Bůh a ďábel

Bůh a ďábel

Nový příspěvekod Jana » úte 25. zář 2018 4:06:38

armin píše:Ďábel, stejně jako Bůh, Lucifer, strach, štěstí atd. vše je v nás. Jsou to oblasti naší bytosti, vnitřní světy, které máme tendenci si zpředmětňovat, personifikovat a mít k nim vztah jako k něčemu mimo nás.
Ve sjednocené bytosti je zažívána jednota všech oblastí bytosti - tedy i jednota jak s Bohem, tak Ďáblem, přesněji řečeno poznání, prohlédnutí obojího.
Co týče toho Ďábla, výstižný náhled je obsažen v příběhu Milarepy:

Nastávalo nové jaro, pestré a vonící, hýřící vodami tajícího sněhu a ledu, bohaté horskými kvítky a jejich líbeznou vůní, opájející čirým, průzračným vzduchem.

Umírající však o tom sotva věděl. S námahou ve své kamenné sluji rozpoznával jen změnu dne a noci. Slabostí nevydržel sedět ani v ásaně. Lehl si proto na zbytky suché trávy a zavřel oči.

Tu měl náhle silný dojem, že není v jeskyni sám. Rozhlédl se. Neviděl nikoho. Zavřel opět unavená víčka a v tom znovu pocítil mocný psychický náraz něčeho strašlivého. S nesmírným úsilím vytřeštil zraky do tmy a náhle ho spatřil. V dálce uvnitř samotné hory jakoby v nejzazších tajemných hlubinách skalního masivu ohnivě zasvitly dva zelené body.

Otřásl se hrůzou. Přichází. Věděl, kdo přichází, ale nechtěl to vědět, vzpíral se tomu, ale přece to věděl a věděl také, že i on o něm ví, že o něm vždycky věděl, že na něj ani na vteřinu nezapomněl. Přichází právě teď, v pravou chvíli pro velmi snadnou kořist. Dvě oči bez víček se zeleně zablýskly z bezedné kamenné tmy. Nyní již byly blíže než prve, ohnivé, a přece vražedně chladné a strašné na pohled jak pozorovaly umírajícího jógina. Dvě tvrdé zornice krvelačné šelmy, nemilosrdně se ve tmě lesknoucí svou zlobou.

Tělem projela znovu nesmírná hrůza jako náhlý blesk a zmateně se usadila kdesi v okolí srdce. Chtěl se začít modlit, aby ji zahnal, chtěl volat Mistra na pomoc, ale nešlo to. Jako zhypnotizován musel hledět do těch dvou neúprosných zraků, příšerných a zlobných, o nichž věděl jen tolik, že nepatří žádnému z lidských ani zvířecích tvorů, ale samotnému ďáblu, králi všech ďáblů, Velikému Zelenému Zlu.

"Zadong Murnag, Zadong Murnag," pomyslel si Töpaga, šílený strachem.

Ale sotvaže v duchu vyslovil tu myšlenku, zlé oči prorazily náhle skalní stěnu a ocitly se v jeskyni v těsné blízkosti jeho hlavy a s nimi celý ten pekelný tvor.

"Volal jsi mne? Zde jsem!" řekl hlas, znějící jako praskání skal. "Konečně...! Však to také trvalo..." dodal jízlivě.
Töpaga se odsunul až ke skalní stěně, dál už nemohl. Nemohl však také odtrhnout oči z té příšery a věděl, že nyní nebude moci myslet na nic jiného, než na co myslí ona. Snažil se proto opět zavřít oči, ale přesto ji stále viděl.

"Nevolal jsem tě. Proč bych tě volal?" podařilo se mu konečně vyrazit z vyschlého hrdla.

"Ovšemže, proč bys mě volal? Jsem přece stále zde. To jen pro ta tvoje odporná duchovní cvičení, pro ty tvoje šílené koncentrace jsem ti byl dočasně neviditelný. Ale teď už to bude lepší. Teď budeme stále spolu, tak jako kdysi... pamatuješ?"

Ta krutá slova jakoby vrátila umírajícímu poslední zbytek odvahy a sil.

"Nebudeme spolu!" odvážil se odporovat příšeře do očí.

A tu poznal, že tímto odporem nad ní nečekaně a definitivně zvítězil.

"Nebudeme už nikdy spolu!" opakoval.

Křičel to ze všech zbylých sil. "Nikdy! Nikdy! Slyšíš? Už nikdy, neboť jsem se tě už navždy zřekl. Rozumíš? Navždy! Navždy!" volal a řval jí to nyní přímo do očí.

Příšera couvla.

"Ale, ale, proč bys to dělal, bláhový? Ty se svou odvahou? Ty se svými nádhernými přírodními silami? Se svou vůlí? Staneš se vládcem mezi námi všemi, mistrem zvrácených existencí, králem a pánem nade vším, co si jen budeš přát..."

"Dost," řekl Töpaga. "Namáháš se marně, naprosto zbytečně..."

"Nikdy se nenamáhám zbytečně," řekl přízrak. "Však ještě uvidíme. Ale to není to, co jsem ti přišel říci..."

"Co tedy ještě chceš!?"

"Že není žádné Absolutno," řekla příšera suše a opět to znělo jako drcení skal. "A Pravda že je jenom prázdný žvást. Soucit a láska, hlouposti pro děti. Nic takového ve skutečnosti není, Töpago. To tvoje slepá víra tě kdysi zklamala a tvůj Mistr se mýlil. Co má nějakou cenu, je jedině síla. Síla je pohyb. Klid, to je nesmysl. Pohyb je boj a hrůza a strach. Jen smrt pohltí všechno, cožpak to necítíš? Až v tobě vyschne tenhle tupý mozek, pak přece bude všemu konec. Všemu! Že má Absolutno věčný život? Jakýpak život, kde není nic a nikdo, jen směšná agonie bez konce. Je-li kdo pánem přírody, pak je to smrt a já jsem SMRT, jak víš, jak nejlíp víš ty sám, jenž jsi tolikrát s mou pomocí vraždil..."

"Dost, už dost! Co vlastně ode mne chceš?" sípal Töpaga, který zase ztrácel svou jistotu.

"Sejdi tam dolů, dokud máš ještě možnost! U Maun Survur, u jezera Manasrovaru, jak víš, jsou pěkné gönpy a sýpky plné jídla a dobrého pití dost a dost, pod nimi dole čisté vesnice s hojností dobré campy a vonícího másla a masa, nacpi si jimi břicho, až ti bude praskat, nacpi si je, nebo v tom zuboženém těle život pohasne. A hlavně... zažeň od sebe ty bludné mátohy, ty nesmyslné prý duchovní cviky, až zalezou jak vypráskaný pes. Stačí ti, co už víš, co máš, co dovedeš. To samo ti přinese schopnost užívat, využít mocných sil, budeš-li ovšem živ. Pak bys je mohl použít tam dole, ty hloupý, pro sebe! Za zlato je budeš prodávat, za zlato je vyměníš tam dole, bohatě vyměníš. Žij za ně, užívej! Zlato je přece vskutku dobrá věc, cožpak to nechápeš? Copak je jóga uměním pro hlupáky? Jaké to máš už nyní nádherné, přenádherné síly k páchání zla! Zlo, ano zlo - jenom se tolik nediv, dnes ti to můžu říci už naplno - má ve světě ještě nějakou cenu. Či snad znáš někoho, kdo platí víc než ten, kdo je dost zlý, aby ovládal druhé?"

Ale Töpaga se už zase ovládl a nabyl nové odvahy a síly a rozvahy. Teď věděl, na čem je, a věděl, s mým má tu čest.

"Jdi, jen jdi," řekl klidně a skoro přátelsky. "Jdi už konečně pryč, Zelený. To je jen blábolení, výplod chorého, neduživého mozku."

Ale přízrak nezmizel.

"Jsi silný, Töpago", zasípal s obdivem. "Pojď, budeme spojenci. Obdivuji tvou sílu, úžasnou sílu, úžasnou sílu vůle a mládí... Pojď, budeš věčně mlád, budeš-li chtít... budeš jako já," šeptal tajemně. "Nejvyšším bohem zvrácených rozkoší... a ty bys chtěl, bloude, klid? Ubohý, bídný klid?"

Töpaga mlčel a jen ho pozoroval.

