Pelvan píše:reseek. píše:Když ale to, na co zaměříme svou pozornost, jen pozorně vnímáme, bez emocí a bez chtění, má to jiné účinky. Uvědomujeme si souvislosti, například co všechno zažívají ti psychopatičtí jedinci a že to opravdu nemají snadné, protože nemají přístup k neosobnímu pohledu. A jak obtížný proto mají život. Můžeme s nimi hluboce soucítit - a tenhle způsob, jak vnímat druhé a jejich problémy, který má vyšší vibrace, se tím v nás posílí.
Nejdříve bych chtěl namítnout, že psychopatičtí jedinci to mají podle mne naopak velmi snadné.
Jen na nějakou dobu. Ti chytřejší jsou nuceni používat stále mazanější taktiky, jak ostatní zneužívat, aby je okolí neprokouklo. Důsledek? Dost lidí jim na to ze začátku naletí, ale dřív nebo později je prokouknou. Se všemi důsledky. A i když takový psychopat stačí umřít dřív, než k tomu dojde, vytvořil si velmi nezáviděníhodnou karmu a v některém dalším životě se pak přesně v té míře, v jaké tohle dělal druhým, začne dít jemu samému. A ti psychopati, kteří nejsou tak mazaní? Musí chtě nechtě čím dál víc přitvrzovat a je jen otázkou času, kdy se dopustí něčeho, co je dostane do kriminálu nebo na uzavřené oddělení psychiatrie.
Pelvan píše:Vnímám se jako tři entity ...Jsem svoje tělo, také jsem svoje mysl a také jsem nějakou transcendentní částí zdroje té mysli.
Vnímám svět přes svoji osobu a tedy osobně, alespoň po dobu trvání života té osoby (tělo-mysl).
U mě se to taky mění. Vnímám se většinou jako proměnlivé já, ale tu a tam je tu jenom něco jako prostorové vědomí, které všechno, tu osobu i dění kolem ní jen pozoruje; vnímá se to všechno uvnitř tichého, příjemného, neomezeného prostoru. Nic nechybí, není tam ani něco, co by vadilo, bez ohledu na to, co se zrovna děje. Trvalo mi fakt dlouho, než se ukázalo, že kdykoliv je k dispozici tohle pokojné neosobní prostorové pozorování. Že kdykoliv to nastane, okamžitě se všechno, tohle tělo, jeho reakce i dění kolem něj a ve světě vnímá jako pokojně pozorovaná krajina a není tam přitom žádný ´někdo´ nebo osobní (od okolí oddělené) ´já´, které by to pozorovalo. Jenže to většinou dlouho nevydrží.
Zajímalo mě, proč to tak je, proč se to ztrácí, a ukázalo se, že to vždycky souvisí s momentální frekvencí vibrací vědomí. Jestli se vědomí v tomhle tvaru právě nachází na nižší, nebo na vyšší vibrační úrovni. Moc mi pomáhá tahle knížka
https://www.kosmas.cz/knihy/131940/nic- ... dosahnout/ a tabulka
http://ografologii.blogspot.cz/2012/03/ ... edomi.html . Je tak možné začít si všímat, co se ve mně nejčastěji aktivuje, proč se to aktivuje a vytváří tak znovu a znovu pocit obvyklého osobního já. A když se to rozpozná, je už vcelku snadné od toho v pohodě upustit.
Po čase začalo být jasné, že to, co znovu vyvolalo pocit odděleného osobního já, je pokaždé nějaké automatické chtění/nechtění nebo emoce, které jsou důsledkem něčeho nezpracovaného z minulosti. A že pocit osobního já houstne úměrně tomu, jak momentální chtění/nechtění či emoce na plné pecky pokračuje. To je důvod, proč trvalé zaseknutí ve chtění a v emocích = nemít přístup k neosobnímu pohledu, jak je tomu u psychopatů, vnímám jako holé neštěstí. Protože když se jakákoliv emoce nebo chtění nebo odpor jasně uvědomí, vezme se do náručí, dá se najednou přímo uvidět jako čistá vibrující energie. Tím tenhle spouštěč ega rychle zeslábne nebo úplně zmizí a je tu zase pokojné prostorové vnímání, samo od sebe; jenže většinou závisí na momentální síle neuvědomovaného chtění, odporu nebo emoce, jestli dojde k jejich z pozorování a přátelskému přijetí, nebo jestli mě to schramstne.