Zde je vidět, jak je nesmírně těžké ba nemožné si o sobě myslet, že je vše v pořádku.
P.S. Pozorovateli připadá, že furt něco chybí, že osoba stále není v pořádku.
Vypadá to, že sis o sobě ještě nikdy nemyslela, že je vše v pořádku.
Myslet si, že je všechno s námi v pořádku znamená, že osobní já podle svých dosavadních zkušeností usoudilo, že je s ním všechno v pořádku.
Jenže potřebu hodnotit, co je v pořádku a co ne, má osobní já, ego. A tak po čase se může ukázat, že to, co podle něj bylo v pořádku nebo v nepořádku, bylo ve skutečnosti úplně jinak.
Proto místo posuzování a hodnocení osobního já, které se pořád potřebuje ujišťovat, že je v pořádku, vidím jako praktičtější plně přijímat, že to, co je, je prostě takové, jaké to je. Včetně nás samých. A spíš se zajímat o to, co k čemu vede. Prohlubovat v sobě plnou spontánní pozornost k tomu, co právě je, pozornost, všímavost, která je naprosto samozřejmá a přirozená u docela malých dětí, než se v nich pod vlivem okolí vytvoří osobní já, které potřebuje všechno hodnotit a posuzovat, jestli to či ono je v pořádku, nebo ne. Včetně vlastní osoby.