Psychosomatika

Moderátor: Pelvan

Pravidla fóra
Příspěvky, které nebudou k tématu, budou smazány.

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Pelvan » pon 18. pro 2017 15:39:30

Ahoj reseeku

reseek. píše:Protože když se jakákoliv emoce nebo chtění nebo odpor jasně uvědomí, vezme se do náručí, dá se najednou přímo uvidět jako čistá vibrující energie. Tím tenhle spouštěč ega rychle zeslábne nebo úplně zmizí a je tu zase pokojné prostorové vnímání, samo od sebe; jenže většinou závisí na momentální síle neuvědomovaného chtění, odporu nebo emoce, jestli dojde k jejich z pozorování a přátelskému přijetí, nebo jestli mě to schramstne.


Podle Jana Zahradníka Havelky (i podle mne) to člověka schramstne vždycky, když o něco opravdu jde.
Tohle "braní emocí do náručí" je podle mne dobré pro chvíle klidu, aby si to člověk v sobě dokázal srovnat.
Ale nedokáže to každý, on o této možnosti také málokdo ví. A rozhodně to nedokáže psychopat, ale tomu tohle asi ani nechybí...

Zdravím
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Pelvan » pon 18. pro 2017 16:09:09

Ahoj Návštěvníku

Návštěvník píše:Ale když si uvědomuji, že nejsem dost dobrý, že nejsem takový, jaký mám být, jak si mohu být přítelem?


Návštěvník píše:Co když zjistím, že nejsem dobrý? Že se na sebe nemohu spolehnout? Že některé věci se mi nepodaří udělat tak, jak by měly být?Co když jsem labilní?Co s tím?


Co to je nebýt dost dobrý? A podle čeho poznám, že jsem už dost dobrý?
Co to je, nebýt takový, jaký mám být? A jaký vlastně mám být?
Jak moc, na kolik procent, se na sebe mám (nebo musím) být schopný spolehnout?
Co když jsem labilní? Jaké míra lability je ještě přípustná?

Co když se mi některé věci nepodaří správně udělat? Tak to Ti rovnou garantuji, že tohle se stane úplně každému. Takže jsi normální.
Ty ostatní ustrašené otázky, týkající se vlastní nedostatečnosti, se musely nějak do mysli dostat.
Pravděpodobně byly kdysi někým (patrně nějakým rodičem) vyřčeny v rozrušení ve druhé osobě.

Patrně to mohlo znít následovně nebo nějak podobně:
Nejsi dost dobrý pro...!
Nejsi takový (hodný, poslušný, upravený,...), jaký bys měl být!
Nedá se na Tebe spolehnout!
Jsi velmi labilní (zlobivý, nepořádný, neposlušný, ...)!

Dítě si tyhle věty vnějšího rodiče vlivem citového rozrušení vtiskne do sebe a vytvoří si svého vnitřního rodiče, který jej pak celý život může (ale nemusí) masírovat takovýmto psychickým terorem.
Vnější rodičové mohou být už dávno v pohodě nebo jsou už dokonce mrtví, ale ten vnitřní rodič dál neúnavně vykonává svoji teroristickou práci.

Co s tím?
Ty máš (každý má) v sobě nejen vnitřní dítě (často ustrašené) a vnitřního rodiče (často přísného a nelítostného).
Máš v sobě i vnitřního svědka, který tohle všechno vnímá a má možnost se toho utlačovaného dítěte zastat.
Tak ať to ten liknavý svědek konečně láskyplně udělá! A ať to dělá! Je to potřeba.

Zdravím
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod reseek. » pon 18. pro 2017 16:57:00

Pelvan píše:Podle Jana Zahradníka Havelky (i podle mne) to člověka schramstne vždycky, když o něco opravdu jde.
Tohle "braní emocí do náručí" je podle mne dobré pro chvíle klidu, aby si to člověk v sobě dokázal srovnat.

No, beru svoje emoce "do náručí" nejen v klidu, ale i za provozu, když se objevují, a poslední dobou se ukazuje, že emoce i odpory + různé choutky se dají brát "do náručí" i ve chvílích, které moc klidné nejsou. Možná je to tím, že to zkouším už dost dlouho, asi se tím posiluje návyk žádné emoce neodsuzovat, ať jsou sebenegativnější. Tu emoci rovnou přijmout, obejmout... Už mi nevadí, když se nějaká silná negativní emoce objeví, je to spíš jako když se najde další holubinka při houbaření : -))))))))) ("No fajn, pojď sem, vždyť ty seš taky ta životní energie!")
Místo posuzování, nakolik jsem už dobrá a nakolik ještě ne, to beru jako další příležitost, která se dá využít :)

Někdy se stává, že se poměrně často začne objevovat nějaká hodně silná emoce, která mě automaticky schramstne a já si v té chvíli vůbec neuvědomím, že by se dala přijetím rozpustit. Pak si toho většinou po chvíli všimnu a vezmu to jako to šanci zpracovat a rozpustit její příčinu v regresi: to, co ve mně způsobuje, že emoce vybuchne. Čím víc se rozpustí z těch předtím neuvědomovaných "spouštědel", tím slabší jsou pak emoce, které vyvolávají. Po nějaké době se dá vypozorovat, že opravdu je tu přímá úměrnost mezi silou nevědomých spouštěčů a jimi vyvolávaných emocí.
reseek.
 

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Linda » úte 19. pro 2017 12:56:41

V knize "Transcending the Levels of Consciousness" - "Překračování úrovní vědomí" - o tom Dr. Hawkins říká:

"Zpracovávání negativních pocitů:

Duchovně zaměřený člověk si váží všech životních zkušeností a chápe každou z nich jako příležitost k duchovnímu vývoji. Způsob, jakým je možné tyto pocity zpracovávat, sestává z velmi jednoduchých kroků; všechno závisí na ochotě a schopnosti se odevzdávat.

1. Zůstaňte s pocitem, a soustřeďte se pevně na něj. Uvědomte si, že všechny bolesti vznikají kvůli odporu. Bolest ze ztráty vzniká z připoutanosti a z pocitu, že došlo ke ztrátě něčeho jedinečného.

2. Buďte ochotni se ponořit dovnitř a vzdávat se pocitům, aniž byste se snažili jim uniknout. Všimněte si, že přicházejí ve vlnách a že odevzdávání se těm nejintenzivnějším vlnám vede ke snížení jejich emocionální závažnosti.

3. Proste Boha o pomoc a odevzdávejte svou osobní vůli Bohu. (Je užitečné si přečíst devadesátý první žalm nebo jinou oblíbenou duchovní pasáž.)

4. Buďte ochotni vydržet a celé to prožít. Když nebudete odporovat, bude se to zpracovávat samo a proces dospěje ke svému konci.

Ačkoliv utrpení ze ztráty se odvíjí od konkrétní události, bolestivé emoce z připoutanosti vznikaly ve skutečnosti během doby z nejrůznějších příčin a může pod povrchem jich být víc, než máme za to. Každá ztráta tak vlastně zastupuje všechny ztráty, protože zkušenost se týká ztráty samotné, nejen určité události, která ji vnesla do vědomí."
Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 855
Registrován: pát 23. zář 2011 11:43:47

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 20. pro 2017 9:26:25

"Vnímám se většinou jako proměnlivé já, ale tu a tam je tu jenom něco jako prostorové vědomí, které všechno, tu osobu i dění kolem ní jen pozoruje; vnímá se to všechno uvnitř tichého, příjemného, neomezeného prostoru. Nic nechybí, není tam ani něco, co by vadilo, bez ohledu na to, co se zrovna děje. "
Umím se také uzavřít, až mi je dění kolem lhostejné, nic mi nevadí, ale když mě hlodají zlé myšlenky nebo trápí nějaká bolest, tak před tím nenalézám únik.
Návštěvník
 

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 20. pro 2017 9:32:28

"Po čase začalo být jasné, že to, co znovu vyvolalo pocit odděleného osobního já, je pokaždé nějaké automatické chtění/nechtění nebo emoce, které jsou důsledkem něčeho nezpracovaného z minulosti. A že pocit osobního já houstne úměrně tomu, jak momentální chtění/nechtění či emoce na plné pecky pokračuje. To je důvod, proč trvalé zaseknutí ve chtění a v emocích = nemít přístup k neosobnímu pohledu, jak je tomu u psychopatů, vnímám jako holé neštěstí. Protože když se jakákoliv emoce nebo chtění nebo odpor jasně uvědomí, vezme se do náručí, dá se najednou přímo uvidět jako čistá vibrující energie. Tím tenhle spouštěč ega rychle zeslábne nebo úplně zmizí a je tu zase pokojné prostorové vnímání, samo od sebe; jenže většinou závisí na momentální síle neuvědomovaného chtění, odporu nebo emoce, jestli dojde k jejich z pozorování a přátelskému přijetí, nebo jestli mě to schramstne."
Vzít svou naštvanost na sebe do náruče neumím. Když mám na sebe vztek, tak bych si sám sobě nejraději udělal to nejhorší. Možná jsem ten psychopat, kterého vnímáš jako holé neštěstí.
Návštěvník
 

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 20. pro 2017 9:33:53

"Co když se mi některé věci nepodaří správně udělat? Tak to Ti rovnou garantuji, že tohle se stane úplně každému. Takže jsi normální."
Děkuji, tak to se mi ulevilo. :)
Návštěvník
 

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 20. pro 2017 9:36:51

"Ty máš (každý má) v sobě nejen vnitřní dítě (často ustrašené) a vnitřního rodiče (často přísného a nelítostného).
Máš v sobě i vnitřního svědka, který tohle všechno vnímá a má možnost se toho utlačovaného dítěte zastat.
Tak ať to ten liknavý svědek konečně láskyplně udělá! A ať to dělá! Je to potřeba."
To víš, že se to ve mně pere. Vítězí to, co je zrovna silnější a není to vždycky to, co se mě zastává.
Návštěvník
 

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 20. pro 2017 10:04:01

"Zpracovávání negativních pocitů:

Duchovně zaměřený člověk si váží všech životních zkušeností a chápe každou z nich jako příležitost k duchovnímu vývoji. Způsob, jakým je možné tyto pocity zpracovávat, sestává z velmi jednoduchých kroků; všechno závisí na ochotě a schopnosti se odevzdávat.

1. Zůstaňte s pocitem, a soustřeďte se pevně na něj. Uvědomte si, že všechny bolesti vznikají kvůli odporu. Bolest ze ztráty vzniká z připoutanosti a z pocitu, že došlo ke ztrátě něčeho jedinečného.

2. Buďte ochotni se ponořit dovnitř a vzdávat se pocitům, aniž byste se snažili jim uniknout. Všimněte si, že přicházejí ve vlnách a že odevzdávání se těm nejintenzivnějším vlnám vede ke snížení jejich emocionální závažnosti.

3. Proste Boha o pomoc a odevzdávejte svou osobní vůli Bohu. (Je užitečné si přečíst devadesátý první žalm nebo jinou oblíbenou duchovní pasáž.)

4. Buďte ochotni vydržet a celé to prožít. Když nebudete odporovat, bude se to zpracovávat samo a proces dospěje ke svému konci."

Radíš nebránit se a nechat se tím ubít? Ta obrana je automatická. Mám se bránit proti své vlastní obraně?
Návštěvník
 

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 20. pro 2017 10:22:22

Neskončí to ponechání se na pospas negativním myšlenkám sebevraždou?
Návštěvník
 

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod nop » stř 20. pro 2017 11:09:51

Návštěvník píše:Neskončí to ponechání se na pospas negativním myšlenkám sebevraždou?

Také by to bylo možné. Záleží také na tom, čeho si člověk nashromáždil až dosavád, dojmů, důvěry, zásluh, vzpomínek atd, To, co převáží, zapůsobí více.
V jednom evangelickém zpěvníku jsem viděl píseň pro chvíle deprese, která poukazuje na světlou stránku obcování s Bohem:
"Sčítej dary tobě svěřené...."
Uživatelský avatar
nop
 
Příspěvky: 1748
Registrován: ned 04. zář 2011 21:53:28
Bydliště: Praha

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 20. pro 2017 11:13:05

Nebo hříchy, kterých ses dopustil.
Návštěvník
 

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod nop » stř 20. pro 2017 11:52:51

Návštěvník píše:Nebo hříchy, kterých ses dopustil.

