přesvědčování o pravdě

[rynin.v]

Zajímalo by mě, jestli poradna má nějaký kouzelný kombinaci kláves, který smažou vše, co člověk dosud naspal, protože už se mi to stalo po druhý během týdne, že jsem tu něco psal a zavadil jsem o pár kláves najednou a celý text se smazal definitivně a nelze ho už obnovit. Dřív bych z toho dostal psotník, ale vzhledem ke svému laxnímu přístupu z poslední doby jsem ochoten tu psát ještě asi tak pětkrát a pětkrát to smazat, než mě to přestane bavit.

Takž napíšu, co jsem tu chtěl napsat. Chtěl jsem napsat něco o přesvědčování v buddhismu.

Dřív jsem se snažil dost lidi o něčem přesvědčit. Je to docela velká úleva nemuset to už dělat, ale neznám recept, jak někoho, kdo je nadšen do buddhismu, přesvědčit, aby přestal usilovat druhý o něčem přesvědčovat.

V buddhismu se dá nebo je tam něco, o čem lze rozhodně druhý lidi přesvědčovat, nebo lépe řečeno, je tam něco, co lze nebo stojí za to druhým jasně vysvětlovat, dokonce někdy dochází k diskuzím, kdy učitel vysvětluje, přesvědčuje, proč se co dělá, v buddhismu. Mistr Dogen například v kapitole Bendowa z knihy Shobogenzo , tam on vysvětluje smysl zazenu a je to rozhodně určitý druh přesvědčování. Ale i když někoho přesvědčujeme, můžeme mít odstup.

Můj učitel mi občas říká, to je jedno. Oni dělají to a to, a on na to - to je jedno. Ten člověk si nemyslí, že máš pravdu, a on: To je jedno. It doesn't matter. A přesto na něčem záleží.

O čem bychom tak mohli v buddhismu někoho přesvědčovat? Vidím, že to lze i jinak, že místo přesvědčování nebo přemlouvání funguje vysvětlování z pozice odstupu. Mám odstup od toho, co říkám, i když to říkám celkem přesvědčivě. A jindy se lze dopustit chyby, a to tak, že nemáme odstup od toho, co říkáme, a navíc nejsme přesvědčiví. Třeba politik může být zapálen pro věc komunismu, nemá zjevně odstup od své filozofie a navíc vůbec neargumentuje přesvědčivě. Na druhou jeden zenový učitel říkal, že cvičit zazen je k ničemu. Takže nebyl zapálen pro věc zazenu, říkal, že to je k ničemu, což vedlo k okamžitému zájmu lidí a začali cvičit. Chtěli zkusit, co to je ten zazen, který k ničemu není.

Na minulém ústraní došlo k něčemu, co mě ještě více přesvědčilo o zbytečnosti toho, aby se člověk snažil druhé o něčem přesvědčovat a sebe o něčem přesvědčovat. A tak se po dvaceli nebo třiceti letech blížíme k jádru zenu - že nejdůležitější je život sám, tady a teď a je jedno, co si kdo myslí, chuť jablka to nijak neovlivňuje. řekl jsem svému učiteli, že ho nechci "zradit". A on se velmi podivil - jak bych ho mohl zradit?

Jak bychom mohli zradit buddhu? Můžeme akorát tak lhát sami sobě. Můžeme sami sebe přesvědčovat o tom a onom, ale věci sami o sobě se nemění, jsou pravdivé a živé tak jako tak.

Není tu však něco jako lhostejnost. Soucit a zájem o život, to je něco, co pohání věci v buddhismu. Zájem o život, ne o smrt, život je dynamický, smrt je něco ztuhlého. Když jsem našel svého kocoura mrtvého v koupelně na zemi, po delší nemoci jater, byl ztuhlý, jeho tělo bylo ztuhlé a kdybych věřil na duchy a převtělování, vsadil bych se, že jeho duch opustil to tělo. To tělo přece bylo ztuhlé, to nebyl můj milý Joshu, jen tělo. Ale žádný duch to tělo neopustil, ten duch, podstata života, tu je pořád.

No a nás v buddhismu nezajímá to ztuhlé, nezajímá nás tělo bez ducha, ale život, duch života a i když najdeme mrtvou kočku, tak tu je pořád život, není tu smrt, není tu nic ztuhlého, všechno se pořád dynamicky rozvíjí, včetně tlejících rostlin a těl mrtvých zvířat. A to nás v buddhismu zajímá, ta živost všeho, včetně mrtvol. A tady není o čem přesvědčovat, protože život je sám o sobě přesvědčivý dost. Když cvičíte zazen, nemusí vás nikdo přesvědčovat, je to život sám. Když cvičíte, je to život a když přestanete, stejně tu je život. Když se narodíte, je tu život a když umřete, stejně tu je dál život. Nikdy tu není nic ztuhlého, o čem bychom měli druhé přesvědčovat.

Když by si někdo například myslel, že je osvícený, byl by přesvědčen o své ztuhlosti, a tak by cítil potřebu na tuto mrtvolnost upozornit. Ale když necháme osvícení životu, tedy necháme život, aby byl sám sebou, není tu žádná ztuhlost, my jsme živí a nemusíme o svém životě nikoho přesvědčovat. Buddha nemusí nikoho přesvědčovat o tom, že je buddha, protože to je vidět na první pohled. Nemám na mysli nějaké zvláštní osvícené bytosti, ale někoho, kdo neztuhnul.

Někomu může připadat to, co děláme v dojo, jako něco ztuhlého, sedíme a nehýbeme se, dvacet minut, znovu dvacet minut. Klaníme se předepsaným způsobem, a vycházíme z dojo předepsaným způsobem. Ale když v tom, co vám připadá omezující, najdete svobodu, volnost pohybu, nacházíte život v tomto okamžiku. V tomto okamžiku jste nehybní, ale protože náš život není jeden okamžik, vzniká pohyb. I když sedíme dvacet minut v zazenu a zdánlivě se nemůžeme hýbat, jsme plni života. Kdo má problém najít život v klidném sezení, což je běžné, bude mít pocit, že ho někdo svázal, že se nemůže rozběhnout, kam chce. Ale když máme svobodu běhat po louce nebo po lese, křičet, házet kamením nebo hrabat díry, může nás potkat pocit prázdnoty a nesmyslnosti - nikdo nám nebere život, ale my volíme smrt. V životě nevidíme nic než ztuhlost a temnotu a někdy volíme sebevraždu. Uprostřed rozkvetlé louky, plné květin, motýlů, slunce, modrého nebe, chceme umřít, protože už jsme umřeli, nenašli jsme žádný život ani na louce, natož v temné místnosti v koutě, na zafu. Protože máme pocit, ž jsme mrtví, nechceme žít a chceme tu smrt zpečetit. Zavřít jako zavíráme nádoby s marmeládou. Buddhismus znamená najít život - kořeny života - a ty jsou i tam, kde se zdánlivě nic nehýbe, nic neděje. I když nám zemře kočka, je to život. A když si uvědomíme, že v každém koutě života, v každém koutě místnosti, to pulzuje životem, že tam můžeme být buddhou, pak v zazenu necítíme nic mrtvolného, nic omezujícího, ale nacházíme v tom nejzazší svobodu, svobodu být v přítomnosti, volně, bez nutnosti být tuhý, bez nutnosti něco někam zavřít, o něčem druhé přesvědčit, buddhismus je otevření se životu, ne zatuhlost, zavření se a nalepení nálepky "pravda". Pravda je svoboda, ale není to svoboda povrchní, ale nesmírně hluboká, která nemá problém s tichostí a klidem, nemá problém s nějakou formou, jako je klanění, protože život je tak bohatý, tak nezachytitelný, že ho nemůže ani velmi důkladně provedená poklona svázat. I když každý den říkáme stejně "dobrý den", skutečný život to nemůže nijak omezit, okleštit, skutečného buddhu to nemůže zastavit, omezit.

[ryunin.v]

Můj učitel mě už léta dává svobodu žít. Jenže dřív jsem to nechápal. Myslel jsem si, že po mně něco chce. Abych pravidelně cvičil zazen, abych byl čestný a pracovitý, abych nezahýbal své přítelkyni, abych studoval Shobogenzo, abych se účastnil sesshinů, abych nebyl nafoukaný, atd. Ale on po mně celou dobu nic nechtěl, naopak mi dával svobodu. Ale ne hloupou svobodu. Neříkal mi - dělej si co chceš, na ničem nakonec nezáleží. To neříkal. Zdálo se mi, že se mě snaží vychovat, ale dnes chápu, že to nebylo vůbec jeho cílem. On mi pouze podával šálek čaje, ale nikdy mě nenutil ho pít. Nejen z toho, jak se mnou mluvil a jaká dělal rozhodnutí, ale taky z toho, jak se chová k druhým, mi začíná docházet, že druhé do ničeho nikdy nenutil a nikdy si nepředstavoval, co by měli dělat. Zajímá ho jen realita každodenního života. Když vidí, že někomu může uvařit čaj, udělá to. Když vidí, že někdo hledá odpověď, zkusí mu odpovědět. To je všechno. Když někomu chci vysvětlit buddhismus, světe div se, začínám přicházet na to, že nejlepší je říkat pravdu. Dřív jsem, se snažil hodně přesně vysvětlit nějakou teorii, ale už mě moc nezajímalo, jak to může fungovat v mém životě nebo v životě toho, s kým jsme mluvil. Dnes mě víc zajímá aktuální stav věcí, aktuální situace moje nebo toho, s kým mluvím. Pokud někdo nehledá štěstí, proč o tom mluvit? Ale když na zazen přijde pět lidí, nemůžu dopředu vědět, co ty lidi zrovna trápí nebo zajímá, takže si třeba připravím nějakou promluvu na téma to a to a pak se uvidí, jestli se to dá nějak aktualizovat, nějak aplikovat na situaci v životě. Ale nikdy bychom neměli buddhismus chápat jako fixní teorie bez vztahu k životu. V hodinách konverzace angličtiny jsem se maturanty už několikrát diskutoval o kořenech štěstí a shodli jsme se na tom, že pokud v tom budeme dál pokračovat, všichni začneme být alergičtí na "štěstí". Takže připravuju nové téma - jak si posrat den. How to mess up one's day. Neměli bychom jako buddhisti na ničem ustrnout, včetně štěstí. Mnoho lidí argumentuje, že nemáme lpět na zazenu, ale s tím rozhodně souhlasím - když cvičíme zazen, neměli bychom na tom lpět, měli bychom jen sedět a zapomenout že cvičíme zazen. Kdo nakonec cvičí zazen? To nikdo neví. A nakonec bychom měli zapomenout, co to je buddhismus, jinak se nepohneme z místa. Měli bychom si číst o buddhismu a pořád znovu a znovu zapomínat, co to je. Měli bychom objevit buddhu tisíckrát za den, a současně si neříkat - to je buddha. A neměli bychom si myslet, že je tedy potřeba přestat mluvit, studovat, nazývat věci jmény, ale měli bychom si uvědomit, že jsou to jen nálepky, nicméně se bez nich nedomluvíme. I když buddhismus nakonec vlastně neučí nic, tak v tom neučení nic je naprosto nepředstavitelný bohatství. A když nikdo nikdy nic neřekne, to bohatství možná někdo zcela mine, umře, a nebude tušit, že celý život žil uprostřed jedné zářivé perly. Možná je na světě jeden jediný člověk, který opravdu čeká na jediné slovo o Buddhovi. A na to bychom neměli zapomenout. Neměli bychom riskovat, že ten člověk umře a nikdy to slovo neuslyší. Někdo musí něco říct, protože někdo jiný někde už dlouho čeká.

[ryunin.v]

Zajímalo by mě, jestli poradna má nějaký kouzelný kombinaci kláves, který smažou vše, co člověk dosud naspal, protože už se mi to stalo po druhý během týdne, že jsem tu něco psal a zavadil jsem o pár kláves najednou a celý text se smazal definitivně a nelze ho už obnovit. Dřív bych z toho dostal psotník, ale vzhledem ke svému laxnímu přístupu z poslední doby jsem ochoten tu psát ještě asi tak pětkrát a pětkrát to smazat, než mě to přestane bavit.

Je vidět, že duchovně rosteš. Určitě sis to nesmazal schválně, ale jen podvědomě, že sis potřeboval potvrdit svůj vnitřní klid.

To, co píšeš dál si budu muset asi přečíst zítra ještě jednou, protože mi nějak unikají souvislosti. Ale pokud bys znal zaručený recept proti depce a sebevražedným úmyslům, tak Ti budu posílat sebevrahy, nad kterými doktoři lámou hůl.

zaručeně žádný zaručený recept neznám, kromě vaření rýže - méně soli, méně soli!!!

[ryunin.v]

Kdo nakonec cvičí zazen? To nikdo neví.

Vždyt jsi to minule přece psal (a já myslel že to víš)

no přece celej Vesmír, a možná ještě o kousek výš něco, než je celej Vesmír...



PS.

Aspon jsi si vyzkoušel, jaký to je, když ti někdo něco smaže,
budto to musíš napsat znovu,
nebo to necháš prostě být

já si to už zálohuju, neboj... naštěstí tu je CTRL V a podobný triky...

[ryunin.v]

Takže to máš jako vratný láhve, ty jsou taky zálohovaný...

Přesně.

[ryunin.v]

Ty se jmenuješ Petr Vostál, nebo tak nějak?

[ryunin.v]

dobře, Petře, takže ses chytl na žížalu...

[ros]

Teda Petře o tom chytání ryb, to je tedy něco

Zkus chytit rybu na vodu