Ještě dodatek ve smyslu - co s tím?
Pelvan píše:"Tak jak jsme chtěli, aby se s námi zacházelo v dětství, tak musíme se sebou sami zacházet v dospělosti. Jediný, kdo je dnes schopen našemu vnitřnímu dítěti pomoci, to jsme jen my sami! Stejně jako své vlastní „vnější“ děti milujeme, stejně tak musíme s láskou vychovávat to své jedno „vnitřní“: Náš malý „vnitřní“ chlapeček / holčička se v tom okamžiku stanou volní – svobodní, milovaní a milující…"
Pelvan píše:"Velkou práci odvede i jedna velmi jednoduchá technika: Naučit se vědomě změnit perspektivu vnímání. Jde o to být schopen prožít stejnou situaci (znovu v minulosti i v přítomnosti) z jiného úhlu pohledu: Jednak jako to dítě v nás, jednak jako dospělý. Prostě a jednoduše je třeba si průběžně po celý každý den v roce uvědomovat přítomnost toho malého a vést s ním komunikaci. Velice podobně jako kdybyste vychovávali skutečné „vnější dítě“. Tak je to prosté!
..."
Jak doporučuje S. N. Lazarev:
Je dobré si projít znova v přítomnosti celý svůj život (hlavně nepříjemné zážitky ve svém dětství). A v traumatických okamžicích tomu vyděšenému nebo vzteklému dítěti v sobě projevovat pořád dokola - až do vyvanutí nepříjemných pocitů - láskyplnou podporu:
Na to emoční podporování sebe sama mi připadá vhodná metoda "Ho´oponopono".
"Miluji Tě – Omlouvám se – Prosím, odpusť mi – Děkuji Ti…"
Je dobré si uvědomit, že ta žádost o odpuštění je směřována na mne, na moji duši, nejen za nepovedené činy moje vlastní, ale i za traumatizující chování lidí okolo mne.
Ta traumata jsem si přitáhl do svého života já sám. Já (nebo Já) jsem scénárista a dramaturg svého života a ostatní lidé jsou jenom herci, kteří hrají moji vlastní hru.