V aritmetice života jsou také rovnice, kde platí jiné případy, na př. nahromaděné negativní položky jsou vymazané (anulované) milostí, umocněné vírou, hodnoty jsou přeskupené z individuálního účtu na boží účet, když uplatníš operaci "vlož svou starost na Hospodina".
Uživatelský avatar
nop
 
Příspěvky: 1748
Registrován: ned 04. zář 2011 21:53:28
Bydliště: Praha

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Pelvan » stř 20. pro 2017 12:26:23

Ahoj


Návštěvník píše: když mě hlodají zlé myšlenky nebo trápí nějaká bolest, tak před tím nenalézám únik.

Návštěvník píše:Radíš nebránit se a nechat se tím ubít? Ta obrana je automatická. Mám se bránit proti své vlastní obraně?

To řetězení negativ "bránit obraně" celý problém zatemňuje. Spíše zkus pozitivně přijmout vlastní přijetí. Zkus ty své pocity vnímat bez hodnocení a pokud Ti hodnocení samo automaticky naskočí (to je hrozné, já jsem hrozný, ...), tak ten proces negativního hodnocení zkus jenom pozorovat.
Odkud se ten hněv a strach a všechno ostatní bere?
Že by ze mne?
Kdo to tam do mne dal a proč?
Tohle není detektivní pátrání po vinících s cílem je odhalit a potrestat. Ti lidé nevěděli a mnohdy dosud nevědí co činí, když ta negativa na nás chrlili a chrlí. Sami byli a jsou "pod tlakem jak sprej" a opakovali a opakují zase jenom chyby svých rodičů a tak dál až do nedohledné minulosti.


Návštěvník píše:Vítězí to, co je zrovna silnější a není to vždycky to, co se mě zastává.

A koho se mám zastávat sám v sobě?
Vnitřní svědek je nesmrtelné vědomí, toho se zastávat nemusím.
Vnitřní rodič je naše mysl, tu musím učit a naučit přívětivé velkorysosti. Té mysli se také zastávat nemusím, tu se musím snažit trpělivě a vlídně měnit.
Vnitřní dítě zrcadlí všechny svoje pocity v těle. Tělo je příbytkem vnitřního dítěte. Těla se musíme zastávat (lití do sebe kafe a kouření cigaret - to není zastávání se sebe, to je sebedestrukce).
A meditace na neosobní Já ve stylu: "Já nejsem svoje tělo." To také není zastávání se sebe sama, to je naopak popírání svého těla i vnitřního dítěte v něm.


Vnitřní svědek je vždycky nejsilnější, ale není si své síly vědom, často si není vědom ani sebe sama. Láska vnitřního svědka je hluboko ukrytá pod vrstvami strachu a hněvu.
Chce to postupovat pomalu krok za krokem.
Asi prvním krokem, alespoň u mě, byl nácvik rituálu přijetí. Je to prvních pár měsíců otrava, ale časem to začne být i příjemný relax...


Zdravím
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Pelvan » stř 20. pro 2017 13:43:51

Ahoj

Návštěvník píše:
když mě hlodají zlé myšlenky nebo trápí nějaká bolest, tak před tím nenalézám únik.


Co to jsou ty zlé myšlenky a co to je ta bolest (negativní emoce jako je strach anebo hněv)?

To jsou projevy dvou našich postaních bytostí, viz. meditace Četverik:
viewtopic.php?f=329&t=7281&hilit=%C4%8Detverik&start=90#p134127

Ta pravá bytost jsou emoce, je zobrazovaná často jako nějaká kočkovitá šelma. Ano, to je náš český lev ve znaku.
Ta levá bytost jsou myšlenky, je zobrazovaná často jako nějaká psovitá šelma nebo jako drak. Ano, to je například drak Číny.
Tyto naše postranní bytosti jsou často označované jako strážci brány. Je to brána k našemu vnitřnímu klidu.

Zdravím
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod reseek. » stř 20. pro 2017 14:41:44

Návštěvník píše:
"Po čase začalo být jasné, že to, co znovu vyvolalo pocit odděleného osobního já, je pokaždé nějaké automatické chtění/nechtění nebo emoce, které jsou důsledkem něčeho nezpracovaného z minulosti. A že pocit osobního já houstne úměrně tomu, jak momentální chtění/nechtění či emoce na plné pecky pokračuje. To je důvod, proč trvalé zaseknutí ve chtění a v emocích = nemít přístup k neosobnímu pohledu, jak je tomu u psychopatů, vnímám jako holé neštěstí. Protože když se jakákoliv emoce nebo chtění nebo odpor jasně uvědomí, vezme se do náručí, dá se najednou přímo uvidět jako čistá vibrující energie. Tím tenhle spouštěč ega rychle zeslábne nebo úplně zmizí a je tu zase pokojné prostorové vnímání, samo od sebe; jenže většinou závisí na momentální síle neuvědomovaného chtění, odporu nebo emoce, jestli dojde k jejich z pozorování a přátelskému přijetí, nebo jestli mě to schramstne."

Vzít svou naštvanost na sebe do náruče neumím.

To ze začátku nejde nikomu, ani mně to nešlo. Pomohlo mi, když mi napadlo, že stejně jako jsou částmi mého těla játra a žaludek, nebo ruce a nohy, ale nejsem to já a nepovažuju se za ně, já nejsem ta moje ruka nebo žaludek, tak i emoce a myšlenky jsou obsahy mého vědomí, ale nejsem to já. Je asi jasné, proč to tak je: od dětství se naše myšlenky i emoce postupně mění, (tříletý člověk uvažuje i cítí podstatně jinak, než třeba čtyřicetiletý), ale pocit "já" se za tu dobu vůbec nezměnil. Když si vzpomenu na svůj pocit "já", který jsem měla ve třech nebo v pěti létech, tak tehdy ten čistý pocit "já", bez čehokoliv dalšího, byl úplně stejný, jako je teď.

A tak jsem se zkusila podívat na nějaký svůj momentální odpor nebo hněv jako na něco, co tu sice je, ale je to jen něco uvnitř mého vědomí, stejně jako jsou moje játra uvnitř mého těla, já ale nejsem ta játra. Pak už bylo docela snadné nechat tu emoci nebo odpor probíhat a třeba i divoce řádit, a SOUČASNĚ to řádění tiše zvenčí pozorovat (říká se tomu odborně "bifurcation" a dá se to postupně natrénovat).

Zpočátku se mi to dařilo jen krátce, ze zvyku jsem se poměrně rychle zas "stala" tou emocí nebo odporem a neosobní pozorování bylo v háji. Ale zkoušela jsem to znovu a znovu, postupně se to bifurcation začalo dařit a ukázalo se, že každou emoci nebo odpor tohle jejich klidné přijetí a neosobní tiché pozorování dokonale rozpustí. Ty slabší emoce dřív, silnějším to trvá o něco déle. Co mě na tom nejvíc překvapilo? Že i když se za nějaký čas ta emoce v podobné situaci zase objevila, byla už mnohem slabší než předtím a během jejího tichého pozorování zmizela dřív.

Tohle nezaujaté, klidné pozorování emoce je nejspíš něco jako "lučavka královská" , funguje totiž úplně na všechno, co jsem musela dřív potlačovat, aby mě to nesežralo.

Existuje taky nápomocný, tzv. šamanský přístup: pustí se divoká hudba a začne se ta emoce (například vztek) vyjadřovat přímo fyzickými pohyby. Můžeme si přitom představovat, že bodáme dýkou až do středu matky Země a ty prudké pohyby dělat rukou, můžeme u toho i zuřivě ječet - a současně to klidně, jakoby zvenčí pozorovat. Ten vztek se tím vybije ohromně rychle, je ale dobré to dělat někde o samotě, aby si lidi kolem nemysleli, že jsme se zcvokli.

:D

Nakonec (i když to trvalo léta) mi došlo, že ta vzdorovitá a třeba i rozzuřená emoce vzniká ze všech našich dosavadních zkušeností s tím podle nás blbým a nebezpečným světem kolem a že ve skutečnosti v nás huláká malinké řvoucí vnitřní "Dítě", které se tak brání všemu, co vnímá jako nebezpečné a nežádoucí. Pak už bylo snadné vzít to svoje vnitřní hulákající a odporující a vztekající se "Dítě" do náručí a dovolit mu s plným pochopením, aby se vyřvalo...

Jenže stejně jako každé fyzicky existující, lidské dítě, když se vzalo do náručí, i tohle vnitřní "Dítě" párkrát ještě zahulákalo nebo zavzlykalo a pak se utišilo. Emoce byla pryč.

:)
reseek.
 

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod reseek. » stř 20. pro 2017 18:24:51

V knize "Pád do milosti" https://www.megaknihy.cz/romany-beletri ... gLcd_D_BwE její autor říká:

"Máme sklon začínat u druhých: "Změň se! Až se změníš, budu konečně šťastný!", "Kdyby to na světě bylo jiné, byl bych šťastný.", "Kdyby byla jiná situace, kdybych měl jinou práci nebo kdyby byl můj partner jiný, pak bych byl šťastný."

Nejde o to, abychom se "změnili", protože když ani nevíme, kdo jsme, těžko můžeme vědět, jak se máme změnit.

To první, na co se potřebujeme zaměřit, je naše vlastní já. Podívat na to, čím skutečně jsme.

Pojďme se tedy na sebe podívat, právě teď, v tomto okamžiku, ať už jsme kdekoliv. Zjišťuji, že se můžu pojmenovat jakkoliv, můžu si dát jakoukoliv nálepku, můžu si vymyslet nejrůznější způsoby, jak popsat to, co jsem, jenže to všechno jsou jenom myšlenky.

Když poodhalím závoj myšlení, zjistím, že jsem záhada.

V určitém slova smyslu zmizím.

Jako určitá myšlenka se rozplynu.

Zmizím jako představa kohosi.

A žádná další myšlenka mě nedokáže skutečně popsat.

Co objeví?

Když se zeptám "Co jsem ve skutečnosti?" ... přichází v tom okamžiku naprosté ticho a klid.

Protože se nepohybujeme už jen v rámci své mysli, vidíme, že jsme tichý, klidný prostor bdělého vědomí. V rámci tohoto vědomí, uvnitř tohoto nehybného prostoru se může objevovat bezpočet myšlenek. A také se objevuje. Může se projevovat nespočet emocí. A také se projevuje. Projevují se nejrůznějšími způsoby, jaké si naše mysl dokáže představit. Jenže ve skutečnosti jsou to všechno vlastně jen obsahy naší mysli...

Co máme tedy dělat, abychom se neztratili ve vlastních myšlenkách, projekcích, přesvědčeních a názorech? Jak máme najít cestu ven z té spletité sítě utrpení?

Na začátku je třeba si uvědomit něco jednoduchého a přitom nesmírně účinného – že totiž všechny myšlenky, dobré i špatné, láskyplné i nenávistné, se vynořují odněkud z prostoru a zase v něm mizí. Každá myšlenka se objevuje jakoby samovolně – bez nějaké vědomé účasti z naší strany. Máme ve zvyku ihned se takové myšlenky zmocnit a ztotožnit se s ní.

Jestliže ale aspoň na okamžik dokážeme upustit od nutkavé potřeby chopit se dané myšlenky a pokládat ji za svou, začneme si všímat něčeho velmi hlubokého: zjistíme, že myšlenky se objevují a spontánně se objevují na pozadí nesmírného prostoru. Že za naší hlučnou myslí se rozprostírá velmi hluboké ticho... a že veškerý hluk probíhá na pozadí tohoto ticha. Že myšlenky se objevují v nesmírném, neomezeném prostoru...

Můžeme si začít všímat, že každá myšlenka se vynořuje z toho absolutního ticha. Myšlení vyvstává a děje se, ať chceme nebo ne, a ustává, ať chceme nebo ne. Je to proces, který probíhá v naší mysli docela samovolně.

I když už vidíme, že je to naše mysl, kvůli které tolik trpíme, pořád se jí držíme jako klíště. Proč? Proč se s ní pořád tak zatvrzele ztotožňujeme, proč na ní lpíme tak moc, až se skoro zdá, že je to ona, kdo se nás nechce pustit?

Jedna z příčin, proč se tak chováme, tkví v následující domněnce: že jsem to, co si myslím, jsem to, v co věřím, jsem vlastní a jedinečný názor a náhled na svět. Abychom mohli tuto iluzi prohlédnout, podíváme se na to, co nás vede k tomu, že vidíme svět tímto způsobem. Můžeme prozkoumat svou nutkavou potřebu mít všechno pod kontrolou a všechno ovládat, svou závislost na chvále a ocenění.

A uvědomit si, že to, co jsme pokládali za realitu, realitou není, že zdaleka není všechno tak, jak si myslíme."
reseek.
 

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Pelvan » čtv 21. pro 2017 17:27:33

Ahoj reseeku

"Pád do milosti" je asi chytré psaní, ale pro lidi v krizi je to podle mne moc složité a nekonkrétní.
Například:
reseek. píše:Jestliže ale aspoň na okamžik dokážeme upustit od nutkavé potřeby chopit se dané myšlenky a pokládat ji za svou, začneme si všímat něčeho velmi hlubokého: zjistíme, že myšlenky se objevují a spontánně se objevují na pozadí nesmírného prostoru. Že za naší hlučnou myslí se rozprostírá velmi hluboké ticho... a že veškerý hluk probíhá na pozadí tohoto ticha. Že myšlenky se objevují v nesmírném, neomezeném prostoru...
.
U lidí většinou tahle introspekce v krizi způsobí jenom gejzír dalších myšlenek a ticho v pozadí se v tom ztratí.

Mně se osvědčily jednoduché pokyny: dělej to a to (například rituál přijetí), dýchej tak a tak (například ještěrčím dechem), cvič to a to (například cvičení podle Václava Vocáska).

Nemám rád něco, co mně samotnému nepomáhá. A také to nedoporučuji druhým lidem.

reseek. píše:Na začátku je třeba si uvědomit něco jednoduchého a přitom nesmírně účinného – že totiž všechny myšlenky, dobré i špatné, láskyplné i nenávistné, se vynořují odněkud z prostoru a zase v něm mizí. Každá myšlenka se objevuje jakoby samovolně – bez nějaké vědomé účasti z naší strany.

Podle mne je důležité pochopit mechanizmus vznikání myšlenek, jejich závislost například na dechu. Pokud zpomalíme a prohloubíme dech, myšlenky se časem také zpomalí. Pokud se díváme do přírody, myšlenky jsou jiné než při pohledu do místnosti. Pokud čtu nebo poslouchám například ten rituál přijetí, myšlenky se automaticky po čase tou možností přijetí začnou zaobírat. Pokud se věnuji tělesné relaxaci i myšlenky časem ztratí svoji křečovitou naléhavost.

Zajímá mne praktičnost a použitelnost, ne nějaké teoretické traktáty, které v krizi pak stejně nemusí účinkovat.

Zdravím
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod reseek. » čtv 21. pro 2017 18:20:23

Ahoj PeIvane,

to je myslím normální, že každý z nás vnímá různé napomáhající postupy jinak.
Ty, o kterých píšeš, jsou určitě užitečné.

Ukázalo se ale, že nemusíme být nijak zvlášť introspektivní, abychom si mohli všimnout toho stavu tichosti, který se mihne mezi dvěma myšlenkami. A třeba ho i o trochu prodloužit.

Taky ze zkušeností svých kamarádů (a nejsou to žádní introverti) vím, že po tom člověk rád sáhne, když už má opravdu plné zuby toho, co mu jeho mysl provádí, a když si vyzkoušel, že tohle je opravdu šance kdykoliv si poradit i se stavem, který je jinak nezvládnutelný. Když tohle zkusili, byli opravdu překvapení, jak to zafungovalo. Z toho je asi zřejmé, že vůbec nejde o teoretický traktát.

V podstatě totéž nabízí zen-buddhistický přístup, mysl prostě na moment sama sklapne a přestane mít sílu dál pokračovat. Pro ty, kteří mají chuť to vyzkoušet, je to inspirace, v podstatě univerzální způsob, který je možné použít kdykoliv, i během pracovního procesu, protože to nezabere vcelku žádný čas a může se to udělat i v kanceláři nebo v dílně plné kolegů. Navíc se to dá zkombinovat třeba s nenápadným zpomalením dechu a co nejhlubším uvolněním těla.

Z toho je zřejmě, že je to velmi praktická pomůcka, především tím, že to zafunguje právě v krizových situacích – například v konfliktu s někým blízkým, který se náhle rozvinul a kdy není možnost udělat třeba rituál přijetí.

Tím spíš, že nějakou dobu trvá, než ty rituály a cvičení začnou měnit psychiku do té míry, že se trvale zklidní.
reseek.
 

Re: Psychosomatika

Nový příspěvekod Pelvan » čtv 21. pro 2017 18:52:05

Ahoj reseeku

reseek. píše:V podstatě totéž nabízí zen-buddhistický přístup, mysl prostě na moment sama sklapne a přestane mít sílu dál pokračovat.

Zen skutečně má tu schopnost uklidnit mysl a pomoci jí tím od obtížných myšlenek, ale má podle mé zkušenosti ještě jeden vedlejší efekt.
Zen s negativními emocemi mysl vyprázdní i od těch emocí pozitivních. Prostě mysl je kompletně prázdná, ale i se ztrátou pozitivní emoční inspirace...

Proto se mi líbí více ta varianta něco skutečně dělat s pozitivním úmyslem, než jenom pasivně sedět v zazenu.
Pelvan píše:Pokud zpomalíme a prohloubíme dech, myšlenky se časem také zpomalí. Pokud se díváme do přírody, myšlenky jsou jiné než při pohledu do místnosti. Pokud čtu nebo poslouchám například ten rituál přijetí, myšlenky se automaticky po čase tou možností přijetí začnou zaobírat. Pokud se věnuji tělesné relaxaci i myšlenky časem ztratí svoji křečovitou naléhavost.

Ať už dělám cokoli z uvedeného nebo něco dalšího, je dobré si být vědom několika skutečností, které jsem sepsal a uspořádal podle knihy od americké autorky
Carol Ann Hontz: "Nekonečné možnosti" (Three In One Koncept – kineziologická metoda One Brain)

Podmínky k získání zjevných pozitivních výsledků celého snažení o změnu svého vnitřního nastavení:
1) Dodržovat pravidelné vykonávání cvičení (dechu, rituálu, relaxace,...).
2) Mít upřímný zájem o tento proces – naučit se mít rád sám sebe – BEZPODMÍNEČNĚ.
3) Být ochoten a mít odvahu k tomu - zbavit se buď hněvu nebo strachu nebo obojího.
4) Poskytnout si dostatečnou dobu na snahu o změnu. Podle MUDr. Šuly to je:
30 dní na hledání a zvykání si na správnou mantru (například na rituál přijetí)
90 dní na rozpojování nežádoucích synapsí v mozku
90 dní na spojování žádoucích synapsí v mozku
5) Být všímavý k probíhajícím změnám a k tomu, jak se moje vnitřní změny odráží v mých vztazích k druhým lidem. Vzdor rozdílným názorům je mohu mít rád a mohu mít s nimi soucit.
6) Oddělit se (alespoň uvnitř sebe) od svého původního negativního prostředí.
7) Být schopný se při nějakém problému zastavit a zamyslet se nad otázkou:
„Jak se na tohle asi dívá malé dítě?“

Jako přínosné pro léčivý proces či pozitivní změnu mysli mi připadají následující afirmace posbírané ze stejné knihy:

"Mohu rodiče mít rád za jejich snahu, s vědomím, že neuměli jednat jinak.
Umím se vyjádřit pozitivně, konstruktivně a přiléhavě, umím být taktní.
Z mého života se vyplavuje všechen kal. Je to zábava a líbí se mi to.
Cítím se klidně, mám dostatek energie, chodím zpříma a hledím dopředu s chutí.
Vím, že své záležitosti řídím já sám. Jsem šťastný a rozhodný. Vážím si sám sebe a svých pravomocí.
Zaměřuji se na to pravé, zabývám se fakty. Rozhoduji se pro radost, mám rád sám sebe.
Mám chuť žít a překypuji energií. Jsem moc šťastný a cítím se dobře ve své kůži.
Pokud dovolím, aby to fungovalo, funguje to. Mám dobrý pocit z vlastního já.
Naučit se, jak se mám o sebe starat a jak převzít odpovědnost za emocionální uzdravení celé své bytosti, to je nesmírně důležité.
Tím, že se postavíš tváří v tvář svému největšímu strachu, tím se strach rozplyne.
Otevřu-li své srdce vstříc lidem – budu naplněn moudrostí a pochopením.
Láska je neomezená, čistá, jemná, úplná. Neklade podmínky. Láska léčí, vzpružuje, omlazuje a mění nás. Láska nás všechny spojuje."

Zdravím
Pelvan
 
Příspěvky: 1708
Registrován: úte 27. srp 2013 16:54:14

PředchozíDalší

Zpět na O psychosomatice

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 4 návštevníků