstávat brzo, chodit spát pozdě, jíst málo, nemluvit, nepoužívat telefón, ani se jeden na druhého nepodívat, meditovat, meditovat, meditovat. S učitelem se ale setkají málokdy, je málo možností si popovídat se spolumeditujícím či zkušeným praktikujícím. V takových centrech meditující hodně často dosahují pozoruhodného soustředění a moudrosti, ale někteří to "nezvládnou" a z centra předčasně odejdou nebo se stanou otrokem své mysli - tj. začnou se oddávat vidinám a slyšinám, které nesouvisí s jejich meditační praxí.

Centra s pozvolným režimem, s částečnou nebo úplnou svobodou si zvolit vlastní režim, kde se vstává v rozumný čas, chodí se spát v rozumný čas, jí se rozumné množství jídla, mluví se pokud je třeba a v určitých dobách dne, používá se telefón za určitých podmínek, a udržuje se přátelský, milující kolektiv lidí podobného smyšlení, jsou podle mého názoru mnohem bezpečnější. Pokud mají meditující navíc přístup k učiteli každý nebo skoro každý den, mají možnost sdílet své zkušenosti s a učit se od těch zkušených, pak se jim sice pokrok nedaří tak rychle, ale mohou si být jisti, že "pokračují" bezpečnou, přímou Cestou.
Co se týče Osvícení jako takového, Osvícení lidé se mění, ale zpravidla v moudřejšího, skromnějšího, soběstačnějšího, přátelštějšího, štědřejšího člověka. Jsou možná výjimky, ale nevím o nich. Jsou to vlastnosti, které obvykle u Osvícených vidíme, ale to zejména u těch s nižším stupněm Osvícení, protože těch s vyšším stupněm (třetím, čtvrtým) je dnes příliš málo na vytvoření nějakého hodnocení/závěru.

Osvícení je závislé na prozření skutečnosti takové, jaká je, tedy podmíněné a pomíjivé. Se zcela sebe-proměňujícím prozřením podmíněnosti a pomíjivosti, s prožitkem úplné svobody od konceptu "já" dochází k jistým změnám v postoji meditujícího vůči všemu, co prožívá. Obvykle u Osvícených vidíme, že jsou upřímnější a skromnější, ale také štědřejší a ohleduplnější. Na nižším stupni (prvním nebo druhém) ještě může vyvstat chamtivost a nenávist, ale - alespoň podle toho jak velcí učitelé Buddhova Učení vysvětlují - už nikdy do takové míry (hrubosti), do jaké vyvstávaly před Osvícením.

Ve společnosti meditujících Théravádového Buddhismu jsem se nesetkal ani jsem zatím neslyšel o nikom, kdo by se následkem Osvícení nebo následkem meditace stal bezdomovcem, opustil rodinu, nebo práci (tedy s výjimkou těch, kdo se rozhodli věnovat se meditaci více, nebo těch, kdo zpřetrhali pouta smyslné žádostivosti). Meditující, kteří dosáhnou Osvícení jsou (alespoň podle toho, co jsem viděl a slyšel) obvykle materiálně mnohem úspěšnější ve svém životě, který dosud žili a v práci, kterou dosud dělali. Mívají více přátel, více důvěry, více podpory v čemkoliv co dělají. Dovolím-li si polemizovat, asi je to proto, že nazřením podmíněnosti a pomíjivosti a tím pádem s neotřesitelnou důvěrou v Buddhu jsou odvážnější a všímavější.

Rád bych pozval čtenáře k přispění jakékoliv doplňující otázky, nejasnosti, (pokud možno konstruktivní) kritiky, nesouhlasu, či doplňující informace. Aby ale nedošlo k nedorozumění, je třeba následovat tato pravidla.

Kéž jsou všechny bytosti v klidu a míru,
zdravé, šťastné, a spokojené.
mnich Sarana

[Jana]

Buddha tedy vysvětlil, že jsou čtyři druhy cest -
1. Pomalá a útrpná
2. Pomalá a příjemná
3. Rychlá a útrpná
4. Rychlá a příjemná

Mně osobně se jeví jako nejlepší ta druhá nebo poslední cesta , pomalu i rychle a příjemně,

i když jsou i hrdinové, kteří volí odvážně tu třetí - útrpně rychle , nebo dokonce první - pomalu a útrpně.

Dost možná, že tu dlouhou a útrpnou cestu někteří volí z opatrnosti a ze strachu,

aby to nebyla rychlá pohodlná cesta do pekel.

Řekla bych, že bezpečnou rychlou a velmi příjemnou cestou je v případě křesťanství milovat Boha a nechat ho žít svůj život. V případě buddhismu, milovat Buddhu a vpustit ho na své místo.

V případě jiných učení, milovat toho, kdo dosáhl probuzení a nechat ho za sebe udělat všechnu práci.

[Jana]

Ve společnosti meditujících Théravádového Buddhismu jsem se nesetkal ani jsem zatím neslyšel o nikom, kdo by se následkem Osvícení nebo následkem meditace stal bezdomovcem, opustil rodinu, nebo práci (tedy s výjimkou těch, kdo se rozhodli věnovat se meditaci více, nebo těch, kdo zpřetrhali pouta smyslné žádostivosti).

To bude nejspíš tím, že ty výjimky, které se věnovaly meditaci více, se včas uchýlily do klášterů a meditačních center, kde k tomu měly podmínky. Což lze v zemích, kde je k tomu vybudovaná tradice.

Na západě to funguje trochu jinak. Takový Tolle při probouzení se byl dva roky bezdomovcem v parku. Zmizelo osobní konatelství, zmizela osobní vůle a nebylo tady ještě dokonalé spojení s Celistvostí.

Meditující, kteří dosáhnou Osvícení jsou (alespoň podle toho, co jsem viděl a slyšel) obvykle materiálně mnohem úspěšnější ve svém životě, který dosud žili a v práci, kterou dosud dělali. Mívají více přátel, více důvěry, více podpory v čemkoliv co dělají.

Ano, to platí všude, po úplném Probuzení mizí konatel a Vesmír se bezvadně stará.

[mnich Sarana]

Mně osobně se jeví jako nejlepší ta druhá nebo poslední cesta , pomalu i rychle a příjemně,

i když jsou i hrdinové, kteří volí odvážně tu třetí - útrpně rychle , nebo dokonce první - pomalu a útrpně.

Dost možná, že tu dlouhou a útrpnou cestu někteří volí z opatrnosti a ze strachu,

aby to nebyla rychlá pohodlná cesta do pekel.

Řekla bych, že bezpečnou rychlou a velmi příjemnou cestou je v případě křesťanství milovat Boha a nechat ho žít svůj život. V případě buddhismu, milovat Buddhu a vpustit ho na své místo.

V případě jiných učení, milovat toho, kdo dosáhl probuzení a nechat ho za sebe udělat všechnu práci.

To ale došlo k nedorozumnění. Není možné si vybrat. Ty čtyři cesty, které jsem popsal jsou prostě případy vlastního pokroku tak, jak k nim přirozeně dojde skrze podmínky a metody vlastní praxe, nikoliv protože by si to tak někdo vybral. To by bylo skvělé, kdyby si šlo vybrat.

[Jana]

To by bylo skvělé, kdyby si šlo vybrat.

No, existuje tady, řekla bych, jediná možnost si vybrat.

Na co se zaměří pozornost, to se posílí.

Pro volbu útrpné cesty je třeba zaměřit pozornost na to co rozděluje:

To, co rozděluje, je žádostivá a negativní mysl (zdroj chamtivosti a nenávisti).
Tedy pozornost zaměřená na "vím, co je špatně" volí útrpnou cestu.

Pro volbu příjemné cesty je dobré zaměřit pozornost na to, co spojuje:

Na ticho a lásku v srdci.

Rychlost zvyšuje zapálenost, vroucnost, vřelost, zpomaluje studenost, nezájem.

Ovšem cílem cesty je paradoxně úplné zastavení. Nalezení toho, kým jsme.

JEDNODUCHÁ CESTA KDYKOLI DOSTUPNÁ VŠEM BYTOSTEM VE VESMÍRU.

LÁSKA JE DOKONALÝM PROSTŘEDKEM K DOSAŽENÍ OSVÍCENÍ. JE VŽDY DOSTUPNÁ VŠEM BYTOSTEM: NIC NEMÁ TAKOVOU MOC, ABY SE TO POSTAVILO DO CESTY LÁSCE (Golas Thaddeus)

[mnich Sarana]

Pro volbu příjemné cesty je dobré zaměřit pozornost na to, co spojuje:

Na ticho a lásku v srdci.

Je to tak, milující dobrotivost je základem úspěšné meditace, i když (přestože s Tím třebaže nesouhlasíš) není v žádném případě cílem ani esencí, alespoň podle toho, jak nám tu Cestu vysvětlují spisy a jak jí vysvětlují ti, kdo jí prošli. (Viz Komentář k Mettánisamsa Suttě.)

Rychlost zvyšuje zapálenost, vroucnost, vřelost, zpomaluje studenost, nezájem.

Výborně. Podle Buddhy, je pět vlastností základem pokroku za svobodou od veškerých tendencí chamtivosti, nenávisti, a zaslepenosti - důvěra, energie, všímavost, soustředění, a moudrost.

Zapálenost a vroucnost chápu jako kombinaci důvěry a energie. Vřelost by, jestli správně rozumím česky, byla následkem zapálenosti a vroucnosti.

Ovšem cílem cesty je paradoxně úplné zastavení. Nalezení toho, kým jsme.

Přesnější by bylo - Ovšem cílem cesty je paradoxně úplné zanechání. Nalezení toho, co je.

[Jana]

Sarano, díky.

[Jana]

Je to tak, milující dobrotivost je základem úspěšné meditace, není v žádném případě cílem ani esencí, alespoň podle toho, jak nám tu Cestu vysvětlují spisy a jak jí vysvětlují ti, kdo jí prošli.

LÁSKA JE DOKONALÝM PROSTŘEDKEM K DOSAŽENÍ OSVÍCENÍ. (Golas Thaddeus)

Ovšem cílem cesty je paradoxně úplné zastavení. Nalezení toho, kým jsme.

Přesnější by bylo - Ovšem cílem cesty je paradoxně úplné zanechání. Nalezení toho, co je.

Ano, řekla bych, že to říkáš výstižněji.

[Makak]

..... cílem cesty je paradoxně úplné zastavení. Nalezení toho, kým jsme.

... cílem cesty je paradoxně úplné zanechání. Nalezení toho, co je.

Neřekl bych, že jedno vyjádření je přesnější než druhé. Když už uvažujeme "cestu", ta 1. pohled je z cíle.
Může jej tedy takto proklamovat Mistr.
Druhý pohled je od startu a tedy víc sedí pro ty na cestě. :-)

[Jana]

Ano, díky Makaku, dá se na to dívat z obou stran.

[mnich Sarana]

Makaku, mluvím nejen podle spisů, ale i podle své zkušenosti.

[Jana]

Ovšem cílem cesty je paradoxně úplné zastavení. Nalezení toho, kým jsme.

Přesnější by bylo - Ovšem cílem cesty je paradoxně úplné zanechání. Nalezení toho, co je.

1. pohled je z cíle. Může jej tedy takto proklamovat Mistr.
Druhý pohled je od startu a tedy víc sedí pro ty na cestě. :-)

Jestliže je cílem Arahant, tak žák který má jasný cíl, ke kterému směřuje, řekne:

"Cílem to, co je Arahant."

A Arahant řekne: "Cílem je to, kým jsem."

[Jana]

...mluvím nejen podle spisů, ale i podle své zkušenosti...

Zajímala by mě, Sarano, jedna věc. Všichni buddhisté mají jediný cíl, stát se Buddhou.

Existuje někde ve spisech záznam, že by Buddha řekl: "Poznejte, kým jsem, buďte mnou" ?

Odkud to buddhisté vědí?

[mnich Sarana]

Ovšem cílem cesty je paradoxně úplné zanechání. Nalezení toho, co je.

Jestli to dobře chápu, došlo k jazykovému nedorozumění.

"Nalezení toho, co je." a "Nalezení toho, kdo/čím je." jsou zcela jiné významy.

"Nalezení toho, co je." Znamená pochopení toho, jaká skutečnost opravdu je, její vlastnosti, její zdroj, její podmínky, její začátek, průběh a konec.

"Nalezení toho, kdo je." Znamená hledání vlastností nějakého člověka, třeba sebe, atd.

Zmínil jsem to první, nikoliv to druhé.

Nevzpomínám se, že bych kdekoliv četl, že by Buddha někdy řekl "Poznejte, kým jsem, buďte mnou"

"Cílem to, co je Arahant."

A Arahant řekne: "Cílem je to, kým jsem."

To nevím, zní mi to divně. "Cílem to, co je Arahant" mi nepřijde správně česky. Prosím vysvětlit.
Arahant by jistě neřekl, že je cílem to, kým je, protože pro Arahanta bylo a je cílem vědět, že nikdy nebyl, ani v minulosti, ani teď, ani v budoucnu. Cílem je poznat, že nic není, a takže není nikdo, kdo by ulpíval a zároveň nic, na čem by šlo ulpět. Všechno to byla jen iluze možnosti "být". Když se iluze rozptýlila, mysl se odpoutala od tendencí nedovedných stavů a osvobodila se od zrození, stárnutí, nemoci, i smrti.

[Jana]

Ovšem cílem cesty je paradoxně úplné zanechání. Nalezení toho, co je.

Jestli to dobře chápu, došlo k jazykovému nedorozumění.

"Nalezení toho, co je." a "Nalezení toho, kdo/čím je." jsou zcela jiné významy.

"Nalezení toho, co je." Znamená pochopení toho, jaká skutečnost opravdu je, její vlastnosti, její zdroj, její podmínky, její začátek, průběh a konec.

"Nalezení toho, kdo je." Znamená hledání vlastností nějakého člověka, třeba sebe, atd.

Zmínil jsem to první, nikoliv to druhé.

Nevzpomínám se, že bych kdekoliv četl, že by Buddha někdy řekl "Poznejte, kým jsem, buďte mnou"

"Cílem to, co je Arahant."

A Arahant řekne: "Cílem je to, kým jsem."

To nevím, zní mi to divně. "Cílem to, co je Arahant" mi nepřijde správně česky. Prosím vysvětlit.
Arahant by jistě neřekl, že je cílem to, kým je, protože pro Arahanta bylo a je cílem vědět, že nikdy nebyl, ani v minulosti, ani teď, ani v budoucnu. Cílem je poznat, že nic není, a takže není nikdo, kdo by ulpíval a zároveň nic, na čem by šlo ulpět. Všechno to byla jen iluze možnosti "být". Když se iluze rozptýlila, mysl se odpoutala od tendencí nedovedných stavů a osvobodila se od zrození, stárnutí, nemoci, i smrti.

To, že nic není, je první půlka poznání, to je moudrost osvícené mysli, která je zcela prázdná. Meditace je to, co tuhle moudrost probudí.
To, že Arahant je vším, co je, je druhou půlkou poznání, což je láska. Láska je to, co Tě spojí s tím, čím je Arahant.

V meditaci zmizíš, v moudrosti nejsi nic a láska v Tobě probudí Arahanta, který je probuzený ve spánku, bdění i snění.

Arahant nemá, na čem by ulpěl, je vším, co JE.

"Já jsem TO, Ty jsi TO, všechno je TO a TO je všechno, co JE."

[reseek]

"Nalezení toho, co je." Znamená pochopení toho, jaká skutečnost opravdu je, její vlastnosti, její zdroj, její podmínky, její začátek, průběh a konec.

Zřejmě nebude snadné se tady s námi ostatními domluvit. Nalezení - v duchovním významu - v češtině neznamená jen pouhé pochopení, ale bytí Tím. Pochopení je pouze mentální: víme to naprosto jistě - to ale neznamená, že to co víme se tak i vnímá, plně prožívá. Cílem je sjednocení se Zdrojem, neosobní žití toho

Cílem je poznat, že nic není, a takže není nikdo, kdo by ulpíval a zároveň nic, na čem by šlo ulpět.

To, že nic není, je první půlka poznání

Ano.

Po zkušenosti poznání, že nic není, takže není nikdo, kdo by ulpíval a zároveň nic, na čem by se mohlo ulpět, se vnímá prázdnota všeho, co se předtím považovalo za skutečně existující. Může pak trvat různě dlouho, než nastane konečný stav plného poznání, kdy se vnímá "Prázdnota zdánlivé plnosti a Plnost zdánlivé prázdnoty".

Údajně tomu učí i čtvrtý, nejvyšší stupeň buddhistické nauky, vadžrajána.

Podle vadžrajány lze buddhismus, tedy nauky Buddhy Šákjamuniho, rozdělit na tři úrovně: malá cesta (tib. theg čung, skt. hínajána), velká cesta (tib. theg čhen, skt. mahájána) a nezničitelná cesta (tib. dordže thegpa, skt. vadžrajána).

Toto členění starší směry buddhismu neznají, jelikož se jedná o pozdější dodatečné pojmenování.[1] Vadžrajána se v rámci tohoto členění pokládá za nejvyšší učení, které nejrychleji vede k cíli.

Pohled a cíl vadžrajány: Jejím cílem je dosažení původního, neduálního stavu mysli, kdy se plně rozplyne jakýkoliv rozdíl mezi subjektem a objektem (tzv. rigpa neboli stav osvícení).

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vad%C5%BEraj%C3%A1na

[Makak]

Ovšem cílem cesty je paradoxně úplné zanechání. Nalezení toho, co je.

Jestli to dobře chápu, došlo k jazykovému nedorozumění.

"Nalezení toho, co je." a "Nalezení toho, kdo/čím je." jsou zcela jiné významy.

"Nalezení toho, co je." Znamená pochopení toho, jaká skutečnost opravdu je, její vlastnosti, její zdroj, její podmínky, její začátek, průběh a konec.

"Nalezení toho, kdo je." Znamená hledání vlastností nějakého člověka, třeba sebe, atd.

Zmínil jsem to první, nikoliv to druhé.

Nevzpomínám se, že bych kdekoliv četl, že by Buddha někdy řekl "Poznejte, kým jsem, buďte mnou"

Milý Sarano, nevím, jestli jsem se nepřipletl do diskuse nevhod. Nejsem aspirantem buddhismu. Chtěl jsem doplnit svůj pohled. A diskuzi povedu s cílem objasnění rozdílů a nalezení společných aspektů budhismu a advaity. A netuším, jestli máš o takovou diskuzi zájem.

Nejedná se o jazykové nedorozumění. Spíš se jedná o pohled různých tradic. A je logické, že Ty hájíš buddhistický pohled. Mě je bližší pohled "nalezení, čím/kým jsem" a ve svém komentáři jsem to chtěl nějak propojit.
Hlavní nedorozumění je v tom, že nalezení "čím jsem" není o hledání kvalit osoby, ale o rozpoznání toho, co osobu přesahuje. Toto nalézání toho, co osobu přesahuje, vidím jako to, co je i v buddhismu (případně mě oprav). Ovšem v advaitě ono nalezení toho, co je, totiž, že "není nic" se může slovně vyjádřit také jako "Já jsem TO", "Já jsem NIC", "Já jsem" možná nejvystiženěji "Jsem" bez propojení na jakékoliv koncepty. Nemáto opravdu nic společného s osobním já. Může se to jevit matoucí, proto v češtině se ustálil zá pis "já" pro osobní já a "Já" pro univerzální já. V angličtině je to "I/me" a "Sefl".

Věřím, že píšeš ze své zkušenosti a stejně tak píšu já ze své. Ono to "já jsem" je i odpovědí na otázku, kdo vnímá tento svět, pokud je vnímán, a vše ostatní. Já to vnímám, já jsem. (To ovšem může prohlásit i osoba. Proto i když se zdá advaita jako jednoduchý koncept, i ona vyžaduje cvičení v rozlišování a přímou zkušenost.

Cílem je poznat, že nic není, a takže není nikdo, kdo by ulpíval a zároveň nic, na čem by šlo ulpět. Všechno to byla jen iluze možnosti "být". Když se iluze rozptýlila, mysl se odpoutala od tendencí nedovedných stavů a osvobodila se od zrození, stárnutí, nemoci, i smrti.

Ano, toto advaita popisuje podobně. :-) Možná s tím rozdílem, že i mysl se rozpozná jako neskutečná. Nejde o osvobození pro mysl, ale osvobození od mysli.

[reseek]

Ovšem cílem cesty je paradoxně úplné zanechání. Nalezení toho, co je.

Jestli to dobře chápu, došlo k jazykovému nedorozumění.

"Nalezení toho, co je." a "Nalezení toho, kdo/čím je." jsou zcela jiné významy.

"Nalezení toho, co je." Znamená pochopení toho, jaká skutečnost opravdu je, její vlastnosti, její zdroj, její podmínky, její začátek, průběh a konec.

"Nalezení toho, kdo je." Znamená hledání vlastností nějakého člověka, třeba sebe, atd.

Zmínil jsem to první, nikoliv to druhé.

Nevzpomínám se, že bych kdekoliv četl, že by Buddha někdy řekl "Poznejte, kým jsem, buďte mnou"

Milý Sarano, nevím, jestli jsem se nepřipletl do diskuse nevhod. Nejsem aspirantem buddhismu. Chtěl jsem doplnit svůj pohled. A diskuzi povedu s cílem objasnění rozdílů a nalezení společných aspektů budhismu a advaity. A netuším, jestli máš o takovou diskuzi zájem.

Nejedná se o jazykové nedorozumění. Spíš se jedná o pohled různých tradic. A je logické, že Ty hájíš buddhistický pohled. Mě je bližší pohled "nalezení, čím/kým jsem" a ve svém komentáři jsem to chtěl nějak propojit.

Hlavní nedorozumění je v tom, že nalezení "čím jsem" není o hledání kvalit osoby, ale o rozpoznání toho, co osobu přesahuje. Toto nalézání toho, co osobu přesahuje, vidím jako to, co je i v buddhismu (případně mě oprav). Ovšem v advaitě ono nalezení toho, co je, totiž, že "není nic" se může slovně vyjádřit také jako "Já jsem TO", "Já jsem NIC", "Já jsem" možná nejvystiženěji "Jsem" bez propojení na jakékoliv koncepty. Nemá to opravdu nic společného s osobním já. Může se to jevit matoucí, proto v češtině se ustálil zápis "já" pro osobní já a "Já" pro univerzální já. V angličtině je to "I/me" a "Sefl".

Věřím, že píšeš ze své zkušenosti a stejně tak píšu já ze své. Ono to "já jsem" je i odpovědí na otázku, kdo vnímá tento svět, pokud je vnímán, a vše ostatní. Já to vnímám, já jsem. (To ovšem může prohlásit i osoba. Proto i když se zdá advaita jako jednoduchý koncept, i ona vyžaduje cvičení v rozlišování a přímou zkušenost.

Cílem je poznat, že nic není, a takže není nikdo, kdo by ulpíval a zároveň nic, na čem by šlo ulpět. Všechno to byla jen iluze možnosti "být". Když se iluze rozptýlila, mysl se odpoutala od tendencí nedovedných stavů a osvobodila se od zrození, stárnutí, nemoci, i smrti.

Ano, toto advaita popisuje podobně. :-) Možná s tím rozdílem, že i mysl se rozpozná jako neskutečná. Nejde o osvobození pro mysl, ale osvobození od mysli.

Tohle všechno Makak napsala i za mě - snad jen po některých zkušenostech mi připadá jako výstižnější - když už se o tom musí mluvit - říci "ONO/TO je mnou", místo "Já jsem TO".

[mnich Sarana]

V meditaci zmizíš, v moudrosti nejsi nic a láska v Tobě probudí Arahanta, který je probuzený ve spánku, bdění i snění.

Nejsem si vědom žádného textu v Théravádových spisech, který by (byť jen) naznačoval, že Arahant je úplný pouze skrze spojení sebe s láskou.

Poněvadž mám důvěru v Buddhu a v Jeho učení, budu tu pouze sdílet to, co je přísně v souladu s Buddhovým učením, nikoliv to, co se mi zdá jako pravda, nebo co se někomu jinému zdá být pravdou.

Věřím, že pokud se někdo rozhodne být duchovním žákem nějakého učitele, je třeba jej následovat bez přidávání vlastních názorů a zdání, dokonce i vlastních zkušeností. Říkám tomu "důvěra". Je to jako když čteme knížku - abychom se dozvěděli, co v té knížce je, abychom si jí pamatovali a nezaměňovali tamější informace vlastními výmysli, je třeba zanechat svých názorů, alespoň na chvíli, a číst, snažit se porozumět, snažit se pamatovat. Později o ní můžeme přemýšlet, udělat si názor, třeba i hledat nepřesnosti, ale knížka je jaká je, a pokud ji chceme s druhým sdílet tak nebude vhodné vytrhávat co se nám nelíbí a přidávat co nás napadne.

To ale neznamená, že co tu ostatní napíší je od začátku špatně. Jen to vybočuje z účelu mé přítomnosti na Poradně.

Jsem tu pouze pro to, abych sdílel učení Buddhy tak, jak jsem se jej naučil ze spisů a z vlastní praxe. Jsem velice přísný, ortodoxní, poctivý žák. Mám svou mysl a schopnost přemýšlet, ale ne do takové míry abych označil nějakého jiného spirituálního učitele za "nesprávně uvažujícího" a pak tady na internetu bojoval se všemi, kterým by se to nelíbilo.

Nebudu schopen se dohadovat o tom, jestli je advaita/Ježíš/atd. správně nebo ne. Nikomu by se tu můj názor nelíbil.
A tak, pokud vás kohokoliv zajímá ortodoxní Théravádový Buddhismus tak, jak se učí a praktikuje v Myanmaru, pak vás vítám ke čtení. Všichni ostatní ode mě (dost pravděpodobně) nedostanou uspokojivou reakci.

[Jana]

Nejsem si vědom žádného textu v Théravádových spisech, který by (byť jen) naznačoval, že Arahant je úplný pouze skrze spojení sebe s láskou.

Teď, prosím, tohle, co píšu dál, vůbec neber osobně, je to jen můj pohled na to, jakou roli v osvobození od chamtivosti má láska.

Nevěřím, že koncentrace na lásku, která byla možná tím prvním, s čím jsi se v buddhistickém učení setkal, byla něčím, co do buddhismu nepatří.

Je naivní věřit tomu, že pokud někdo dává milodary mnichům z chamtivosti po lepší inkarnaci, místo aby je dával nezištně z lásky, by mohl dosáhnout osvobození od chamtivosti.

Je naivní věřit, že pokud by mnich bez lásky z pouhé chamtivosti (po svém vlastním osvobození, po milodarech, které zajišťují jeho obživu) se modlil za ty, od kterých milodary dostává, že to není zase jen pouhou chamtivostí a že chamtivostí je to, co učil Buddha.

Je naivní věřit tomu, že chamtivost po lepší inkarnaci, po osvobození, po tom, čím je Arahant, může osvobodit od chamtivosti a umožní být Atahantem.

Osvobození od chamtivosti v našem životě umožňuje jen nezištná nechamtivá láska, nic jiného.

Jak by mohla být láska něčím, co by mohlo být mimo učení, které učí osvobození od chamtivosti?

Možná se ta láskyplnost nepředává u vás v Théravádových spisech jako teorie, která se dá naučit zpaměti, ale umožňuje se zakusit přímo od probuzeného Arahanta, který to, o co jde, ukazuje v reálu v praxi. Pokud by byl ten, kdo si na Arahanta jen hraje, chamtivý, bez lásky, tak by neměl co předávat, snad jen nějaké nabiflované poučky. Mysl přecpanou informacemi. Mohl by ho nahradit klidně nějaký mluvící automat.

A dost možná díky tomu, že se o tom, co předává skutečný Arahant, nepíše Théravádových spisech, může na to přijít jen skutečný aspirant na Arahanta.

A teoreticky by se také mohlo stát, že předávání toho podstatného z Arahanta na Arahanta se nějak přeruší a pak je celé to učení, ať už se nazývá jakkoliv a vlastní sebelepší písemné materiály, k ničemu a ve skutečnosti k žádnému osvobození nevede.

Proto bych rozhodně nespoléhala na nějakou slepou víru v něco, ale spoléhala bych jen na to, co mi souznívá v mém vlastním nitru s tou nejhlubší pravdou, kterou poznávám.