Spiritualita

Moderátor: ryunin

Spiritualita

Nový příspěvekod ryunin » pon 26. srp 2019 16:59:40

V poslední době jsem přemýšlel, proč je pro hodně lidí praxe zenu nakonec rutina nebo nuda nebo zklamání. Léta cvičí zazen a nakonec dojdou k závěru, že jim to nic nedává a zkusí třeba advaitu. Takové případy jsou. A teď opět nejde o srovnávání zenu a advaity, co je lepší. Zajímá mě, proč lidi nenacházejí uspokojení v moderním zenu, konkrétně v cvičení zazenu shikantaza, pouze sedět... když jsem včera otevřel knihu esejů mistra Dogena, každá druhá věta je nabádání mnichů k tomu, aby v sobě probudili mysl cvičení, mysl osvícení, mysl pravdy, mysl Buddhy, aby si uvědomili pomíjivost všeho, aby nehromadili majetek, byli úsporní a cvičili zazen a realizovali Pravdu po celé kalpy věků... Nemůžu si pomoct, ale mistr Dogen působí, tedy jeho slova, jako slova někoho, kdo byl nesmírně zapálený pro dharmu. Možná to dává smysl - když před sebou máte partičku otrávených nebo zoufalých nebo zmatených mnichů, musíte jim pořádně zatopit, zapálit je pro věc, spíš zapalovat znovu a znovu, znovu jim připomínat, co je důležité, co je dharma, co je buddha, co je sangha.

Když to srovnáme s učením dnešních zenových mistrů na západě, mnoho amerických učitelů mluví o psychologii, o strachu, o vztazích, o zaměstnání - neučí většinou mnichy, ale laiky, tak s nima probírají jejich civilní život a problémy. V tradici mistra Dogena se neoslavuje osvícení - v tom smyslu, že kdo dosáhl osvícení, to je borec, toho poslouchejte. Mistr Dogen říká, když někdo poznal pravdu, pokloňte se, i když by to byla malá dívka, nebo liška. Starý, zkušený člověk se má sklonit i před dítětem nebo zvířetem, pokud ono dosáhlo pravdy. Ale to neznamená, že z komunity mnichů se zvedne mnich a všem okolo, včetně učitele, oznámí, že On dosáhl pravdy. I kdyby to byla pravda, v okamžiku, kdy to takto prohlásí, mluví jako blázen a v tom okamžiku nedosahuje pravdy. Mistr dogen na jednu stranu oslavuje ty, co dosáhli pravdy, ale to nejsou lidé, nebo zvířata, kteří by chodili po světě a říkali si - já jsem osvícený, to oni ne... Kdo dosáhl pravdy je jako ten, kdo skáče z hory do údolí - musí se pustit větve a padat. Pravdě musíme dát prostor tím, že si ji nepřivlastníme. Není naše. Dosáhnout pravdy není Já jsem dosáhl... Pravda dosáhla sama sebe. A tak se nemůžeme chlubit. Mistr Dogen nepíše, že dosáhl osvícení. Ale učí, co je pravda, tak musel mít nějakou autentickou zkušenost pravdy. Takže lidé, kteří dnes cvičí zazen a nedosahují osvícení, můžou být zklamaní. A ti , co dosáhli osvícení, jsou taky zklamaní, protože to nikoho nezajímá. Šťastný je jedině ten, kdo má mysl probuzení, vůli k pravdě - kdo neřeší, co ON nebo Ona poznali, ale řeší Pravdu samotnou, žijí uprostřed pravdy a radují se z toho. Pokud jsou zmatení, mají radost, že míří k pravdě, věří, že jejich mysl je správně nastavená a těší se z toho, že míří k dosažení pravdy. A když jí dosáhnout, nevytahují se s tím. Když se jich někdo zeptá, čeho dosáhli, ukážou na každodenní život. Cítíte z nich, že je netrápí rozdíl mezi nimi a druhými, osvícení jedněch a osvícení oněch, ale že jejich zájmem je opravdu jen žít v pravdě a ukazovat druhým, jak se tam dostat. A tak to přesně dělal mistr Dogen, nezdůrazňoval vlastní zkušenost pravdy, ale přímo ukazoval, kde ta pravda je.

Pokud nemáme zájem o pravdu, nemáme mysl probuzení, nemáme směr k pravdě a cvičení zazenu je jen způsob, jak přežít nebo pokračovat v zaběhnutém životním stylu. Nebo se nezbláznit. Ale to není cvičení buddhy, to je prostě jen takové denní fitness. Když v zazenu není probuzení, není to vlastně zazen, ale jen taková nezávazná meditace, která uklidní. Takže bez správné mysli probuzení, vůli k pravdě, je naše praxe rutina bez ducha. Bez spirituality.

A konečně se dostávám k tomu slovu spiritualita. Někteří zenoví učitelé dnes říkají, že zen není spirituální. Záleží, co se tím myslí, co to je spirituální, co to je duchovní. Ale já bych chybně řekl, že spiritualita je životní jiskra v čemkoliv, co děláme. Když to má ducha, je to živé a má to smysl. Když to nemá ducha, je to mrtvola. Takže pro mě je duchovní to, co je živé, co oživuje, co dává sílu, co dává radost, lásku, jednotu. Cvičit zazen jen pro zazen - tak tu máme dva velmi odlišné druhy zazenu. Jeden je mrtvá rutina, druhý je probuzení buddhy v každém okamžiku.

Svízel je právě v tom, když si nevšimneme,že naše praxe ztratila ducha, život, radost, probuzení. Když je to jen rutina nebo dělám to, protože je to prostě fajn, nebo tomu věřím, ale tupě následuju, co jsem někde četl... Tupost tam nesmí být. Můžete hrát na klavír bez ducha, není tam život, krása, zájem, cit, jen tupě hrajete noty. Nebo tupě vaříte, nebo tupě zíráte na film, nebo tupě dáváte lajky na netu, nebo tupě balíte holky, nebo tupě nakupujete další a další blbosti. Tupost, opak spirituality.

Přemýšlel jsem, v čem spočívá spiritualita mého učitele, když on spiritualitu odmítá, místo toho ukazuje na každodenní život. Mnoho lidí argumentuje, že když buddhismus zredukujeme na každodenní život, nemusíme vůbec praktikovat nebo studovat Buddhovo učení, protože každodenní život žije každý mamlas. Ale je každodenní život a každodenní život. Je tupý každodenní život a živý každodenní život. Můj učitel žije s jiskrou v oku. Když myje nádobí, vaří čaj, diskutuje, jede na kole, prohlíží si přírodu, není tu ani stopa tuposti, nezájmu, rutiny, že by něco dělal, protože to tak dělají ostatní. Jeho spiritualita spočívá v tom, že je živý sto procent. Co dělá, dělá sto procent. TO je ten každodenní život zenu, v kterém mnich odchází na trh koupit víno. PO mnoha letech hledání osvícení nachází pravdu v každodenní realitě. Takhle osvícený člověk už nežije jen tak obyčejný život. Proto tihle lidé považují z zázrak, že mohou nést vodu a štípat dříví. Tihle lidé považují za nebeskou hudbu cvrkot cvrčků a štrachání myší na půdě. Pro ně je každý okamžik života zázrak, příležitost být svědkem něčeho dokonalého. Zdánlivě žijí obyčejný život - trápí se, mají touhy, nápady, aktivity... ale znovu a znovu objevují dokonalost a probuzení v maličkostech všedního dne. Je netrápí, zda je jejich mysl schopná zázraků, číst myšlenky druhých, jestli potlačili nebo odstranili touhy a klamy, je zajímá ten zázrak Bytí v tomto okamžiku. Když se přestaneme zajímat o sebe, svoje klamy, touhy a představy, o duchovní učení, o duchovní pokrok, pak objevíme pět cm napravo nádhernou rostlinu a žasneme. V tu chvíli tu není místo pro nějaké filozofie nebo duchovní věci. Ta rostlina samotná je spiritualita, která nás zasáhla přímo do srdce.

A tak zen neučí spiritualitu v tom smyslu, že bychom měli něco dělat se svou myslí, aby byla duchovní. učí, abychom objevili zázrak života přímo před nosem. Tam není potřeba dělat pokroky. Ale může trvat desítky let, než objevíme toto místo - přímo před nosem. Tuto spiritualitu bez učení a filozofie.
ryunin
 
Příspěvky: 711
Registrován: čtv 22. zář 2011 14:19:10

Zpět na Zen

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron