Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Moderátor: Pelvan

Pravidla fóra
Příspěvky, které nebudou k tématu, budou smazány.

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod reseek. » sob 30. pro 2017 18:49:54

Naše myšlenky mají obrovskou sílu. Ovlivňují naše emoce a také tělesné reakce. Už počátkem 20. století francouzský lékárník a psychoterapeut Emile Coué objevil léčivou sílu myšlení a pozitivní autosugesci.

Může to mít tak mocné účinky, jaké si většina z nás zatím vůbec nedovedla představit. Nedávno mi říkala moje obvodní doktorka, se kterou jsem se po létech náhodou potkala a která je už dlouho v důchodu, že nikdy nespoléhala moc na ty prášky, které musela předepisovat, dokud ještě ordinovala. A že teď láskyplným odevzdáváním svých známých se jí podařilo, že se několik lidí uzdravilo z rakoviny. Potom, co lékaři už jejich léčbu vzdali.

O možnosti se takhle léčit se píše taky tady viewtopic.php?f=132&t=6261&p=129560#p120255 :)
reseek.
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 03. led 2018 11:09:08

"láskyplným odevzdáváním svých známých se jí podařilo, že se několik lidí uzdravilo z rakoviny"
Proč láskyplně neodevzdá i všechny ostatní lidi? Jestli někdo takový je, jestli má někdo takovou schopnost, proč ještě na světě existují nemoci, války a všechny zlé věci?
Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod reseek. » stř 03. led 2018 11:44:42

Návštěvník píše:"láskyplným odevzdáváním svých známých se jí podařilo, že se několik lidí uzdravilo z rakoviny"
Proč láskyplně neodevzdá i všechny ostatní lidi? Jestli někdo takový je, jestli má někdo takovou schopnost, proč ještě na světě existují nemoci, války a všechny zlé věci?

Protože láskyplné odevzdání není jen pouhá myšlenka a přání - to žádnou takovou moc nemá.

Není to ani něčí schopnost. Láskyplné odevzdávání, kterým se zaktivuje samouzdravací schopnost těla, je obecně fungující přírodní proces, který objevil a aplikoval při léčení svých pacientů Dr. Hawkins (víc informací o tom je tady viewtopic.php?f=132&t=6261) a který jsme se my lidi ještě nenaučili používat.

Láskyplné odevzdávání těla vede k hojivým změnám, jen když si to konkrétní, určité tělo jasně představujeme, vidíme ho v duchu jako odevzdané všetvořícímu Bytí a jsme hluboce vděční, že ho všetvořící Bytí uzdravuje: je to stejně reálné, jako když si takhle uvědomujeme a pozorujeme vlastní tělo. Tím se v tom těle rozpouštějí všechny negace, včetně nemocí. Zaktivuje se v něm hojivá energie, která svým působením rozpouští všechny příčiny disharmonie, včetně nemoci kteréhokoliv orgánu.

Funguje to ale jen po tu dobu, po kterou si toho konkrétního člověka (nebo sebe sama v případě, že tím nemocným jsme my) takovým způsobem představujeme; proto se to musí dělat opakovaně, až do plného uzdravení.
reseek.
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 04. led 2018 9:53:16

Něco jako reiki?
Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 01. dub 2018 17:50:13

Každá negativní myšlenka tělu ubližuje: Nemoci si způsobujeme sami!

To tvrdí lékařka Jarmila Klímová, která své pacienty, jak sama přiznává, nešetří. Na rovinu se jich třeba zeptá, proč tak nutně potřebují svou nemoc a samozřejmě neopomene vytáhnout na světlo i další věci, které by pacienti raději zapomněli. A o tom právě je psychosomatika.

Jak poznám, že jsem psychosomatický pacient?

Psychosomatická je každá nemoc. Ať už ji diagnostikuje klasická medicína jako primárně psychickou nebo primárně somatickou. I když si tedy léčíte artritické koleno, nachlazení, zápal plic, depresi nebo chřipku, vždycky to má psychosomatický kontext.

Když je každá nemoc psychosomatická, má se psychosomaticky léčit třeba i ta chřipka?


Samozřejmě že ne. Pokud vám biomechanická léčebná báze dostačuje proto, abyste od sebe nemoc zdárně odehnala, těžko budete při každém zakašlání zkoumat, jaké že to mentální bloky se ve vás otevřely. Spoléhejte na zdravý selský rozum. Ten bezpečně odliší, co si budete léčit acylpyrinem a co hypnózou v rámci psychosomatické léčby.

Kdy to s tou hypnózou raději zkusit hned?

Vždycky se vyplatí zamyslet se nad celým psychosomatickým kontextem, jedná-li se o nemoc chronickou, nereagující na klasickou léčbu, nebo nemoc opakovanou. A taky nemoc, která se zvláštním způsobem začne šířit rodinným systémem – ať už v současném čase nebo historicky, napříč generacemi. Že se například jedna nemoc objevuje u babičky, matky i dcery. Pak je na místě začít uplatňovat veškerou škálu psychosomatických nástrojů léčení.

