Není čeho dosáhnout, ale je co dělat
Napsal: čtv 01. zář 2016 20:19:32
My máme s Rosadou takový zajímavý soukormý dialog o poznání Skutečnosti, a to mi pomohlo se pomalu začít orientovat v té změti teorií a konceptů, které nabízí buddhismus. Začal jsem trošku zase číst a začínám se asi orientovat.
četl jsem vlákno o svobodné vůli a to mě taky inspirovalo, tam jsem napsal:
Není tu naprosto nic k dosažení. To je ale pro mnoho lidí velmi těžké realizovat. Protože od mala jsme vedeni k dosahování všeho možného. Dosahování úspěchu ve škole nebo v práci není problém není to něco, s čím by děti měli skončit nebo dospělí skončit. Problém nastává, když toto dosahování ve světě hmotném chceme dělat ve světě "ducha". Ve světě Jedné Mysli, ve světě původní mysli nebo podstaty. Někdo trvá na tom, že je třeba pracovat na tom a onom, v duchovním světě, ale jak říká Jana, pak tu malé, omezené já pracuje na malém omezeném já. Dosáhneme dílčích úspěchů, ale to nemá nic společného s Konečným osvobozením od sebe. To konečné osvobození od sebe ale není závislé na čase a prostoru, není tu nějaké včerejší já, které se osvobodilo od sebe. Je to osvobození Všeho od Všeho, mimo čas a prostor, a současně se to nemůže dít jindy než teď. Toto konečné osvobození mimo čas a prostor je totéž co osvobození Buddhy, který dosáhl osvobození také mimo čas a prostor, takže to osvobození tu s námi je pořád, pořád tu s námi je Buddha, a pouze čeká, zda ho osvobodíme od Buddhy. Protože dokud chceme dosáhnout - dokud já chce osvobodit já, Budddha pořád dál čeká... teprve když odhodíme vše a nedosahujeme ničeho, Buddha se začne radovat!!!
No k tomu je třeba dodat - pokud zůstaneme na úrovni - není čeho dosahovat pouze intelektuálně nebo abstraktně - je to takové připoutání k nicotě, k prázdnotě. Vše je totéž, vše je v podstatě prázdné, není čeho dosahovat. Ale buddhismus není tenhle přístup k nicotě. Ačkoli je vše prázdné, v prázdnotě se projevuje tisíce barev, vůní a tvarů. A ty je třeba vyzdvihnout z prázdnoty! Odhodit vše, ničeho nedosáhnout, není odmítnout svět a aktivitu, ani to není nesnažit se nic dělat nebo přestat o něco usilovat. Je to aktivita vycházející z prázdnoty, co nás osvobozuje, nikoliv aktivita vycházející z pocitů nebo názorů nebo náboženství. To, čemu Dogen říká odhození těla a mysli, je vrhnout se do přítomnosti s tímto tělem a touto myslí - je to současně odhození a současně aktualizace. Když se had svlékl z kůže, nezmizel, je tu nový, osvobozený had. Když cvičíme zazen, neumrtvujeme, nemortifikujeme, neustrneme, nehledáme ani nerealizujeme prázdnotu, ale z prázdnoty všeho vyvstává ničím neposkvrněná aktivita těla a mysli - zazen. Tato aktualizace života, zazen, není odlišná od aktualizace života v jakékoliv činnosti. V praní, šití, vaření, řízení auta... nicméně Buddha potřeboval nějakou aktivitu, která by mohla být pro všechny, kterou by mohli všichni cvičit společně, nebo individuálně. A to byl zazen. Je jednoduché odhodit tělo a mysl při činnosti jako je vyšívání nebo luštění křížovek - kdo není buddha, když luští křížovky? Ale opkud dokážeme sedět na místě a nepotřebujeme k tomu žádnou filozofii, žádnou víru, žádné pro a proti, žádný důvod, proč sedíme, pak aktulizujeme stav buddhy, stav probuzení v činnosti, která nedává žádný smysl - zdánlivě - právě proto, že zazen sám o sobě nedává žádný smysl, žádné proč bychom ho měli cvičit, pokud ho přesto cvičíme a nic od toho nečekáme, ukazujeme že v základní existenci dokážeme aktualizovat stav buddha, že jen sedět tady a teď, bez cíle, není něco, co nás frustruje nebo něco, od čeho čekáme výsledky. Pokud nás zazen frustruje, nebo čekáme výsledky, osvícení, uklidnění atd., pak to není aktualizace probuzení, protože máme pocit, že tu něco chybí, že je k naší dokonalé přirozenosti potřeba něco přidat, to je jako malovat rohy králíkovy, nebo přidat k Buddhovi zlatou klec, kterou vůbec nepotřebuje.
Zazen je tak jakousi zkouškou, zda dokážeme aktualizovat stav buddha nebo ne. Ale i když si myslíme, že zazen je cokoliv, nemůžeme si to myslet pořád a non stop, přece tu jsou opakovaně okamžiky, kdy si nic nemyslíme a pouze sedíme , a v těch chvílích aktualizujeme sebe, zcela, své pravé já, své buddhovské , probuzené já.
V buddhismu nejde o to, zjistit, jaká je přesně jeho filozofie, nebo která větev buddhsimu je ta správná, jde tu o naprosto intimní vlastní osobní zkušenost probuzení. Filozofie buddhismu nám pomůže dostat se k tomu probuzení, pokud ji učitel uvede do akutálního kontextu života, naší vlastní zkušenosti. Proto sám studovat knihy o budhismu bez učitele znamená nemít žádný kontext, člověk je ztracen uprostřed krásných idejí, které v životě nedávájí žádný smysl. Možná dávají smysl abstraktně v naší hlavě, ale učitel tu je od toho, aby ty ideje uvedl v život, v život svůj a život žáka.
Zazen má samozřejmě nejen absolutní hodnotu - to je to, že není čeho dosáhnotu a zazen sám je osvobození - ale i relativní hodnotu- to znamená mění karmu člověka - dává do souladu mysl a tělo a vede člověka k jeho přirozenosti a soustředěnosti. Oba aspekty jsou důležité. Jak okamžitý efekt zazenu, okamžitý buddha, tak dlouhodobé učinky zazenu a jejich vliv na náš život a potažmo život druhých lidí.
Tak, jak jsme to popsal, to funguje v buddhismu, ale buddhismus není monopol na pravdu a probuzení. Jakkoliv se probudíte, tak jste buddha. Buddha Šakjamuní prostě přišel s nějakým cvičením a učením, přišel s určitou metodou cvičení probuzení a dosahování bez dosahování. Ale tento Buddha, to je každý z nás, a je na nás, jakou cestu si vybereme, abychom aktualizovali naše probuzení v životě.
četl jsem vlákno o svobodné vůli a to mě taky inspirovalo, tam jsem napsal:
Není tu naprosto nic k dosažení. To je ale pro mnoho lidí velmi těžké realizovat. Protože od mala jsme vedeni k dosahování všeho možného. Dosahování úspěchu ve škole nebo v práci není problém není to něco, s čím by děti měli skončit nebo dospělí skončit. Problém nastává, když toto dosahování ve světě hmotném chceme dělat ve světě "ducha". Ve světě Jedné Mysli, ve světě původní mysli nebo podstaty. Někdo trvá na tom, že je třeba pracovat na tom a onom, v duchovním světě, ale jak říká Jana, pak tu malé, omezené já pracuje na malém omezeném já. Dosáhneme dílčích úspěchů, ale to nemá nic společného s Konečným osvobozením od sebe. To konečné osvobození od sebe ale není závislé na čase a prostoru, není tu nějaké včerejší já, které se osvobodilo od sebe. Je to osvobození Všeho od Všeho, mimo čas a prostor, a současně se to nemůže dít jindy než teď. Toto konečné osvobození mimo čas a prostor je totéž co osvobození Buddhy, který dosáhl osvobození také mimo čas a prostor, takže to osvobození tu s námi je pořád, pořád tu s námi je Buddha, a pouze čeká, zda ho osvobodíme od Buddhy. Protože dokud chceme dosáhnout - dokud já chce osvobodit já, Budddha pořád dál čeká... teprve když odhodíme vše a nedosahujeme ničeho, Buddha se začne radovat!!!
No k tomu je třeba dodat - pokud zůstaneme na úrovni - není čeho dosahovat pouze intelektuálně nebo abstraktně - je to takové připoutání k nicotě, k prázdnotě. Vše je totéž, vše je v podstatě prázdné, není čeho dosahovat. Ale buddhismus není tenhle přístup k nicotě. Ačkoli je vše prázdné, v prázdnotě se projevuje tisíce barev, vůní a tvarů. A ty je třeba vyzdvihnout z prázdnoty! Odhodit vše, ničeho nedosáhnout, není odmítnout svět a aktivitu, ani to není nesnažit se nic dělat nebo přestat o něco usilovat. Je to aktivita vycházející z prázdnoty, co nás osvobozuje, nikoliv aktivita vycházející z pocitů nebo názorů nebo náboženství. To, čemu Dogen říká odhození těla a mysli, je vrhnout se do přítomnosti s tímto tělem a touto myslí - je to současně odhození a současně aktualizace. Když se had svlékl z kůže, nezmizel, je tu nový, osvobozený had. Když cvičíme zazen, neumrtvujeme, nemortifikujeme, neustrneme, nehledáme ani nerealizujeme prázdnotu, ale z prázdnoty všeho vyvstává ničím neposkvrněná aktivita těla a mysli - zazen. Tato aktualizace života, zazen, není odlišná od aktualizace života v jakékoliv činnosti. V praní, šití, vaření, řízení auta... nicméně Buddha potřeboval nějakou aktivitu, která by mohla být pro všechny, kterou by mohli všichni cvičit společně, nebo individuálně. A to byl zazen. Je jednoduché odhodit tělo a mysl při činnosti jako je vyšívání nebo luštění křížovek - kdo není buddha, když luští křížovky? Ale opkud dokážeme sedět na místě a nepotřebujeme k tomu žádnou filozofii, žádnou víru, žádné pro a proti, žádný důvod, proč sedíme, pak aktulizujeme stav buddhy, stav probuzení v činnosti, která nedává žádný smysl - zdánlivě - právě proto, že zazen sám o sobě nedává žádný smysl, žádné proč bychom ho měli cvičit, pokud ho přesto cvičíme a nic od toho nečekáme, ukazujeme že v základní existenci dokážeme aktualizovat stav buddha, že jen sedět tady a teď, bez cíle, není něco, co nás frustruje nebo něco, od čeho čekáme výsledky. Pokud nás zazen frustruje, nebo čekáme výsledky, osvícení, uklidnění atd., pak to není aktualizace probuzení, protože máme pocit, že tu něco chybí, že je k naší dokonalé přirozenosti potřeba něco přidat, to je jako malovat rohy králíkovy, nebo přidat k Buddhovi zlatou klec, kterou vůbec nepotřebuje.
Zazen je tak jakousi zkouškou, zda dokážeme aktualizovat stav buddha nebo ne. Ale i když si myslíme, že zazen je cokoliv, nemůžeme si to myslet pořád a non stop, přece tu jsou opakovaně okamžiky, kdy si nic nemyslíme a pouze sedíme , a v těch chvílích aktualizujeme sebe, zcela, své pravé já, své buddhovské , probuzené já.
V buddhismu nejde o to, zjistit, jaká je přesně jeho filozofie, nebo která větev buddhsimu je ta správná, jde tu o naprosto intimní vlastní osobní zkušenost probuzení. Filozofie buddhismu nám pomůže dostat se k tomu probuzení, pokud ji učitel uvede do akutálního kontextu života, naší vlastní zkušenosti. Proto sám studovat knihy o budhismu bez učitele znamená nemít žádný kontext, člověk je ztracen uprostřed krásných idejí, které v životě nedávájí žádný smysl. Možná dávají smysl abstraktně v naší hlavě, ale učitel tu je od toho, aby ty ideje uvedl v život, v život svůj a život žáka.
Zazen má samozřejmě nejen absolutní hodnotu - to je to, že není čeho dosáhnotu a zazen sám je osvobození - ale i relativní hodnotu- to znamená mění karmu člověka - dává do souladu mysl a tělo a vede člověka k jeho přirozenosti a soustředěnosti. Oba aspekty jsou důležité. Jak okamžitý efekt zazenu, okamžitý buddha, tak dlouhodobé učinky zazenu a jejich vliv na náš život a potažmo život druhých lidí.
Tak, jak jsme to popsal, to funguje v buddhismu, ale buddhismus není monopol na pravdu a probuzení. Jakkoliv se probudíte, tak jste buddha. Buddha Šakjamuní prostě přišel s nějakým cvičením a učením, přišel s určitou metodou cvičení probuzení a dosahování bez dosahování. Ale tento Buddha, to je každý z nás, a je na nás, jakou cestu si vybereme, abychom aktualizovali naše probuzení v životě.