Zdeněk píše:Jana píše:Zdenku, ono to možná může vypadat nepochopitelně, ale může tady být klidně i smutek, pláč, bolest a přeci při poznání, kým skutečně jsi, Boží království neopouštíš. Bez připoutanosti k tělu a mysli nic neruší a je to tak, jak říká
Mahariši: trvalé vědomí a blaženost bez přerušení.
Jak tedy vysvětlit biblické "Přepadla ho hrůza a úzkost." (Marek 14,33). Blažeností bez přerušení?
Normálně, ztotožněné Božské vědomí zapomnělo na to, že je Kristem, který "dříve, než Abraham, já jsem" a prožívalo iluzi oddělenosti, jako realitu.
Zdenku, iluze je iluze, není nic skutečného. Promítaný film na plátně, s plátnem nic neudělá. Může tady být sen, který prožíváš jako realitu, a když se probudíš, je jasné, že tady nic takového doopravdy není a nebylo.
Poloprobuzeném stavu můžeš zcela jasně porovnávat tyhle dvě kvality, iluzi snu a realitu Bytí, kde je jasné, že ze snu není nic skutečného.
Je možné žít život jen skrz smyslovou a mentální projekci. Vidět všechny hodnoty jen ve hmotě, v projevu, v možnostech získávat, mít, být tělem, které koná. A je možné otevřít srdce Bohu, Lásce, nechat osobní iluzi zmizet v Kristu a nezávisle na projevu těla, světa, zakoušet Boží království tak, jak ho popisuje třeba Mahariši.
"Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život."(Jan 6,63)