Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Moderátor: Pelvan

Pravidla fóra
Příspěvky, které nebudou k tématu, budou smazány.

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Pelvan » pát 06. kvě 2016 23:28:56

Ahoj Návštěvníku

Děkuji za tip.
Ta kniha Vladimíra Kafky "Život naživo" by stála za přečtení.
https://www.youtube.com/watch?v=Neh7gkkcjVs

Zdravím
Pelvan
 
Příspěvky: 831
Registrován: úte 27. srp 2013 17:54:14

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 26. říj 2017 21:14:56

Pana Nováka dlouhodobě bolel loket. Nechtěl si brát v práci volno a čekat v běžné ordinaci, tak se objednal u ortopeda na soukromé klinice. Konkrétně na 13. hodinu.

Potřeboval být nutně nejdéle za hodinu zpátky v práci, protože ho čekal důležitý pohovor. Do čekárny přišel asi o 15 minut dřív a byl velmi nemile překvapen, když tam napočítal 17 lidí.

V hlavě se mu honily myšlenky typu: „To je jako přede mnou 17 lidí? Jak stihnu svou schůzku? A to si dovolí na soukromé klinice?“ Čím více se přibližoval čas jeho objednání, tím více rostla jeho nervozita a vztek. Začalo mu bušit srdce a rozbolela ho hlava.

Konečně se rozsvítil nápis „Novák – číslo 14“. Do pana Nováka jako když střelí a okamžitě naštvaně opustil kliniku s myšlenkou „To je snad zlý sen. Já se objednám na soukromé klinice na přesný čas a oni si dovolí ho absolutně nedodržet!“

Jak myslíte, že to ve skutečnosti bylo? To se dozvíte na konci článku.

Naše myšlenky mají obrovskou sílu. Ovlivňují naše emoce a také tělesné reakce. Už počátkem 20. století francouzský lékárník a psychoterapeut Emile Coué objevil léčivou sílu myšlení a pozitivní autosugesci.

Pozitivní přístup má moc zlepšovat naše životy a pomáhá nám dosahovat našich cílů.

Neznamená to však předstírat, že je něco skvělé, když tomu tak není, nebo popírat pocity smutku, vzteku či psychické bolesti. Naopak tyto nepříjemné pocity je potřeba prožít, ale pak je nechat odejít a umožnit, aby se jejich místo uvolnilo něčemu lepšímu.

Pozitivní myšlení totiž také znamená vidět možnosti a neztrácet víru a naději v těžkých situacích.

Jak říkával Henry Ford: „Pokud si myslíte, že můžete, máte patrně pravdu. Pokud si myslíte, že nemůžete, máte patrně také pravdu.“

To, zda dosáhnete svých cílů a najdete v životě smysluplnost, je z velké části odvozeno od stavu vaší mysli.

Jak tedy můžeme rozvíjet a podporovat pozitivní myšlení?

Všimněte si, jaká slova používáte v mysli a v mluvě. Pozitivní? Negativní?
Pozorujte své myšlení. Kolik prostoru dovolíte prázdným negativním myšlenkám? Pokud si všimnete, že myslíte negativně, řekněte si stop a pokuste se přepnout.
Říká se, že se náš život stává průměrem životů pěti lidí, se kterými se nejčastěji stýkáme. Kdo jsou pro vás tito lidé?
Seďte a choďte vzpřímeně s narovnanými zády. Náš fyzický postoj má velký vliv na to, jak se cítíme a jakou sílu a energii ze sebe vyzařujeme.
Dávejte si pozor na to, co jíte, a také se věnujte fyzickým aktivitám.
Očekávejte příznivé výsledky. Před zahájením svých plánů mějte jasně před očima a ve své mysli úspěšný výsledek. Váš duševní postoj má obrovský vliv na vás samotné i na vaše okolí.
Na konci každého dne si poznamenejte vše, co na vás emočně zapůsobilo. Pozitivně i negativně. Najděte vždy alespoň o jednu pozitivní věc víc, i kdyby to měla být maličkost. Všimněte si, že když zapisujete negativní vzpomínky, už se nezdají být tak hrozné. Za vše, co vám bylo příjemné, buďte vděční a snažte se si tyto situace a pocity uložit hluboko do sebe.
A jak to dopadlo s panem Novákem?

Pan Novák napsal řediteli kliniky rozhořčený e-mail, kde popsal, co se přihodilo. Za hodinu dostal následující odpověď: „Číslo 14 znamenalo číslo kabiny, do které jste se měl jít připravit na vyšetření.“

Nakonec to nejdůležitější: Nikdy neztrácejte víru a naději!

RADKA LOJA
Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 20. lis 2017 12:07:28

Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 20. lis 2017 12:11:22

Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 20. lis 2017 12:28:00

Mudr. Jan Hnízdil - Druhý největší problém současné medicíny

Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod reseek. » sob 30. pro 2017 19:49:54

Naše myšlenky mají obrovskou sílu. Ovlivňují naše emoce a také tělesné reakce. Už počátkem 20. století francouzský lékárník a psychoterapeut Emile Coué objevil léčivou sílu myšlení a pozitivní autosugesci.

Může to mít tak mocné účinky, jaké si většina z nás zatím vůbec nedovedla představit. Nedávno mi říkala moje obvodní doktorka, se kterou jsem se po létech náhodou potkala a která je už dlouho v důchodu, že nikdy nespoléhala moc na ty prášky, které musela předepisovat, dokud ještě ordinovala. A že teď láskyplným odevzdáváním svých známých se jí podařilo, že se několik lidí uzdravilo z rakoviny. Potom, co lékaři už jejich léčbu vzdali.

O možnosti se takhle léčit se píše taky tady viewtopic.php?f=132&t=6261&p=129560#p120255 :)
reseek.
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 03. led 2018 12:09:08

"láskyplným odevzdáváním svých známých se jí podařilo, že se několik lidí uzdravilo z rakoviny"
Proč láskyplně neodevzdá i všechny ostatní lidi? Jestli někdo takový je, jestli má někdo takovou schopnost, proč ještě na světě existují nemoci, války a všechny zlé věci?
Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod reseek. » stř 03. led 2018 12:44:42

Návštěvník píše:"láskyplným odevzdáváním svých známých se jí podařilo, že se několik lidí uzdravilo z rakoviny"
Proč láskyplně neodevzdá i všechny ostatní lidi? Jestli někdo takový je, jestli má někdo takovou schopnost, proč ještě na světě existují nemoci, války a všechny zlé věci?

Protože láskyplné odevzdání není jen pouhá myšlenka a přání - to žádnou takovou moc nemá.

Není to ani něčí schopnost. Láskyplné odevzdávání, kterým se zaktivuje samouzdravací schopnost těla, je obecně fungující přírodní proces, který objevil a aplikoval při léčení svých pacientů Dr. Hawkins (víc informací o tom je tady viewtopic.php?f=132&t=6261) a který jsme se my lidi ještě nenaučili používat.

Láskyplné odevzdávání těla vede k hojivým změnám, jen když si to konkrétní, určité tělo jasně představujeme, vidíme ho v duchu jako odevzdané všetvořícímu Bytí a jsme hluboce vděční, že ho všetvořící Bytí uzdravuje: je to stejně reálné, jako když si takhle uvědomujeme a pozorujeme vlastní tělo. Tím se v tom těle rozpouštějí všechny negace, včetně nemocí. Zaktivuje se v něm hojivá energie, která svým působením rozpouští všechny příčiny disharmonie, včetně nemoci kteréhokoliv orgánu.

Funguje to ale jen po tu dobu, po kterou si toho konkrétního člověka (nebo sebe sama v případě, že tím nemocným jsme my) takovým způsobem představujeme; proto se to musí dělat opakovaně, až do plného uzdravení.
reseek.
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 04. led 2018 10:53:16

Něco jako reiki?
Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 01. dub 2018 18:50:13

Každá negativní myšlenka tělu ubližuje: Nemoci si způsobujeme sami!

To tvrdí lékařka Jarmila Klímová, která své pacienty, jak sama přiznává, nešetří. Na rovinu se jich třeba zeptá, proč tak nutně potřebují svou nemoc a samozřejmě neopomene vytáhnout na světlo i další věci, které by pacienti raději zapomněli. A o tom právě je psychosomatika.

Jak poznám, že jsem psychosomatický pacient?

Psychosomatická je každá nemoc. Ať už ji diagnostikuje klasická medicína jako primárně psychickou nebo primárně somatickou. I když si tedy léčíte artritické koleno, nachlazení, zápal plic, depresi nebo chřipku, vždycky to má psychosomatický kontext.

Když je každá nemoc psychosomatická, má se psychosomaticky léčit třeba i ta chřipka?


Samozřejmě že ne. Pokud vám biomechanická léčebná báze dostačuje proto, abyste od sebe nemoc zdárně odehnala, těžko budete při každém zakašlání zkoumat, jaké že to mentální bloky se ve vás otevřely. Spoléhejte na zdravý selský rozum. Ten bezpečně odliší, co si budete léčit acylpyrinem a co hypnózou v rámci psychosomatické léčby.

Kdy to s tou hypnózou raději zkusit hned?

Vždycky se vyplatí zamyslet se nad celým psychosomatickým kontextem, jedná-li se o nemoc chronickou, nereagující na klasickou léčbu, nebo nemoc opakovanou. A taky nemoc, která se zvláštním způsobem začne šířit rodinným systémem – ať už v současném čase nebo historicky, napříč generacemi. Že se například jedna nemoc objevuje u babičky, matky i dcery. Pak je na místě začít uplatňovat veškerou škálu psychosomatických nástrojů léčení.

Při léčbě používáte i preparáty, které regulují a obnovují buněčný metabolismus. Co to znamená?

Historicky se předpokládalo, že je buňka řízena genově, tedy z buněčného jádra. To je však omyl, kterého se bohužel mnohé vědní obory drží dodnes. My víme, že buňka není řízena na základě genetické informace a informací obsažených v jádru, ale na základě komunikačních kanálů, propojených přes buněčnou membránu a takzvané receptory na ní. Informace, které přicházejí k buněčné membráně, pak zásadně ovlivňují funkci a metabolické procesy v buňce. Jsou to tedy informace a vliv vnějšího okolí, nikoliv danost zakódovaná v genech, které ovlivňují zdraví buněk.

Takže co je horší? Špatná myšlenka o sobě, o svém těle, nebo ‚éčka‘ v potravinách?

Z našeho pohledu samozřejmě ta myšlenka. ‚Éčko‘ sice proleze někam do jater, poškodí pár buněčných stěn, avšak ty se, je-li organismus celkově dobře nastavený, rychle zreparují. Kdežto negativní myšlenka ovlivňuje v každé vteřině své existence všechny buňky vašeho těla. Bez výjimky. To znamená, že nastavení buněčného potenciálu je primárně vedeno nastavením mentálního, tedy myšlenkově-emočního potenciálu, který si v sobě nesete.

S čím za vámi dneska chodí lidé nejčastěji?


Dobré je, že už přicházejí s vědomím, že jejich nemoc je psychosomatická. Říkají: ‚Já vím, že potřebuju léčit ta játra, ale já to mám stejně v hlavě, paní doktorko!‘ To já radostně zajásám a můžeme se pustit do práce. Co nám naopak radost nedělá a stojí nás to spoustu nervů, je, že téměř polovina našich klientů jsou už dneska onkologičtí pacienti. Nikdy jsem nepředpokládala, že se dostaneme až sem, byť primárně víme, že onkologický pacient je psychosomatický pacient naprosto učebnicový.

Který z mentálních vzorců nebo špatných myšlenek vede k rakovině nejčastěji?

Samozřejmě ty sebedestruktivní. Začněme odzadu, od buněk samotných. Co je to rakovina? Vzniká na principu autoagrese. Vlastní buňky začnou v podstatě kanibalizovat, tedy sžírat svého nositele. Když to překlopíme do mentálního vzorce, tak co je to autoagrese? Sebeodmítání, sebenenávidění, sebepotlačování, sebeobviňování, sebedestrukce a také role oběti, životního smolaře nebo služky. Tedy role nehodnotnosti a viny, za kterou je potřeba se potrestat. Nejvyšší stupeň potrestání je likvidace. Takže se trestám tak, že se likviduju. Tyhle principy nacházíme u rakovin vždycky.

Není už samotný strach z ní nebezpečný?

Ano, protože platí, že ke každé myšlence, situaci nebo jevu se vztahujeme podle toho, jaký jim dáváme význam. Když řeknete slovo rakovina ekvádorským indiánům, půjdou si sníst nějaké housenky na liány a tu rakovinu přežijí i proto, že to slovo s nimi nic nedělá. V naší společnosti v sobě nese obrovské stigma strachu, nevyléčitelnosti a jakési metly osudu. Přičemž lidi by se tak měli dívat spíše na cukrovku nebo kardiovaskulární poruchy. Ne, je to rakovina! A míra toho děsu je taková, že na mentální úrovni může i usmrcovat.

Co na rakovinu zabírá nejvíc?

Právě psychosomatická terapie a její základní princip – překlápění mentálního vzorce do obrazu buněčného fungování. Když tohle klientovi vysvětlím, přijde jednoho dne moment, kdy začne chápat, že podle toho, jak svůj mentální vzorec pootočí, stane se přesně to samé s jeho rakovinnou buňkou. Pochopí, že není tak bezmocný, naopak! To on je schopen se doslova a dopísmene rozhodnout, co se svou rakovinou udělá.

Jak tenhle proces trvá dlouho?

Vždycky mluvíme o měsících, což, pravda, nepomůže člověku v terminálním stadiu. Má-li ale nějaký časový prostor, může dokázat, že rakovina odejde.

Na co se klientů na začátku léčby třeba ptáte?

Například ‚Co byste teď v životě dělal, kdybyste se nezabýval touto nemocí?‘, ‚Před čím vás ta nemoc zachránila?‘, ‚Proč svoji nemoc potřebujete?‘, ‚Jaké vám přináší výhody?‘, ‚Koho jste si díky této nemoci získal?‘, ‚Co díky ní nemusíte?‘

To jsou šokující otázky…


Ano, ale jsou nutné. Na vědomé racionální úrovni takto lidé neuvažují, byť v těch elementárních nevědomých vzorcích se právě tímto řídí. A proto si nemoc přivolají do svého života. Aby něco mohli nebo aby něco nemuseli. Také třeba, že něco potřebují, o co si nejsou schopni říct jinak, nebo že něco chtějí získat a něčeho zbavit. Třeba zodpovědnosti. Té se lidé zbavují rádi a často.

Jak si v rámci prevence můžeme pomoci sami? Je na to mít se raději nějaký univerzální recept?

Nejdříve musíte zjistit, proč se ráda nemáte. Dokud tohle nezjistíte, můžete si po ránu do zrcadla stokrát říkat, jak jste pěkná, chytrá a úžasná, ale nebude to fungovat bez pochopení základního principu. Váš mentální prostor je zaplněn a zanesen tím, že jste pro sebe nepřijatelná. Příliš hloupá, příliš bezcenná, příliš ošklivá. Takže musíte nejdřív ze všeho zjistit, proč se nemáte ráda a kdo vám tam tu nahrávku podstrčil.

V kolik případech z deseti se s klientem dostanete až k mámě a tátovi, tedy do dětství?


V jedenácti. Mně je to někdy až trapné, když tady klient sedí a říká ‚Snad mi nebudete povídat, že se zase budeme šťourat v dětství…‘ Sorry, budeme! Rodina je pro náš život určující. Když chcete složit skladbu, rodina je ten akord, ze kterého pak děláte melodii. Nebo základní skica tužkou u obrazu krajiny. Toho, že kolem vody budou stromy, se už nezbavíte. Tak to bude na věky.

Se svým dětstvím tedy nezmůžu skoro nic?


Ale ano, záleží totiž už jen na vás, jak dalece se rozhodnete během svého vývoje na tom obrazu dál pracovat a přemalovávat ho. Že na něm místo dubů budou vzrostlé vrby, z rybníka přehradní nádrž nebo zaplavená pískovna, a když se budete hodně snažit, tak třeba i mořské pobřeží… Je to na vás. Na vaší schopnosti se odpoutat. Ale ta není samozřejmá. Většinou se nikdo z nás neodpoutá od vzorců, o kterých neví, že je má. Teprve když přijdete k někomu, kdo vám řekne ‚Hele, máš tam ty a ty vzorce, podívej se na ně,‘ tak tehdy si je uvědomíte. A některé půjdou změnit líp, jiné hůř.

O které špatné vzorce třeba jde?

‚Nejdřív práce, potom zábava‘ nebo ‚holčičky se vždycky chovají takhle, chlapečkové takhle‘. Vy si ani neuvědomujete, že vám ty věty byly řečeny. Dokonce ani nemusely být nikdy vysloveny, ale vaše rodina se podle těchto vět chovala. A vy jste je nakoupila, přijala za své a jedete podle nich dál. Včetně těch hodně nebezpečných typu ‚Nikdy z tebe nic nebude!‘ To je výborný náběh na roztroušenou sklerózu v pětadvaceti. Nebo ‚Vždycky tě budu mít na krku!‘ Jasně, systémové kloubní onemocnění do třiceti let. Teď to sice přeháním, ale ne zas tak moc.

Takže nejdůležitější je, aby vás doma měli rádi?

Jistě, lásky ještě nikdy nikde nebylo dost. Láskou se snad nelze ani předávkovat. Pokud je jí moc, tak se nějak vyloučí. Jako vitamin C. Protože co nám chybí, když máme dost lásky? V podstatě nic.

A co když jí máme nedostatek?

Tak nám nejdříve začne chybět to, pak tohle, pak všechno. Skoro vždycky tu narážíme na nějaký citový deficit ve smyslu křivd, odmítání, ubližování, zranění, nepřijetí nebo přetěžování…

Teď mě trápí, jestli jsem dobrá máma, že i já svým dětem zadělávám na problémy…

Když se podíváte na princip mateřství v čistě vztahové rovině matka-dítě, tak matka má být opravdu tou, která přijímá, chápe, chrání, miluje a podporuje. Zároveň je schopná dávat hranice, protože ty znamenají pro dítě bezpečí, a dokáže bez vážnějších krizí projít procesem postupného, avšak neustálého oddělování. Od porodu, přes odchod do školky, do školy, mezi vrstevníky až po odchod z domu. Tím, že v mateřské roli tohle oddělování zvládnete a dítě podporujete v jeho růstu, dosáhla jste nejvyšší mety. Neříkám, že to nebolí, ale matka je na tuto bolest přírodou vybavena.

A jak tedy poznám, že se mi to povedlo a že jsem byla dobrá máma?

Že si vaše dítě hned za prvním rohem nerozbije čumák. A hlavně že ve chvíli, kdy si balí kufry, neopouští domov proto, že potřebuje utéct, ale proto, že ví, že může a že je všechno v pořádku. Neutíká, odchází…

Lucie Protivanská
Návštěvník
 

PředchozíDalší

Zpět na O psychosomatice

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník