Pojem ostrá koncentrace a v opozitu neostrá - polovičatá koncentrace a podobné rádoby přístupy k realitě mi připomněl jeden odstaveček z předmluvy k Bardo Thodolu od Ch. Trungpy:
Mohli bychom říci, že reálný svět je ten, v němž zakoušíme radost a bolest, dobro a zlo. Je zde jakýsi projev inteligence, jenž udává měřítka věcí, jaké jsou, základní dualistická představa. Ale jsme-li zcela ve styku s těmito dualistickými pocity, tato absolutní zkušenost duality je sama zkušeností neduálnosti. Pak zde není vůbec žádný problém, protože dualita je viděna z dokonale otevřeného a jasného stanoviska, v němž není žádný konflikt; je zde úžasné všezahrnující vidění jednoty. Konflikt vyvstává, protože dualita není vůbec viděna taková, jaká je. Je viděna jen předpojatě, velmi neobratně. Ve skutečnosti vlastně nevnímáme nic pořádně a začínáme se podivovat, zda takové věci jako já a mé projekce skutečně existují. Takže když mluvíme o dualistickém světě jako o zmatku, tím zmatkem není celý dualistický svět, ale jen svět viděný polovičatě, a to způsobuje neuspokojení a nejistotu; může narůstat až do bodu strachu, že zešílíme, do bodu, kde jsou možnosti opustit svět duality a odejít do jakési rozplizlé, rozmazané prázdnoty, což je svět mrtvých, hřbitov, který existuje uprostřed mlhy.
Už jsem to četla dvakrát a pozorně, ale vůbec to "nemám" :-)
Zkusím ještě si to přečíst po třetí,
Kdyby se to tak dalo přiblížit jinými slov, chjo.