Při léčbě používáte i preparáty, které regulují a obnovují buněčný metabolismus. Co to znamená?

Historicky se předpokládalo, že je buňka řízena genově, tedy z buněčného jádra. To je však omyl, kterého se bohužel mnohé vědní obory drží dodnes. My víme, že buňka není řízena na základě genetické informace a informací obsažených v jádru, ale na základě komunikačních kanálů, propojených přes buněčnou membránu a takzvané receptory na ní. Informace, které přicházejí k buněčné membráně, pak zásadně ovlivňují funkci a metabolické procesy v buňce. Jsou to tedy informace a vliv vnějšího okolí, nikoliv danost zakódovaná v genech, které ovlivňují zdraví buněk.

Takže co je horší? Špatná myšlenka o sobě, o svém těle, nebo ‚éčka‘ v potravinách?

Z našeho pohledu samozřejmě ta myšlenka. ‚Éčko‘ sice proleze někam do jater, poškodí pár buněčných stěn, avšak ty se, je-li organismus celkově dobře nastavený, rychle zreparují. Kdežto negativní myšlenka ovlivňuje v každé vteřině své existence všechny buňky vašeho těla. Bez výjimky. To znamená, že nastavení buněčného potenciálu je primárně vedeno nastavením mentálního, tedy myšlenkově-emočního potenciálu, který si v sobě nesete.

S čím za vámi dneska chodí lidé nejčastěji?


Dobré je, že už přicházejí s vědomím, že jejich nemoc je psychosomatická. Říkají: ‚Já vím, že potřebuju léčit ta játra, ale já to mám stejně v hlavě, paní doktorko!‘ To já radostně zajásám a můžeme se pustit do práce. Co nám naopak radost nedělá a stojí nás to spoustu nervů, je, že téměř polovina našich klientů jsou už dneska onkologičtí pacienti. Nikdy jsem nepředpokládala, že se dostaneme až sem, byť primárně víme, že onkologický pacient je psychosomatický pacient naprosto učebnicový.

Který z mentálních vzorců nebo špatných myšlenek vede k rakovině nejčastěji?

Samozřejmě ty sebedestruktivní. Začněme odzadu, od buněk samotných. Co je to rakovina? Vzniká na principu autoagrese. Vlastní buňky začnou v podstatě kanibalizovat, tedy sžírat svého nositele. Když to překlopíme do mentálního vzorce, tak co je to autoagrese? Sebeodmítání, sebenenávidění, sebepotlačování, sebeobviňování, sebedestrukce a také role oběti, životního smolaře nebo služky. Tedy role nehodnotnosti a viny, za kterou je potřeba se potrestat. Nejvyšší stupeň potrestání je likvidace. Takže se trestám tak, že se likviduju. Tyhle principy nacházíme u rakovin vždycky.

Není už samotný strach z ní nebezpečný?

Ano, protože platí, že ke každé myšlence, situaci nebo jevu se vztahujeme podle toho, jaký jim dáváme význam. Když řeknete slovo rakovina ekvádorským indiánům, půjdou si sníst nějaké housenky na liány a tu rakovinu přežijí i proto, že to slovo s nimi nic nedělá. V naší společnosti v sobě nese obrovské stigma strachu, nevyléčitelnosti a jakési metly osudu. Přičemž lidi by se tak měli dívat spíše na cukrovku nebo kardiovaskulární poruchy. Ne, je to rakovina! A míra toho děsu je taková, že na mentální úrovni může i usmrcovat.

Co na rakovinu zabírá nejvíc?

Právě psychosomatická terapie a její základní princip – překlápění mentálního vzorce do obrazu buněčného fungování. Když tohle klientovi vysvětlím, přijde jednoho dne moment, kdy začne chápat, že podle toho, jak svůj mentální vzorec pootočí, stane se přesně to samé s jeho rakovinnou buňkou. Pochopí, že není tak bezmocný, naopak! To on je schopen se doslova a dopísmene rozhodnout, co se svou rakovinou udělá.

Jak tenhle proces trvá dlouho?

Vždycky mluvíme o měsících, což, pravda, nepomůže člověku v terminálním stadiu. Má-li ale nějaký časový prostor, může dokázat, že rakovina odejde.

Na co se klientů na začátku léčby třeba ptáte?

Například ‚Co byste teď v životě dělal, kdybyste se nezabýval touto nemocí?‘, ‚Před čím vás ta nemoc zachránila?‘, ‚Proč svoji nemoc potřebujete?‘, ‚Jaké vám přináší výhody?‘, ‚Koho jste si díky této nemoci získal?‘, ‚Co díky ní nemusíte?‘

To jsou šokující otázky…


Ano, ale jsou nutné. Na vědomé racionální úrovni takto lidé neuvažují, byť v těch elementárních nevědomých vzorcích se právě tímto řídí. A proto si nemoc přivolají do svého života. Aby něco mohli nebo aby něco nemuseli. Také třeba, že něco potřebují, o co si nejsou schopni říct jinak, nebo že něco chtějí získat a něčeho zbavit. Třeba zodpovědnosti. Té se lidé zbavují rádi a často.

Jak si v rámci prevence můžeme pomoci sami? Je na to mít se raději nějaký univerzální recept?

Nejdříve musíte zjistit, proč se ráda nemáte. Dokud tohle nezjistíte, můžete si po ránu do zrcadla stokrát říkat, jak jste pěkná, chytrá a úžasná, ale nebude to fungovat bez pochopení základního principu. Váš mentální prostor je zaplněn a zanesen tím, že jste pro sebe nepřijatelná. Příliš hloupá, příliš bezcenná, příliš ošklivá. Takže musíte nejdřív ze všeho zjistit, proč se nemáte ráda a kdo vám tam tu nahrávku podstrčil.

V kolik případech z deseti se s klientem dostanete až k mámě a tátovi, tedy do dětství?


V jedenácti. Mně je to někdy až trapné, když tady klient sedí a říká ‚Snad mi nebudete povídat, že se zase budeme šťourat v dětství…‘ Sorry, budeme! Rodina je pro náš život určující. Když chcete složit skladbu, rodina je ten akord, ze kterého pak děláte melodii. Nebo základní skica tužkou u obrazu krajiny. Toho, že kolem vody budou stromy, se už nezbavíte. Tak to bude na věky.

Se svým dětstvím tedy nezmůžu skoro nic?


Ale ano, záleží totiž už jen na vás, jak dalece se rozhodnete během svého vývoje na tom obrazu dál pracovat a přemalovávat ho. Že na něm místo dubů budou vzrostlé vrby, z rybníka přehradní nádrž nebo zaplavená pískovna, a když se budete hodně snažit, tak třeba i mořské pobřeží… Je to na vás. Na vaší schopnosti se odpoutat. Ale ta není samozřejmá. Většinou se nikdo z nás neodpoutá od vzorců, o kterých neví, že je má. Teprve když přijdete k někomu, kdo vám řekne ‚Hele, máš tam ty a ty vzorce, podívej se na ně,‘ tak tehdy si je uvědomíte. A některé půjdou změnit líp, jiné hůř.

O které špatné vzorce třeba jde?

‚Nejdřív práce, potom zábava‘ nebo ‚holčičky se vždycky chovají takhle, chlapečkové takhle‘. Vy si ani neuvědomujete, že vám ty věty byly řečeny. Dokonce ani nemusely být nikdy vysloveny, ale vaše rodina se podle těchto vět chovala. A vy jste je nakoupila, přijala za své a jedete podle nich dál. Včetně těch hodně nebezpečných typu ‚Nikdy z tebe nic nebude!‘ To je výborný náběh na roztroušenou sklerózu v pětadvaceti. Nebo ‚Vždycky tě budu mít na krku!‘ Jasně, systémové kloubní onemocnění do třiceti let. Teď to sice přeháním, ale ne zas tak moc.

Takže nejdůležitější je, aby vás doma měli rádi?

Jistě, lásky ještě nikdy nikde nebylo dost. Láskou se snad nelze ani předávkovat. Pokud je jí moc, tak se nějak vyloučí. Jako vitamin C. Protože co nám chybí, když máme dost lásky? V podstatě nic.

A co když jí máme nedostatek?

Tak nám nejdříve začne chybět to, pak tohle, pak všechno. Skoro vždycky tu narážíme na nějaký citový deficit ve smyslu křivd, odmítání, ubližování, zranění, nepřijetí nebo přetěžování…

Teď mě trápí, jestli jsem dobrá máma, že i já svým dětem zadělávám na problémy…

Když se podíváte na princip mateřství v čistě vztahové rovině matka-dítě, tak matka má být opravdu tou, která přijímá, chápe, chrání, miluje a podporuje. Zároveň je schopná dávat hranice, protože ty znamenají pro dítě bezpečí, a dokáže bez vážnějších krizí projít procesem postupného, avšak neustálého oddělování. Od porodu, přes odchod do školky, do školy, mezi vrstevníky až po odchod z domu. Tím, že v mateřské roli tohle oddělování zvládnete a dítě podporujete v jeho růstu, dosáhla jste nejvyšší mety. Neříkám, že to nebolí, ale matka je na tuto bolest přírodou vybavena.

A jak tedy poznám, že se mi to povedlo a že jsem byla dobrá máma?

Že si vaše dítě hned za prvním rohem nerozbije čumák. A hlavně že ve chvíli, kdy si balí kufry, neopouští domov proto, že potřebuje utéct, ale proto, že ví, že může a že je všechno v pořádku. Neutíká, odchází…

Lucie Protivanská
Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 01. dub 2018 18:56:30

Jan Hnízdil: Porozumět signálům těla je důležité

Co je to psychosomatika?


Psychosomatika není žádný revoluční objev. Je to návrat ke zkušenosti a moudrosti rodinných doktorů. Takový doktor znal rodinu, děti, jejich vztahy, povahy, způsoby chování. Když k němu přišel pacient, dokázal nemoc zasadit do souvislostí jeho života. Porozuměl mu a vnímal ho komplexně, psychosomaticky. V současné době má navíc k dispozici moderní diagnostiku a léky.

Jak poznám, že mám psychosomatický problém?

Poznáte to tak, že je vám špatně. Dělení nemocí na psychosomatické a jiné neuznávám. Všechny nemoci jsou psychosomatické, protože každý člověk je psychosomatický, každý má tělo i duši. Stres oslabuje imunitu, to vytváří podmínky pro vznik infekcí nebo nádorů. Ty pak zpětně ovlivňují psychiku. U každé nemoci je nutné posuzovat nejen objektivní nálezy, ale i stavy duše, životní souvislosti. O zdraví rozhoduje nejen rovnováha mezi tělem a duší, vztah k sobě, ale i vztahy k bližním a k životnímu prostředí.

Jaké psychosomatické problémy jsou v dnešní době nejčastější?

Za naprostou většinou nemocí je stres. Od ekzému přes úzkosti a deprese až po rakovinu.

Klíčovým slovem psychosomatické medicíny je somatizace. Znamená ztělesňování složité neřešené životní situace. Člověk má nějaké životní starosti, je ve stresu, neví si rady. To, co není schopen změnit ve svém životě vědomě, začne postupem času dělat tělo na nevědomé úrovni za něj. Začne za něj stonat. Typickým způsobem: bolestí hlavy – má toho plnou hlavu, vysokým tlakem – je pod tlakem, bolestí zad – naložil si víc, než unese, pálením žáhy – leze mu to krkem. To, co nedokáže vysvětlit nejmodernější medicína, skvěle vystihují stará lidová přísloví.

Jak psychosomatika funguje a jak nás dokáže léčit?

Kouzlo psychosomatiky je v její jednoduchosti. Vysvětlení nemocí je skutečně velmi jednoduché. To, co je složité, je změna chování a způsobu života pacienta. Žádné zázraky nedělám ani neslibuji. Jen pacientovi vysvětlím, jakou informaci mu tělo nemocí sděluje, kde dělá chybu, poradím, co má změnit, aby se uzdravil. Pak už je to na něm. Když ale zjistím, že by nemoc vlastními silami nezvládl, doporučím mu léky. Snažím se je ordinovat jen krátkodobě, aby mu pomohly odrazit se ode dna. Využít jejich účinku k životní změně, po které tělo volá.

Co je častou příčinou psychosomatického onemocnění?

Nemoc je nastavené zrcadlo. Říká nám: Takový jsi, takovým způsobem a v takových podmínkách žiješ. Zastav se, zamysli se nad sebou, tímto způsobem už dál žít nemůžeš. Není nic pravdivějšího než nemoc. Záleží jen na pacientovi, jestli má odvahu se do zrcadla podívat, nebo jestli začne pravdu potlačovat léky. Léčit se, až do úplného vyléčení. Tím ale nijak nezpochybňuji úžasné možnosti současné medicíny. Vyzkoušel jsem je sám na sobě. Když jsem si poranil meniskus kolene, pomohla mi artroskopie. Když jsem důsledkem pracovního stresu vyčerpal svoje síly a dostal zánět dutin, zachránila mě antibiotika.

Může si za každou nemoc člověk sám?

Ano. Za většinu nemocí si může člověk sám. Nemoc je vlastně porucha chování. Člověk je nemocný, protože se nezdravě chová. Velkou roli v tom hraje síla myšlenky a autorita lékaře. Jestliže do ordinace přijde člověk s bolestí kyčle, bývá bez dlouhého vyptávání odeslán na rentgen. Tentýž objektivní nález pak může lékař interpretovat dvojím způsobem – psychotraumaticky, nebo psychoterapeuticky. Ten první vypadá asi takhle: Člověče, máte tam artrózu jako hrom. S tím už toho moc nenadělám, dám vám obstřik, předepíšu prášky, na čas vám to uleví, ale do dvou let to vidím na endoprotézu. Pacienta tímto sdělením zdeptá, demotivuje, odstartuje v jeho chování vědomé i nevědomé procesy směřující k tomu, že si do dvou let pro endoprotézu poslušně přijde. Nález na rentgenu, pokud není skutečně dramatický, ale můžete pacientovi sdělit i takhle: Artrózu tam sice máte, ale není to úplná katastrofa. Pokud se o kyčel začnete starat, jezdit na kole, plavat, rozcvičovat, zajedete si do lázní nebo k moři, shodíte pár kilo, může vám ještě spoustu let dobře sloužit. A třeba se endoprotéze úplně vyhnete. Tímto způsobem pacienta uklidníte, poradíte mu a mobilizujete ten neúčinnější lék, který existuje – samouzdravné schopnosti.

