neučím

[ryunin.v]

Takže kamarád ajťák si myslí, že kombinace kláves, která smaže na poradně vše, co člověk napsal, by mohla být shft A. Zkusím to teda a A A hmm... nefunguje, tak nevím, co to teda je.

Jdu zálohovat, protože se mi nechce všechno psát třikrát.

Takže je tu paradoxní situace, že člověk nabízí svobodu a druzí v tom vidí nabídku spoutání. Samozřejmě, máme špatnou zkušensot se sektami, které nabízí ráje, ale nakonec vás někam zavřou, zamknou, svážou a zavraždí, ve jménu Svobody. Tak to snad Buddha nemyslel, ale jeho učení lze samozřejmě taky zneužít k sobeckým cílům.

Každopádně si uvědomuju, jak velkou svobodu mi buddhismus dal. Jenže já bych si jí sám neuměl vzít, bez svého učitele, člověk je nějak od přírody svázán, nějak něčím, a Buddhovo učení mu nabízí odvázání, rozvázání, jak se říká - překonání já, odpoutání se od sebe.

To se samozřejmě nedá nikomu vnucovat. Navíc když jsem tak dřív četl buddhovu filozofii v podání mistra zenového Kodo Sawakiho, tak jsem v tom moc svobodu neviděl, spíš tlak na to, abych nebyl sobec, abych nemyslel pořád na sebe, abych hlavně seděl na zadku a cvičil zazen. A to se mi samozřejmě nikdy nechtělo. Ale cítím sjem tam nějakou nevyřčenou myšlenku, nějakou vyšší svobodu, hlubší moudrost, která nemůže být vyjádřena ani slovy moudrého mistra. A dnes, po letech, tam začínám číst něco jiného - osvobo´d se, nenuť se, žij svůj život, nenech se nikým oblbnout. Jak to, že dvacet let jsem tam četl "musíš musíš musíš a jsi idiot" a dnes v témže učení čtu "nemusíš nemusíš a jsi buddha"? PRoto bez pomoci učitele většinou nemáme šanci správně chápat učení buddhismu, protože i do nejmoudřejších knih a přednášek si vložíme své strachy, své touhy, své já, své něco, ale nevnímáme to jako výzvu ke svobodě. To je to poslední, co nás napadne. Samozřejmě Buddhovo učení není Dělejte si co chcete, ubližujte druhým a myslete hlavně na svůj prospěch. Pro začátečníky, a já netvrdím, že nejsem začátečník, tu je velká výzva - zkuste naásledovat pravdu a abyste ji mohli následovat, poznat, musíte překonat své malé omezené já, ktetré chce jen prospěch pro sebe, které je rozmazlené, slabé, atd. Jenže po dvaceti letech totéž čtu jinak - jen blbec by neměl zájem dosáhnout svobody, absolutní svobopdy od učení, slov, konceptů, sebe, toho malého zcvrklého já.... No a když to někdo teď bude číst, tak v tom bude číst asi tohle "takže já jsem podle tebe blbec a sobec a omezenec a ty už jsi osvobozenej buddha..." Jenže to já vůbec netvrdím, ale tak to prostě většina lidí bude vnímat, buddhismus vnímají jako bu´d vzdálenou pohádku o princi, který dosáhl nirvány, což je příjemné, kolébavé čtení na dobrou noc, to se to pak usne, když sníme o nirváně... nebo to vnímají jako tvrdou výzvu k tomu, aby se vycepovali do tvrdosti, nelítostné dokonalosti, aby se přiblížili v potu tváře, v slzách a bolesti, ideálu Velkého a nedosažitelného Blaženého... Jenže ani jedno, ani druhé není to, co nám Buddha nabízí. On nám nabízí svobodu. jenže tohle slovo má uplně jinej význam pro někoho, kdo si prošel dvaceti lety zazenu, studia knih, patlání se v životě, nimrání se v sobě, konflitkní situace s učitelem, mnoho dialogů s učitelem... je to pak jiný úhel pohledu, jiný druh svobody... Když řeknu, to byste ted nepochopili, tak to možná bude pravda, ale co s takovým výrokem, k čemu je dobré říkat lidem něco, co nemůžou chápat? A přece nám nezbývá než doufat, že pochopí, dřív nebo později.

Takže co asi tak můžu učit? Můžu pouze podat, jako štafetu, něco, co mi předal můj učitel. Můj učitel dokonce ani nelpí na tom, aby jeho žáci předali přesně to, co jim předal, nechá tomu volný průběh. On mi to předal a co s tím já udělám, už on neřeší. A já jsem dál otevřenej učení se - tomu otvírání se, odhazování konceptů, tomu není nikdy konec. Svoboda není něco fixního, to by nebyla opravdová svoboda. SKutečná svoboda je, že prostě můžu jít do koupelny a dát si sprchu, a nemusím se nimrat v buddhismu, kdo jsem, co jsem, proč jsem, co z toho budu mít... Ale původně jsem chtěl napsat něco o tom, co člověk všechno dostane, když se všeho vzdá, tak příště. Je to asi opravdu tak, že co v buddhismu není paradoxní, není buddhismus, kdo to řekl? Myslím, že to řekl nějaký zenový mistr. Ale přoád se mi to znovu a znovu potvrzuje. Když jsem všechno vzdal, přestal to chtít, najednou jsem všechno dostal. Když jsem přestal toužit po krásných polonahých ženách, ony se vyrojili na ulicích. A když jsem je chtěl mít pro sebe, zase zalezly. A tak pořád vylézají a zalézají, podle toho, jestli je vyžaduju nebo ne.