Jak se stát Buddhou v pěti týdnech, Giulio Cesare Giacob

[Návštěvník]

Shrňme si tedy

praktické cíle Osmi vznešených cest jsou:

1. UVĚDOMOVÁNÍ SI PROMĚNLIVOSTI

2. NELPĚNÍ

3. KONTROLA MYSLI

4. PŘÍTOMNOST V REALITĚ

5. VŠEOBECNÁ LÁSKA

Protože v každém z nás se skrývá schopnost dosáhnout těchto pěti cílů, můžeme říci, že tyto cíle představují také síly, které bychom měli používat.

Jsou přítomny uvnitř nás.

Musíme je pouze probudit.

(62)

[Návštěvník]

Třináctá kapitola



Vědecká metoda

Dá se převést původní Buddhovo učení do vědecké metody?

Aby se metoda stala vědeckou, je třeba aby:

1. byly známy jednotlivé části problému, který řešíme
2. byl stanoven postup řešení
3. bylo možné praktické využití toho procesu pro všechny.

Nejdříve si rozebereme části problému, jak se stát buddhou.

Jsou to psychologické podmínky které umožňují dosažení a zachování tohoto stavu.

Těmito psychologickými podmínkami je právě oněch pět sil, jež jsme objevili v původním Buddhově učení:
vědomí proměnlivosti
nelpění
kontrola mysli
přítomnost v realitě
všeobjímající láska.

Tyto síly tvoří pravidla chování.

Aby tato pravidla mohla být podrobena vědeckému zkoumání, je třeba, aby se jejich upotřebitelnost řídila měřítkem uplatnění.

Čili aby tyto síly nebyly nezávislé a vzájemně nesouvisející, nýbrž aby vytvářely měřítko, které dovoluje přecházet od jedné k druhé.

V technické mluvě: aby tvořily aplikativní následnost.

Jedině tak se mohou stát součástí vědeckého procesu.

Pokud však hovoříme o psychologických podmínkách, je jasné, že aplikativní následnost se bude muset proměnit v následnost psychologickou.

Je tedy potřeba, aby každá z pěti sil byla propojena, nebo dokonce zapříčiněna silou, která jí na stupni psychologické realizace předchází.

Prozkoumejme nyní pět sil, o niž učil Buddha, podrobněji.

Začněme od první.

Z čeho vychází vědomí proměnlivosti?

Samozřejmě, z pozorování reality.

Jenže pozorování reality je možné jen s přítomností v realitě.

A tak přítomnost v realitě předchází vědomí proměnlivosti.

Jenže přítomnost v realitě spočívá v pozorování své mysli zvnějšku, a proto je třeba, abychom nejdříve osvobodili mysl od těkavých myšlenek, a to dokážeme jen tehdy, když je budeme kontrolovat.

Kontrola mysli tedy musí předcházet přítomnosti v realitě.

Podívejme se na tuto posloupnost:

1. kontrola mysli
2. přítomnost v realitě
3. vědomí proměnlivosti

Kam nás však dovede vědomí proměnlivosti ?

samozřejmě k nelpění.

Nelpění je tedy čtvrtou silou.

Nelpění však protože eliminuje osobní zájmy, spontánně umožňuje vznik všeobecné lásky, páté největší síly, jak učil Buddha.

Naším úkolem bude tedy osvojit si postupně

PĚT SIL
BUDDHOVA UČENÍ

1. KONTROLU MYSLI

2. PŘÍTOMNOST V REALITĚ

3. VĚDOMÍ PROMĚNLIVOSTI

4. NELPĚNÍ

5. VŠEOBECNOU LÁSKU

(64)

[Návštěvník]

Tato pravidla, která v podstatě souhlasí s Osmi vznešenými cestami, a tudíž s původním Buddhovým učením, splňují druhou podmínku, jíž vyžaduje vědecké pojetí: aplikativní následnost, která je v tomto případě následností psychologickou, v níž každá síla připravuje na psychologickém základě půdu pro vybudování síly následující.

Poznali jsme tedy, že postup řešení problému spočívá ve zajištění jeho praktické aplikovatelnosti.

Proto je třeba si detailně přiblížit, jak lze těchto pěti sil dosáhnout.

A tomu se věnují následující kapitoly.

[Návštěvník]

Čtrnáctá kapitola

Kontrola mysli

První síla které bychom měli dosáhnout, kontrola mysli, je velice důležitá a tvoří základní kámen celého procesu, vedoucího k osvícení.

Jak jsme viděli, sám Buddha o tom mluvil jasně:

Správná koncentrace je největší
z Osmi vznešených cest.

A tak jí musíme věnovat obzvláštní pozornost a píli: právě to nazval Buddha Správným úsilím.

A vskutku pro dosažení kontroly mysli je potřeba vyvinout úsilí vůle, ostatní síly se nám podaří získat lehčeji, ale ta první od nás vyžaduje jistou námahu.

O kontrole mysli však nemluví pouze Buddha. Je stavem, který považují za základ duchovního vývoje a pobízejí k jeho osvojení všichni zasvěcení, od Buddhy k Platónovi, Senekovi, svatému Augustinovi, k Pikovi dela Mirandola, Mohamedovi, Eckhartovi, k Sai Bábovi.

Abychom mohli kontrolovat mysl, tvrdí Buddha, je nezbytné ji pozorovat.

Pozorovat své vlastní pocity, emoce, myšlenky.

Zvlášť vlastní myšlenky.

To proto, že myšlenky jsou příčinou emocí, a tudíž i příčinou utrpení.Emoce tedy pocházejí z myšlenek.

Když myslím na ztrátu drahého člověka, vzniká ve mně emoce, kterou nazývám "utrpení".

Jestliže naopak myslím na drahého člověka, který je mi nablízku, vzniká ve mně emoce, jíž nazývám "potěšení".

Je to tedy myšlenka, která plodí duševní utrpení.

A nyní je důležité pochopit, že myšlenka, která plodí utrpení, není dobrovolná.



myšlenka, která plodí utrpení,
není dobrovolná.

(68)

[Návštěvník]

Nikdo totiž nežije úmyslně v utrpení, protože to by bylo proti genetickému programu přežití.

Kolikrát jsme toužili usnout a nemohli jsme, protože nám to nedovolily nemilé či přímo bolestné myšlenky!

Kolikrát jsme nechtěli myslet na něco špatného, a nebyli jsme schopni přestat?

Kolikrát nechceme myslet na to, co jsme ztratili, na neúspěchy, na zklamání, na své chyby, a nedokážeme to?

Kolikrát nechceme myslet na budoucnost, na zkoušky, které nás čekají, na nebezpečí, které budeme muset přestát, na smrt, která dříve, či později přijde, a přesto nejsme schopni tyto myšlenky zapudit?

Nejsme schopni tyto myšlenky, které nás trápí, zapudit a už vůbec je nedokážeme nemít!

Objevují se v nás proti naší vůli!

Jenže čím to je, že sami sobě nechtěně způsobujeme duševní utrpení?

Jak to, že nás napadají myšlenky zcela nevědomky?

Protože je produkuje automaticky naše paměť (podvědomí).

Podvědomá myšlenka totiž není ničím jiným než projevem napětí pocházejícího z traumat (agresí, záští, strachů, ztrát, neúspěchů, nejistot atd..), zaznamenaných naší pamětí.

Agrese, zášti, strachy, ztráty, neúspěchy, nejistoty, jež jsme zažili, se nám vrývají do paměti a vracejí se v podobě myšlenek, které vyvolávají tyto emoce a opakují je.

Musíme plně pochopit a nikdy nezapomenout, že myšlenka přinášející utrpení, je automatickým produktem napětí zaznamenaného naší pamětí.

Myšlenky přinášející utrpení,
jsou automatickým produktem napětí
zaznamenaného naší pamětí.

V neurotickém stavu každá myšlenka, přinášející utrpení, zvaná také myšlenkou tenzní, vytváří v naší duševní aktivitě jakousi diktaturu.

Jak se to může stár?

Protože se myšlenky množí.

Myšlenky se množí.

Myšlenky jsou jako semena, z kterých rostou rostliny.
A negativní myšlenky plodí jedovaté rostliny.
Tyto jedovaté rostliny způsobují naše utrpení.
To znamená, že myšlení je příčinou našeho duševního utrpení, a právě to objevil a definoval Buddha.

Kontrola mysli
spočívá
v kontrole myšlenek.

Buddha věnoval kontrole mysli dvě ze svých Vznešených cest: Správné myšlení a Správnou koncentraci.

Správné myšlení spočívá, jak jsme už viděli, v eliminaci negativních myšlenek a v tvorbě myšlenek pozitivních.

První, co musíme pochopit, že negativní myšlenky jsou nedobrovolné a bezděčné.

Pozitivní myšlenky, které bychom měli usadit v mysli, jsou naopak svobodné a úmyslné.

A my zkrátka musíme nahradit bezděčné negativní myšlenky pozitivními.

Jedná se o úkon duševní hygieny.

Jenže které negativní myšlenky je třeba nahradit?

A jakými pozitivními?

Buddha jak praví tradice, vytvořil seznam při objasňování Čtyř meditací a Čtyř nezměrností.

70.PNG (110.95 KiB) Zobrazeno 5903 krát

(70)

[Návštěvník]

Řekněme rovnou, že požadavky Čtyř meditací a Čtyř nezměrností, uvedené v kapitole o Správném myšlení, jsou poněkud radikální.

Dají se uplatnit pouze v případě velmi silného utrpení.

To znamená tehdy, když negativní myšlenky systematicky útočí na Tvou mysl.

Normální postup kontroly mysli je uveden v kapitole Správná koncentrace.

Čili nezaujatépozorování vlastní mysli.

Jak řekl Buddha:

Pozoruj nezaujatě myšlenky,
jako bys nezaujatě pozoroval
vzdálený let ptáků v poklidném večeru.

Pozorování myšlenek vede k neutralizaci: zbaví je jejich emocí, a proto rozbíjí posloupnost jejich bujení v paměti, a tedy jejich rozmnožovací sílu.

Jak se to může stát?

Pomocí odosobnění.

Toto je skutečné psychologické pravidlo:

Jsme ovládáni vším,
s čím se ztotožňujeme,
a ovládáme všechno,
od čeho si udržujeme odstup.

(71)

[Návštěvník]

Když na nás útočí myšlenky přinášející utrpení, obvykle je přijmeme za své: myslíme si, že sami jsme původci těchto myšlenek, ztotožníme se s nimi a začneme je považovat za pravdivé.

Jestliže se například v naší mysli objeví myšlenka na ztrátu někoho blízkého a s ní související pocit strachu, zpravidla se ztotožníme s původcem této myšlenky a s tím, kdo na nás v tom strachu útočí.

A pocit strachu stále roste.

To mimo jiné způsobuje, že se tato myšlenka i tento strach hluboce vryjí do naší paměti a dotěrně se stále připomínají a vyplouvají na povrch.

Toto vše je ale neurotického původu, protože my sami jsme tu myšlenku nestvořili: je samovolným produktem naší paměti pod vlivem strachu, který se do ní tapsal v minulosti.

Ztotožnění našeho Já s touto myšlenkou a s tímto strachem podle psychologické poučky, uvedené výše, způsobí, že jsme jí ovládnuti.

Pro lepší pochopení stavu napětí a procesu ztotožnění se s tenzní myšlenkou může být užitečný následující diagram:

72.PNG (136.01 KiB) Zobrazeno 5784 krát

V našem vědomí se Já ztotožňuje s původcem tenzní myšlenky, jímž je naopak naše podvědomí.

Jestliže ale naopak odvracíme pozornost od vnějších předmětů na vlastní myšlenky, měníme svou duševní dynamiku.

Pokud sledujeme určitou myšlenku a určitý strach ve své mysli, stáváme se nezaujatým pozorovatelem, který si jednoduše uvědomuje přítomnost této myšlenky a tohoto strachu.

Tak se naše myšlenka a tento strach už netýkají našeho Já, protože naše Já se oddaluje od tématu myšlenky a strachu jako nezaujatý pozorovatel.

To takříkajíc ochlazuje strach a zabraňuje, aby se tato myšlenka zaznamenala v naší paměti, aby se tam zahnízdila, a znemožnila její další rozrůstání v budoucnosti.

Tímto způsobem se tenzní myšlenka, nositelka utrpení, neutralizuje.

Odborněji řečeno, naše centrum identifikace, Já, s nímž se ztotožňujeme, se odděluje od myšlenky a stává se pozorovatelem.

Tato funkce mozku je známa pod názvem vědomí.

Pozorovatel není myšlenka.

To znamená, že ho nezasahuje napětí, které je v myšlence přítomno.

A protože Já je hybnou silou tenzní energie, která vytváří emoci, tato energie ztrácí sílu.

Tento proces zobrazuje následující diagram:

73.PNG (142.43 KiB) Zobrazeno 5784 krát

Pozorování vlastní mysli, vědomí, je pravou, charakteristickou a konkrétní činnosti mozku, vlastní člověku, která ale bohužel seuplatňuje pouze v mimořádných případech.

Právě vědomí je prostředníkem při aktivaci této mozkové činnosti, pomocí níž pozorujeme svou mysl.

Naše Já se vzdaluje od původce myšlenek a stává se nezaujatým pozorovatelem.

Nazvěme je Vznešeným nezaujatým pozorovatelem.

Abychom dokázali pozorovat svou mysl,
musíme se stát
Vznešenými nezaujatými pozorovateli.

(74)

[Návštěvník]

Je to právě nezaujaté pozorování myšlenek, co tvoří onu kotrolu mysli, která, jak jsme viděli, je nezbytná nejen pro uplatňování přítomnosti v realitě, ale také pro samo osvícení.

Buddha si je totiž stále vědom bezděčnosti vlastních myšlenek, zaujímá k nim nestranné stanovisko a nenechává se jimi zotročovat.

Buddha stále nezaujatě pozoruje
vlastní myšlenky
a vždy si je vědom jejich bezděčnosti.

Abys dosáhl této síly, musíš si být vědom, že tvá mysl není nic jiného než orgán tvého těla, který produkuje myšlenky tak, jako žlučník produkuje žluč nebo nadledvinky adrenalin.

Mysl je tělesný orgán.

A ty jí můžeš manipulovat, trénovat ji, posilovat a poroučet jí jako jinému orgánu, například plicím nebo močovému měchýři.

Mysl je manipulovatelná.

Je to pouze otázkou cvičení.

A tudíž i času.

Pokud jste to ještě nikdy nedělal, může se ti pozorování mysli zdát těžké.

Existují však na to jisté triky.

Jeden z nich je tento: snaž se přestat myslet.

To se ti samozřejmě nepodaří.

Dosáhl bys ale výborného výsledku. Dívej se dovnitř, do své mysli.

Opravdu, jak se dozvíš, že tvá mysl uposlechla tvého příkazu, že přestala myslet, pokud se nedíváš dovnitř, do ní?

To je jen první stádium.

Druhé je pozorování mysli, tudíž i myšlenek, za použití smyslů.

Dívej se do mysli svým zrakem.

Vidíš obrazy?

To nejsou vlastně doslova myšlenky, přesto ale vznikají v mysli.

Jestli je vidíš, díváš se do své mysli.

Teď použij sluch.

Poslouchej hlas, který mluví.

Je to tvá mysl.

Hádáš se s ní!

Přesně tak: jak už bylo řečeno, myšlení se projevuje formou rozhovorů.

Tento postup je velmi účinný, a můžeš jej používat pravidelně.

Nezaujaté pozorování mysli se dá cvičit systematicky.

(75)

[Návštěvník]

Po několika dnech, jestliže se opravdu neustále snažíš, ztratí tvé negativní myšlenky sílu a ty zjistíš, že mysl je vyprázdněnější.

Sice ji křižují ještě bezděčné myšlenky - ty ji nikdy zcela neopustí - ztrácejí svou nebezpečnost, protože tě už nedokážou tolik pokořit, zranit a sklíčit, to znamená, nepůsobí ti utrpení.

Nezaujaté pozorování myšlenek je základní metodou, používanou k dosažení kontroly mysli.
Už jsme viděli, že Buddha to vyjádřil přesně:

Bratři, dříve, než se naučíte neustálému pozorování mysli, musíte se naučit pozorovat a zklidnit svůj dech, své tělo a své emoce.

Protože mysl není složka oddělená od těla, a tudíž nemůžeš zklidňovat mysl, aniž bys zklidňoval také tělo.

Mysl a tělo jsou ve skutečnosti jednou strukturou a tudíž strukturou, kterou můžeme nazvat pojmem psychosoma.

Jak učí tradiční buddhistická meditační technika vipassaná, funkce, které tvoří lidskou bytost je možno rozdělit na tři části: dech, tělo a mysl.

Tyto tři části jsou vzájemně propojeny a spolupracující, a proto každé napětí, přítomné v jedné z nich, souvisí s napětím v ostatních částech a je jejich příčinou.

Lépe nám to přiblíží diagram:

76.PNG (47.55 KiB) Zobrazeno 5755 krát

(76)

[Návštěvník]

Jak je vidět z nákresu, každá složka je provázána s ostatními a jedna podmiňuje druhou.

Vipassaná se zaměřuje především na dech.

Její celý název totiž zní anapana-vipassaná, což znamená ´plně vědomé dýchání´.

Protože dýchání je nejjednodušší z těchto tří složek, bude také nejsnazší je dostat pod kontrolu.

Velmi mocnou technikou je soustředění na dech.

S ní, jak říká tradice, Buddha dosáhl osvícení.

S koncentrací na dech také můžeš snadno získat vyprázdněnost mysli.

Vyprázdněnost mysli je velmi užitečná, protože ti umožní zbavit se napětí, to znamená utrpení, které je běžně přítomno v tvé mysli.

Buddha je ten, kdo žije stále a úmyslně v duševním prázdnu.

Buddha žije úmyslně
v duševním prázdnu.

Je tedy třeba, aby sis uvědomil dvě věci. První je, že duševní prázdno nesmíš nacvičovat násilím.

Protože by to napětí vyvolávalo, místo aby je eliminovalo.

Druhou věcí, kterou je třeba si uvědomit, je, že duševní prázdno nelze získat nastálo.

Názor, že pro dosažení osvícení je třeba definitivně přestat myslet, je nejen nesmyslný, ale dokonce nebezpečný.

Zkrátka, myšlenka nesmí přicházet bezúčelně, nýbrž pouze ve chvíli, kdy opravdu poslouží, kdy je potřebná k našemu dobru nebo přímo k našemu přežití.

Na jednu stranu je opravdu prakticky nemožná definitivně přestat myslet, protože bezděčné myšlenky se tvoří automaticky, na druhou stranu nám slouží k řešení praktických problémů.

(78)

[Návštěvník]

To je totiž biologickou funkcí myšlení: Řešit praktické problémy prostřednictvím promýšlení různých možností řešení.

Stav osvícení přesně řečeno spočívá v duševním stavu, v němž se myšlení používá vědomě a je omezeno pouze na řešení praktických problémů; když myšlenky překročí tento svůj přirozený účel a vznikají automaticky z podnětu neuróz, oslabí je a zmírní je, protože vědomí, Já, zůstává vně v pozici Vznešeného nezaujatého pozorovatele.

Kontrola mysli tedy spočívá ve třech krocích:

1) koncentraci na dýchání až k duševnímu prázdnu

2) nezaujatém pozorování mysli

3) používání vědomého myšlení.

Nácvik soustředění na dech nevyžaduje ani zvláštní podmínky, ani mnoho času, ani obvyklé místo.

Nemusíš se zavírat do opuštěné a tiché komůrky ani uchylovat do poustevny.

Je možné je nacvičovat v kteroukoliv dobu av kterékoliv situaci, i třeba když stojíš u tyče v přeplněném autobuse.

Stačí jen

osmkrát zhluboka nadechnout a zklidnit dýchání.

Je tedy třeba naučit se používat celé plíce a ne pouze jejich část.

Kdykoliv to potřebuješ, stačí pokračovat v klidném dýchání v takovém rytmu, který ti vyhovuje.

Není třeba ani udržovat dech v klidu dlouho, jako se o to snažit často.

[Návštěvník]

Lepší jsou totiž kratší a častější úseky klidného dýchání než příliš dlouhé.

Cvič je tak často, jak se sám rozhodneš a jak cítíš, že ti to prospívá.

A tak postup, který je třeba používat při kontrole mysli, je následující:

Cvičení 1

1. zklidním dech;
2. využiji dech k uvolnění těla;
3. neustále udržuji klidný dech a nezaujatě pozoruji myšlenky a emoce, které se objevují v mé mysli.

Toto cvičení je snadné a dovede tě, jak bylo řečeno, vyprázdnění mysli.

Cvičení 1A
(v případě, že na tebe dotírají negativní myšlenky)

1. uvědomím si, že na mou mysl útočí negativní myšlenky - emoce;
2. začnu v mysli rozvíjet opačnou pozitivní myšlenku - emoci.

Používej CVIČENÍ 1 po dobu jednoho týdne.

Občas, bude-li to nezbytné, budeš muset také použít CVIČENÍ 1A

Nepotřebuješ k tomu ani zvláštní podmínky, ani změnu prostředí.

Můžeš je totiž uplatňovat kdykoli.
Jenže jak často a jak dlouho?

O tom rozhoduješ ty sám.

Čím častěji to ale budeš dělat, než se staneš Buddhou, tím trvaleji budeš tento stav zažívat.

Kontroluj svou mysl.

Jestli chceš, můžeš tento týden užívat pomocnou mantru, kterou si v rytmu, který si určíš sám.

kontroluji - nádech
svou mysl - výdech
já jsem - nádech
buddha - výdech

A pro dámy:

kontroluji - nádech
svou mysl - výdech
já jsem - nádech
osvícená - výdech

(80)

[Návštěvník]

Patnáctá kapitola

Přítomnost v realitě



Realizace této síly, druhé na naší cestě za osvícením, není možná, dokud na tvou mysl útočí myšlenky.

Vidíme tedy, že předešlá síla, kontrola mysli, která vede ke tlumení mysli, je nezbytná k dosažení této síly.

A nejen to, tato síla ti pomůže v jejím dosažení a usnadní je.

Jednou ztlumená myšlenka nebo přímo vyprázdněná mysl ti totiž pomůže přímo obrátit pozornost k realitě.

Jenže, co je to realita?

Realita je prostředí, které tě obklopuje.

Realita je prostředí, které tě obklopuje.

Prostředí, které nás obklopuje, je opravdu realitou pro každého z nás.

Tento fakt vůbec není banální.

Dokážu ti to: Jsme v New Yorku, sedíme na zahradní terase kavárny Times Square.
Zeptám se tě: "Je pro tebe náměstí Pigalle v Paříži reálné?

Nejspíš mi odpovíš: "Ano."

Přitom tomu tak není.

Pokud se nacházíš v New Yorku na Times Square, prostředí, které tě obklopuje je Times Square v New Yorku, a nikoliv Pigalle v Paříži.

Tak tvou realitou je Times Square v New Yorku. Pigalle a Paříž nejsou tvým okolím, které tě obklopuje. Nejsou tvou realitou.

Existují jen ve tvé mysli, tvé paměti, ale ne ve tvé realitě.

Zkoušíš to pochopit?

Realita je tvé prostředí, které tě obklopuje a které vnímáš smysly.

A tak tvou realitou je Times Square v New Yorku.

Nic jiného.

Paříš a náměstí Pigalle by byly realitou pro toho, kdo se nachází v Paříži na náměstí Pigalle, a nikoli pro tebe.

Tvou realitou je jedině a pouze Times Square v New Yorku, protože se nacházíš právě tady, a to - a pouze to - je realitou.

Pokud se chováš na Times Square v New Yorku jako bys byl na náměstí Pigalle v Paříži, nejednáš v souladu s realitou.

Nejsi přítomen v realitě.

A tak mi neříkej, že je pro tebe náměstí Pigalle v Paříži realitou.

Vidím, že chceš namítnout: "A co válka?"

Jistě, válka je reálná, ale pouze pro ty, kdo jsou v ní, ale ne pro nás, kdo sedíme a čteme tuto knihu.
Kdybys zavolal vojákům do války, hned by tě v tom přesvědčili a poslali by tě do patřičných mezí.
Protože pro nás, kteří tu klidně sedíme a čteme tuto knihu, válka existuje jen v naší mysli, ale ne v realitě.

Jak říká lampa, teď to osvětlím líp.

Už jsem napsal v předchozí knize, že existují dva světy:

1. svět mysli
2. svět reality

Zkrátka

svět mysli není reálný,
svět reality ano.

(83)

[Návštěvník]

Z věcí, přítomných v našem vědomí, se některé podílejí na realitě, která nás obklopuje, některé náleží pouze do naší mysli čili do naší paměti.

My se snažíme věřit, že všechny ty věci jsou reálné, ale není tomu tak.

Reálné jsou pouze ty, které náleží prostředí, jež nás obklopuje, a ne ty, které patří naší paměti.

Pokud jsi ještě silně zakotven ve světě mysli, mohlo by ti to připadat diskutabilní, ale dám ti dramatický, leč nepopiratelný důkaz.

Tvůj zemřelý příbuzný je nepochybně přítomen ve tvé paměti, ale evidentně není přítomen v prostředí, které tě obklopuje (a ani v prostředí, které tě neobklopuje) a tudíž není reálný.

Bohužel.

Další příklady, méně silné, ale podobně nepopiratelné, vidíme každý den.

Jeden příklad za všechny.

Velký neapolský rodák Totó jednou přišel pozdě na schůzku.

Přítel se ho ptá:

"Co se ti přihodilo?"

"Přišel jsem pozdě, protože ně někdo zastavil a řekl mi: ,Vincenzo, ty mizero!´"

"A cos udělal ty?"

"Já nic. Byl jsem zticha."

"A co dál?"

"Pak pokračoval: , Vincenzo, ty čubčí synu!´"

"A co ty na to?"

"Pořád nic. Byl jsem zticha."

"A ten člověk pokračoval?"

"Ano. A už to přehnal: , Vincenzo,´řekl mi, ,já tě zabiju!´"

"A cos udělal teď?"

"Šel jsem dál."

"Cože? Tys na to vůbec nereagoval?"

"Ne."

"Ale proč?"

"Co se do mě navážel? Já přece vůbec nejsem Vincenzo!"

Takové rozlišování mezi slovy, myšlenkou a realitou v Neapoli, kde bují buddhové, je naprosto jasné.

Čím dál na sever, tím víc se toto rozlišování ztrácí.

Ve Švédsku se tomu, kdo spáchal sebevraždu, říká ,hlupák´.

Připisování reality věcem, pocházejícím z tvé mysli, je právě technickou příčinou našeho duchovního utrpení.

Trpíme proto, že se nám v mysli rodí přeludy.

Přeludy ve vaší mysli nejsou skutečné.
Plodí je vaše lpění, a tudíž i vaše chtivost, vaše nenávist, hněv, strach.
Bratři, přeludy ve vaší mysli si vytváříte sami.

Trpíme, protože přeludy v mysli bereme za reálné.

Je tedy nejdůležitější, aby ses naučil odlišovat realitu od přeludů mysli.

Buddha je si toho rozdílu vždy vědom.

Stav osvícení přináší
vědomí rozdílu mezi
světem mysli asvětem reality.

Toto vědomí se musí stát trvalým.

Právě ono tě dovede k opuštění světa mysli a ke vstupu do světa reality.

Bratři vědomě se zbavujte svých nereálných přeludů, a ony zmizí.

(85)

[Návštěvník]

Vím, že můžeš vznést námitku, která napadne v dobrém úmyslu každého, kdo nejen má zálibu ve světě vlastní mysli, ale oslavuje i krásu a moc svých výtvorů.

Uskutečňování druhé síly, vedoucí k osvícení, přítomnost v realitě, nepopírá ani tuto krásu, ani její moc, ale jednoduše ti nabízí cestu, jež tě vyvede z utrpení, které se rodí ve vlastní mysli.

Buddhismus má totiž tento jediný cíl: osvobození z utrpení.

Odpoví ti pouze toto: nemůžeš se zbavit přeludů, pokud zůstáváš uvnitř své mysli.

Musíš vyjít ze své mysli a vstoupit do reality.

Právě to, že potlačíš svoje myšlenky, ti naprosto přirozeně a bez nejmenší námahy, tedy spontánně, dovolí dosáhnout druhé síly, vedoucí k osvícení, přítomnost v realitě.

V realitě už neexistuje utrpení.

Chápu, že tato pravda je pro tebe těžko uvěřitelná.

Jestli chceš, dám ti ještě jeden extrémní příklad.

Ztratíš osobu, jež ti byla drahá.

Myslíš, že realita je příčinou tvého utrpení žalu, protože v realitě už tato osoba neexistuje.

A právě tady je háček.

V realitě už neexistuje tato osoba, ale existuje všechno kolem.

V realitě neexistuje žádné utrpení.

Slunce nepřestává svítit, oblaka stále plují po nebi a ptáci pořád zpívají.

Utrpení je pouze uvnitř tebe.

Ty si myslíš, že příčina tvého utrpení je realitou, a tudíž připisuješ utrpení realitě.

Jenže utrpení nemůže v realitě existovat, je to duševní stav.

Čili věc, která žije pouze ve tvé mysli.

Slavný zenový koán říká:

"Ukaž mi ruku, ve které držíš své utrpení."

Není možné to udělat, protože utrpení se týká pouze světa tvé mysli, ale ne světa reality.

Je však pravda, že realita může někomu způsobovat utrpení a někomu ne.

(86)

[Návštěvník]

Přítomnost v realitě je zkušenost zenu.

Zkušenost zenu nemůže být popsána slovy, nýbrž pouzeprožitá, jak jasně prohlašují všichni, kdo o tom páší knihy.

Právě proto, že zkušenost zenu je právě zkušeností přítomnosti v realitě.

Můžeme tedy vyjít právě z tradice zenu, abychom si mohli o této zkušenosti udělat představu.

Povím ti následující anekdotu:

Když Jao-šan Wei-jen poklidně seděl se zkříženýma nohama, přišel k němu jeden mnich a zeptal se ho:
"O čem přemýšlíš v této nehybné poloze?"
..."Myslím na to, co je za myšlenkou."
..."Jak můžeš myslet na to, co je za myšlenkou?"
..."Snadno, tak že nemyslím."

Abys potkal osoby zenu, není třeba cestovat do Číny nebo do Japonska.

Stačí jet na Sardinii.

Jednoho dne Orgósala potkal pastýře ovcí.
Zeptal se ho:
"Co děláš celý den?"
"Hlídám ovce."
"A na co myslíš?"
"Na co bych měl myslet? Hlídám ovce, aby mi je neukradli!"

Přítomnost v realitě nepotřebuje žádné další vysvětlování, protože to není žádný intelektuální poznatek, ale zkušenost.

Abys konečně pochopil, co ti říkám, udělej jedno. Jdi do koupelny, vlez do sprchy nebo do vany a pust kohoutek.

A pomysli si: "Dávám si lázeň. Úplně normální věc."

Když si uvědomíš, že koupání se v šatech není zase tak úplně normální, jsi v kontaktu s realitou a uvidíš rozdíl mezi myšlenkou a skutečností.

Cvičení, které musíš používat k dosažení přítomnosti v realitě, je následující:

CVIČENÍ 2

1. zklidním dech, uvolním tělo, nezaujatě pozoruji své myšlenky

2. vystoupím z mysli a pozoruji prostředí, které mě obklopuje

3. dokončím veškerou činnost (interakce s realitou)

4. zůstanu v realitě.

Věnuj se tomuto cvičení po dobu jednoho týdne.

Nepotřebuješ k tomu ani zvláštní podmínky, ani změnu prostředí.

Můžeš je totiž uplatňovat kdykoli.

Jak často a jak dlouho?

O tom rozhoduješ ty sám.

Čím častěji to ale budeš dělat, tím lépe.

V tomto druhém týdnu bude tvým objektivním cílem toto:

žít v realitě

Pokud chceš, můžeš tento týden používat pomocnou mantru; opakuj si ji v duchu v takovém rytmu, jaký ti vyhovuje:

žiji - nádech
v realitě - výdech
já jsem - nádech
buddha - výdech

Pro dámy:

žiji - nádech
v realitě - výdech
já jsem - nádech
osvícená - výdech

(88)

[Návštěvník]

Šestnáctá kapitola

Vědomí proměnlivosti
neboli
Osvícení

Osvojení si druhé síly, přítomnosti v realitě, ti umožní dosáhnout třetí síly na cestě osvícení, vědomí proměnlivosti.

Jr to právě přítomnost v realitě, co ti dovolí sledovat skutečnost v její objektivitě a odhalit, že v ní nejsou ani věci, ani události, ani osoby, které by zůstávaly stejné a neměnné.

Dokonce ani my sami - naše mysl, naše duševní stavy - nejsme stejní a neměnní.

A tak:

Všechno se neustále mění

Toto je ono senzační odhalení, díky kterému můžeme pozorovat realitu takovou, jaká doopravdy je.

Toto je ono slavné osvícení.

A doprovází je další objev: všechny věci ve vesmíru jsou na sobě vzájemně závislé.

Představ si obrovský kulečník s nekonečným počtem koulí, které se neustále kutálejí a narážejí do sebe: pohyb každé jednotlivé koule je určen pohybem všech ostatních.

Vesmír funguje právě takhle.

A právě vzájemná závislost a propojenost způsobuje neustálou proměnlivost: žádná koule se nemůže zastavit, protože ostatní koule ji nutí k neustálému pohybu.

Neexistují tedy žádné osoby, věci, či instituce, které by zůstávaly stejné a neměnné.

Říká to také fyzika.

Toto poznání je nepochybně rozumový čin.

A je relativně snadné tohoto poznání dosáhnout - pro kohokoli.

Takže?

Jsme všichni osvícení?

Osvícení je věc tak snadno dosažitelná a jednoduchá?

Opravdu?

Samozřejmě, že ne.

Osvícený není jednoduše ten, kdo objevil, že v realitě se všechno neustále mění, nýbrž ten, kdo toto vědomí nikdy neztratí.

Osvícení spočívá
ve stálém vědomí
neustálé proměnlivosti reality.

Protože osvícení je trvalé, musí být založeno na hlubokém psychickém základu, neboli v hladině podvědomí, a proto nemůže vyplývat z rozumové úvahy.

Musí být nabyto prostřednictvím chování, které sebou přináší také emocionální stav, protože podvědomí, neboli naše paměť, si pamatuje způsobem, který umožňuje rozrůstání, a tudíž i způsobem podmíněným podvědomým vnímáním, a pamatuje si pouze zkušenosti doprovázené určitým emocionálním stavem.

Proto Buddha říká, že nabytí tohoto poznání neboli vědomí je třeba získat osobní zkušenost.

Je nezbytné pozorovat realitu a osobně zjistit, že se jeví jako neustálá proměna, a tudíž je prosta veškeré neměnnosti.

Naše těžká ztráta se může stát příležitostí k získání této zkušenosti.

Sám Buddha poukázal na možnost využít utrpení jako pomůcku k růstu vědomí.

(91)

[Návštěvník]

Tak se tato zkušenost pro nás stane objevem spojeným s emocí, protože boří naše mýty a přesvědčení, že realitu tvoří záležitosti, osoby či předměty, které považujeme za dané a stále stejné, jakoby mimo čas, věčné, ale už se nikdy nestanou.

Pouze tak se pro nás tato zkušenost stane, tak jako pro Buddhu, osvícením.

Je proto třeba tak často, jak je to možné, vyvolávat v mysli vědomí neustálé proměnlivosti pozorováním reality uvnitř nás (intrapsychické) i mimo nás (extrapsychické).

Naše ztráta se tak stane námětem, o němž bychom měli často meditovat.

Jenže proč se v naší mysli tvoří představy o realitě, která se nás snaží přesvědčit, že existují věci pevně stanovené, stejné a neměnné v čase?

Realita i život jsou jako film, který je výsledkem neustálé projekce fotografií; nejsou samostatnými fotografiemi.

Život je film, nikoliv fotografie.

Život je dynamický, nikoliv statický.
My si však vybereme jednu fotografii z celého filmu, založíme ji v paměti jako do archivu a připisujeme jí reálnou existenci.
Vidíme svou matku, svého otce, přátele, samy sebe jako fotografie - uzavřené, statické, ukončené.

A myslíme si, že všichni jsou také ukončení, stále stejní, statičtí.

Ba dokonce očekáváme, že budou stále takoví, a divíme se a zlobíme se, když zjistíme, že tomu tak není, že se všichni mění a nejsou takoví, jací jsme doufali, že budou.

Život je film, ale v naší mysli existují jen fotografie, a my tyto fotografie považujeme za život.

Proč?

Protože naše nedospělá dětská osobnost, kterou se stále snažíme potlačovat a která je připravena v každé existenční krizi (nemoc, úmrtí, neúspěch) nabýt na vrchu, protože nedokáže vládnout realitě.

A tak vytváříme klamný pocit bezpečí tak, že vystřihujeme jednotlivé fotografie z filmu našeho života a připisujeme jim hodnotu skutečnosti.

Život v buddhistickém osvícení znamená také duševní růst, přechod od nedospělé osobnosti k dospělé a schopnost čelit nejistotě vyplývající z neustálé proměny reality.

(92)

[Návštěvník]

Osvícení
vyžaduje duševní růst
od nedospělé osobnosti k dospělé

Cvičení pro dosažení osvícení je následující:

CVIČENÍ 3

1. zklidním dech, uvolním tělo, nezaujatě pozoruji myšlenky

2. pozoruji prostředí, které mě obklopuje

3. pozoruji neustálou proměnu, která se děje uvnitř i mimo mne

Věnuj se tomuto cvičení po dobu jednoho týdne.

Nepotřebuješ k tomu ani zvláštní podmínky, ani změnu prostředí.

Můžeš je cvičit kdykoli.

V libovolném tempu i způsobem, který chceš ty sám.

Čím častěji to ale budeš dělat, tím lépe.

V tomto třetím týdnu bude tvým objektivním cílem toto:

vidět proměnlivost

Pokud chceš, můžeš tento týden používat pomocnou mantru; opakuj si ji v duchu v takovém rytmu, jaký ti vyhovuje:

vidím - nádech
proměnlivost - výdech
já jsem - nádech
buddha - výdech

Pro dámy:

vidím- nádech
proměnlivost - výdech
já jsem - nádech
osvícená - výdech

(93)

[Návštěvník]

Sedmnáctá kapitola

Nelpění

Objev neustálé proměnlivosti reality má pro nás tento hlavní následek:

začínáme si být vědomi, že

neexistuje nic stálého,
k čemu bychom mohli přilnout.

A právě tady v nás spontánně vyrůstá čtvrtá síla osvícení: nelpění.

Dosažení čtvrté síly, nelpění, je nejtěžším krokem, který je třeba uskutečnit na cestě k osvícení.

A také je nejdůležitějším.

To proto, že představuje skutečný a konečný přechod z nedospělé osobnosti k dospělé.

Je totálním opuštěním potřeby ochrany, záchytných bodů a jistot.

V reálném životě totiž jistota neexistuje.
Právě proto, že reálný svět se neustále mění.

A tak nemůžeme najít ani záchytné body a ani jistoty.

Realita tento fakt často dokazuje velmi brutálně, třeba když ztratíme někoho drahého.
Jsme tedy donuceni vidět realitu takovou, jaká je, a právě v tom okamžiku, byť třeba bolestném, zažíváme osvícení.

Jenže v další chvíli už v sebeobraně upadáme zpět do iluze trvalosti, nehybnosti a jistoty.

(95)