Může si tedy člověk nemoc sám vyléčit?

Jen do jisté míry a do jisté doby. Každá nemoc začíná funkčními obtížemi. Jestliže jsme třeba ve stresu, tělo na to reaguje přechodným zvýšením tlaku. Když stres poleví, tlak zase klesne. Pokud ale žijeme ve stresu delší dobu, tlak zůstane zvýšený a cévy a srdce na to reagují trvalými změnami. Ty mohou vést k infarktu nebo mozkové mrtvici. Organické změny už jsou nevratné, bez léků se pak člověk neobejde. Důležité proto je porozumět signálům těla včas, ve fázi poruchy funkce. Ta se ještě dá napravit.

Myslíte si, že má každá nemoc i nějaký svůj pozitivní důvod či přínos pro člověka? Záleží na tom, jak ji zpracuje. Knížku Příběhy obyčejného uzdravení jsem poskládal z příběhů pacientů, kteří to dokázali. Přišli za mnou s nemocí, brali léky a já jim vysvětlil, kde dělají v životě chybu. Oni ji odstranili, uzdravili se a léky už neberou. Krásným způsobem popsal svůj příběh mladý pacient s rakovinou krve. Zakončil ho slovy: Čeká mě ještě dlouhá cesta. Cítím ale, že už jdu konečně správným směrem. Věřím, že jednou budu mít možnost bez nadsázky prohlásit: Rakovina mi zachránila život.

Co je tedy hlavním posláním této knihy?

Přiblížit lidem, jak obyčejná a jednoduchá je medicína, které se věnuji. Příběhy jsou proložené rozhovory s neobyčejnými lidmi, kteří mi nějak vstoupili do života, nebo jsem do života vstoupil já jim. Mimo jiné se spisovatelem Michalem Vieweghem, psychiatrem Radkinem Honzákem, etnologem Mnislavem Zeleným Atapanou, filozofem Stanislavem Komárkem, životním poradcem Janem Konfrštem a dalšími. Příběhy i rozhovory mají pacienty inspirovat, dát jim návod a naději, že zvládnout se dá i těžká nemoc.

Ptáte se svých pacientů i na psychologické otázky? Co u nich zjišťujete?


Mám opačný problém než většina lékařů. Lidé jsou přesvědčení, že jsem zvědavý na všechny podrobnosti jejich osobního života, křivdy, závisti, trápení, že mi to musí všechno vypovědět. Na to nemám kapacity, nemohu připustit, aby mě pacient zahltil. Když se chystá rozpovídat, okamžitě ho zastavím a řeknu mu: Abych se zorientoval ve vašem stonání, domluvíme se. Položím vám jednoduchou otázku, prosím jednoduchou odpověď. Potřebuji jen základní informace. Když ale zjistím, že je potřeba jít do hloubky, nabídnu pacientovi péči našeho psychologa.

Mohou být u některých nemocí příčiny zakořeněné už z dětství a výchovy?


Až léty praxe jsem zjistil, jak důležité je pro pochopení nemocí mých pacientů znát povahové vlastnosti rodičů, vztahy původní rodiny. Od té doby pokládám všem pacientům otázky typu: Jakou povahu mají váš otec a vaše matka? Jaký s nimi máte vztah? Jak spolu vycházejí vaši rodiče? Jakým způsobem vás rodiče vychovávali? Jestliže mezi rodiči vládne napětí, matka je úzkostná a otec cholerický, pak dítě neustále stresují. Přísnou výchovou ho zase stavějí do pozoru. Napětí si děti přenášejí do dospělosti. Nikdo už jim ale nezavelí: Pohov! A vědomě se samy uvolnit neumějí. Napětí se postupem času začne projevovat řadou zdravotních a sociálních problémů: neklidem, poruchami chování, oslabenou imunitou, bolestmi hlavy, problémy ve škole a podobně. Pochopit je pak lze pouze v souvislostech vztahů původní rodiny.

Jaké myšlenky a jaké věty rodičů vůči dětem mohou být obzvláště nebezpečné?


Rodiče by měli dávat dětem dostatek lásky a pozornosti. Zase ale ne moc. Současně by je měli vést k samostatnosti a nezávislosti. Každý extrém škodí. Mám spoustu dětských pacientů, kteří jsou obětí hyperprotektivní úzkostné matky. Rodiče by si ale měli také dávat pozor na to, jak se před dítětem chovají, jak spolu mluví. Nevěřila byste, jak to děti vnímají a prožívají. Šestiletá holčička s oslabenou imunitou mi pověděla, že jí dělá starost, aby rodiče vyšli s penězi. Vzali si hypotéku, jsou z toho ve stresu a před dcerou to neustále řeší. Jí to trápí a je z toho nemocná. To zase zvyšuje stres rodičů. A tak pořád dokola.

http://www.biorevue.cz/zdravi/jan-hnizd ... sEbxWch2os
Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 06. kvě 2018 12:15:52

Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 10. čer 2018 10:40:58

MUDr. Jan Hnízdil:

„Příběh zázračného uzdravení mi vyprávěl pacient. Jeho pětasedmdesátiletou matku paní doktorka před sedmi lety poslala do nemocnice na vyšetření s podezřením na rakovinu prsu. Syn se šel zeptat lékaře na výsledek. „Je to nejzhoubnější typ rakoviny s metastázemi do mízních uzlin a plic. Operace nepadá v úvahu. Od ozařování bych toho moc nečekal. Doba přežití nebude vyšší než půl roku. Připravte se na nejhorší“, řekl mu pan doktor.“

Matka o výsledku vyšetření nevěděla. Syn zašel na pokoj a řekl jí: „Mami, nic ti není, jen tady zabíráš postel pacientům, kteří jsou vážně nemocni, zabal si, jedeme domů.

Matka naplnila jeho proroctví. Žije dodnes. Rakovině i lékařům navzdory."

http://www.kanal22.cz/clanky/knihy-a-li ... emoci.html
Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod miroslav » ned 10. čer 2018 10:57:22

Návštěvník píše:MUDr. Jan Hnízdil:

„Příběh zázračného uzdravení mi vyprávěl pacient. Jeho pětasedmdesátiletou matku paní doktorka před sedmi lety poslala do nemocnice na vyšetření s podezřením na rakovinu prsu. Syn se šel zeptat lékaře na výsledek. „Je to nejzhoubnější typ rakoviny s metastázemi do mízních uzlin a plic. Operace nepadá v úvahu. Od ozařování bych toho moc nečekal. Doba přežití nebude vyšší než půl roku. Připravte se na nejhorší“, řekl mu pan doktor.“

Matka o výsledku vyšetření nevěděla. Syn zašel na pokoj a řekl jí: „Mami, nic ti není, jen tady zabíráš postel pacientům, kteří jsou vážně nemocni, zabal si, jedeme domů.

Matka naplnila jeho proroctví. Žije dodnes. Rakovině i lékařům navzdory."

http://www.kanal22.cz/clanky/knihy-a-li ... emoci.html

Buď se stal zázrak, nebo si doktor spletl papíry s výsledky :D
Uživatelský avatar
miroslav
 
Příspěvky: 1202
Registrován: čtv 29. kvě 2014 9:33:24

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 10. čer 2018 11:04:46

Víra tvá tě uzdravila.

Ne? :-)
Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 10. čer 2018 11:20:25

miroslav píše:
Návštěvník píše:MUDr. Jan Hnízdil:

„Příběh zázračného uzdravení mi vyprávěl pacient. Jeho pětasedmdesátiletou matku paní doktorka před sedmi lety poslala do nemocnice na vyšetření s podezřením na rakovinu prsu. Syn se šel zeptat lékaře na výsledek. „Je to nejzhoubnější typ rakoviny s metastázemi do mízních uzlin a plic. Operace nepadá v úvahu. Od ozařování bych toho moc nečekal. Doba přežití nebude vyšší než půl roku. Připravte se na nejhorší“, řekl mu pan doktor.“

Matka o výsledku vyšetření nevěděla. Syn zašel na pokoj a řekl jí: „Mami, nic ti není, jen tady zabíráš postel pacientům, kteří jsou vážně nemocni, zabal si, jedeme domů.

Matka naplnila jeho proroctví. Žije dodnes. Rakovině i lékařům navzdory."

http://www.kanal22.cz/clanky/knihy-a-li ... emoci.html

Buď se stal zázrak, nebo si doktor spletl papíry s výsledky :D


Je to přirozený, přírodní proces, který nebyl narušený přesvědčením pacientky. Přestala mít strach, začala si být jistá, že to nic vážného není, byla v naprosté pohodě.

Zvýšily se vibrace všech systémů a subsystémů těla, včetně buněk - od nejnižší vibrační úrovně, kterou v těle jeho navyklé a často neuvědomované postoje k dění automaticky vyvolávaly, až po stav, kdy čím dál víc buněk i orgánů vibrovalo vysoko a začaly se proto automaticky chovat “zdravě.” To bude zřejmě příčina i všech tzv. zázračných uzdravení, u kterých lidi doteď nedokázali pochopit, proč k nim došlo.

Je možné se o tom dočíst v knihách Dr.Hawkinse, který se touto problematikou dlouhodobě zabýval a měl možnost si ověřovat její důsledky i ve své nemocniční praxi. Potom, co se sám uzdravil z celé řady chorob, které jeho kolegové označili za nevyléčitelné, naučil ty kolegy, kteří o to měli zájem, vyléčit i případy, kdy byla diagnostikována rakovina v neléčitelném stádiu.

Z čeho všeho se postupně uzdravil píše Dr.Hawkins ve své knize Healing and Recovery:

Jelikož jsem měl tak velký seznam nemocí, musel jsem je všechny napsat, abych si je zapamatoval, protože polovinu z nich bych byl zapomněl, i když některé z nich trvaly po mnoho let. Například jsem měl duodenální vřed, který se nedal vyléčit. Prošel jsem všemi tradičními léčebnými procedurami, psychoanalýzou a celou řadu věcí; začalo to už na lékařské fakultě.

O dvacet let později jsem stále ještě měl vřed, a nejen to, byl to jiný druh vředu, který dělal díry v dalších částech mého dvanácterníku. Hrozila perforace a krvácení a opakovaně to způsobovalo zánět slinivky břišní. Také jsem měl zánět tlustého střeva s krvácením a s divertikulitidou. Divertikulitida byla ve skutečnosti tak zlá, že jsem několikrát skončil v nemocnici na transfuzi, málem jsem vykrvácel k smrti.

Kromě toho jsem měl migrény, které byly neléčitelné. Do jisté míry pomáhala psychoanalýza, setkal jsem se s neurology i s proslulými světovými odborníky, ale nepomohlo mi to od migrény, která údajně souvisela i s mnoha alergiemi. Byl jsem také přecitlivělý na látky obsažené v atmosféře. Nemohl jsem chodit na místa, která byla před několika týdny ošetřena těkavými látkami, protože stačila jediná částečka z milionů částic ve spreji, aby vyvolala migrénu.

Kromě toho jsem měl také Raynaudovu chorobu, která oslabovala průtok krve do mých končetin, začínala ohrožovat mé prsty gangrénou, způsobovala zhoršování krevního oběhu v rukách i nohách, které byly neustále studené. K tomu všemu jsem měl dnu a vysokou hladinu kyseliny močové. Samozřejmě jsem byl kvůli tomu na dietě. Měl jsem dnovou artritidu a v zadní části svého auta si jsem vozil hůl a léky. Dovedete si představit, jaké je zvedat ze zadní části vozu hůl, když se náhle objeví záchvat dny s bolestí, která je zcela paralyzující? Ta hůl byla v mém autě po mnoho let.

Ve stejné době jsem měl těžkou hypoglykémii. Nemohl jsem jíst cukr, sladkosti nebo škroby. Takže vzhledem ke všem těm alergiím, vředům, divertikulitidě, ostatním gastrointestinálním problémům, zánětu slinivky břišní a občasným žlučníkovým záchvatům existovalo ve skutečnosti jen velmi málo věcí, které jsem mohl jíst. Když jsem občas zašel do restaurace, jediná věc, kterou jsem si mohl bezpečně dát, byl hlávkový salát. Nemohl jsem jíst rajčata, protože semínka by mohla zhoršit divertikulitidu, která si v minulosti vyžádala hospitalizaci a krevní transfúze. Měl jsem také padesát liber nadváhy. (Později popíši, jak jsem zvládl tento problém.)

Bylo to špatné s gastrointestinálním traktem; s oběhovým systémem; se zažívacím systémem; s hormonální rovnováhou; s chemickým složením krve, včetně zvýšené hladiny cholesterolu a kyseliny močové; plus migrénami. Všechny tyhle věci ukazovaly na stres a zátěže v centrálním nervovém systému a na zhoršené fungování autonomního nervového systému. Navíc jsem měl pilonidální cystický nádor, který by za normálních okolností vyžadovat chirurgický zákrok, ale pomalu spontánně mizel.

Později došlo k těžkému srdečnímu selhání kvůli nerozpoznané Gravesově chorobě (poruše štítné žlázy), pro kterou byla předepsána operace nebo ozařování, to jsem ale odmítl. Vyšetřením hrudníku byl zjištěn nádor v pravém horním plicním laloku. Byla provedena biopsie, ústící v kolaps a pneumotorax (nahromadění vzduchu nebo plynu v prostoru obklopujícím plíce). Biopsie ukázala, že léze byla formou ptačí tuberkulózy, já jsem odmítl brát doporučovaných pět antibiotik v hodnotě 10.000 $ měsíčně, protože tak jako tak měly nízký léčivý účinek. Léze plic pomalu mizela bez jakéhokoli fyzického léčení. Porucha srdeční funkce se zlepšovala, stejně jako pneumotorax. Funkce štítné žlázy se nakonec vrátila k normálu bez operace nebo ozařování. Navíc, když jsem dělal tesařskou práci, došlo k amputaci levého palce a na chirurgii to dali do pořádku bez anestezie, stejně jako opakující se tříselnou kýlu, také bez anestézie. Chronicky recidivující neřešitelné duodenální vředy zmizely po třech ošetřeních akupunkturou.

Všechny výše uvedené nemoci a chirurgické zákroky se zpracovávaly a řešily popsaným upouštěním od odporu v každém okamžiku, rušením systémů přesvědčení a naprostým odevzdáváním se Boží Vůli. K vyléčení toho všeho došlo bez narkotik nebo anestetik. Celá řada nemocí byla důsledkem karmických sklonů, které vyplavaly na povrch intenzivní duchovní prací, což urychlilo jejich počáteční vynoření, později ale usnadnilo jejich zdánlivě zázračné uzdravení a zmizení.


Pro případné zájemce: část této knihy je v originále publikovaná tady

https://books.google.cz/books?hl=cs&id= ... ng&f=false


Pokud by měl někdo zájem o knihy Dr. Hawkinse, vyšlo jich v českém překladu už několik a postupně vyjdou i další. Vydává je nakladatelství PRAVDAJE https://www.pravda.je/knihy
Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 10. čer 2018 11:56:30

Ó, Bože, kéž bych i já byla vysvobozena z bolesti pohybu. Zablokovaná pravá noha, kyčel. Sotva se ploužím. :-)
Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 10. čer 2018 12:09:21

Již delší dobu i u nás přibývají ověřené informace odborníků o samoléčitelských schopnostech organizmu, umožňujících uzdravení i z chorob, které klasická medicína považuje za nevyléčitelné.

Neurolog David Servan-Schreiber, otec tzv. "medicíny emocí", vysvětluje ve své knize "Uzdravení bez léků a lékařů" příčiny, proč tomu tak je. David Servan-Schreiber je věhlasnou mezinárodní autoritou v oblasti kognitivní neurologie a neurobiologie emocí. Založil a vedl středisko komplementární medicíny při Pittsburské univerzitě. V současné době působí jak v USA, tak ve Francii.

Schreiber během svého výzkumu došel k závěru, že uvnitř mozku se ukrývá ještě jeden mozek - "mozek emoční", který kontroluje veškeré funkce ovlivňující naši psychiku. Emoční mozek řídí vše, co se podílí na psychické, ale z velké části i na fyzické pohodě: srdeční činnost, krevní tlak, hormony, zažívací ústrojí a dokonce i imunitní systém. Poruchy zdraví jsou právě důsledkem špatného fungování emočního mozku. Metody, které autor předkládá a jejichž účinnost dokládá četnými příklady z vlastní zkušenosti, jsou založeny na přirozených samoléčících mechanismech, které v sobě může každý člověk zmobilizovat.

Říká: "Za dvacet let studia medicíny a praxe zejména na velkých západních univerzitách, ale také u tibetských lékařů a indianských šamanů jsem objevil určité metody, které se osvědčily mým pacientům i mně samému. K vlastnímu překvapení jsem zjistil, že nejsou totožné s těmi, kterým jsem se učil na univerzitě, tedy že nejde o léky ani o psychoanalýzu."
Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 10. čer 2018 12:19:05

Návštěvník
 

Re: Stav našeho těla ovlivňuje psychika

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 10. čer 2018 13:39:19

Michel Odoul: Řekni mi, kde tě bolí, a já ti řeknu proč

Naše tělo mluví. Jen mu musíme umět naslouchat. Bolesti a choroby, které postihují naše tělo, nejsou dílem náhody či ranami osudu, nýbrž přesnými signály, že se nám do životní cesty postavila nějaká překážka. Michel Odoul, zakladatel Francouzského institutu šiacu a znalec východních léčebných tradic, v nichž tvoří fyzické tělo, mysl a duch jeden celek, se ve své knize Řekni mi, kde tě bolí, a já ti řeknu proč obrací na všechny, kdo hledají klíč k porozumění nemocem a bolestivým příznakům svého těla. Alergie, bolesti v krku, záněty, cysty, bederní ústřel, migréna, bolesti uší, nadváha, ischias, křeče, závratě, oční cho­ro­by, anorexie, bulimie, rakovina atd., to vše jsou projevy napětí, nesouladu, nerovnováhy, nevědomého rozporu či potlačovaného konfliktu, kterými se naše nitro snaží promluvit. Tělo každého z nás vypovídá (ba přímo křičí) o tom, čím trpíme v hloubi sebe samých. Odoulova kniha, které se ve Francii prodalo přes pět set tisíc výtisků, nás učí řeči těla rozumět. Učí nás pochopit psychoenergetické mechanismy, jejichž poruchy jsou zdrojem nemocí a brání nám v plném rozvoji.

Když se naučíme vnímat člověka (a tedy sebe sama) jako propojený celek, kde „vše souvisí se vším“, zjistíme, že vazby a spojitosti mezi tělem, tělesnými orgány a jejich funkcemi na jedné straně a psychikou na straně druhé, nejsou žádná magie, ba ani ezoterika, ale že jde o čistě biologické vyjádření našeho stavu. Klíčem k tomuto pochopení je právě tato kniha.

(obsah a úvod knihy k nahlédnutí zde: http://www.rybkapub.cz/fotky12944/fotov ... h-uvod.pdf )

Obrázek

http://www.rybkapub.cz/rybka/eshop/11-1 ... reknu-proc

Návštěvník
 

PředchozíDalší

Zpět na O psychosomatice

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník