Pelvan píše:
Všichni moji příbuzní byli hodní a přesto mi to celé moje dětství připadalo tak trochu absurdní.
O citech se nemluvilo a ani se moc neprojevovaly, pokud si vzpomínám.
Doufám, že jsi spokojená, a zdravím
PS
Pokud jsi Ty prožila šťastné a vřelé dětství u ateistických rodičů, tak to nemusí být pravidlem.
Ahoj Pelvane,
díky za to vyprávění. Nepsala jsem, že jsem prožila štastné dětství, ale že jsem vděčná za to, že jsem se narodila u mých rodičů. V mém dětství byla spousta krásných okamžiků a také spousta nepěkných. Moje rodiče byli pro mne absolutně jedineční a jen oni mi mohli dát to, abych se mohla stát taková, jaká jsem. Zato beru klidně v koupi, že to s nimi někdy byla katastrofa. Vždyt také oni byli formováni svými rodiči - v tom dobrém i v tom méně dobrém.
Jestli ti moje otázky jdou na nervy, tak mi nemusíš odpovídat, ale měla bych ještě nějaké: Byli tvoje babičky a dědeček věřící? Ti přece vyrůstali v době, kdy to bylo zcela běžné.
Dokonce moje máma měla ještě v základní škole náboženství, táta asi taky, ale ten o tom nemluvil. Moje babička (pražská) byla až do smrti v Českobratrské církvi - "člověk nikdy neví, že" - tak mi to přišlo. Ale o Bohu nikdy nemluvila a do kostela nechodila.
Můj dědeček (moravský) se každou neděli oholil a šel do kostela. Byla to pěkná dálka z té malé vesničky na kopci. Byl opravdový samorost. Nevstoupil do JZD a pár malých políček s kusem lesa obhospodařoval s jednou krávou. Táta mu jezdil v létě pomáhat se žněmi a bral brášku a mě s sebou. To byly nezapomenutelné, nádherné zážitky.
Babička (moravská) do kostela nechodila, za to její neprovdaná sestra každý den. Doma měla zařízený modlící koutek a děda se smál, že má kolena otlačená od věčního modlení. Byla hrozně hodná, mírná, pokojná a rozvážná.
O citech se u nás také moc nemluvilo, ale táta je bráškovi a mně projevoval. Často nás choval (= bral na ruku a nosil po bytě), večer si nás bral do postele a četl nám pohádky nebo nějaké příběhy.