arikiran píše:to je fajn, že to máš jednoduché, až se to začne komplikovat, taxe ozvi.....
Vyšší Princip (viz. povídka od Jana Drdy) našeho fungování na světě je teoreticky velmi jednoduchý:
Naše pocity a emoce v duši jsou mnohem důležitější nežli naše myšlenky a znalosti ve vědomí.
Čím více máme rozvinutý intelekt, tím více musíme pěstovat svoje pozitivní city - lásku a empatii. Realizace tohoto principu je vlastně také jednoduchá - vnitřní souhlas se vším, co se děje. Ale během této realizace můžeme zažívat občas hlavně zpočátku dost nepříjemné pocity, protože vědomí se nerado vzdává svého panování nad člověkem.
Tohle utajované moudro o prvenství pocitů nad druhotnými myšlenkami, které je mimochodem soustavně pošlapávané současnou civilizací, přitom bylo známé již od starověku.
S. N. Lazarev o tom říká toto:
"Vaše vědomí požírá lásku. (Vědomí se blokuje problémy s hlavou.) Znáte jednu starořeckou legendu? Vrchní božstvo obr Chronos požíral svoje děti, protože mu bylo předpovězené, že bude zabit svým synem. Jeden z jeho synů, Zeus, byl ukrytý, zůstal naživu a porazil svého otce. Chronos – to je čas. Hmota se rodí prostorem, prostor se rodí časem.
Vědomí hlavně pozůstává z času. A ve Vesmíru se hromadí všechna láska, která začíná
dobíhat čas a v konečném čase ho předbíhá. Agrese ve vztahu k lásce ve své duši – to je vždy agrese ve
vztazích k potomkům. Chronos požíral svoje děti, protože podle něho bylo vědomí vyšší než láska.
Nepodobejte se mu, nepožírejte svoje budoucí děti."
Co to vlastně znamená požírat svoje děti? To naznačuje jiná ukázka z díla Lazareva:
"Reálné změny v naší hlubinné energetice se začínají startovat za měsíc nebo až za tři měsíce.
Naše vědomí a podvědomí je mnohovrstevné, když se mění náš charakter a světonázor, začínají změny
v první vrstvě podvědomí. Pokud změny probíhají stabilně a člověk se zříká všeho, co je mu drahé, kvůli lásce k Bohu (lásce k lásce), nastává prozáření druhé vrstvy.
První dvě vrstvy – to jsme my a naše děti, do čtvrté vrstvy – to jsou naši vnuci, do sedmé to jsou pravnuci. U každé vrstvy podvědomí funguje její setrvačnost, proto je třeba určitý čas na to, aby se hlubině očistila celá naše duše. To, co pociťovali náš otec a naše matka, dědové a babky, to přichází jako část našich pocitů teď, v této sekundě; t.j. měníc sebe, měníme karmu předcházejícího života, předcházejících životů a karmu rodičovskou.
To ale není všechno. My také žijeme pocity našich dětí a budoucích vnuků a pravnuků..."
Podle Lazareva tu žijeme na světě v takové Boží škole lásky. Na rozdíl od té naší zvrácené institucionální lidské školy, ve které se preferuje intelekt vědomí, se v Boží škole života preferuje pozitivní emoce lásky v duši. Naším úkolem v této Boží škole lásky je zvládat různá pozemská traumata bez ztráty pocitu lásky v duši. Cituji:
"Z bodu pohledu věčnosti je – láska – jediná realita, ale všechno ostatní je – iluze.
Jsou různé úrovně pocitu lásky. U jednoho - jako svíčka, u druhého – jako lampa, u třetího – jako Slunce.
Od čeho závisí rychlost a množství vytékání lásky z lidské duše u jednotlivých lidí?
Nakolik láska závisí od lidského štěstí, natolik ona začíná slábnout a zmenšovat se.
Tato otázka se týká nás všech. Blikající lidská láska je zásobovaná Božskou, ale člověk
má dvojí podstatu – v nitru Božskou ale zvenku lidskou, stejně tak dvojaký je i pocit lásky, pociťovaný člověkem.
Vnitřní vrstva, která na ničem nezávisí a druhotná – vnější vrstva, ve které naše pocity závisí na tom, nakolik milovaný člověk je bohatý, mladý, pěkný, oduševnělý, spravedlivý, pořádný, dobrý,...
Proces uvědomění si prvotnosti Božské lásky přichází takto:
Člověku se stane malá nepříjemnost a ztráta. Pokud on je rozčilený, nespokojený:
Dochází k utlačení lidské lásky. Pokud on zažívá pocity neštěstí:
Potom následuje ještě větší nepříjemnost. A pokud ztrácíme pocity lásky vnějšího pole:
Potom následují ještě větší nepříjemnosti a bolesti.
Nejdříve se rozpadají situace, potom se rozpadáme i my sami.
A najednou, když jsme my prakticky všechno ztratili, včetně osobního lidského „já“, neočekávaně všechno okolo se ozáří světlem, teplem a láskou. Voda v kaluži se skončila a my vidíme, že nacházíme pramen; t.j. vcházíme do Božského tehdy, když ztrácíme lidské.
Při styku s tím Božským v nás to lidské musí být utlačené, závislost na něm zmenšená.
A když my sami dobrovolně se obracíme k Božskému, na jistý moment, na jistou chvíli, dochází k otupení
všech lidských pocitů, protože se pokoušíme sjednotit, srůst lidské a Božské, ale toto není přípustné.
Pokud člověk získá rychlý dotyk s Božským, bez náležité přípravy, on jednoduše může zemřít. Proto, nakolik on dlouho a namáhavě velkou část svojí lidské lásky přetavuje v Božskou, stýkajíc se s Božským, nosíc ho v sobě, on současně zachraňuje lidské a při kontaktu s Božským lidské už neumírá a neutlačuje se. Iracionální vědomí se doplňuje racionálním...
Na rozdíl od fyzického světa, ve světě duchovním, je všechno možné napravit dodatečně. Takže,
prožijte nanovo své traumatické okamžiky a proste o odpuštění za to, že, odříkajíc se od Božské lásky, jste škodili duším svých dětí a také vlastní duši.
Božské v člověku dozrává mučivě, a žít ve dvou logikách, lidské a Božské, je zpočátku velmi těžké."
Takže teoreticky ten přechod na lásku v duši mám zvládnutý a je to opravdu teoreticky velmi jednoduché. Horší je moje praxe, tam mi to zatím drhne. Ale lepší se to, už se tolik nevztekám jako dřív. Se mi tedy zdá,
a zdravím.
