Křesťanská rodina

[Ryunin.v]

Nemůžu si pomoct, cítím potenciál křesťanství v naší společnosti. Buddhismus nikdo nechápe, ale přesto láká. Křesťanství tu je už dvě tisíciletí, ale skoro nikdo neví, co to je. Přitom lidi říkají, že věří v Boha. Chtěl bych trochu povzbudit tu malou skupinku upřímných křesťanů, kteří odmítají žít podle diktátu blbosti a nenávisti a nenasytnosti.


Ono to vypadá, že tu budu házet hrách na zeď. Koho zajímají myšlenky nějakého buddhisty, natož na téma křesťanství. Ale světe div se, svého času jsem byl požádán profesorem Halíkem, abych napsal článek do Katolického týdeníku. Redakce článek přijala velmi pozitivně. To nepíšu proto, že bych se chtěl vytahovat, ale uvést věci na pravou míru - ne, nepíšu vždycky jen do větru, občas moje texty maličko někoho potěší, a o co jiného tu nakonec jde?


Chtěl bych napsat něco o křesťanské rodině, o takové ideální křesťanské rodině, která existuje jen v mé fantazii, ale na jejím příkladě bych chtěl ukázat problémy křesťanství.

V jednom takovém domečku na předměstí je velká světnice a tam žije zbožná rodina. Je tam především ticho. Ne že by nikdo nikdy nemluvil, ale ti lidé ctí ticho, protože z ticha vychází moudrost Boha. Když něco říkají, uvědomují si, že je to svým způsobem narušení boží moudrosti, jinými slovy, oni vědí, že nemohou slovy postihnout moudrost boží. Proto mluví jen pokud je to nezbytné, nebo pokud chtějí rozprávět o věcech křesťanských.

Otec tu je hlava rodiny, ale nikdo to tak nebere. Ti lidé ctí zavedené pořádky, ale nejsou otroky takových pravidel. Tatínek je hlava rodiny, ale je to moudrý muž. I když vyžaduje po dětech poslušnost a střídmost, nikdy si nemyslí, že on je něco víc, dokonce říká dětem, musíte být poslušné, ale ne proto, že jsem vám to nařídil, ale protože to je zákon boží. Poslouchat, podřídit se, to není opustit Boha, ale otevřít se Bohu, protože on ví, co dělá, kdežto my lidé sotva chápeme, co děláme a proč. Většinou to nechápeme, to nejdůležitější, co v životě děláme, to řídí On. Nepodřídit se mu - to je totéž co zranit sebe, ožebračit sebe, okleštit sebe. A takto zmrzačený člověk, kdo se vzpouzel Bohu, ten nemůže cítit ani lásku, ani svobodu, ani k sobě, ani k druhým. Poslušnost vůči mně, otci, není poslušností vůči mně, ale vůči Jemu. Jsem jen nepatrná tříska v kolosu jeho Stvoření. Když jdete po cestě, taky nesejdete do příkopu. ctíte a máte radost z toho, že cesta vás někam dovede. Tak i poslušnost vůči rodičům není omezování sebe, ale radost z toho, že na světě není chaos a že podřídit se přirozenému pořádku znamená najít skutečnou svobodu. Proto vás nemůžu trestat, natož nenávidět, ale když nechápete, musím vás potrestat. dělám to nerad, ale jednou pochopíte, že jsem to dělal proto, abych vám ukázal cestu k radosti, skutečné svobodě.

V té rodině je na stole chléb a sýr a zelná polévka. Jí se tu prostě, ale zdravě. Děti někdy nešťastně pošilhávají po hračkách a zábavách spolužáků. Oni mají televizi, počítač, internet, lyže, horská kola, jezdí na dovolenou do Afriky, ale tyhle děti jezdí na venkov k babičce a běhají v kukuřici, ne po pláži. Nejstarší dcera se už zamilovala, ale ona je poslušná, chodí do kostela, snaží se nedělat nic proti vůli boží. A tak se drží s chlapcem za ruku. To je všechno. Snad taky letmý polibek.

Ale syn je vzpurný, otec vidí, že nic nepochopil, přesto mu chce dát křesťanskou výchovu, než se rozběhne do světa a sám si vybere svou cestu. Nenutí ho, aby chodil s ostatními do kostela. Ale taky mu nic nedá. Žádné hračky, kapesné, které nepotřebuje. V této rodině se nebojí Boha, v této rodině o Bohu otevřeně diskutují. Samozřejmě, Bůh je mocný, ale bát se ho, to je jako bychom se báli bouřky, zemětřesení nebo smrti. Když taková věc příjde, příjde. Maminka je moudrá žena. Zajímá jí problém lásky, ne romantická, hloupá láska, ale skutečná láska. Bůh je láska. V této rodině se nevyhrožuje peklem, tady se mluví o Bohu především jako o nevyčerpatelném zdroji radosti a zázraků. Když se dítě ozve, že nějaký farář je hlupák, protože mluví o pekle, věc se diskutuje otevřeně a díte je nabádáno, aby se nepovyšovalo na někoho, kdo se snaží chápat složitou spleť křesťanské morálky a filozofie. Kam půjdeme, až si nás pán Bůh povolá, to musíme nechat na něm. Když budeme upřímní, nebudeme sami sobě ani druhým lhát, budeme upřímně hledat pravdu, bylo by s podivem, kdybychom se dostali do pekla, ale pokud tam máme jít, musíme to přijmout. Tato otevřenost vůči Bohu znamená nejen více radosti v tomto životě, ale také více darů od Něho. Když se malý ozve, že by si přál k Vánocům počítač, maminka mu řekne: Když jsem byla malá, neměla jsem žádné drahé hračky. Stavěla jsem si domeček z dřívek a místo panenek používala dřevěné vařečky , které jsem oblékala do hadříků. V tom domečku jsem zažila mnohem větší kouzla, než jaké může nabídnout ta nejlepší počítačová hra. Jedna moje kamarádka byla tak chudá, že místo hraček používala rohy polštáře a to byly myšky. Vyrostla z ní žena, která je schopná číst a rozumět těm nejhlubším knihám, jaké kdy lidstvo poznalo. Vyrostla z ní žena, která se stará jen o nemocné a chudé." "Ale stará se málo o sebe", namítne tatínek. A to není vůči Bohu laskavé. Někteří lidé si myslí, že láska k Bohu znamená zanedbávat sebe sama, ale ten, kdo zanedbává sebe sama, nakonec ztratí sílu pomáhat a milovat druhé. Musíme se starat, aby naše tělo a náš duch neskomíral, proto musíme dobře jíst, koupat se, protáhnout si tělo. Osobní utrpení může být určitou etapou v cestě za Bohem ,ale nemůže to být to, co nás potká na konci cesty, na konci cesty má být setkání s Ním, úplné, beze zbytku, a tím nemyslím smrt. Tím myslím setkání v tomto životě, v tomto týdnu, v tomto dni. To je náš konec, to je naše setkání s Bohem, který nás obdarovává v tomto okamžiku, jak nejlépe dokáže. "

"Ale to by nemuselo být v souladu s katolickou vírou, co říkáš, tatínku," namítne maminka.

"V souladu s katolickou vírou je hledat a nacházet radost setkání s Bohem, vše ostatní je podružné. Má-li mi k tomu setkání pomoci antikrist, budiž. Katolická církev není nadřazená našemu vztahu s Bohem, ale má nám pomáhat tento vztah uskutečnit. ona slouží, nikoliv káže. Káže-li něco, je to "přeju si, abys našel Boha". Kazatelé se mohou mýlit, Bůh je neomylný, proto hledejme toho, kdo je dokonalý a neomylný a pochybujme o slovech těch, co tvrdí, že poslouchají Boha a bojí se ho, neboť jejich víra nemusí být bez poskvrny."

"Ale tatínku, to jsou trochu kacířská slova," namítne maminka.

"Dobře, o tom si zase popovídáme zítra večer, maminko, děti, pomodleme se, poděkujme Pánu za jeho dary, jsme tu spolu, máme se rádi, tušíme, že on je tu s námi a obohacuje nás tak, že to nelze slovy postihnout."

Tak to je takový večer v malé české křesťanské rodince. Je tam radost, láska, řešení problémů, neřešitelné problémy, nesoulad, nedokonalost, ale je tam základ - On! Kéž by to tak bylo v každé křesťanské domácnosti. Kéž by lidé dávali přednost Bohu před malým omezeným světem, který produkuje naše mysl. Kéž by se Boha nebáli, ale milovali ho a jeho dary. Kéž by se soucitem a bez pocitu nadřazenosti pohlíželi na ubohost světa, který se někam žene, něco nenávidí a nic nechápe. Kéž by tomu světu chtěli podat pomocnou ruku, aniž by museli touto pomocnou rukou srovnat se zemí města, kde údajně žijí démoni a neznabozi. Kéž by si uvědomili, že Bůh stvořil muslima, buddhistu, křesťana, ateistu, komunistu, altruistu, aktivistu, pacifistu, člena ODS i kmotra. Kéž by viděli malost člověka tam, kde je malost, a velikost člověka, tam, kde je jeho velikost a kéž by tuto velikost sami žili a povzbuzovali k ní u druhých.

[Miri]

Nemůžu si pomoct, cítím potenciál křesťanství v naší společnosti. Buddhismus nikdo nechápe, ale přesto láká. Křesťanství tu je už dvě tisíciletí, ale skoro nikdo neví, co to je. Přitom lidi říkají, že věří v Boha. Chtěl bych trochu povzbudit tu malou skupinku upřímných křesťanů, kteří odmítají žít podle diktátu blbosti a nenávisti a nenasytnosti.


Ono to vypadá, že tu budu házet hrách na zeď. Koho zajímají myšlenky nějakého buddhisty, natož na téma křesťanství. Ale světe div se, svého času jsem byl požádán profesorem Halíkem, abych napsal článek do Katolického týdeníku. Redakce článek přijala velmi pozitivně. To nepíšu proto, že bych se chtěl vytahovat, ale uvést věci na pravou míru - ne, nepíšu vždycky jen do větru, občas moje texty maličko někoho potěší, a o co jiného tu nakonec jde?


Chtěl bych napsat něco o křesťanské rodině, o takové ideální křesťanské rodině, která existuje jen v mé fantazii, ale na jejím příkladě bych chtěl ukázat problémy křesťanství.
...

Ufff...jen doufám, že je to jen tvoje fantazie.
Já sice nechodím do kostela, ale křesťaství cítím v kostech. My Evropané i ten budhismus chápeme v rámci křesťaské tradice, na které naše společnost stojí. Vymaloval jsi tu pěkně zapšklý obrázek, rodinka zamrznutá v 19. století. Tohhle není to, co dnešní křesťanství potřebuje. Vylíčil jsi to tak, že pokud věřím v boha nemohu koukat na televizi, hrát gamesy a po přehravači MP3 mohu pošilhávat jen u kamárádky, proto že já dcera jsem ještě moudrosti otce nedorostla. Tohle není moderní křesťanství, a chce-li křesťanství moderním být, tak by se mělo od podobných klišé, jaká jsi tu předvedl oprostit. Nevím, jak jsi starý, ale nás mladé nějakým tím: "nekoupíme ti počítač, protože my jsme měli jen dřívka a fantazii..." k víře nepřivedeš. Přesněji ke křesťanství, víru tu já mám, ale rodinu, tak jak jsi jí ty vylíčit bych tedy nechtěla založit nikdy.
neposlušná a rebelující
leč Bohu oddaná
Miri

[ryunin.v]

no je to zase nadsázka, můj buddhistický učitel má strašně špatnou zkušensot z křesťanstvím, on ho viní ze smrti své sestry, která byla misionářská sestra a nakonec spáchala sebevraždu, takže on kdy může tak ukazuje na omyly křesťanství,

ale já mám obrácenou zkušenost a člověk musí vycházet z toho, co sám zažil - já jsme vyrostl v extrémně, dnes už bych řekl nechutně materialistické rodině, kde Bůh bylo to poslední, co by někoho zajímalo... dodnes se u nás mluví jen a jen o penězích, kariéře a dodnes mí rodiče se nesmířili s tím, že "jsem ničeho nedosáhl a jsem vlasntě chudý člověk", a čím jsem starší, tím víc na sobě pozoruju, jak mě jejich materialismus celý život pronásledoval a ničil... samozřejmě v dospělosti se musíme postarat o sebe a už nevinit rodiče, to už je pasé, ale ten vliv je nevyvratitelný... když dnes narážím na studenty z křestanských rodin, samozřejmě že oni mají mobil, rodiče i auto a podoboně, ale ten duch je tam jinej, znám některé ty lidi i osobně, znám je z doby studií, to jsou lidi, kteří od malička vyrůstali v prostředí, kde se o Bohu mluvilo, ne o penězích jako cíli života.... to jim závidím a ty jejich děti jsou díky tomu otevřenější otázkám filozofie a moudrosti

jenže v naší rodině ten duch byl, ale komunisti ho zašlápli, velmi úspěšně, moje prababička byla tou idilyckou křesťankou, a nebylo to 19. století - měli s pradědečkem chaloupku, krávu, kozu a malé políčko a když mi babička vyprávěla o jejich životě, tak tak si představuju katolickou idylku, samozřejmě, byla to tvrdá práce na poli, život v chudobě, ale v naprostém klidu a lásce - druhýá věc je, že tihle prarodiče byli tak trochu neobyčejní lidé, ne všichni jejich sousedi měli takhle čistou duši, ale to jen ten potenciál, co tu mám na mysli a i dnes je možné být chudý a š´tastný, o tom jsem naprosto přesvědčen a to hlásá i můj buddhismus a o tom mě přesvěčil můj kamarád, bývalý milionář a podnikatel, který je dnes chudým, zdánlivě bezvýznamným farářem na šumavě a našel tam smysl života, ne ve své úspěšné realitní kanceláři, kteoru měl v 90. letech v Praze

neříkám, že každý musí být chudý, ale musíme dosáhnout chudoby vnitřní, tedy osvobození od materiálního marasmu, abychom objevili skutečné bohatství na zemi, mobily a počítače nám to bohatství nedají, ty leda tak v lepším případě nepřekážejí našemu duchovnímu vývoji, asi tak jako splachovadlo na WC

[ryunin.v]

miri, opravdu - kdybych neznal příběh života své prababičky a příběh života svého kamaráda podnikatele, který se všeho svého bohatství s úlevou, obrovskou úlevou, zřekl, aby se oddal Bohu, tak bych si myslel, že tu píšu kraviny, a že taková rodina je úchylnost, ale protože takoví lidi jsou, i dnes, mezi námi, co žijou chudě a š´tastně a s Bohem, tak si nemyslím, že jsem napsal zas takovou blbost

a neříká, že je špatný mít peníze, ale člověk pak musí mít obrovskou vnitřní sílu a přesvědčení, že tu jde o něco jinýho, než o jeho peníze a luxusní život

[ryunin.v]

Nevím, jestli je ve mně taková krása, ale jestli jo, je v každým z nás, jen to otevřít. Otevřít, to se lehko řekne nebo napíše.

[Miri]

ryunine, jasně každý si do takových příběhů vkládá to své.
moji rodiče byli taky nevěřící, když materialisté ne peněžní, ale takoví zážitkoví. Já nikdy nezapomenu jak moje prateta mluvila o Ježíšovi, s jakou úctou a oddaností, nikdy jsem nikoho jiného takto mluvit neslyšela. Žili skromně, dětmi je pán Bůh nepožehnal...
Přesto se vrátím k tomu tvé (a obecně dost častému) směšování materiální chudoby a té chudoby ducha. Je to dost podobné jako s nelpěním v budhismu (tedy tak, jak mi to kdysi vykládal kamarád). Nelpět na bohatství neznamená být zákonitě chudý. Někdy se to může obrátit až tak, že člověk začne lpět na chudobě, postavit to tak, že chudoba je nějaká přednost. A stejně tak to je (v mé ideální představě) v křesťanství. Člověk nemusí být chudý na to, aby mohl prožívat boží lásku. Bůh miluje stejně chudého i bohatého. Chudému duchem je tedy jedno, jestli chudý nebo bohatý. Naopak myšlenka: "jsem chudý a proto mě bůh miluje" je velkým bohatstvím ducha, které nelze jen tak odhodit. A zase mě to tematicky vrací k té básni, co jsem napsala před pár dny, kde tím pokladem bylo tvrzení, že utrpení mi dává hodnotu a takové to teze, píšu z vlastní zkušenosti, se jen těžko odhazují.
...
Ještě takový dovětek, co mě se líbí na křesťanství. Je to ten vztah já a bůh, ta možnost si potykat s pánem bohem. Možnost pokleknout (sednou či zůstat stát) a říct Pane, slyš... veď mě... smiluj se ...

[Aves passeri]

Ano, také to tak vnímám. Křesťanství nabízí ten osobní vztah a to má něco do sebe. Lásku a milost. Ze strany Boha, ale i ze strany člověka, touhu po změně a motivaci k ní. Koneckonců, jak si pamatuju, tak "hinduismus" právě s různými způsoby přístupu k tomu mimo (a v) nás počítal: bhaktijóga je také o lásce k Bohu, ne? A pak tu máme i další jógy.
Jít pak ještě za tenhle dualismus Já-Bůh je vždycky možné :-)
A co se týká té představy křesťanské rodiny? Hmm, taky mě to trochu poděsilo. Ale možná je to tím, jak je to napsané :-) Působí to fakt jak z 19.století, takové "zdřevnatělé" (nevím proč ne zkostnatělé, nějak mi to sem přišlo pod prsty :-)). Ale chápu snahu ukázat rodinu, kde se nelpí na tom materiálním, ale na tom, co má opravdu smysl :-)

[ryunin.v]

Co s e týká té mé "povídky o dobré rodince", tak tu vzniklo několik zajímavých nedorozumění, skutečnost je poněkud jiná, než jako působí napsané.

Jednak jsem to napsal jako částečně parodii na Karafiátovy Broučky. Tam je totiž taková vzorná, ovšem ne příliš přemýšlivá rodinka, kde děti jsou poslušné, bohabojné a maminka zjevně taky neodporuje tatínkovi a poslušně vaří a uklízí. Když jsem to četl , tak jsem se trochu vyděsil, jestli tohle formovalo generaci našich prarodičů... mou babičku to teda zjevně zformovalo dokonale, sice nechodila do kostela, ale ve všem ostatním poslouchala ideál Karafiáta.

Takže ta moje verze má dát panu Karafiátovi "lekci", chlape, otevři to trochu, věřit v Boha nemusí být takhle černobílé. No a paradoxně vy mi vyčítáte přílišnou karafiátovskost.

A pak je tu další zásadní omyl, není divu, že máte pocit, že popisuju dost chudou rodinu, i když ve skutečnosti popisuju rodinu, kiterá si žije nad poměry, a to není sranda, to myslím vážně. Já jsem totiž nenapsal moc konkrétně, CO ta rodinka jí k snídani, obědu a večeři. Totiž oni nejedí to, co běžná česká domácnost - tedy odpadky ze supermarketu, prošlé sýry, špekáčky, chemické éčky nacpané cukrovinky, oni jedí organickou zeleninu z vlastní zahrádky, italské uzeniny a sýry, francouzské víno pijou, opravdu dobré ovoce a džusy, nikoliv běžný supermarketový chléb upečený z krmné mouky, ale pocitvý, tudíž náležitě drahý, nebo si ho pečlou sami, každopádně, výdaje za jídlo v této rodině, aby jedli dobře a zdravě, ačkoliv prostě, o mnoho přesahují běžné výdaje za jídlo v běžné české rodině, kde většina peněz jde na elektroniku a auta...

Chtěl bych sám žit v rodině, kde se takhle dobře a zdravě jí a kde "kvůli dobrému jídlu a dobrému vínu" už nezbývají peníze na smartphony a tablety. Natož na nadměrný a zbytečný automobil za milion, když jde koupit mírně ojetý a funkční za sto tisíc.

[ryunin.v]

A opět tu byla inspirace skutečným člověkem, jedním malířem ze severní Itálie, který žil v chaloupce u lesa, jak z pohádky, uprostřed světnice měl ohniště, na tom si vařil bylinkové čaje, a jídlo, v tom domě jste neviděli plast, on jedl dobře, ale prostě, a dobře a prostě v Itálii znamená pro Čecha luxusně. On v té chaloupce neměl prakticky nic, připadali jste si tam jak ve středověku. Ovšem ojeté auto venku stálo.

Takže ted si zas někdo může myslet, že pro mě dobrá křesťanská rodinka je posedlá jídlem a pitím. Nikoliv, jen odmítá jíst chemii a odpadky. To nejedli ani ti mí chudincí prarodiče, měli čerstvé mléko i kozí mléko, brambory a zelí, vše 100% organické. Pokud kdy jedli maso, tak to bylo nějaké srnčí, co upytlačil pradědeček, což se mu asi často nepovedlo. Chléb, tak to asi ani nemusím komentovat, to musel být chléb... ne to, co se dnes prodává v českých obchodech. V létě měli ovoce ze sadů, třešně, švestky, jablka, hrušky... vše místní produkce...

[kalimero]

Mě přijde, že doba je taková, jaká je. Není špatné, že se chudí lidé mohou najíst za pár korun, takže v civilizovaném světě díky technologiím už snad nikdo hlady neumře. Navíc, i když to jídlo není originál přírodní, je i tak pro mnoho lidí dobré, chutné a mohou děkovat Bohu za to, jak to zařídil. Člověka přeci neznečišťuje, to co jí, ale srdce, které nepřijímá Boží přítomnost jako spravedlivý stav, ale žije v odporu. Myslí v odporu, mluví v odporu, jedná v odporu. Přijmout Boha, jenž je všeprostupující, všudypřítomný znamená neutíkat do lepší minulosti, nedoufat v lepší budoucnost, protože tak vlastně odsuzuji samotnou přítomnost, ve které jsem a ve které mohu děkovat Bohu, za to co mám a konat dobré skutky, které mi Bůh připravuje. To, že si mohu dopřát značkové zahraniční víno je dar, zrovna jako že si mohu udělat domácí hulákadlo ze své révy(můj případ). Obojí je pro radost, kterou máme v Bohu(tedy tehdy, pokud jí Bohu odevzdáváme). Svět je plný lákadel a pokušení a tak je těžké odlepit se od země a vzlétnout k nebi.

[papadev]

Denne umira mnoho tisic deti hlady...taxem alespon cetl

Bohatstvi sveta ovlada par tisic lidi a ostatni se musi spokojit s dolarem nebo nekolika na den

Svetu vladne strach,touha po kontrole a uspokojovani svych stale vetsich potreb...

Ja take prijimam Boha a dekuji Mu za to,ze to tak zaridil--proto-ABYCH TO MOH ZMENIT!
... ... ...x

[kalimero]

Denne umira mnoho tisic deti hlady...taxem alespon cetl

Bohatstvi sveta ovlada par tisic lidi a ostatni se musi spokojit s dolarem nebo nekolika na den

Svetu vladne strach,touha po kontrole a uspokojovani svych stale vetsich potreb...

Ja take prijimam Boha a dekuji Mu za to,ze to tak zaridil--proto-ABYCH TO MOH ZMENIT!
... ... ...x

Ano, těžko prosadím, aby se lidé přestěhovali z paneláků do rodinných domků a pěstovaly si sami zeleninu. Těžko prosadím, aby denně neumíraly tisíce dětí na podvýživu a nemoci, určitě je mnoho věcí, pro které se mohu trápit, ale nehnu s nimi. Pak jsou tu mí bližní, se kterými žiji, rodina, sousedé, lidé se kterými se potkávám, příroda a vše, co mě obklopuje a to je mé pole působnosti a moje radost, kterou mám od Boha. Každý je od Boha vybaven určitými dary, určitými schopnostmi, určitým postavením a mocí a podle toho může svět kolem sebe ovlivňovat. Je to jeho věc, jak s dary od Boha zachází, může je službou a díkůvzdáním Bohu odevzdávat, nebo je ke své škodě může použít pro své sobecké touhy a vydat se na cestu vlastní spravedlnosti a nespokojenosti.
Každý své okolí ovlivňuje a koná skutky už jen tím, že je. Kdysi jsem pospíchal autem do práce, a protože v podniku, kde jsem pracoval, byla docházka evidována elektronicky osobními čipy a příchod byť jen o minutu déle se musel půl hodiny nadělávat a protože mě cestou zdrželo stání v koloně kvůli nečekané opravě silnice, dostal jsem do "zdravého" stresu a předjížděl a riskoval. Když jsem projížděl vesnicí, všiml jsem si hodně starého pána, před svým domem seděl na lavičce u silnice, vedle sebe opřenou hůl a koukal nepřítomným pohledem směrem k projíždějícím autům. Byl to hlavní tah z Kolína na Mladou Boleslav, kamión za kamiónem a on tam seděl a koukal. Mě se zmocnil zvláštní pocit. Vždyť on se vysmíval mému spěchu, mému veledůležitému úkolu za každou cenu být v práci včas. Nemohl pro mě udělat více. Ubral jsem nohu z plynu, přijel pozdě, zavolal na personální, vysvětlil situaci a požádal o opravu v docházkovém programu, vše v klidu, v míru. Jenže on je ve mě pořád, kdykoliv mě zase přepadne uspěchanost a stres, je tu on sedící v tichém odevzdání a nechápavě se dívající na mne, co mě to zase popadlo . Slovy by to nikdo říci nedovedl.
Dnes jsme byli s manželkou nakupovat poprvé ve velkém hypermarketu v Polsku. Polsky neumíme, ale pořídili jsme. Koupili jsme dveře no a jak jsem s nimi šel k autu, zavadil jsem rohem dveří o střechu jednoho stánku a urazil kousek polykarbonátové desky. No, byl jsem v pohodě a čekal na reakci té prodavačky, vyběhla koukala dost naštvaně, ale mávla rukou, jako že dobrý a že se nic hrozného nestalo. Udělalo mi to radost a tak jsme uložili nákup a já se vrátil, koupil kytku a přišel jí poděkovat za její velkorysost. Tak jsme tam proti sobě stáli, smály se na sebe a předháněli se v děkování. Tak jsem se setkal s další skvělou bytostí, "díky Bože".
Svět mohu odevzdat Bohu a to je skutek, který svět mění - navrací jej Bohu.
"Buď posvěceno jméno Tvé, přijď království Tvé, staň se vůle Tvá".
Žádný odpor, jen přijetí, radost, láska, pokoj a to vše je v dosahu - tady a teď.
Do jaké míry mé přijetí Boha svět změní, není moje věc, vždyť to vůbec nezáleží na mně, ale na Bohu a na jeho vůli.

[papadev]

A nechce nekdy Buh,kalimero,aby si zabojoval? Aby ses seznamil se svym strachem,zurivosti I odporem?
... ... ...x

[irulan]

...... Jenže on je ve mě pořád, kdykoliv mě zase přepadne uspěchanost a stres, je tu on sedící v tichém odevzdání a nechápavě se dívající na mne, co mě to zase popadlo . Slovy by to nikdo říci nedovedl......

Myslím...byl tam vždycky, jen sis ho v tom všelijakém haraburdi všiml, uvědomil sis ho..

[kalimero]

A nechce nekdy Buh,kalimero,aby si zabojoval? Aby ses seznamil se svym strachem,zurivosti I odporem?

Odkud je strach, hněv, závist, pýcha? Dá se s tím bojovat? Je to ve mně, znám to, snaží se mě to zmocnit a bojuji s tím marně. To, co nemám rád u sebe, pak nemám rád ani u jiných a jsem v odporu, v nespokojenosti. Bojuju s tím v sobě i navenek. Když to odevzdám Bohu, není s čím bojovat. Když se takové zlé myšlenky objeví, nemusím je dál rozvíjet. Když si to uvědomím včas, poděkuji Bohu a cítím úlevu, radost. Možná by se to dalo nazvat bojem, ale boj končí uvědoměním si svého přirozeného stavu, odevzdáním se Bohu. Bůh je vším, nestane se nic, co by se nemělo stát, když se mu odevzdám, není důvod ke strachu, k nespokojenosti.
Je radostí hasit pekelné ohně tam kde vznikly, je radostí je zadupat do země dříve, než napáchají škody. Je štěstím odevzdat vše Bohu.
Hold, než oheň dohoří, někdy trvá delší čas. Ale zakládat nové je pošetilostí.

"Stůjte vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého." Ef 6,16
"Štítem je mi Bůh, on zachraňuje ty, kdo mají přímé srdce." Ž 7,11

Myslím...byl tam vždycky, jen sis ho v tom všelijakém haraburdi všiml, uvědomil sis ho..

Myslím, že v každém je, já si ho jen částečně uvědomil při pohledu na starého pána sedícího na lavičce. Ne všichni mají to štěstí, že si ho uvědomují. To není důvod k odporu vůči nim.
Myslím, že každý si sám přikládá pod svůj vlastní kotel.