Dzogčhen - Velká Dokonalost

Dzogčhen - Velká Dokonalost

Nový příspěvekod Linda » úte 25. zář 2012 14:18:23

YONGEY MINGYUR RINPOČHE vypráví příběh svého vlastního uvedení do Velké Dokonalosti.

„Jsme-li zakotveni v naší formální meditační praxi, můžeme se uvolnit do ohromného, otevřeného, bdělého vědomí, jež je naší nejzazší přirozeností.“

„Do světa Velké dokonalosti (v tibetštině Dzogčhen) jsem byl uveden ještě jako malý chlapec. První léta svého života jsem strávil v rodné vesničce mé matky, poblíž tibetsko-nepálské hranice. Od svého mládí jsem se tam už nevrátil, ale jasně si pamatuji masivní hory se sněhovými čepicemi, které se nad námi tyčily ze všech stranan, a louky plné květin, prostírající se po dně údolí kolem naší vesnice. Z vnějšího pohledu byste si mohli myslet, že jsem se narodil do úplné pohádky. Žil jsem na jednom z nejkrásnějších a nejpoklidnějších míst na Zemi, obklopen lidmi, kteří mne velmi milovali. Nedosti na tom, dospělí z mé rodiny byli známí duchovní učitelé, takže od doby, kterou si vybavuji, jsem byl vystaven praxi meditace a její moci proměňovat mysl.

Přes idylické okolí a silná pouta, která jsem sdílel se svou rodinou, se můj život jednoho roku obrátil směrem k horšímu. Když mi bylo asi sedm let, začal mé bytosti vládnout hluboký, stravující pocit obav. Nemohl jsem přijít na to, co a proč se mi děje. Pouze jsem věděl, že i ta nejmenší věc – jako bouře nebo příjezd cizince – může uvrhnout mou mysl do chaosu. Z jícnu mého žaludku se někdy vzedmul strach a mou mysl naplnily hrozivé myšlenky, ponechávajíce mě paralyzovaného pocitem, že se má stát cosi hrozného. Toto obtížné údobí mi poskytlo mocnou motivaci zkoumat svou mysl a pocity. Přestože jsem v té době o meditaci příliš mnoho nevěděl, měl jsem vágní pocit, že by mi mohla pomoci vypořádat se s mou úzkostí. Chvíli jsem se snažil meditovat sám, ale krom několika prchavých okamžiků niterného míru mě pocit děsu dále pronásledoval jako stín.

Většinou jsme v zimě spolu s matkou cestovali z naší vesnice v horách do Káthmandů, kde jsme trávívali šest měsíců s mým otcem, velkým mistrem meditace Tulku Urgjen rinpočhem. ‚Jap rinpočhe’, jak jsem ho emotivně nazýval, žil v malé poustevně v okolí Káthmandského údolí, kde vyučoval studenty z celého světa svému jedinečnému stylu bezúsilné meditace. Ráno mniši a mnišky z jeho poustevny přicházívali obdržet nauky o meditaci nebo rituálech tibetského buddhismu a o večerech vyučoval své netibetské studenty. Často jsem tiše sedával po straně a naslouchal, jak učí.

Přestože jsem ve skutečnosti příliš nerozuměl tomu, co říkal, prahnul jsem po klidné pokoře, již vyzařoval. Zpočátku jsem byl tak nesmělý, že jsem nedokázal sebrat odvahu a požádat jej, aby mě učil, ale za čas má úzkost natolik zesílila, že to překonalo můj stud. Stále jsem nedokázal požádat svého otce přímo, ale velmi jsem prosil svou matku, aby ho požádala za mě. Byl jsem radostí bez sebe, když mi přišla říct, že souhlasí s mým vyučováním.

V téže době, kdy jsem začínal s meditací, jsem se učil číst a psát. Odpoledne jsem sedával s mým otcem v jeho meditačním pokoji, který měl veliké okno, skrze něž se dalo shlížet do celého údolí. Coby součást své denní praxe recitoval text zvaný Vzácná pokladnice základního prostoru jevů, který je považován za jednu z nejelegantnějších prací o Velké dokonalosti, nejhlubších a nejceněnějších nauk linie mého otce. Můj otec používal tento text k tomu, aby mě naučil číst. Jak jsme spolu seděli v jeho malé poustevně, zpíval slova z knihy v nádherné melodii a žádal mě o jejich zopakování. Pak jsem se ho podle svých nejlepších schopností snažil imitovat a dychtivě jsem čekal na jeho ocenění. V té době jsem si myslel, že mi jen pomáhá naučit se číst, ale při pohledu zpět vidím, že mě ve skutečnosti uváděl do báze, cesty a plodu Velké dokonalosti.


BÁZE VELKÉ DOKONALOSTI
Mohli byste si myslet, že během hodin, po které jsem se učil zpívat slova z Vzácné pokladnice, jsem do ní postupně pronikl, ale ve skutečnosti jsem neměl ani pojem o tom, co znamená. Pro mě byla kniha jen svazkem podivných termínů, které nedávaly smysl, ale líbila se mi pro konejšivou melodii, kterou můj otec používal, když mi ji zpíval. Jednoho dne, kdy jsme spolu seděli v jeho pokoji recitujíce a meditujíce, zaznamenal jsem slovo, které jsem mnohokráte slýchával svého otce říkat, když vyučoval své studenty. „Co znamená toto slovo?“ zeptal jsem se, ukazujíc na tibetské slovo kadag.

„Ó, to je velmi důležitý termín“, odpověděl, potěšen mým zájmem. „Pamatuješ si, co jsem říkal studentům posledně večer o skutečné přirozenosti mysli?“ Pravda byla, že jsem nerozuměl mnoho z toho, co říkal, když vyučoval, takže jsem pohlédl dolů a v rozpacích kroutil hlavou.

Vida mou reakci, jemně mě poklepal po rameni a řekl, „Není vůbec třeba se stydět. Když jsem já byl mladý, musel jsem se naučit významu všech těchto slov právě tak jako ty.“ Pak se na chviličku odmlčel a pohlédl na mne s takovým dojetím, že se všechny mé rozpaky rozpustily. „Minulý večer jsem učil studenty o tom, že naše pravá přirozenost je zcela čistá a dobrá. Slovo, na které jsi se mě ptal – kadag – znamená ‚čisté od samého počátku’. Ač to mnohdy nemusí vypadat, že tomu tak pokaždé je, není ani toho nejmenšího rozdílu mezi tvou pravou přirozeností a Buddhovou. Ve skutečnosti i pes má tuto původní čistotu.“

„Co znamená čistota?“ zeptal jsem se.

„Čistota znamená, že naše pravá přirozenost je již zcela dokonalá a úplná,“ pokračoval. „Ani zmatek, ani strach nemohou změnit tuto niternou čistotu. Neubývá se, když trpíme, ani se neposiluje, když se stáváme osvícenými jako Buddha. Nepotřebujeme k ní nic přidávat ani od ní nic odebírat, ani nemusíme nic dělat, abychom ji získali. Je zde s každým z nás a v každém okamžiku jako diamant v dlani naší ruky.“

„Když je naše přirozenost tak úžasná,“ zeptal jsem se, „proč pak trpíme?“

„To je dobrá otázka,“ odpověděl. „Problémem není, že potřebujeme získat něco, co jsme ztratili, nebo že se potřebujeme zbavit věcí, které se nám nelíbí. Buddha se nemůže magicky objevit a odebrat všechno naše utrpení a zmatek. Problémem je, že nerozpoznáváme, co již máme. Tolik se necháváme uchvátit v dramatech našich životů, že nevidíme zářivou čistotu našich vlastních myslí. Tato přirozenost je s námi i tehdy, když se cítíme ustrašeni, osamoceni a nahněváni.“

Podíval jsem se vzhůru na otcův obličej a z hloubi mého nitra se vzedmul pocit ohromné lásky a respektu. Stále jsem plně neuchopil to, co se mě snažil naučit, ale začal jsem se otevírat možnosti, která byla více k žití, než všechny ty myšlenky a pocity, naplňující mou mladou mysl. To, do čeho mě právě uvedl, byla báze Velké dokonalosti, vnitřní realita, kterou objevujeme na duchovní stezce.


CESTA VELKÉ DOKONALOSTI
S touto nově nalezenou důvěrou jsem pokračoval v meditaci na vlastní pěst. Přestože jsem stále neměl přímou zkušenost toho, co se mě snažil naučit můj otec, brzy jsem shledal, že zaměřením své mysli na něco jsem schopen nalézt stav klidu. Přes tento rozvoj jsem stále myslel na meditaci jako na něco, co mi může pomoci zbavit se těch částí sebe sama, které nemám rád. Upřímně jsem doufal, že meditace mě povede do šťastných, pokojných stavů mysli, kde se mě panika a strach nemohou dotknout. Jak jsem brzy zjistil, bylo nicméně to, k čemu mě vedl otec, ještě mnohem radikálnější.

Po několik dalších měsíců jsem pokračoval v návštěvách svého otce a ten mně předával další poučení ohledně Velké dokonalosti. Mnohdy jsme ani nehovořili, jen jsme spolu seděli. Otec prostě sedával před velkým oknem a hleděl do oblohy, zatímco jsem tiše seděl vedle něj a snažil se meditovat. Zoufale jsem stál o jeho ocenění, takže jsem se vždy snažil co nejlépe napodobit to, co by podle mě měl dobrý meditující dělat. Seděl jsem rovně jako jedle a snažil se vypadat, jako bych byl ponořen v nějaké hluboké zkušenosti, zatímco jsem ve skutečnosti jen opakoval ve své mysli mantru a snažil se neztratit v myšlenkách. Příležitostně jsem otevíral oči a pokukoval vzhůru na svého otce doufaje, že si všimnul mé dobré meditační pozice a schopnosti sedět po tak dlouhou dobu. Jednoho dne, jak jsme společně v tichosti seděli, jsem na něj vprostřed své meditace letmo vzhlédl a k mému překvapení jsem shledal, že se dívá dolů na mne.

„Medituješ, synu?“ zeptal se.

„Ano, pane“, řekl jsem hrdě, naplněn radostí, že si toho konečně všimnul.

Má odpověď ho zdánlivě velmi pobavila. Na pár okamžiků se odmlčel a pak jemně řekl: „Nemedituj.“

Má pýcha splaskla. Po měsíce jsem se co nejlépe snažil kopírovat ostatní meditující, kteří přicházeli k mému otci. Naučil jsem se nějakým krátkým modlitbám, sezení ve správné pozici a usilovně jsme se snažil zklidnit svou neklidnou mysl. „Myslel jsem, že bych měl meditovat“, řekl jsem roztřeseným hlasem.

„Meditace je lež“, řekl. „Když se snažíme kontrolovat mysl nebo se držet zkušenosti, nevidíme původní dokonalost přítomného okamžiku. Ukázal skrze okno a pokračoval: „Podívej se ven na modrou oblohu. Čisté bdělé vědomí je jako obloha, bez hranic a otevřené. Je stále zde. Nepotřebuješ ho vytvářet. Vše, co musíš dělat, je spočinout v něm.“

Na okamžik se všechny mé naděje a očekávání ohledně meditace zhroutily a já jsem zakoušel záblesk bezčasého bdělého vědomí.

Po několika minutách pokračoval: „Jakmile jsi jednou rozpoznal bdělost, není třeba nic vytvářet. Nemusíš meditovat nebo se jakkoli snažit měnit svou mysl.“

„Jestliže tu není co dělat“ zeptal jsem se, „znamená to, že nemusíme praktikovat?“

„Přestože není nic ke konání, potřebuješ toto pochopení zažít. Také potřebuješ kultivovat bódhičittu a oddanost, a vždy zpečetit svou praxi věnováním zásluh, aby všechny bytosti mohly rovněž rozpoznat svou vlastní pravou přirozenost. Důvodem, proč nakonec stejně potřebujeme praktikovat, je to, že zpočátku máme jen pouhé porozumění pravé přirozenosti mysli. Opakovaným sblížováním s tímto porozuměním je nicméně postupně proměníme v přímou zkušenost. Ale i potom stále potřebujeme praktikovat. Zkušenost je nestabilní, takže když bez ustání nepokračujeme ve sbližování s čistým bdělým vědomím, může se nám ztratit z dohledu a můžeme se opět nechat chytit v myšlenkách a emocích. Na druhé straně, jsme-li v praxi pilní, může se tato zkušenost přeměnit v realizaci, kterou už nikdy nemůžeme ztratit. Toto je cesta Velké dokonalosti.“ Tím otec uzavřel svou řeč a společně jsme pokračovali ve spočívání v čistém bdělém vědomí, shlížejíce do hluboké modři oblohy nad Káthmandským údolím.


PLOD VELKÉ DOKONALOSTI
Po několika dalších letech cvičení s mým otcem v jeho poustevně jsem cestoval do Indie žít v Šherab Lingu, klášteře Kenting Tai Situ rinpočheho. Měl jsem to velké štěstí účastnit se během svého pobytu tradičního tříletého ústraní, a během něj jsem měl možnost učit se od velkého mistra jménem Saldžej rinpočhe. Ten ukotvil rané lekce, které jsem obdržel od otce, a dal mi šanci je pod svým vedením integrovat. Po pár letech ústraní mi mí učitelé poradili, abych se účastnil šhedry neboli klášterní univerzity a studoval klasickou filosofii buddhistické tradice.

Nauky, které jsem obdržel v klášterní univerzitě, mi byly velice k užitku, ale často jsem se snažil násilím sjednotit komplikovanou filosofii vozidla Súter s okamžitostí Velké dokonalosti. Ke svému štěstí jsem se ihned poté, co jsem dokončil svá studia, setkal ještě s jiným velkým mistrem, Ňošul-Khän rinpočhem, erudovaným učencem a pravým jóginem Velké dokonalosti, který mi předal soubor nauk, jež jsou předávány v tajnosti jedinému žákovi. Nebylo snadné s ním studovat, neboť jsem musel cestovat do Bhútánu, což tehdy bylo obtížné.

Jedna z hlavních otázek, které jsem v té době měl, se týkala výsledků Velké dokonalosti. Jednoho dne jsem přišel ke Khän Rinpočhemu s žádostí o vyjasnění. „Abych dosáhl buddhovství,“ začal jsem, „je podle súter třeba očišťovat zatemnění, dovršit akumulaci zásluh a moudrosti a pomalu zušlechťovat svou praxi štědrosti, disciplíny a další ze šesti transcendujících kvalit, a to po velice dlouhý čas. Ale můj otec Saldžej Rinpočhe mě učil, že buddhovství je ve skutečnosti právě zde v tomto okamžiku. Říká se, že když usilujeme a snažíme se o nějaké osvícení v budoucnu, ve skutečnosti se oddalujeme čistému bdělému vědomí. Neodporují si vzájemně tato dvě předání?“

„Vůbec ne,“ odpověděl Rinpočhe. „Ve skutečnosti všechny ty věci, které pomalu odkrýváme na stezce súter, jsou v podstatě vlastními kvalitami čistého bdělého vědomí. Velká dokonalost je bezúsilná stezka, v níž dovršíš vše, aniž cokoliv děláš. Rozpoznání prázdné esence bdělého vědomí završuje akumulaci moudrosti, zatímco rozpoznání jeho spontánně přítomné jasnosti završuje akumulaci zásluh. Sjednocení tohoto prázdna a jasnosti je sjednocením dvou akumulací. Navíc je tento přístup také sjednocením stádií rozvinutí a završení, které praktikujeme v józe božstev, a rovněž sjednocením dovedných prostředků a poznání. Jakmile jednou rozpoznáš přirozenost mysli, soucit se manifestuje spontánně. Když uvidíš potenciál, který je vlastní všem bytostem, budeš k nim cítit přirozený respekt a budeš jim chtít pomoci realizovat tuto jejich pravou přirozenost. Budeš také zakoušet opravdovou oddanost k učitelům, kteří tě uvedli do tohoto čistého bdělého vědomí a plně oceňovat jejich dosažení.“

„Aktualizace těchto vrozených kvalit“, pokračoval, „je nejlepší výsledek, v jaký lze doufat. Létat po obloze, číst myšlenky a jiné magické síly nejsou nic tak velkého. V těchto dnech dokáže většinu těchto věcí moderní technologie. Lítám kolem světa se sty lidí v gigantické kovové trubce, tak co je zváštního na tom, dokážeš-li levitovat pár stop nad zemí? Vzácný plod Velké dokonalosti se manifestuje tehdy, když jsme se sblížili s čistým bdělým vědomím natolik, že se v tomto stavu neprojevuje kolísání. Není nic víc, v co bychom mohli doufat, než v toto.“

Khän rinpočheho slova dozněla, dokončil svůj výklad, a společně jsme zůstali v tichosti sedět, bezúsilně spočívajíce v nádheře a prostotě přítomného okamžiku.

Slova těchto velkých mistrů se mnou zůstávají dodnes. Když se mne lidé ptají na Velkou dokonalost, nemám nic více co říci, než opakovat tato prostá učení, která mi byla svěřena coby velký poklad mými laskavými učiteli.“

--------------

YONGEY MINGYUR RINPOČHE je mistrem tibetské linie Karma-Kagjü. Vyučuje po celém světě, slučuje tradiční buddhistickou praxi se současnou kulturou a vědou. V Česku mu vyšla kniha Radost ze života: Štěstí jako vědecká disciplína (Dharmagaia 2009).


Přeložil Michal Popule z knihy To, co přesahuje meditaci (Yongey Mingyur rinpočhe)
V originále bylo publikováno pod názvem "Beyond the Meditation".

http://www.rime.cz/zdroje-dharmy/to-co- ... npoche.php
Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 855
Registrován: pát 23. zář 2011 12:43:47

Re: Dzogčhen - Velká Dokonalost

Nový příspěvekod Linda » úte 10. čer 2014 13:52:10

Prvotní čistota není pro mysl nijak užitečná, pokud o ní nevíme a neintegrujeme ji se svou aktivní myslí. Jestliže si svou vnitřní čistotu uvědomujeme, ale integrujeme ji jen občas, není realizace úplná. Konečnou realizací je úplná integrace této přirozenosti. Mnoho lidí však o integraci pouze přemýšlí a hovoří, místo aby ji uskutečnili...

Řekneme-li například, že náš přirozený stav je spontánně dokonalý, myslíme tím, že schopnost realizace je již v nás, není něčím, co potřebujeme získat zvnějšku. Ale i když je tato kvalita uvnitř nás samých, musíme ji rozvíjet. Tradiční příklad říká, že máslo je v mléku již přítomné, abychom však máslo skutečně získali, musíme mléko stloukat.

Tenzin Wangyal Rinpočhe: Zázraky přirozené mysli

Samoosvobozování podle dzogčhenu tedy znamená, že ať už se v rámci naší zkušenosti objeví cokoliv, ponecháme vše takové, jaké to je, a nijak neposuzujeme, zda je to dobré či špatné, krásné či ošklivé. Nebudeme-li zároveň v tomtéž okamžiku lpět na tom, co vzniká naším úsilím, ať myšlenka nebo čin, pak se to automaticky samo od sebe osvobodí. Jestliže provádíme svou praxi takovým způsobem, tak semena onoho jedovatého stromu dualistického vidění světa nemají nikdy šanci ani vyklíčit, a tím méně pak zapustit kořeny a vyrůst.

Na této cestě vnímáme vše, co vzniká v našem karmickém vidění světa, a využíváme spontánní schopnosti mysli k dosažení vlastního samoosvobození.

Jestliže povstanou myšlenky, zůstaň v tomto stavu bděle přítomen,
jestliže žádné myšlenky nepovstanou, buď bděle přítomen i v tomto stavu.
V bdělém vědomí obou stavů není žádný rozdíl.

Garab Dordže

Nauka Dzogpa Čhenpo
Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 855
Registrován: pát 23. zář 2011 12:43:47

Re: Dzogčhen - Velká Dokonalost

Nový příspěvekod Pavla » úte 10. čer 2014 13:56:49

Linda píše:
Prvotní čistota není pro mysl nijak užitečná, pokud o ní nevíme a neintegrujeme ji se svou aktivní myslí. Jestliže si svou vnitřní čistotu uvědomujeme, ale integrujeme ji jen občas, není realizace úplná. Konečnou realizací je úplná integrace této přirozenosti. Mnoho lidí však o integraci pouze přemýšlí a hovoří, místo aby ji uskutečnili...

Řekneme-li například, že náš přirozený stav je spontánně dokonalý, myslíme tím, že schopnost realizace je již v nás, není něčím, co potřebujeme získat zvnějšku. Ale i když je tato kvalita uvnitř nás samých, musíme ji rozvíjet. Tradiční příklad říká, že máslo je v mléku již přítomné, abychom však máslo skutečně získali, musíme mléko stloukat.



:)
Pavla
 
Příspěvky: 465
Registrován: stř 19. bře 2014 13:01:44

Re: Dzogčhen - Velká Dokonalost

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 10. čer 2014 22:33:38

Čhögjal Namkhai Norbu. Zrcadlo: Poučení o bdělém vědomí přítomnosti.

Začátečníkovi v meditaci se v tomto učení říká, že má „vědomě rozpoznávat stav své mysli“. Neznamená to ale, že by měl něco objevovat a identifikovat jakožto objekt. „Znát mysl“ spíše znamená být si plně vědom proudu svých myšlenek, které povstávají jako vlnění mořské hladiny, aniž ale započneme nějakou činnost.

Když se nám nepodaří udržet si bdělou přítomnost a necháme se zcela pohltit nesoustředěností a iluzemi, nikdy se neosvobodíme z nekonečného přerozování. Jestliže ale máme mysl soustředěnou, nenecháváme se ovlivňovat iluzemi, ale naopak si dokážeme udržet pozornou sebekontrolu a následně i ryzí přítomnost svého prvotního stavu, mysl se skutečně stává esencí všech nauk a jádrem všech cest k poznání.“


http://www.dharmagaia.cz/kniha/278-namk ... ritomnosti
Návštěvník
 


Zpět na Dzogčhen

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník