Ahoj Návštěvníku
Návštěvník píše:Ale když si uvědomuji, že nejsem dost dobrý, že nejsem takový, jaký mám být, jak si mohu být přítelem?
Návštěvník píše:Co když zjistím, že nejsem dobrý? Že se na sebe nemohu spolehnout? Že některé věci se mi nepodaří udělat tak, jak by měly být?Co když jsem labilní?Co s tím?
Co to je nebýt dost dobrý? A podle čeho poznám, že jsem už dost dobrý?
Co to je, nebýt takový, jaký mám být? A jaký vlastně mám být?
Jak moc, na kolik procent, se na sebe mám (nebo musím) být schopný spolehnout?
Co když jsem labilní? Jaké míra lability je ještě přípustná?
Co když se mi některé věci nepodaří správně udělat? Tak to Ti rovnou garantuji, že tohle se stane úplně každému. Takže jsi normální.
Ty ostatní ustrašené otázky, týkající se vlastní nedostatečnosti, se musely nějak do mysli dostat.
Pravděpodobně byly kdysi někým (patrně nějakým rodičem) vyřčeny v rozrušení ve druhé osobě.
Patrně to mohlo znít následovně nebo nějak podobně:
Nejsi dost dobrý pro...!
Nejsi takový (hodný, poslušný, upravený,...), jaký bys měl být!
Nedá se na Tebe spolehnout!
Jsi velmi labilní (zlobivý, nepořádný, neposlušný, ...)!
Dítě si tyhle věty vnějšího rodiče vlivem citového rozrušení vtiskne do sebe a vytvoří si svého vnitřního rodiče, který jej pak celý život může (ale nemusí) masírovat takovýmto psychickým terorem.
Vnější rodičové mohou být už dávno v pohodě nebo jsou už dokonce mrtví, ale ten vnitřní rodič dál neúnavně vykonává svoji teroristickou práci.
Co s tím?
Ty máš (každý má) v sobě nejen vnitřní dítě (často ustrašené) a vnitřního rodiče (často přísného a nelítostného).
Máš v sobě i vnitřního svědka, který tohle všechno vnímá a má možnost se toho utlačovaného dítěte zastat.
Tak ať to ten liknavý svědek konečně láskyplně udělá! A ať to dělá! Je to potřeba.
Zdravím