"Tvojí bohové mlčí? Anebo přijímáš? Prodloužím tvůj život o sto, o dvě stě let, to už přece něco je, Töpago, souhlasíš? Nu, podej mi svou ruku. Kvůli malé kapce krve, jediné kapičce té rudé tekutiny."

"A pak?"

Zlé oči se zploštily v proužky zelenavého světla.

"Pak? Pak budeme stále spolu, vždy znovu a znovu a v nových proměnách... tak jako s miliony ostatních..."

"S oprátkou na krku a veden bosý po žhavých železech..." řekl klidně Töpaga. "Prohlédl jsem tě, Zelený, už s tebou nepůjdu. Přišel jsem sem pro Světlo Svobody a Nejvyšší Inteligence už můj postoj přijala. Utvrdila mne v tom, že je to ONA, kdo bude vykonávat všechnu práci za mne, kdo bude skrze mne jednat, hovořit a pracovat, a proto tě už nepotřebuji. Ona mne osvobodila od posledních zbytků touhy, pýchy a hněvu a naplnila mne poznáním Jednoty. Tak ve mně nalezla své svaté ohnisko, chápeš to, ty malý, prohnaný ubožáku, který si myslíš, že jsi silný...? Chápeš to, Zelený?"

"A nechala tě chcípnout a žrát jen kamení... che, che!"

"Ne, ještě ne, ještě jsem nezemřel. Nejvyšší Inteligence má dost možností uživit své dítě i mezi kamením, když bude chtít, aby ještě žilo... A nebude-li chtít, bude to zas jen její, jen její svatá vůle..."

Zelený přízrak začal ztrácet půdu pod nohama. Bylo to, jako by se rozplýval ve vzduchu.

"Ty, Zelený, nyní ale pro všechny časy zmiz!" řekl rozhodně Töpaga. "A nikdy víc už se mi neobjevuj. Poroučím ti to, rozumíš, ty červe. Neboť je věru třeba k dokončení všech věcí už jenom to, abys ty, právě ty ještě zmizel. Ty, právě ty, Zelený Bazilišek, Zadong Murnag, jenž nejsi nikdo jiný než vlastní, staré, nízké a prohlédnuté "já", ty, bytost klamná, bytost zbloudilá a přízrak pradávných a mrtvých nadějí..."

A jógin zavřel oči a víc se o svoji vidinu nestaral. Otevřel je opět, až když jasný paprsek bílého dne východem slunce zazářil do
jeskyně. Byl opět sám.

Úryvek z knihy Milarepa, Eduard Tomáš
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 10540
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Bůh a ďábel

Nový příspěvekod Jana » úte 25. zář 2018 4:54:42

Bůh je naše pravé skutečné pravdivé Já, neomezené žádnou iluzí.

Ďábel je naše ego, je iluzí, snem.

"Existuje jen jedna definice ega, která je určitým způsobem pravdivá, a ta je: "Něco je špatně."


Bůh je Božím královstvím, láskou, štěstím, blahem, dokonalostí, krásou. Je tím, kdo je vším. Je tím pravdivým: "JSEM, KTERÝ JSEM", bez časoprostorového vymezení, omezení. Je tím: "JSEM, KTERÝ JSEM", které je v každém a ve všem stejné.

Ďábel je iluzí, která vznikla požitím ovoce poznání ze stromu dobrého a zlého.
Tady vznikla první myšlenka, iluze: "Něco je špatně."
Tady vznikla připoutanost k iluzi: "JSEM TEN, KDO VÍ, CO JE ŠPATNĚ." Tahle iluze probouzí touhu, chtivost, připoutanost k předmětu touhy. Probouzí iluzi časoprostorové omezenosti vlastního: "JSEM, KTERÝ JSEM", odděleného od cizího, které je tím, co "NEJSEM".

Ďábel stvořený myslí opojenou snovým věděním vytváří novou realitu, ve které "JSEM" může získávat a ztrácet rozmanité formy, může být mocnější, bohatší, slavnější. Může to někam dotáhnout.

Ďábel, který učí, že to, co je, je špatně, vyměňuje lásku za chtivost, touhu. Proto není možné ďábla doopravdy milovat. Je tu jen závislost, připoutanost, výměnný obchod. Dáš mu svou duši a on Ti dá na okamžik ochutnat osobní pocit moci, slávy, nadřazenosti, možnosti získat to, co druzí nemají a co si představuješ, že by mohlo být dobré.

Ve snové realitě je ďábel ztělesněním zla. Mysl opojená snovým věděním, že "něco je špatně", nalézá viníka, který může za to zlé...

Jakmile začneš proti zlu bojovat, jakmile vyhlásíš ďáblovi válku, jsi zcela v jeho moci. Ve snové realitě se stává z čistého nevinného ničím neomezeného "JSEM, KTERÝ JSEM", časoprostorově omezené smrtelné: "JSEM tím, kdo ví, co je špatně".
Bojem proti tomu, co se jeví jako "špatně" se ten sen iluze oddělenosti živí.

Vysvobozením je odevzdání ďábla do vůle Boží, odevzdání iluze temnoty osvícené pravdě.

Protijedem proti myšlence: "Vím, co je špatně", může být pokorné uvědomění: "Nevím, k čemu je to dobré."

Ani ten sen iluze oddělenosti nemusí být ničím špatným, zlým, pokud si uvědomuješ pravdu, že to je jen sen.

Ten sen, s vědomím, že to je jen sen, může být dokonce krásný.
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 10540
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Bůh a ďábel

Nový příspěvekod Jana » úte 25. zář 2018 4:56:38

František Drtikol: „A viděl Bůh, že je to dobré -tím jsem tedy začal. Tedy, já nemám právo Mu kritizovat Jeho Dílo, nebo hanět neb tím opovihovat. Tím jsem si ohromně zjednodušil celou moji cestu.

Tedy jsem začal považovat vše za dobré, neb On to učinil. ...
https://cestalasky.wordpress.com/2010/0 ... k-drtikol/
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 10540
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Bůh a ďábel

Nový příspěvekod Jana » úte 25. zář 2018 5:15:11

honzam píše: Co kdyby se to otočilo a někdo by odhodil své odsuzování a předsudky a nabídl by Ďáblovi jako dar to nejcennější, co má (svou Božskou podstatu) a sám by za to pro sebe nic nechtěl. Vzdal by se toho z lásky k tomu ostatními odmítanému Ďáblu a pro něho. :)


Pokud tohle uděláš opravdu z lásky a ne z bažení po moci a nadřazenosti, tak ďábel zmizí a zůstává jen láska.

V bezpodmínečné lásce všechno zestejní a všechno v ní poznáváš jako lásku.

Všechny masky, které si na sebe pravé Já, Božská podstata, ve snové realitě obléká, se rozplynou

a poznáváš pravdu.
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 10540
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Bůh a ďábel

Nový příspěvekod Jana » úte 25. zář 2018 5:25:22

honzam píše:
honzam píše:Tohle je jen jinak převyprávěné Ježíšovo pokušení na poušti. Ďábel něco nabízí a jogín tomu odolává. Co kdyby se to otočilo a někdo by odhodil své odsuzování a předsudky a nabídl by Ďáblovi jako dar to nejcennější, co má (svou Božskou podstatu) a sám by za to pro sebe nic nechtěl. Vzdal by se toho z lásky k tomu ostatními odmítanému Ďáblu a pro něho. :)

Kdybych byl Ďábel, asi bych to prokoukl. :D

Vysvětlil bych hrdinovi, že to není dobrý obchod, vždycky je něco za něco a navrhl mu úpravu. Vezmu si jeho Já, blaženost, lásku a celé srdce a on už nic z toho nebude moci prožívat. Místo toho bude v místě srdce zažívat stále dokola bolest, od které nebude úniku. Bude mi patřit a sloužit jako ta nejposlednější sexuální otrokyně, kterou budou čerti pořád dokola znásilňovat.


Pokud by to nebyla láska, ale výměnný obchod, tak ďábel zůstává ďáblem.
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 10540
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Bůh a ďábel

Nový příspěvekod Jana » úte 25. zář 2018 6:35:43


Pokud by to nebyla láska, ale výměnný obchod, tak ďábel zůstává ďáblem.


Proto taky nefunguje ani možnost získat výměnou za cokoliv probuzení, osvícení, věčné ničím nerušené blaho.

:)

Tohle umožňuje jen bezpodmínečná láska, která nic nežádá, která jen miluje.
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 10540
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09


Zpět na Jana

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků