Dvě poloviny a jedno překonání

[ryu.nin]

Příště si to po sobě budu muset přečíst, ono to pak už nejde editovat, když nejsem přihlášenej a mně se nechce zase hodinu někde pátrat po tom, jaký mám přihlašovací údaje...

Taky mě napadlo, že svými novými texty tady aspoň trošku přinesu nějaký čestvý vítr, aby to tu uplně nestagnovalo. Ale nebudu předbíhat...

Jak už jsem psal OT - osobní tragedie bych to příště nazval zkratkou OT - mě vyléčila z potřeby být učitelem zenu. Někdy v roce 2021 mělo být první ústraní pod mým vedením, ale to jsem byl krátce po OT, nějak jsem si to ještě nepřipouštěl, říkal jsem si, že to přejde... a tak nějak jsem doufal, že se na ústraní pod mým vedením pár lidí přihlásí, ale přihlásil se jen můj blízký a věrný žák, člověk, s kterým cvičím zazen každý pátek už asi pět let... takže my dva jsme byli na ústraní sami... aspoň to byla taková malá zkouška... No a pak mě už OT semlela dokonale a byly ty myšlenky na sebevraždu a podobně a poslední ,co mě zajímalo, bylo, jestli někdo přijede na ústraní, kde budu učitel. Naopak jsem se obával, že spíš umřu než vydržím do letošního června, kdy mělo být druhé ústraní pod mým vedením. V podstatě jsem jen doufal, že na tom ústraní nebudu fungovat jako lazar a bizarní postavička, která měla být učitelem, ale místo toho se omlouvá a schovává a není schopna vést druhé... nakonec to naštěstí dopadlo tak, že bolesti ustoupily, ne že by nebyly, ale nějak jsem se naučil je ignorovat, taky byly mírnější... no a nakonec - protože mi to bylo totálně jedno, se přihlásilo asi osm lidí.A byl zajímavý pocit být učitelem na ústraní. Nepřipadal jsem si důležitý, spíš mi to připadalo jako takový omyl... musel jsem se občas napomenout, že tam jsem jako učitel a donutit se do nějakého vedení... každopádně se mi dobře mluvilo během řečí dharmy, protože jsem cítil, jak mi je uvnitř jedno, jestli někoho zaujmu nebo ne. A taky se líp mluví o zenu, když člověk sám na sobě může zkoušet, jak překonává bolest a strach.... a že teda to už není o tom, že on je nad věcí a nic ho nerozhází, a mistr Dogen to všechno přesně popsal a vysvětlil a jen debil to nechápe, ale že je to spíš o tom, že život každého člověka je svým způsobem utrpení - někdy víc mentální, jindy víc fyzické, většinou je to takový mix, no a celá ta spirituální aktivita a praxe není o ničem jiném než o tom, jak neulpět na tom materiálním, konkrétním, fyzickém, objektivním chápání života a život, který má samozřejmě i tu objektivní, fyzickou stránku, propojit, napojit, prolnout, spojit s tou stránkou duchovní, božskou, nadčasovou - jak tu objektivní přítomnost rozsvítit tou nadčasovou Přítomností, jak by řekl "Ten, co pořád posílá do prdele". V řeči Lakota se jmenuje Hukalatochtoka. Ono paradoxně, čím méně trpíme, tím méně motivace máme něco propojovat, když to fyzické je tak fajn... on třeba člověk věří v Boha, ale když ho nic netrápí, tak se tak jako pomodlí, řekne si Bože, mám tě rád, ale jakou to má hloubku? O jakého Boha se pak jedná? Kdežto člověk trpící má dvě možnosti - buď hořkost, zklamání, zlost, lhostenost.... a nebo spiritualita... ale to víte. Mně v poslední době připadá, že nemá smysl sebe ani druhé tlačit do nějakých spirituálních výkonů - tlačit do víc osvícení, víc lásky, víc Boha... spíš se ptát sebe a druhých - a je tohle nutný? Nepomohlo by se pomodlit, nebo se projít, nebo si přečíst bibli nebo meditovat nebo něco? A lidi vám řeknou, mě to nefunguje.... a nebo naopak . já už jsem osvícený, já tohle všechno už znám, já už se snažit nemusím... Opravdu? Jsme všichni tak zafixovaní na nějaké úrovni? Je to nutné a je to moudré a je to pravda? Opravdu? Já se teda nikde fixovat nehodlám. Já si jen říkám - trochu se zamysli nad životem spirituálně - neuvízni na té matierální stránce... nebo lépe řečeno, nezasekávej se zbytečně dlouho na té materiální stránce, protože že bych tam uvízl, to říct nemohu... protože praxi a návyky mám - a třeba se pomodlím Otčenáš a okamžitě to tam je, ego odpadne - neříkám jak velký kus nebo na jak dlouho, ale odpadne to... a s tím odpadnutím odpadne i potřeba si gratulovat nebo se vyvyšovat na druhé... prostě je tu ta druhá stránka života a ta je nevýslovná, neporovnatelná, nesrovnatelná, neosobní, nekvalikikovatelná, neměřitelná, nezachytitelná... a asi se shodneme na tom, že když tu naši fyzickou, materiální stránku života neprokládáme tou spirituální, v lepším případě prožijeme život jako zvířátko, v horším jako hromádka neštěstí a v nejhorším jako zločinec... Na druhé straně je život protknutý spiritualitou - a teď je otázka, co tu spiritualitu nahlodává, kazí, ničí... když už víme, že žít pouze objektivně a materiálně nikam nevede... ale o tom až někdy příště...

[Pedriito]

Mimo téma, jestli chceš tak smažu;

zvláštní, ale včera jsem tě měl ve snu. Nechápu, jak ses tam vyloup. :-)

[ryu.nin]

A známe se osobně?

[Pedriito]

Neznáme. Prohodili jsme spolu pár slov na předchozím FJZ. (Pokud si to časově dobře vybavuji). Tam Jana i dala fotky z vašeho setkání, ještě s dalšími s osazenstva.

Jinak moje kamarádka nedávno umírala na rakovinu, a přesto že měla dobrou duchovní školu, prožila si muka před koncem.

[Pedriito]

Ale teď mi něco říká, že tys tam s nimi možná nebyl... V tom případě nevím, odkud se v tom snu zjevila tvoje podoba, ale jméno znělo Ryunin. No mívám sny veselý až bláznivý. Já jen že jsem ráno otevřel forum a tys tu. Tak mi to přišlo zajímavý.

[miroslav]

Když jsem prvně přijel do Jílového - asi v 18-ti letech, přivítala mne paní Tomášová slovy: "Vítej, v noci jsem viděla ve snu boty, bylo mi jasné, že dnes přijde někdo nový a byly to dobré boty akorát trochu špinavé".

[miroslav]

To, co tady teď píše Rynuin, mi přijde zatím jako to nejlepší, co sem kdy psal.

[Pedriito]

Tak chvilka na sen samotný, když už jsem to načal. Mě příjde bláznivý, čili bez toho, abych v něm hledal nějakou symboliku. Byl jsem na nějakém neurčitém místě, něco jako seminář, a byl jsem tam ubytovaný v pokoji. Ani si nevybavuji účel toho pobytu. A když už jsem tam na lůžku usínal, přišel jsi ty, Ryunin, podobou střední postavy, tmavé kratší vlasy, rysy takové westernové... Jako též tam ubytovaný na vedlejším lůžku. Představili jsme se a o něčem mluvili, obsah si nevybavuju, jen takový tajemný dojem z toho. Pak jsme usnuli a druhý den s dalšími hosty, jejihž tváře si též nevybavím, jsme šli na snídani k velkému stolu. A tam mě zaujala tvá dovednost s příborovým nožem, otáčel sis ho virtuózně v prstech.. Pak už si vzpomínám jen na procházení se jakýmsi areálem s terči, a tys tím nožejkem vždy trefil střed. A v závěru rozlučková oslava, tam se zas zjevil jeden kontrolor od nás z práce, a mezi tančícími žongloval s třemi barevnými míčky. Vůbec mu to nešlo, a já že to náhodou umím, tak ho to naučím. A tak mu to tak ukazuju, a koukám že místo míčků žongluju se slepičíma vajíčkama... :-))
No, a to je vše, co mi z toho snu zbylo.

[Pedriito]

Když jsem prvně přijel do Jílového - asi v 18-ti letech, přivítala mne paní Tomášová slovy: "Vítej, v noci jsem viděla ve snu boty, bylo mi jasné, že dnes přijde někdo nový a byly to dobré boty akorát trochu špinavé".

Hezký :-) Jak to zpíval tem Michal tučný? "Mám špinavý boty, ale ruce čistý mám."

[Pedriito]

To, co tady teď píše Ryunin, mi přijde zatím jako to nejlepší, co sem kdy psal.

A tak už to tu nechávám jeho postřehům z cesty prašné a vyprávění. :-)

[Tara]

To, co tady teď píše Rynuin, mi přijde zatím jako to nejlepší, co sem kdy psal.

To jako že se chlubíš cizím peřím?
Uf.

[miroslav]

To, co tady teď píše Rynuin, mi přijde zatím jako to nejlepší, co sem kdy psal.

To jako že se chlubíš cizím peřím?
Uf.

Ne.
Co sem Rynuin kdy psal.

[Pedriito]

prostě je tu ta druhá stránka života a ta je nevýslovná, neporovnatelná, nesrovnatelná, neosobní, nekvalikikovatelná, neměřitelná, nezachytitelná... a asi se shodneme na tom, že když tu naši fyzickou, materiální stránku života neprokládáme tou spirituální, v lepším případě prožijeme život jako zvířátko, v horším jako hromádka neštěstí a v nejhorším jako zločinec... Na druhé straně je život protknutý spiritualitou - a teď je otázka, co tu spiritualitu nahlodává, kazí, ničí... když už víme, že žít pouze objektivně a materiálně nikam nevede...

Máme těla, jež jsou křehká a smrtelná. Dle mě je to přirozené. Byli jsme novorozeňata, děti, mládež, dospívající, dospělí, a pomalu se stáváme starci. V podobě těchto těl, co jednoho krásného dne, zaklepou bačkorama. Tak to je. Jestli to putování životem v těle - tím smyslovým vozem - je iluzí bolestivosti, tak každopádně ne ve stejný čas vždy pro všechny. Ale mám za to, že každý si tuto zkušenost jednou musí vybrat. Nikdo, kdo nepozná tyto dva druhy bolesti, tělesnou i duševní, zákonitě nemůže rozlišit čirou radost od utrpení. A někdo si to holt prožije dřív a jiný později.

Jsem třeba prošel jako to děcko mnoha úrazy, takže bolest tělesná v mnoha podobách mi cizí není. Ta duševní začla přicházet s Touhou po Poznání, Pravdě... (protože ten stav má určitou "čekací lhůtu" než se rozvine a tu bolest začne "léčit"). A nevěřím, že tohle kdokoliv může obejít. Ani Jezíš to neobešel, ani Buddha. Ani jakýkoliv jiný Mistr. Nikdo nikdoucí.

[Pedriito]

Největší bolest, kterou jsem kdy zažil nebyly zlomeniny a dokonce ani šití bez umrtvení. Byla to koňská injekce čistého vitamínu C do zadku, jako trest na vojně. Ta nekoncentrovaná kyselina askorbová se postupně dostávává, takto podaná, do oběhu... Všichni, co to absolvovali, z toho omdleli. Ale pravda, že na posledním srazu, vypadali o deset let mladší

[Pedriito]

Otazka však je, když něco podobného, na pokraji omdlení, cítí člověk každý den, a neví kdy to skončí. Má kamarádka prosila doktory o konec.. a neznal jsem moc odvážnějších, nebojácnějších a svobodnějších duší...
Ještě jsem si vzpomě na strejdu "Katra", drsňák, Harmonika hadr... když mu tahaly šrouby z ruky, ani nemrk. Ale když umíral na rakovinu, prosil Boha... A to byl ateista.

[Pedriito]

Takže moje pojetí jógy, jakožto třeba tvoje, zenu Ryunine, dává jisté předpoklady, že věnovat se mu, eleminuje tyhle těelsné katastrofy. OT. Ale, jak je známo, ani Mistři jim nebývají uchráněni.
Mám jistou teorii. Za prvý svý tělo už tolik nežerou. Ale hlavně.. Ten soucitný vždy na sebe nabírá negativity ostatních... Je otevřený, tak to do něj jde. Tak jako do Ježíše šly hřeby eg. Proto, kdo se opravdu strachují (o sebe), nemohou, neummějí být soucitní.

[ryu.nin]

Díky všem za reakce.

[mudrc]

OT - osobní tragedie bych to příště nazval zkratkou OT - mě vyléčila z potřeby být učitelem zenu.

Viděl bych zde určitou analogii s Franklinem Rooseveltem: https://cs.lawofone.info/s/35#3

Ta OT je pravděpodobně katalyzátor, pečlivě entitou naplánovaný v předinkarnační fázi (v tom případě by měl být relativně rezistentní vůči lékařské péči).

Katalyzátor slouží k duchovnímu rozvoji. Nemusí být nutně aktivován, ale může, pokud se vývoj nevyvíjí optimálně.