Věřím Ti, že znáš nesmírná množství zajímavostí i banalit z historie církve. Mně ale jde o to základní, co se skrývá ve znaku kříže. Je to zobrazení horizontální a vertikální složky naší existence:
Pelvan píše:Čím více se miluji, tím menší mám potřebu své ego (uvědomění sebe sama jako oddělené hmotné individuality) nafukovat pomocí zveličování, vytahování se a naparování. (To je horizontální hmotná složka naší existence.) Čím více se mám rád, tím méně se ztotožňuji pouze se svým egem, protože vím, že jsem ještě něco mnohem většího. Toto vědomí přesahu své vlastní individuality je uvědomění si své duchovní sounáležitosti s ostatními i s vesmírem. (To je vertikální duchovní složka naší existence.)
V té vertikální složce naší existence je schované i naše spojení s našimi předešlými vtěleními. Říká se tomu karma. Zdravím
Píšeš o dvou složkách. Nevidím do toho. V Egyptě se našlo dost malých sošek, kde lidská postava stojí u objektu tvaru kříže jako se stojí pod stromem. Vykládá se to jako symbol života.
Také existuje tzv. "ondřejský kříž". Je vídat u soch apoštola Ondřeje, je to záhadné, protože se podobá písmenu X, je tak velký jako člověk a apoštol ho drží před sebou. Není pravoúhlý, ale šikmý, připadá mi, že by byl esoterním znakem ekliptiky a tudíž ukazoval k vesmíru. Tento kříž se používal v Evropě před křesťanstvím jako "ležatý kříž", vlastně jako písmeno X a bojovníci Slovanů i Germánů ho před výpravou z domu kreslili na zem před předníma nohama koně doprostřed pro štěstí.
Rozlišoval bych proto dvě věci: 1/ směr vertikální a vodorovný znázorněný čarami se spojením, 2/ jiný význam toho slova "kříž", na př. vesmír nebo trápení.
Je smutnou skutečností, že člověk nechápe, jakou důležitost má v jeho každodenním životě relaxace. Už samotné to slovo vzbuzuje představu jakéhosi druhu disciplíny, jako je např. jóga nebo něco podobného, co se musí provádět v pevně stanovené denní době. Relaxace je ve skutečnosti trojího druhu: fyzická, mentální a transcendentní – a ani jedno z toho nevyžaduje nějakou systematičnost.
Fyzická relaxace prostě znamená záměrně povolit, uvolnit napětí, které se během dne jaksi vkradlo do těla. Na příklad i pouhé sezení v zubařském křesle vyvolává napětí. Zubař by proto měl říci pacientovi, aby se uvolnil. To jediné, co je v takovém případě skutečně nutné, je vědomě a současně uvolnit všechny svaly. To je ve skutečnosti základní princip známé šavasany. Lehnete si a ze všech tělesných svalů necháte vědomě odplynout veškeré napětí. Někdy se doporučuje postupovat z jednoho konce těla na druhý a postupně uvolňovat svaly jednotlivých částí těla. Ale mnoho lidí má zkušenost, že jasný příkaz svalům celého těla, aby se uvolnily, funguje velmi dobře. "Povolte", musel zvolat jeden zubař na pacienta, aby se pacient uvolnil.
Skutečný přínos relaxace nespočívá v provádění šavasany, která vyžaduje polohu vleže; ať děláte cokoliv, na chvilku se zastavte, vědomě uvolněte celé tělo, a když jste se takto uvolnili, pokračujte ve své činnosti. Anebo mezi dvěma úkoly se na jednu nebo dvě minuty zastavte a zůstaňte vědomě uvolnění. Brzy zjistíte, že jste si zvykli dělat svou obvyklou práci bez jakéhokoliv druhu napětí a že k uvolnění není zapotřebí nic víc než jemná připomínka.
V lidské bytosti existuje unikátní vestavěný mechanismus relaxace: člověk je jediný tvor, který se směje, který se dokáže srdečně zasmát. Smích, i záměrně navozený, přináší nejen emocionální uspokojení, ale i relaxaci, která organismu výrazně prospívá. Smích začíná hlubokým nadechnutím, po němž následuje rytmické vydechování, kterého se účastní především bránice – veliká spousta svalů, oddělující hrudní dutinu od dutiny břišní. To napomáhá vyrovnávání tlaků v obou těchto dutinách a kromě toho, že je tím podporován tok krve v žilách, dochází i k masáži vnitřních orgánů. Lékaři popisují čtyři typy smíchu, které mohou působit blahodárně (lidé, kteří mají problémy se srdcem, s páteří, nebo mají vysoký krevní tlak, by měli postupovat opatrně):
a) smích odpovídající etiketě začíná pousmáním a pokračuje mírným zasmáním se, nadechování nevyžaduje žádnou zvláštní pozornost.
b) u ´holubího smíchu´ je nadechnutí hlubší, ústa zůstávají zavřená a při smíchu člověk vydává zvuky připomínající holubí vrkání. Je to jakýsi vnitřní smích a má své výhody
c) Krajně nesnadné je naučit se ´neslyšnému smíchu´, je ale velmi působivý. Je třeba velmi hluboce se nadechnout a pak se začít smát s otevřenými ústy a vyplazeným jazykem – ale bez jediného zvuku! Po nádechu můžete vydechovat tak dlouho, jak je to možné, s rytmickými záškuby bránice; tento ´vnitřní jogging´ je energický a značně vyčerpávající.
d) ´Břišní smích´ se podobá neslyšnému smíchu, ale můžete se dát do hlasitého smíchu, dokonce se i svíjet nebo válet se po zemi. Musíte se opakovaně nadechovat a celé to může trvat tak dlouho, jak je vám libo.
Mentální relaxace je úplně jiného druhu, jelikož ve svém důsledku znamená absenci myšlení, absenci vědomého fyzického uvolňování. Taková mentální relaxace vás osvobozuje od podmíněnosti. Můžete se snadno ocitnout mimo své ´já´, jelikož mezi dvěma myšlenkami existuje interval ticha, který s myšlenkovým procesem nijak nesouvisí. Jelikož tento interval, interval ticha, nesouvisí s časem, přináší skutečně obrovské uvolnění, kdykoliv si ho uvědomíte. Na tento interval je možné se zaměřit v kterékoliv situaci běžného života, třeba jen na krátkou chvilku. Soustředění na interval mezi dvěma myšlenkami, které se objevuje během dne, mohou guruové vyučující meditaci odpírat označení ´meditace´; dokážete-li se ale koncentrovat na tento interval mezi myšlenkami v průběhu svého pracovního dne, na sklonku dne najednou zjistíte, že jste méně unavení a že máte pro zbytek večera k dispozici podstatně víc energie.
V těchto intervalech mezi myšlenkami dochází ve skutečnosti k tomu, že mysl ´zmlkne´: vyprázdní se ode všech svých obsahů a je tudíž ´prázdná´ či ´tichá´ a intenzivně si uvědomuje, co v daném okamžiku Je. Neznamená to, že by si utišená mysl neuvědomovala proud myšlenek, protékající vědomou myslí; ale neúčastní se myšlení: nedělá rozdíly mezi myšlenkami, nevytváří úsudky – neposuzuje, jestli jsou správné nebo špatné, a nehodnotí jejich důležitost. Bezprostředním důsledkem tichosti mysli v každodenním životě je změna náhledu na psychologické problémy: vnímají se jako naprosto nepodstatné a mnohé z nich prostě zmizí. Ještě důležitější může být fakt, že utišená mysl otevírá zcela volný prostor tvořivým schopnostem a intuici a to má za následek nejen zmizení psychologických problémů, ale objeví se i řešení intelektuálních a dokonce i praktických problémů.
Existuje ještě další druh relaxace; není to relaxace fyzická ani mentální a nelze jí dosáhnout; může k ní pouze dojít. Je důsledkem nejhlubšího možného pochopení, že žádná individuální entita coby ´já´ protikladné k ´druhým´ ve skutečnosti neexistuje. Objeví se jasné chápání, že bezpočet lidských bytostí nemá při svém rozhodování a jednání žádnou vlastní vůli ani možnost volby, že jsou pouze specificky naprogramovanými nástroji, jejichž prostřednictvím jedná Zdroj či Bůh, Vědomí, prvotní Energie. Ta podnítí takový chod událostí, k němuž má dojít podle toho, co označujeme jako zákonitost Přírody nebo jako zákonitost Vesmíru. Bezvýhradné přijetí tohoto konceptu, které může člověk prověřovat v ohni své každodenní zkušenosti, vyústí v plné přijetí toho, co Je, jako záměru vesmírného Bytí, což má za následek naprosté uvolnění psychosomatického organismu, vedoucí k osvícení či Sebe-poznání: fiktivní jednající ego-entita shledá, že se zcela vzdala transcendentnímu Zdroji. Mohlo by se to označit jako transcendentní relaxace.
Ten kříž se kreslí a popisuje ve svislé rovině, ale existuje a funguje i ve vodorovné rovině okolo těla každého z nás.
Ta vodorovná složka kříže je vodorovný trámec kříže a zpodobňuje materiální stránku naší existence. Jedná se o naši mysl nalevo od nás, o naše tělo uprostřed a o naše emoční tělo napravo od nás. Jedná se o náš život jako individuální hmotné osoby se svým egem. Jedná se v podstatě o celou naši psychosomatiku v dnešním pojetí. Nalevo od středu kříže je naše mysl a napravo od středu kříže je naše emoční tělo. Tato vodorovná materiální složka našeho života byla vždy ve starověku považována pouze za druhotnou. V dnešní době většina lidí uvažuje jenom o této psychosomatické složce našeho života a o ničem jiném oni neví.
Ta svislá složka kříže je svislý trámec kříže a zpodobňuje duchovní stránku naší existence. Směrem dolů (dozadu) od středu kříže se jedná o naše spojení s ostatními lidmi i s celým vesmírem. Je to spojení i s našimi příbuznými v minulosti a v budoucnosti bez ohledu na to, zda jsou na živu či již nebo ještě na živu nejsou. Tomuto našemu spojení se Zdrojem či s Bohem ve smyslu reinkarnačního převtělování naší nesmrtelné duše se říká karma. Uprostřed tohoto svislého trámce je naše duše. S tímto svislým trámcem kříže směrem nahoru (dopředu) od středu kříže souvisí i existence našeho anděla strážného a našeho budoucího osudu. Tato svislá duchovní složka kříže byla vždy ve starověku považována za prvotní pro náš současný život i pro život věčný naší nesmrtelné duše. Nyní je existence této duchovní složky našeho života popírána a zamlčována.
nop píše:Také existuje tzv. "ondřejský kříž". Je vídat u soch apoštola Ondřeje, je to záhadné, protože se podobá písmenu X, je tak velký jako člověk a apoštol ho drží před sebou. Není pravoúhlý, ale šikmý, připadá mi, že by byl esoterním znakem ekliptiky a tudíž ukazoval k vesmíru. Tento kříž se používal v Evropě před křesťanstvím jako "ležatý kříž", vlastně jako písmeno X a bojovníci Slovanů i Germánů ho před výpravou z domu kreslili na zem před předníma nohama koně doprostřed pro štěstí.
Ondřejský kříž používali zasvěcenci, kteří věděli o tom, že v každém trojúhelníkovém sektoru tohoto X nakresleného ve vodorovné rovině okolo nás existuje jedna naše duchovní bytost. Vlevo bytost mysli, vpravo bytost emocí, vzadu bytost karmy a vepředu bytost osudu či strážného anděla. Je vidět, že tato starověká duchovní znalost našich bytostí přetrvávala i do doby apoštolů, i když se již o ní tehdy otevřeně nemluvilo a nepsalo.
Vždycky mne v dětství zajímalo, proč vlastně jsou ti ovčáci právě čtveráci, když něco podle té lidové písničky vypásli. A také mne zajímalo, co to znamená, když má někdo "za ušima". Co tam má za těma ušima?
Na tyhle moje dětské otázky mi odpověděla až meditace "četverik" z díla AllatRa. Je to trochu dlouhé, ale krátil jsem to, jak se dalo:
"Člověk se stabilně nachází v šesti dimenzích, které na sebe neustále vzájemně působí. Ale člověk má šanci během života dosáhnout splynutí Osobnosti s Duší, získat duchovní zralost, dostat se do sedmé dimenze (Nirvány, ráje), tedy dosáhnout svého duchovního osvobození, a když si to bude přát, tak může dosáhnout ještě vyšších dimenzí. Je důležité zmínit, že moc Materiálního Rozumu je omezena pouze na šest dimenzí, které také tvoří „materiální svět“ Vesmíru. Materiální svět zaujímá zhruba pouze 5 % Vesmíru. Počínaje sedmou dimenzí až do sedmdesáté druhé je to svět energií a informací, které mimo jiné, také formují materiální svět Vesmíru.
„Četverik“ byla jedna ze základních původních praktik v procesu sebezdokonalení na duchovní cestě člověka…je to meditace na vědomé vnímání svých čtyř Bytostí!
Tyto čtyři Bytosti existují v páté dimenzi vesmíru u každého hmotného tělesa, tedy existují i u našich těl.
Cíl této meditace je následující: naučit se chápat momenty aktivace každé ze čtyř Bytostí, procítit je, odhalit emocionální vzestupy doprovázející tyto aktivace a také pochopit charakter projevů různých myšlenek, jež byly tímto procesem vyvolány a následně působí na změny nálad.
Meditace se provádí ve stoje. Meditující si představuje, že stojí ve středu základny malé čtyřstěné pyramidy, tedy že se nachází v centrálním středu kosého kříže, který rozděluje prostor, kde bude každá jeho část v podstatě představovat pole jedné ze čtyř Bytostí. Trochu to upřesním. Čtvercová základna pyramidy je jakoby podélně rozdělena úhlopříčkami, které tedy vytváří tvar písmene „X“, kosý kříž, a rozdělují základnu na čtyři stejně velké části. Meditující se nachází ve středu, kde se protínají linie kříže, který podle dohody rozděluje prostor okolo člověka na čtyři části. Jednoduše řečeno, před člověkem, za ním a po jeho stranách se nachází trojúhelníkové plochy. Přibližně tak budou v lidském chápání vypadat tato pole čtyř Bytostí… Teď upřesním, kde se nalézá centrum každé z Bytostí. Nachází se v každé z těchto trojúhelníkových ploch orientačně ve vzdálenosti o něco větší, než je horizontálně natažená ruka. Energetické centrum každé Bytosti tvoří jakýsi zvláštní shluk, který, když to tak řekneme, svým tvarem připomíná míč nebo menší kouli, a svou konzistencí, obrazně řečeno, něco jako plynnou planetu. Menší koule je symbolická představa centra každé Bytosti, která je dobrá pro lepší osvojení a jednoduchost pochopení této meditace.
Takže, uklidňujeme své myšlenky, emoce, ponořujeme se do meditativního stavu. Dýcháme, jak jsme zvyklí, klidně. Otevíráme čakry rukou, které se nachází ve středu dlaní. Uděláme nádech, čímž přijímáme energii „čchi“ (energii vzduchu) skrze čakry dlaní a vedeme ji nahoru po rukách až na úroveň ramen. Při výdechu provázíme energii „čchi“ (vzduchu) od ramen dolů po bočních meridiánech (orientačně po bočních stranách těla) a spojujeme oba proudy v čakře „Hara“ (nachází se přibližně tři prsty pod pupkem). Naplňujeme touto energií spodní část břicha, jako bychom naplňovali číši vodou. Poté, co ji naplníme (u někoho je to zpočátku myšlenková představa, u někoho je to později doprovázeno pocitem lehké tíhy ve spodní části břicha), přemisťujeme při nádechu nashromážděnou energii ze spodní části břicha po páteři do hlavy, konkrétně do oblasti hypotalamu, mezimozku („dávné struktury“ mozku, jež se nachází prakticky ve středu hlavy). Právě ze středu mozku (obrazného středového centra), ze zmíněné hypotalamické oblasti mezimozku, dále skrze určité body hlavy meditujícího postupně necháváme proudit energii (která byla nashromážděna v „Hara“ a přemístila se při nádechu skrze páteř do hlavy) při výdechu k centru každé Bytosti.
Na začátku meditující pracuje s Pravou bytostí. Během provádění meditace jde energie „čchi“ z hypotalamické oblasti mezimozku během výdechu skrze pravé mandlové jádro (amygdala), jež je uloženo ve spánkovém laloku mozku. Potom jde skrze bod umístěný nad pravým uchem. Energie se tak dostává do kulovitého centra Pravé bytosti. Meditující se nadechuje, při výdechu postupuje energie z centra hlavy („dávných struktur“ mozku) skrze bod nad pravým uchem do kulovitého centra Pravé bytosti. Začíná docházet k rotaci tohoto kulovitého centra Pravé bytosti proti směru hodinových ručiček. (vyslovovat slovo „ógas“)
Následně meditující začíná pociťovat otáčení tohoto centra a má zjevný pocit, že tato „koule“ Pravé bytosti je hutná a horká. Takovým způsobem člověk uměle aktivuje centrum Pravé bytosti. Centrum začíná svou obvyklou práci, takovou, ke které dochází v případě, že ve vědomí jedince převládá Materiální podstata. V životě každého člověka byly okamžiky, kdy cítil strach nebo silné rozrušení a přitom jakoby hořel Poté když se meditující vcítil do působení Pravé bytosti, znovu uklidňuje své myšlenky, city. Důležitá věc, které je třeba se naučit: člověk v mysli zastavuje pohyb tohoto roztočeného kulovitého středu Pravé bytosti.
Na začátku, když se to učí, si může obrazně představovat tento proces tak, jak je mu to pohodlné, například že v mysli zastavuje tento otáčivý pohyb koule „rukou“ nebo příkazem myšlenky.
Potom se meditující vrací jako Pozorovatel do svého pomyslného centrálního středu v hlavě. Tam má znovu pocit klidu a ticha, pociťuje neutrální stav všech čtyř Bytostí najednou. V tuto dobu může ještě pociťovat zbytkové jevy, které se budou projevovat jak fyzicky v podobě nepříjemného žáru někde v pozadí od pravé koule (jakoby od ohně), tak i na úrovni citově-emocionálních vznětů. Takovými projevy pak jsou třeba zlost nebo rozčílení. Tyto jevy na pozadí po určité době rychle vymizí a to jakmile člověk cílevědomě přenese pozornost na další procesy meditace.
Poté co meditující obnovil stav vnitřního klidu, začíná znovu věnovat svou pozornost dýchání a opakuje schéma počátku meditace. Naplňuje tedy energií „čchi“ čakru „Hara“ (spodek břicha) skrze čakry rukou. Potom znovu posílá tuto energii skrze páteř do starého centra mozku (hypotetický centrální střed). Teď ji ale směřuje z tohoto centra do levého mandlového jádra, skrze bod nad levým uchem do kulovitého centra Levé bytosti. A dále už začíná práce s Levou bytostí, uměle, za pomoci soustředění pozornosti a mysli je roztáčeno centrum levé bytosti ve směru proti hodinovým ručičkám. (vyslovovat slovo „chítro“)
Obvykle co se týče pocitů, dochází u člověka k následující škále vznětů: pocit pýchy, sebelásky, pokušení, zvýšeného libida, tajné přání někoho ovládat, klamat a tak dále. Pokud je při roztáčení centra Pravé Bytosti cítit od koule žár, pak při roztáčení kulovitého centra Levé bytosti se přitom bude zvětšovat pocit chladu. Když meditující zakusí všechny emocionální vzněty Levé bytosti, znovu uklidňuje své emoce: v mysli zastavuje otáčení kulovitého centra této Bytosti. Potom se znovu vrací jako Pozorovatel do svého centrálního hypotetického středu vědomí (do neutrální pozice). Koncentruje se na stav klidu, ticha, cítí neutrální stav všech čtyř Bytostí současně. Fyziologický pocit chladu, zbytkové nepříjemné emoce a pocity vzniklé v důsledku aktivity Levé bytosti mohou být ještě nějakou dobu „na pozadí vnímání“.
Potom meditující přechází ke zkoumání emocionálních stavů, kterým dává vzniknout Zadní Bytost. Proto opět zpočátku přenáší svou pozornost na dýchání a soustředí se na proces naplňování „Hara“, potom přenáší pozornost na pohyb energie „čchi“ z „Hara“ po páteři do starého centra mozku (hypotetický centrální střed). Teď už ale směřuje energii „čchi“ skrze týlní (zadní) zónu do kulovitého centra Zadní bytosti a aktivuje ji. (vyslovovat slovo „traur“) Rád bych upozornil, že kulovité centrum Zadní bytosti se může otáčet na různé strany: jak doprava (ve směru pohybu hodinových ručiček), tak i doleva (proti směru hodinových ručiček). To závisí na vznikajících pocitech (těch, které vyplouvají napovrch nebo převládají v daný okamžik). Obvykle jsou spojeny s minulou zkušeností, významným vznětem emocí nebo citů při dominanci některé z Bytostí.
Prakticky vždy roztočení kulovitého centra Zadní bytosti ve směru proti pohybu hodinových ručiček vede k pocitu smutku, bezvýchodnosti, bezvýznamnosti, skepse, myšlenky typu „jsi nic a zůstaneš takový až do smrti“, rychlého ubíhání času a odsouzenosti. Ale pokud se kulovité centrum zadní bytosti začalo roztáčet po směru hodinových ručiček, tak to obvykle aktivuje zkušenost emocionálních vznětů vyvolaných Přední bytostí.
Poté, co člověk dokončí práci se Zadní bytostí, opět zastavuje roztáčení daného kulovitého centra a vrací se vědomím do svého hypotetického centrálního středu hlavy. Opět uklidňuje své myšlenky, emoce, obnovuje stav klidu a ticha, neutrální cítění všech čtyř Bytostí současně.
Potom meditující přechází k práci s Přední bytostí. To je ta nejpříjemnější část meditace. Zpočátku jako obvykle přenáší pozornost na dýchání, opakuje schéma naplnění „Hara“ energií „čchi“ skrze čakry rukou a následně vede tuto energii po páteři do starého centra mozku (hypotetického centrálního středu). Teprve až nyní energie „čchi“ postupuje z centra mozku skrze bod umístěný uprostřed mezi obočím do kulovitého centra Přední bytosti. (vyslovovat slovo „dovol“) Soustředíme se na kulovité centrum Přední bytosti, roztáčíme ho po směru hodinových ručiček. Během toho bude cítit jasné vzájemné propojení s oblastí sluneční pleteně, přesněji s centrem energetické struktury člověka – s Duší. Co se týče pocitů, bude docházet k přílivu sil, bude vznikat pocit pohody, příjemného tepla, radosti, nezúčastněnosti v materiálním světě a pocit setkání se s duchovním světem. Čím více se bude centrum Přední bytosti roztáčet, tím více bude člověk těmito pocity naplňován. Pro člověka je to jakýsi zvláštní emocionální ventil. V této meditaci je důležité, aby se s Přední bytostí pracovalo vždy až naposled, aby člověk dosáhl stavu stability, vyrovnání nálady a vzniku duchovního vznětu. Právě s tímto všeobjímajícím, požehnaným pocitem ve stavu rozšířeného vnímání nejen že meditující vychází z této meditace, ale uchovává si ho i ve svém obvyklém stavu vědomí.
V této meditaci, stejně jako v životě, je důležité nejen zastavit negativní aktivaci obou bočních a zadní Bytosti, ale je zapotřebí naučit se aktivovat Přední bytost a včas se přepnout do pozitivního stavu vědomí a myšlení. Meditující ukončuje tuto meditaci obvykle tím, že si přikáže: „Nádech, výdech, silou stisknout a povolit pěsti“. ˇ
Tato meditace zabere 20 až 30 minut. Při prvních pokusech to může některým lidem zabrat o něco více času. Je možné ji provádět ráno, večer, během dne, jak je komu pohodlné. Napomáhá kontrolovat proudění myšlenek a citů, pomáhá člověku vyznat se v sobě a ve svých stavech. Při získávání zkušeností s touto meditací je možné vidět její efektivitu v každodenním životě poté, co se člověk naučí chápat, jaká z jeho Bytostí vyvolává ten či onen emocionální vznět. Vždyť potom člověk může včas zabraňovat negativnímu proudění tím, že zastaví aktivaci center zadní a obou bočních Bytostí a přepne se na Přední bytost, na pozitivní emocionální vzněty a jim odpovídající náladu a myšlení.
Tato meditace je krokem k dalšímu rozvoji a k dosažení významnějších duchovních cílů. Je to pouze nástroj k tomu, aby se člověk naučil ovládat sebe sama a, aby ho neovládala povaha Materiální podstaty. Díky této meditaci se člověk lehce naučí orientovat se ve svých pocitech, emocionálních vznětech, podobně jako dobrému muzikantovi stačí, aby uviděl noty, a už chápe, jaká je to melodie a jak bude znít. Taková kontrola pomáhá v každodenním životě podporovat dominanci Duchovní podstaty, zvyk žít jako člověk, podle Svědomí."
Zkusil jsem tu meditaci četverik provést a dostavily se zajímavé pocity již u prociťování pravé bytosti. Jakoby mne brněly ruce až do konečků prstů, se mi zdálo. Vždy mne zajímalo, odkud se ve mě ty všelijaké pocity berou? Možná nevznikají uvnitř mne, ale přichází z prostoru okolo mne. Strach zprava, zlost zleva, smutek zezadu... Nejsem v tomhle prociťování svých emocí dost zběhlý, budu muset ještě potrénovat.:-)
Zdravím
PS Teal Swan - Jak se naučit naslouchat své intuici (vnitřnímu hlasu)?
Chci tu trochu rozebrat úvodní část popisu meditace "četverik":
"Dýcháme, jak jsme zvyklí, klidně. Otevíráme čakry rukou, které se nachází ve středu dlaní. Uděláme nádech, čímž přijímáme energii „čchi“ (energii vzduchu) skrze čakry dlaní a vedeme ji nahoru po rukách až na úroveň ramen. Při výdechu provázíme energii „čchi“ (vzduchu) od ramen dolů po bočních meridiánech (orientačně po bočních stranách těla) a spojujeme oba proudy v čakře „Hara“ (nachází se přibližně tři prsty pod pupkem). Naplňujeme touto energií spodní část břicha, jako bychom naplňovali číši vodou."
"Dýcháme, jak jsme zvyklí, klidně..." Doporučuji pro inspiraci zkusit použít nějaký typ dechu z jógy. Je smutnou skutečností, že většina lidí dýchat neumí, a proto dýchají celý život špatně se všemi negativními psychosomatickými důsledky. Mně se líbí "ještěrčí dech" Dědka Kořenáře, důležité je dodržování pravidla prvotnosti výdechu.
"Otevíráme čakry rukou,..." Notoricky známých je sedm čaker v ose našeho těla. Šest z nich se nachází ve vzestupném pořadí ve fyzickém těle. První čakra je na hrázi pánevního dna, Hara v blízkosti pupku je naší třetí čakrou, šestá čakra je ve středu mezi obočími. Sedmá čakra se nachází již v oblasti mimo fyzického těla nad jeho hlavou. Existuje však mnoho dalších méně známých čaker na těle i na jeho končetinách. Čakra dlaně se nachází uprostřed dlaně. Na nohách jsou důležité čakry v oblasti kolen a kotníků. Na tyto čakry se dá vůlí působit ve smyslu jejich otvírání a zavírání. Míní se tím podporování nebo utlumování proudění energie čchi mezi tělem a okolním prostředím.
"...přijímáme energii „čchi“ (energii vzduchu)..." Mezi nebem a zemí je ve vzduchu značné elektrostatické napětí a jeho vlivem proudí naším tělem neustále elektrostatický proud. Tento proud na nás působí velmi blahodárně. Proto se v létě doporučuje chození naboso, aby byla hodnota tohoto proudu co nejvyšší. Také naše životní pochody vytvářejí nebo spotřebovávají elektrický potenciál, takže čchi v našem těle cirkuluje i v situaci, kdy je naše tělo ve vodorovné poloze. Více se o této cirkulaci čchi v těle dá vyčíst na internetu například pod heslem "osmičková poloha" těla.
"Uděláme nádech, čímž přijímáme energii „čchi“ (energii vzduchu) skrze čakry dlaní a vedemeji nahoru po rukách až na úroveň ramen...." Vím, že se s nádechem energie čchi přijímá, ale její čerpání a transport do obou ramen najednou jsem poznal až z této meditace. Oblast ramen je pro tělo patrně klíčová, protože se tam nacházejí klíční kosti.
"...Při výdechu provázíme energii „čchi“ (vzduchu) od ramen dolů po bočních meridiánech (orientačně po bočních stranách těla) a spojujeme oba proudy v čakře „Hara“ (nachází se přibližně tři prsty pod pupkem). Naplňujeme touto energií spodní část břicha, jako bychom naplňovali číši vodou." V místech, kudy čchi prochází (oblast ramen a oblast podbřišku s přilehlými kyčlemi a slabinami), se podle mých zkušeností zviditelňují a prociťují skryté spazmy (trvalá svalová napětí , která jsou způsobená různými fyzickými úrazy a psychickými traumaty prodělanými v minulosti). Z mé zkušenosti energie čchi potřebuje v těle neustále cirkulovat. Instinktivně si při této meditaci pokládám obě dlaně na podbřišek a tím dosahuji přirozeného zacyklení pohybu energie čchi v těle. Během nádechu energii čchi přebírám z podbřišku opět do dlaní a posílám ji do ramen. Do odeznění nejsilnějších spazmů (u mne je to zatím doba neurčitá) podle mne má smysl hlavně procvičování této první etapy meditace četverik.
(Poznámka k mé zkušenosti se zenem: Když jsem kdysi ještě sedával v zazenu, také jsem se měl soustřeďovat dle pokynů do Hara a měl jsem ruce na svém podbřišku. Ale o cirkulaci čchi mi tehdy nic neřekli. Forma zůstala, ale obsah se jim vytratil, asi...)
Ještě se zde zmíním o následující části meditace "četverik":
Poté, co Haru naplníme (u někoho je to zpočátku myšlenková představa, u někoho je to později doprovázeno pocitem lehké tíhy ve spodní části břicha), přemisťujeme při nádechu nashromážděnou energii ze spodní části břicha po páteři do hlavy, konkrétně do oblasti hypotalamu, mezimozku („dávné struktury“ mozku, jež se nachází prakticky ve středu hlavy). Instinktivně si při této části meditace pokládám obě dlaně zezadu za uši a tím dosahuji přirozeného zacyklení pohybu energie čchi v těle. Ještě během nádechu energii čchi přebírám z hlavy opět do dlaní a posílám ji do ramen. Během výdechu ji pak z ramen posílám zpátky po bocích těla do Hary. Do odeznění nejsilnějších spazmů (u mne je to zatím doba neurčitá) podle mne má smysl hlavně procvičování první a také této následující etapy meditace četverik.
Zdravím vás. Tuto otázku zodpovím jednou větou. Poté po zbytek epizody vysvětlím, co ta věta znamená. Co je láska? Láska znamená něco brát jako součást vás samých. Když něco milujete, přitahujete to k sobě a zahrnujete to jako sami sebe. Je to více prožitek, než aby to byl koncept. Je to energetický pohyb směrem k jednotě. Opačná vibrace lásky je strach. Strachovat se znamená něco od sebe vytlačovat, nezahrnovat to do sebe. Nevnímáte to jako svou část, namísto toho to od sebe vytlačujete. Jednota představuje nejvyšší pravdu.
Můžete se dívat na židli, psa, sebe v zrcadle, svého nejlepšího přítele nebo strom a myslet si, že to vše je od vás oddělené, ale skutečností je, že to vše je projevem stejné energie. Ta kolektivní energie má vědomí. Tohle vědomí nazýváme Bůh nebo zdroj. Nicméně ve vědomí byla myšlenka. Tou myšlenkou bylo „Já“. Ta myšlenka byla: „Definovat“. Ta myšlenka byla něco jako rakovina. Jakmile vznikla, způsobila v jednotě rozdělení. Protože nemůžete vnímat „Já“, aniž byste dali vzniku konceptu „ostatní“.
Tohle byl zrod ego, zrod vztahu, zrod připoutanosti. Jednotné vědomí se jako buňka začalo dělit a dělit. Tyto fragmenty v jednotě se dělily až do takové míry, že vědomí těch fragmentů přišlo o uvědomění si celku. Jste jedním takovým fragmentem v jednotě, který přišel o povědomí celku. Stejně jako židle, na které sedíte, jako taxi na ulici, jako strom venku. Jeden z těchto fragmentů se občas pozitivně rozpozná v druhém fragmentu, což způsobuje přitažlivost. Rozpoznají se navzájem jako jeden. Tomu říkáme láska.
Oddělení je iluze. Nicméně v našem fyzickém životě s naší 3D myslí rádi vnímáme iluzi jako oddělenou od reality. Ale iluze je součástí reality. Pamatujte, že součástí vesmíru jednoty je i iluze. Z toho důvodu můžeme strach nazvat iluzí ve zdrojovém vědomí, jehož skutečností je láska. Proč je láska skutečností zdroje nebo boha? Proč je láska synonymem pro zdroj nebo boha? Protože neexistuje nic, co není zdrojem nebo bohem. Milovat znamená něco brát jako součást sebe. V existenci není nic, co není součástí zdroje nebo boha. Proto zdroj nebo bůh je synonymem pro lásku. Jinými slovy nic nelze vyloučit ze zdroje nebo boha a tudíž automaticky vše vnímá jako sebe. Sledujte svou energii, když máte myšlenky jako: „Nemám rád… nenávidím… bojím se…“ Nebo i když negativně odsuzujete.
Jde o stejný energetický pohyb. Jde o vytlačování. Nemůžete něco od sebe vytlačit, aniž byste se udělali osamělými, aniž byste se udělali oddělenými. Tohle odporuje lásce. Způsobuje to bolest. V tomto vesmíru ve skutečnosti existuje jedna bolest. To je bolest oddělení. A existuje zde jedna forma štěstí. Ta forma štěstí je jednota. Pokud cítíte jakoukoliv bolest, znamená to, že v této chvíli se od něčeho cítíte oddělení.
Kdykoliv se cítíte šťastní, znamená to, že v dané chvíli s něčím cítíte sjednocení. Když ve vztahu cítíme bolest, vždy to značí přítomnost strachu. Proč se cítíme oddělení. Kdykoliv se takto cítíme, můžeme ten strach odhalit. Když jsem v jakékoliv bolesti, musím se zeptat: Jakou svou část se snažím vytlačit? Obvykle v reakci na něco vnějšího, co tu stránku probudilo. Je to ta moje stránka, která o zbytku mě pochybuje? Je to stránka, která se cítí tak bezmocně a odděleně od druhých, že cítí vztek? Je to moje stránka, která má pocit, že není dostatečně dobrá? Mohu tu stránku přijmout jako svou část? Mohu ji přitáhnout blíže? Tohle je radikální sebeláska.
Vesmír je odrazem jednotlivých „já“. Když si namísto toho tyto své stránky, které vytlačujeme, přitáhneme blíže k sobě, vytváří to nejen jednotu v nás samých, ale protože svět je zrcadlo, vytváří to jednotu i ve vnějším světě. Nemůžeme milovat svou stránku, kterou vytlačujeme, aniž bychom současně milovali to, co v nás vyvolává nutkání tu stránku vytlačit pryč. Například válka ve vás probouzí stránku, která se cítí bezmocně.
Chcete od té své části pryč, ale když ji přijmete jako sebe, to váš odpor k válce uvolní a to skončí válku, protože samotná válka je odpor. Nebo si představme, že někdo ve vašem životě je „úspěšnější“ než vy. Jen tím, že budete v přítomnosti té osoby, to ve vás automaticky probudí vaše dvě stránky. První je vaše stránka, která má pocit, že nikdy není dost dobrá. Druhá je ta vaše stránka, která vám říká, že nejste dost dobří, snaží se vás udělat dost dobrými. Je to ta, která je kritická. Ta vnější osoba vám bude zrcadlit obě stránky, které máte v sobě, které se zoufale od sebe snažíte vytlačit. Zrcadlí vám trhlinu. Dva fragmety uvnitř vás, které stojí naproti sobě.
Uvědoměním, že oba fragmenty potřebují být milovány, cítit blízkost, stane se možné si to představit, a tímto je milujete, a díky tomu milujete tu vnější osobu, která vám ty stránky zrcadlila. Naplňte potřebu nesjednoceného já. To je jakákoliv vaše vnitřní stránka nebo jakákoliv vnější stránka světa, kterou od sebe tlačíte pryč. Co ta stránka potřebuje, aby se dostala blíže k vám? Nebo blíže k celku? Tohle je vaše práce ve světě. Jedna z nejsnazších praktik v souvislosti s láskou je hledat „podobnosti“. Když nepraktikujeme lásku, naše mysl neustále hledá rozdíly mezi námi a ostatními. Neustále vás odděluje od všeho a všech. Protilátkou je hledat podobnosti.
Jak jsem stejná jako tato věc ve světě? Zejména ty věci, které od sebe vytlačuji? Jakou vaši stránku ostatní lidé a věci ztělesňují? Vy jako singularita nemůžete něco současně milovat a nenávidět. Je jen možné, že jedna vaše část něco nenávidí a jiná vaše část něco miluje. Ale jak vidíte, vy sami musíte být ve stavu nesjednocení, abyste něco mohli milovat a nenávidět „současně“.
Pokud chcete být milováni, měli byste vědět, že jedna z největších, ne-li ta největší překážka k tomu být milováni, je neautenticita. Ve stavu neautenticity ani nenabízíte svou pravdu někomu druhému, aby ji mohl přijmout jako svou část. Svou neautenticitou se udržujete oddělení. Ani druhým nedáváte příležitost vás milovat. Srdce vesmíru je zlomené do různých věcí a lidí. Nemůžete nemít zlomené srdce jako individuální „já“, které je oddělené od ostatních věcí. Naší prací je svou láskou to zlomené srdce vrátit do úplnosti.
Když cokoliv milujeme, včetně své stránky, protože jsme součástí boha nebo zdroje, jsme část boha nebo zdroje, která se vrací ze stavu nesjednocení do stavu sjednocení, do jednoty. Co se týče toho, čeho se bojíte, a co nenávidíte, je třeba si klást novou otázku: Jak můžu tohle nemilovat? Jak můžu tohle nemilovat? Jednota představuje nejvyšší pravdu tohoto vesmíru. To znamená, že nezáleží na tom, jestli něco máte rádi nebo ne, je to vaší součástí. Nemůžete něco nemilovat, protože, ať se vám to líbí, nebo ne, je to vaší součástí.
Praktikujte umění sjednocování. Praktikujte umění jednoty. Praktikujte umění lásky. To vše jsou různá slova pro to stejné. Své stránky, zejména ty, které vytlačujete, přijměte jako svou součást. Přeji hezký týden.
Strach je negativní emoce a v jeho slovanském názvu je sykavka "s" společně s hláskou "t": "st"rach. Podobně to mají s tou sykavkou ve slově die Angst i Němci. Jinak v podstatě skoro všechny národy mají ve slově označujícím emoci strachu drnčivou hlásku "r".
Láska je pozitivní emoce, ale v tom slově "láska" máme na rozdíl od většiny jiných národů podobné spojení hlásek jako je to ve strachu. Lá"sk"a, místo st je tam sk, což je skoro stejné. Jinými slovy je naše láska infikovaná strachem. Proto může existovat i rčení "láska páska" a láska může být soustavně znevažována a relativizována. Náš jazyk je zavirován a je nemocný.
Když chci mluvit o něčem pozitivním, nevyhnu se při tom vyslovení mnoha sykavek. Příklady:
"Láska svatá, mám ji rozmnožit a poslat tam."
nebo
"Jsem spokojený."
Přitom by to šlo, a v ruštině to i jde, bez sykavek. Příklady:
"Ljubóv blahadárna, ja mám jejó obaháti't a dá't tudá."
nebo
"Ja užé davólnyj."
Náš jazyk je nemocný, naše společnost je nemocná a my se máme snažit být v tomto marazmu zdraví...
Láska má několik jazykových kořenů: - ve staré češtině "milost", ta už má dnes význam bezpříčinného obdarování dobrem s vrchu (z nebes), -v polštině milošč, (nebo tak nějak), - ale ve slově "milostný" se skrývá původní význam "z lásky", - v románských jazycích z kořene amor, v anglosaské oblasti love, u Germánů Liebe.
Pelvan píše:Ještě se zde zmíním o následující části meditace "četverik":
Poté, co Haru naplníme (u někoho je to zpočátku myšlenková představa, u někoho je to později doprovázeno pocitem lehké tíhy ve spodní části břicha), přemisťujeme při nádechu nashromážděnou energii ze spodní části břicha po páteři do hlavy, konkrétně do oblasti hypotalamu, mezimozku („dávné struktury“ mozku, jež se nachází prakticky ve středu hlavy). Instinktivně si při této části meditace pokládám obě dlaně zezadu za uši a tím dosahuji přirozeného zacyklení pohybu energie čchi v těle. Ještě během nádechu energii čchi přebírám z hlavy opět do dlaní a posílám ji do ramen. Během výdechu ji pak z ramen posílám zpátky po bocích těla do Hary. Do odeznění nejsilnějších spazmů (u mne je to zatím doba neurčitá) podle mne má smysl hlavně procvičování první a také této následující etapy meditace četverik.
Problém u aktivit probíhajících symetricky po obou stranách těla je v tom, že většinou lidé nejsou symetričtí. Každý bývá trochu nahnutý buď doprava nebo doleva a také býváme sehnutí dopředu. Takže první pokyn je narovnat tělo a pokusit se v rámci možností i srovnat šíji. Tím se dostaneme do bližšího kontaktu se zadní bytostí naší karmy. To je ten jungovský "stín" v nás. Potom doporučuji se kývat ze strany na stranu a hledat si tu svoji ideální středovou polohu. Excentričnost je individuální záležitost. Obecně se dá říct, že lidé drží často jedno rameno výše. Pokud je výše pravé rameno, tak je upřednostňována naše pravá ženská emocionální bytost. Ve starověku bývala zobrazována jako lev nebo tygr, pro současníky je možné si pod ní představovat kočku. Je to naše jungovská "anima". Pokud je výše levé rameno, tak je upřednostňována naše levá mužská rozumová bytost. Ve starověku bývala zobrazována jako drak nebo šakal, pro současníky je možné si pod ní představovat psa. Je to náš jungovský "animus". Jestliže o sobě víte, na kterou stranu se sami instinktivně nahýbáte, je vhodné tuto disproporci vyrovnávat úmyslným pohybem do opačného směru. Toto vychýlení ze svého středu se dá vysledovat na mnoha částech těla. Například: oko preferované strany lépe vidí, nosní dírka je lépe průchodná pro dech, rameno méně bolí nebo je uchráněno úrazům, nepraská v kyčli a v koleni nebo kotníku, chodidlu se nebortí jeho klenby a nebolí. Z těchto indicií si každý může vysledovat, kterou stranu má lepší. Paradoxně je třeba se na tuto lepší stranu nachýlit. Tím se přirozeně zvedne rameno upozaděné strany a rovnováha bude na chvíli dosažena. Tohle jsou záležitosti k řešení v horizontu měsíců až let. V případě nějakých úrazů nebo degenerativních onemocnění se bohužel může jednat o jevy do určité míry nevratné. Ale i drobná snaha o dílčí zlepšení se počítá. Další možností vyrovnání této disproporce je dýchání po nějakou dobu pouze nosní dírkou upozaděné strany. Možností je spousta, jenom o tom vědět a být ochotný to řešit.
Ještě jsem zapomněl uvést příklad, že ucho na upozaděné straně hůře slyší. Proto je vhodné si dávat telefon na hůře slyšící ucho a snažit se dívat na svět hůře vidícím okem. Je to opruz, to uznávám, ale je to cesta k symetrii.
Naše tělo je možné vnímat jako takovou skříň s důležitou spodní a horní deskou.. Aby skříň dobře držela a neviklala se, musí být její spodní deska rovná a s polohou spodní desky souvisí i poloha horní desky. Horní deska těla skříně jsou ramena s jejich klíčovými kostmi. Je to oblast pro nás klíčová. Pokud pohneme rameny s cílem vyrovnat jejich nesymetrii, odrazí se to na spodní desce těla. Spodní deska těla skříně jsou naše kyčle a slabiny. Mohou to být naše skutečné slabiny v cestě k symetrii těla skříně. V čem tkví ta jejich slabina? Domnívám se, že především ve slabinách (a samozřejmě i všude jinde v těle) se usazují nezpracované pocity hlavně z dětství ve formě chronických trvalých napětí (spazmů). Tyto spazmy, pokud jsou jednostranné, tak ony naklánějí spodní desku těla skříně a způsobují nesymetrii i v úrovni ramen. A pokud vyrovnáme volním úsilím ramena, spazmy se probudí ze spánku a začnou bolet a vyvolávat svalové křeče. Je to nepříjemné a je to dlouhodobé, většina lidí se po této bolestivé zkušenosti na tohle vykašle. To je asi hlavní slabina těchto slabin, útočí na naši vůli přes bolest. Na toto neexistuje žádný jiný recept než vytrvalost. Časem by měly bolesti a nepříjemné pocity napětí ustoupit. Jógový sed v "lotosu" je skvělým příkladem, jak se mohou tyto chronické spazmy uvolňovat. Existuje i sed v poloze krávy nebo žáby, který je také vhodný na uvolňování kyčlí a slabin.
Pokud máte dojem, že tady míchám hrušky s jablky a že poloha těla s psychikou nesouvisí, nabízím zde několik dalších bizarních souvislostí různých tělesných aktivit ve vztahu k lidskému zdraví a k lidské psychice:
Přednášející doporučuje na této nahrávce mimo jiné: Jíst jídla ze seznamu zásadotvorných potravin. Na podporu odkyselení těla pít vodu s kayenským pepřem (chilli), javorovým sirupem a citrónem (+křemelina). Spát na levé straně těla. Dělat 3 měsíční křemelinovou kůru (křemelinu lze přimíchat k doporučovanému odkyselovacímu pití) na odstranění parazitů z těla. A mnoho dalšího...
Naposledy jsem tady psal o tom, jak je důležité se snažit svoje tělo vycentrovat, aby jedna polovina neutlačovala (vyšším ramenem, přivlastněním si těžiště těla a zatížením kyčle, dominancí jednoho oka nebo ucha, ...) tu druhou polovinu těla. Tělo se přitom od paty (od země) k hlavě (k nebi nebo k éteru) skládá z pěti různých elementů. Dva tyto elementy už jsem vyjmenoval v předešlé větě v závorkách.
V úvodu "Tibetské knihy mrtvých" se píše o prvcích těla a vědomí (somatiky a psychiky) toto: "Podle buddhistického pojetí to, co se nazývá "individuum", "osobnost" a co na sebe bere podobu hmotného těla, sestává ze čtyř elementů - země, vody, ohně a vzduchu (větru), vytvářejících "tělesno", a z vědomí či ducha (éter), tvořícího "duševno". Mizení síly držící pohromadě tyto tělesné a duševní projevy projevy bytí je obrazně vyjádřeno jako pohlcování jednoho elementu druhým, vždy nejblíže v řadě stojícím, tj. země vodou, vody ohněm, ohně vzduchem a nakonec vzduchu vědomím. Tuto postupnou vnitřní "absorpci" prvků doprovázejí určité vnější projevy umírání..." Pokud vezmeme v potaz názory Květoslava Minaříka z knihy "Jóga v životě současného člověka", tak můžeme na těle člověka najít oblasti, kde spolu jednotlivé elementy hraničí. Pokud si přiznáme, že vlastně umíráme již od svého narození, tak problémy v těchto hraničních oblastech mohou znamenat pronikání různých prvků do sebe, což je projev blížící se smrti (stárnutí) těla. Podle Květoslava Minaříka je spodek nohou od prstů po kolena v elementu země. Horní část nohou od kolen ke kyčlím je v elementu vody, spodek těla od kyčlí k bránici je v elementu ohně a horní část těla od bránice přes obě ramena k šíji je v elementu vzduchu. Hlava je v elementu éteru (vědomí). Hraniční oblasti mezi elementy jsou tedy kolena, kyčle, bránice a ramena se šíjí. Bolesti a potíže v těchto oblastech mohou představovat projevy degenerativních procesů souvisejících se stárnutím a se smrtí.
Pokud bych chtěl přiřadit i ruce k určitým elementům, může mi pomoci kniha "Allatra". V této knize je psáno, že pravá bytost (pravá ruka) je pod vládou elementu ohně a levá bytost (levá ruka) je pod vládou elementu země. Je z toho tedy vidět, že lidé s dominantní pravou stranou (pravé rameno výše) jsou pod vládou ohně (horkých emocí) a lidé s dominantní levou stranou (levé rameno výše) jsou pod vládou země (chladného intelektu).
Pelvan píše:"Podle buddhistického pojetí to, co se nazývá "individuum", "osobnost" a co na sebe bere podobu hmotného těla, sestává ze čtyř elementů - země, vody, ohně a vzduchu (větru), vytvářejících "tělesno", a z vědomí či ducha (éter), tvořícího "duševno"
"...Ájurvéda je považována za nejstarší a nejholističtější systém péče o zdraví. Podle ájurvédy je stabilní rovnováha tří základních energetických charakteristik - dóš - základem zdraví. Podle klasické ájurvédy má každý člověk již od narození zcela specifický a vyvážený poměr tří dóš (tridóša) a jejich nerovnováha způsobuje pocity nevole, bolesti, onemocnění a choroby. Vlastnosti a působnost[editovat | editovat zdroj] Je dvacet pět vlastností, které se k dóšám vztahují:[9] VÁTA - suchost, pohyblivost, chladnost, lehkost, proměnlivost, jemnost, hrubost, rychlost, PITTA - horkost, ostrost, světlo, vlhkost, mastnost, tekutost, kyselost, KAPHA - těžkost, zdrženlivost, olejnatost, sladkost, stabilnost, pomalost, měkkost, lepkavost, těžkopádnost a chladnokrevnost. Orgány a poruchy, které nejvíce souvisí s působností jednotlivých dóš jsou:[10] VÁTA - hrtan, krevní oběh, nervový systém PITTA - žluč, žaludek, střeva, játra, slezina, srdce, oči a kůže KAPHA - hlen, dutiny, kostra, zuby, nehty Ve vztahu k přírodě a k přírodním silám jsou dóši prostředníky mezi duchem a okolním světem:[9] VÁTA - směs éteru a vzduchu PITTA - směs ohně a vody KAPHA - směs země a vody..."
Pokud si necháte od zkušeného ájurvédisty zkontrolovat svoje dóši, dozvíte se, která dóša je dominantní a která dóša je k ní přidružená. Tato diagnostika se většinou dělá hmatem tří prstů na tepně zápěstí. Já jsem se takto dozvěděl kdysi na ájurvédském kurzu, že mám dominantní Kaphu (K) a k ní přidruženou Pittu (P). Tudíž jsem somatický typ KP.
KAPHA je směs země a vody, PITTA je směs ohně a vody. Z toho vyplývá, že můj dominantní element je voda a po něm následuje element země (hranice elementů jsou kolena) a element ohně (hranice elementů jsou kyčle).
Musím si tedy dávat pozor především na svoje kolena a na kyčle, to je závěr, který jsem si pro sebe z uvedeného udělal.