Návštěvník píše:
"Po čase začalo být jasné, že to, co znovu vyvolalo pocit odděleného osobního já, je pokaždé nějaké automatické chtění/nechtění nebo emoce, které jsou důsledkem něčeho nezpracovaného z minulosti. A že pocit osobního já houstne úměrně tomu, jak momentální chtění/nechtění či emoce na plné pecky pokračuje. To je důvod, proč trvalé zaseknutí ve chtění a v emocích = nemít přístup k neosobnímu pohledu, jak je tomu u psychopatů, vnímám jako holé neštěstí. Protože když se jakákoliv emoce nebo chtění nebo odpor jasně uvědomí, vezme se do náručí, dá se najednou přímo uvidět jako čistá vibrující energie. Tím tenhle spouštěč ega rychle zeslábne nebo úplně zmizí a je tu zase pokojné prostorové vnímání, samo od sebe; jenže většinou závisí na momentální síle neuvědomovaného chtění, odporu nebo emoce, jestli dojde k jejich z pozorování a přátelskému přijetí, nebo jestli mě to schramstne."
Vzít svou naštvanost na sebe do náruče neumím.
To ze začátku nejde nikomu, ani mně to nešlo. Pomohlo mi, když mi napadlo, že stejně jako jsou částmi mého těla játra a žaludek, nebo ruce a nohy, ale nejsem to já a nepovažuju se za ně, já nejsem ta moje ruka nebo žaludek, tak i emoce a myšlenky jsou obsahy mého vědomí, ale nejsem to já. Je asi jasné, proč to tak je: od dětství se naše myšlenky i emoce postupně mění, (tříletý člověk uvažuje i cítí podstatně jinak, než třeba čtyřicetiletý), ale pocit "já" se za tu dobu vůbec nezměnil. Když si vzpomenu na svůj pocit "já", který jsem měla ve třech nebo v pěti létech, tak tehdy ten čistý pocit "já", bez čehokoliv dalšího, byl úplně stejný, jako je teď.
A tak jsem se zkusila podívat na nějaký svůj momentální odpor nebo hněv jako na něco, co tu sice je, ale je to jen něco uvnitř mého vědomí, stejně jako jsou moje játra uvnitř mého těla, já ale nejsem ta játra. Pak už bylo docela snadné nechat tu emoci nebo odpor probíhat a třeba i divoce řádit, a SOUČASNĚ to řádění tiše zvenčí pozorovat (říká se tomu odborně "bifurcation" a dá se to postupně natrénovat).
Zpočátku se mi to dařilo jen krátce, ze zvyku jsem se poměrně rychle zas "stala" tou emocí nebo odporem a neosobní pozorování bylo v háji. Ale zkoušela jsem to znovu a znovu, postupně se to bifurcation začalo dařit a ukázalo se, že každou emoci nebo odpor tohle jejich klidné přijetí a neosobní tiché pozorování dokonale rozpustí. Ty slabší emoce dřív, silnějším to trvá o něco déle. Co mě na tom nejvíc překvapilo? Že i když se za nějaký čas ta emoce v podobné situaci zase objevila, byla už mnohem slabší než předtím a během jejího tichého pozorování zmizela dřív.
Tohle nezaujaté, klidné pozorování emoce je nejspíš něco jako "lučavka královská" , funguje totiž úplně na všechno, co jsem musela dřív potlačovat, aby mě to nesežralo.
Existuje taky nápomocný, tzv. šamanský přístup: pustí se divoká hudba a začne se ta emoce (například vztek) vyjadřovat přímo fyzickými pohyby. Můžeme si přitom představovat, že bodáme dýkou až do středu matky Země a ty prudké pohyby dělat rukou, můžeme u toho i zuřivě ječet - a současně to klidně, jakoby zvenčí pozorovat. Ten vztek se tím vybije ohromně rychle, je ale dobré to dělat někde o samotě, aby si lidi kolem nemysleli, že jsme se zcvokli.
Nakonec (i když to trvalo léta) mi došlo, že ta vzdorovitá a třeba i rozzuřená emoce vzniká ze všech našich dosavadních zkušeností s tím podle nás blbým a nebezpečným světem kolem a že ve skutečnosti v nás huláká malinké řvoucí vnitřní "Dítě", které se tak brání všemu, co vnímá jako nebezpečné a nežádoucí. Pak už bylo snadné vzít to svoje vnitřní hulákající a odporující a vztekající se "Dítě" do náručí a dovolit mu s plným pochopením, aby se vyřvalo...
Jenže stejně jako každé fyzicky existující, lidské dítě, když se vzalo do náručí, i tohle vnitřní "Dítě" párkrát ještě zahulákalo nebo zavzlykalo a pak se utišilo. Emoce byla pryč.