od ryunin » úte 06. dub 2021 23:56:34
Po delší přestávce bych se podělil o své poslední bádání v oblasti smyslu života, což je můj koníček. Rozhodně tady nechci nikomu vysvětlovat, co je a co není buddhismus. Berte tento článek jako mé soukromé poznámky, takové mumlání si pod vousy...
V poslední době jsem narazil na učení Lao C' a všiml jsem si, jak výrazně Tao dalo podobu zenové filozofii, které se dlouho věnuju. Chtěl bych se zamyslet nad tím, co Tao nabízí lidem, kteří chtějí poznat hloubku života.
Lao C' naznačuje, že bychom měli přestat toužit po životě, pak dosáhneme hlubokého klidu a spokojenosti. Co to znamená toužit po životě? To znamená toužit po tom, co lidé obyčejně nazývají "úspěch". To znamená toužit po dobrém rodinném životě, toužit po uznání, toužit po pohodlí, toužit po krásném bydlení, toužit po slávě, toužit po velkém bohatství. Co chce od života hloupý člověk? Vidíme to v nejhorších filmech. Hloupý člověk chce být mladý, krásný, bohatý, úspěšný a chce mít krásné šaty, krásného partnera, krásné auto, krásné bydlení, tučné konto. Co chce "mudrc"? Od života nečeká nic, protože čekat něco od toho, co právě zcela naplňuje moje srdce, je absurdní. Je to stejné, jako byste se milovali s krásnou dívkou a ona by se vás najednou zeptala - po čem právě toužíš? Co bys rád zažil? To je nesmyslná otázka - ten chlapec právě dostává všechno, o čem kdy snil. Když svůj život chápeme jako okamžité prožívání nejkrásnějšího snu - pak není po čem toužit. Náš život je splněný sen dokonce i v nejhorších okamžicích - samozřejmě že v takových chvílích to tak prakticky nikdo nevnímá a není se čemu divit. Ale proč nechápeme, že náš život je splněný sen v okamžiku, kdy se neděje nic zvláštního? Proč nechápeme, že náš život je dokonalý a naplněný, když třeba drhneme podlahu? Protože svůj život chápeme karmicky - to znamená, že "budu spokojený teprve když..." Můžete si vzít třeba nějakou přihlouplou zlatokopku, která se právě vdává za nejbohatšího muže okresu. Zdálo by se, že musí být spokojená. Ale druhý den po svatbě vám řekne, že se teď nemůže dočkat, až s novomanželem pojedou na luxusní dovolenou. A pak vám řekne, že bude spokojená, teprve když porodí. A pak bude spokojená, až dcera dostuduje, ale pak až se dcera dobře vdá... atd. atd. I duchovně orientovaný člověk nemusí být spokojený se svým životem. Pokud touží po nějakém duchovním zážitku nebo nějaké duchovní úrovni, pak taky touží po karmickém životě a míjí se se smyslem duchovního života. Teprve když chápeme život jako přítomnou záři, která v podstatě nemá chybu, netoužíme po karmickém životě. To znamená, že kdekoliv jsme, v jakékoliv situaci, žijeme jen tam a tam jsme vnitřně spokojeni. Pokud nás naštve, že nám ujela tramvaj, to není problém, to je maličkost. To přijde a odejde. Malé mrzutosti přijdou a odejdou. Pokud ale žijeme s hlubokou nevědomostí o smyslu věcí, s hlubokou nevědomostí o tom, že naplnění života dochází jen a jen v tomto okamžiku, kdy na nás osobně - tedy odděleně - nezáleží, pak i když budeme ti nejklidnější lidé na světě navenek, uvnitř budeme krvácet.
Ale milovat přítomnost, být s přítomností, ignorovat sebe a svůj karmický život - to neznamená, že nemáme plány a neděláme rozhodnutí. Vnitřně hluboce klidný a tichý člověk se může rozhodnout postavit dům nebo založit prosperující firmu. V jeho srdci je klid a spokojenost, ale jeho činy jsou energické. Když někdo dosáhne majetku několik miliard, připusťme, že ten člověk toho majetku dosáhl prostě tak, že ho bavilo pracovat v oblasti financí. Uvnitř mohl být zcela netečný k penězům. Mohl být mistrem Tao, a přitom se stát boháčem. Naproti tomu chudý člověk, která zůstal celý život chudý, mohl být celý život mrzutý, že nemá víc peněz. Mohli jste obdivovat, jak je chudý a zdánlivě klidný, prostý člověk, ale nepoznali jste, jak je jeho nitro rozervané, protože je chudý. Toužil po světském životě. Takže nejde o to, co máme, ale jaký k tomu máme vztah - nemůžeme se bez toho obejít, nebo to milujeme z principu jednoty? To znamená, že jste plně v jednotě s tou věcí, když je to aktuální, a zapomenete na ni, když ta věc není aktuální? Tedy když prší - chcete, aby svítilo slunce, a když svítí slunce, chcete aby pršelo? Podle Tao máme být spontánní a činorodí, ale co bylo včera se nás už netýká a co bude zítra nás nevzrušuje. Protože necítíme touhu po "životě". Jsme životem. Krásná žena netouží po svém těle, ona je tím tělem. Moudrý člověk netouží po moudrosti, protože je moudrostí samotnou. Člověk, který se ztotožnil s životem tady a teď, netouží po životě. Netoužit po životě znamená nebýt otrokem žádostí a netrpět nedostatkem.
Co je skutečně morální život? Nejhorší je žít nemravně. Druhá nejhorší varianta je žít podle pravidel morálky. Je to takový "uf - uf" morální život, což často vede k ošklivým střetům s těmi, kteří vyznávají jiná pravidla života, ale i když se s nikým nehádáme, jde to ztuha, protože je to vynucené zvenku. Skutečně morální život tu je teprve, kdy je člověk v jednotě s tím, s čím zachází. Když se stanu nahou dívkou na pokleslé fotografii, nehrozí nějaký nemravný čin nebo nemravná myšlenka. Když jsem tím, co je samo o sobě rozkoší, není tu rozpor mezi já a tím, čeho chci dosáhnout. Utrpení mezi lidmi vzniká tehdy, kdy jeden chce něco, co ten druhý mu nemůže nebo nechce dát. V nejhorším případě si to ten první vezme násilím. To je nemravný život. Proto tu jsou pravidla - to a to se nesmí. A ideály mravního života. Ale skutečně mravní - autenticky a hluboce vnitřně morální život - tu je teprve tehdy, kdy nejsem oddělen od toho, po čem toužím, ale jsem tím, na co jsem narazil. Pokud narazím na krásnou dívku na ulici a stanu se tou dívkou, okamžitě přestanu toužit - vlastně "sám po sobě". Ale můžu cítit radost. Minařík často zdůrazňuje odstranění žádostivosti. Já bych to s dovolením opravil - nejde o odstranění žádostivosti, ale odstranění oddělenosti. Jsem oddělený, tedy ubohý, frustrovaný, cítím nedostatek. Ale pokud se stanu jedním s tím druhým, pak tu není žádná žádostivost, nedostatek, frustrace, ale čisté naplnění, čistá radost, čistá realizace Tao.
Co se stane, když jste v jednotě, ale druhý s vámi v jednotě není? Představme si, jak jdeme zcela klidní po ulici, když tu náhle k nám přiběhne cizí chlap a plivne nám do obličeje. Je těžké zachovat klid. Co se stane, když jdeme po ulici, když tu náhle na nás zaútočí malá muška? Chce nám vlétnout do pusy? Prostě ji odfoukneme. Stejně tak můžeme odfouknout blázna, který nás chce poplivat. Když začne náhle pršet a my začneme moknout, taky to nepovažujeme za útok na naši osobu - místo toho se schováme pod stříškou nebo si přetáhneme bundu přes hlavu. Když na nás útočí "zlí lidé", můžeme se jen pousmát nebo si krýt obličej, aniž bychom s nimi bojovali. Pokud ovládáme aikido, můžeme využít jejich energii, donutit je, aby se s námi dali do krásného tance. Ať se děje, co se děje, pokud jsme v jednotě s tímto okamžikem, nebojujeme, nestrádáme, netoužíme, tančíme s přítomností.
Zen je určitá forma buddhismu, která má metody a filozofii, velmi podobnou Tao, kde se učíme žít v jednotě s přítomností, v jednotě s tím, co je, mimo slova a kategorie. Ve svém důsledku je Zen nikoliv odstranění karmy, ale nalezení takového vztahu ke karmě, kdy nepřicházíme o svobodu spontánního, živého konání tady a teď. Nebojujeme, netoužíme, nelitujeme, ale tančíme v přítomnosti s tím, co přichází, ať už to je hrnec, plivanec, nebo krásná dívka. Zazen je takový experiment - zkus tady půl hodiny sedět a být v jednotě s tím, co je. Zkus neřešit, kdo jsi, co jsi, co chceš a co nechceš. Zkus jen sedět. Není to tak těžké naučit se pouze sedět. Pouze žít je mnohonásobně těžší úkol. Když sedíme v zazenu, můžeme to brát jako způsob radosti - dobrovolně sedíme, chceme sedět, nikdo nás neruší, tohle chceme - takže jsme šťastní a spokojení. To jde, pokud se nám nehoní v hlavě nějaké nesmysly ohledně osvícení a podobně. Ovšem pouze žít okamžik za okamžikem, den za dnem, nečekat nic od budoucnosti, nelitovat minulosti... tak to je úkol jiných rozměrů. Kdo je už teď hluboce přesvědčen, že není čeho dosahovat a není po čem toužit a je zcela v jednotě s životem právě v té jeho podobě, jaká tu je tady a teď, ten nemusí nic cvičit - každá jeho akce je cvičením. Kdo ale skrz naskrz poznal ono tajemství, že každá věc, kterou děláme, je v podstatě cvičením a probuzením? Kdo tvrdí, že nic cvičit nemusí, může být trochu nafoukaný. Buddhové, kteří cvičí zazen, ačkoliv už probuzení jsou, podle mistra Dógena jsou zvláštní sortou buddhů, kteří zasluhují obrovskou úctu - cvičí zazen, aniž by logicky museli. Jsou jako mravenci, které nikdo nenutí, aby někam běželi, a přesto tam běží. Jsou jako vítr, který vane na jih, aniž by to byla jeho povinnost. To je nejčistší forma zazenu.
Nicméně kdybych byl křesťanem, cvičil bych kontemplativní modlitbu. Kdybych byl jogínem, cvičil bych jógu. Kdybych byl židem, chodil bych do synagogy. Kdybych byl muslimem, padal bych k zemi před Alláhem. Kdybych byl houslistou, cvičil bych na housle. Kdybych byl zahradníkem, cvičil bych práci na zahradě. Neposmívejme se těm, co něco cvičí. Protože nevíme, zda jejich cvičení není už samotné naplnění, samotné probuzení, samotné dosažení nejvyššího smyslu života.
Místo toho, abychom se vymezovali vůči druhým, protože věří jinému náboženství, nebo cvičí jinak nebo vůbec necvičí, zkusme přemýšlet, co způsobuje jejich bolest a co způsobuje jejich radost. Povzbuzujme radost a moudrost u sebe a druhých - a přemýšlejme, kde se bere hořkost, ubohost, nedostatek a oddělenost - u nás samotných a u druhých, aniž bychom ještě více nenáviděli sebe a druhé. Přemýšlejme, nekárejme. Kárat může jen učitel žáka - v situaci, kdy je jasné, že někdo chce být žákem a někdo druhý je ochoten být jeho učitelem. Pak je na místě kritický vztah učitele k žákovi - to a to bys mohl dělat líp. Ale ve všech ostatních případech - kdy si mě někdo nevybral jako svého učitele - proč bych měl poučovat druhé? Chci se spolu s druhými zamyslet nad tím, co způsobuje naplnění a co způsobuje bolestnou ztrátu nebo mezeru v srdci. Jak jsem si mohl v minulosti myslet, že někoho něco můžu učit, co se týká duchovní oblasti? Nejdříve je třeba s lidmi mluvit. Případně cvičit. Pak teprve je otázka, jestli někoho zajímá, co říkám. Když ne tak ne.
A když nás druzí kritizují - zkusme použít princip aikido - otevřeme jim dveře - buď si sami nabijí hubu, nebo nás obejmou - byť neradi. To už záleží na tom, jak jsou šikovní. Ale klást odpor - proč? K čemu to vede?