Poznámky k buddhismu dvě

[ryunin.v]

Další věc je naše ochota tu nefixní podstatu věcí aplikovat. Je to vlastně to nejdůležitější v buddhismu - začínat každý den od nuly. To je možná pro většinu buddhistů něco, co nejsou schopni aplikovat celou řadu let, desítky let a možná nikdy v životě. Myslím, že v buddhismu je snadnější dosáhnout osvícení než být schopen začínat každý den od nuly. Takže ne žíkat si - dosáhl jsem té a té úrovně poznání. Nebo chybí mi ještě asi tak pět let k tomu, než dostanu transmisi dharmy. Nejtěžší je toho se zříct, přestat se chápat jako někdo, kdo leze po žebříku na horu, a nahoře uplně na vrcholu toho žebříku se stane dokonalým mistrem a všichni ho budou obdivovat. Skutečný mistr nikam neleze. Ale který mistr je tak autentický, že si tohle uvědomil? Buddhismus znamená někam zdánlivě jít, být v pohybu, to ano, být v pohybu, ale současně nikam vlastně nejít, nikam nemířit. I když máme plán postavit dům, nakonec je důležitější ten dům stavět než ho dostavět. I když máme odhodlání poznat pravdu, nakonec v úžasu zjištujeme, že bylo samotným vyjádřením buddhy tu pravdu upřímně hledat. Je velký rozdíl mezi někým, kdo hledá brýle, které má na nose a někým, kdo má na nose brýle a tvrdí, žře je má v šuplíku. V prvním případě jde o buddhu a v druhém je to hlupák. Buddha se upřímně zajímá o skutečnost, chce ji zažít, ale hlupák si myslí, že všemu rozumí a nemusí se nic učit. Buddha se opravdu nefixuje v pozici buddhy, ale znovu a znovu poznává svět a znovu a znovu žasne a nechá se poučit buddhou.


Tak když někdo dostane transmisi dharmy, což je určitý druh potvrzení učitele žákovi, že se světu dává oficiálně na vědomí, že můj žák XY může učit buddhismus, takže i když někdo takové potvrzení dostane, je to pro něho šance se dál učit, dál učit, dál neustrnout, je to výzva, zkouška, je to experiment, zda se bude dažit neustrnout , a toto neustrnutí předávat dál. A tak můj učitel toto poslání nezneužil a stal se učitelem a žákem současně, skutečný učitel buddhismu je učitelem a žákem současně. Učí to, co se naučil od svého učitela a co zažil v e svém životě, a učí se dál v každém okamžiku od všech vuddhů, s kterými přijde do styku. A když Buddha Gautama dosáhl pravdy, znamenalo to, že se otevřel, nikoliv zastavil, že se otevřel pravdě, takže se nechal poučit znovu a znovu horami, řekami, rostlinami, hmyzem, vším, co vyjadřuje pravdu.

Co se týká ustrnutí na formě, připoutání k formě, například někdo říká, když musíte cvičit zazen, tak jste připoutái k formě. A to není buddhismus, lpíte na formě, lpíte na zazenu. Ale cvičit zazen je taky výzva a není to poučka, není to tělesná výchova. Není to tedy tady sed na zadku a bud zticha, to není zazen. TO by bylo opravdu lpění na formě. Není to teda povinnost a fixní forma, předepsaná forma, ale je to něco jiného. TOtiž skuteeně cvičit zazen znamená opustit jak formu, tak obsah, čili nelpět a ni na těle a ni na mysli. To neznamená, že můžeme skákat nebo ležet. To by znamenalo lpět na formě, totiž na formě skákání nebo ležení. Nelpíme na vulgární svobodě, což je dělejte si co chcete, vše je buddhismus, to není taková vulgární svoboda. Osvobození od fixního já je v buddhismu vyjádřeno v zazenu, kdy tu nesedím já nebo ty, ale sedí tu celý vesmír. TO nelze vyjádřit slovy, nelze to zachytit intelektuálně, lze to pouze zažít. Mistr Dogen to zažil, když řekl, moje tělo a mysl odpadly. Jinými slovy, on přestal chápat a vnímat tělo amysl jako jeho osobní záležitosti, ale nechal je, odevzdal je tam, kam patří, do starého odpadu, do útrob vesmíru. Naše tělo a mysl, když je chápeme jako oddělené věci, bychom měli recyklovat, neměli bychom si je uchovávat doma, protože jsou k nepoužigí, jsou prošlá, datum použití, to už je dávno pryč, tak bychom měli odevzdat tělo a mysli zpátky vesmíru. Takže když si myslíte, že někdo cvičí zazen, a že ten člověk cvičí , tak to možná nevidíte, co se fakt děje a sice, že vesmír si bere svoje věci zpátky. A když si bere vesmír svoje věci zpátky, tak vy jste nádoba vesmíru. Takže vyjadřujete sebe, ale skrze vesmír. TO je buddha. Když vyjadřujete sebe ksrze sebe, tak se oddělujete od svého původu a to vás vrhá jednou do povrchícho pocitu úspěchu a podruhé do povrcchního pocitu selhání. Ale když se vyjadřujete skze vesmír, můžete nechat na vesmíru, aby rozhodoval, co má smysl. Takže když se klaníte v dojo, můžete to udělat skrze vesmír, anebo to můžete dělat sami za sebe, ale pak nevyjadřujete to, co Buddha objevil, totiž univerzální pravdu. Náš život se může stát vlastnictvím vesmíru, což neznamená, že ztrácíme zodpovědnost, ale na této zodpovědnosti pracujeme společně s vesmírem.


Co se týká buddhistické pravdy, tak samozřejmě Buddha neobjevil buddhismus, neobjevil nějakou buddhistickou pravdu. Objevil pravdu, která je všem bytostem vlastní, v které všechny bytosti žijí. Ale když žijeme všichni v pravdě, neznamená to, že víme, co to je a že to dokážeme plně vyjádřit. Jak je vidět ze společnosti, co vidíme kolem sebe, je často všechno jen ne moudrost Buddhy, takže je to tak, že lidé žijí uprostřed něčeho nesmírně vzácného a hodnostného, ale nevšímnou si toho, nebo to špatně chápou. Nevědí co to je , nebo si myslí , že to je něco jiného, než co to je. Tomu se říká hledání pravdy, když to někdo chce najít. Ale Už jsem říkal, že knihy to spíš potvrzují , než že by byly zdrojem toho, té pravdy. Buddhismus nás zajímá nikoliv proto, že jediný poznla nebo zná pravdu, ale protože v tom zmatku hodnot, filozofií a učení chceme jít cestou někoho, o kom intuitivně tušíme, věříme, že nás k pravdě dovede. Pro někoh to je Kristus, pro jiného buddha a pro mě to je můj učitel, ajko někdo, kdo poznal tutéž pravdu, co Buddha Gautama. Takže je přirozené, že si vybíráme směr toho, kdo nás oslovil. TO neznamená, že se nemůžu ve své volbě učitele nebo filozofie splést. Jak už jsem říkal mnohokrát, i když je pravda univerzální anepatří výhardně buddhismu, je jasné, že mnoho samozvaných mesiášů a guruů tu pravdu nepoznali, a je jasné, že některá učení vedou spíš k utrpení než poznání, c ož je případ třeba nacismu, ale pořád většina z nás věří, že někdo pravdu poznal a tak jen naše intucie a potom naše testování v životě nás můžou vést - vybrat si učitele , kterému věříme intuitivně , a pak jeho učení otestovat v životě, jestli funguje nebo ne.

[ryu.nin]

Nemysli si, cvičit zazen a nelpět přitom na zazenu není tak jednoduchý. Já taky často cvičím zazen a říkám si přitom - no jo, cvičím zazen, no jo, zazen, to se mi teda nechce dělat... To je velkej úkol pro všechny, kdo cvičí zazen a snaží se to dělat v duchu Buddhy Gautamy. Cvičit a přitom nelpět na tom cvičení, čili prostě sedět a neříkat si - cvičím zazen a má to smysl, protože... blabla...

no a když člověk něco dělá, tak na tom taky může lpět nebo nelpět - pochybuju, že tenista ve finále Wimledonu nemá v mysli přilepenou myšlenku "hraju tenis a snažím se vyhrát, porazit tamhletoho člověka, musím vyhrát, tenhle tenisovej zápas, je to Wimbledon... je to totéž jako cvičit zazen a říkat si - cvičím zazen, je to důležitý, jsem dobrej, cvičím jako Buddha, musím cvičit, abych byl jako BUddha...

takže kolikrát v životě jsem nelpěl na něčem, co jsem dělal, dokud jsem se nesetkal se svým učitelem, kterej mě to odnaučuje - to je to, co děláme jako lidi běžně - děláme něco, ale pořád si to označkováváme, zdůvodnujeme, počítáme, co z toho budeme mít... a je jedno jestli to je mytí oken, nebo psaní diplomky nebo úřad prezidenta

když se nám daří cvičit zazen jako něco, co formálně opouštíme, pak tu zkušenost přenášíme i do věcí, který děláme v každodenním životě, v mýám případě, stává se ze mě takový jednoduchý člověk - když nakupuju, tak prostě nakupuju, když pracuju, tak prostě pracuju a neřeším, co z toho budu mít, kam to vede, jestli to má velkou nebo malou hodnotu

tak když jezdím na kole nebo na lyžích, snažím se užívat si tu činnost bez hodnocení

samozřejmě nikdo nemusí cvičit zazen a řešit buddhismus a nelpění na formě - a lidi dělají věci intuitivně a osvobozují se do jisté míry v každé činnosti, kterou dělají soustředěně

je to jen zvyk buddhismu, že se cvičí zazen bez cíle, bez formálního lpění a že se tam dělají věci bez cíle a bez lpění na formě - nebo lépe řečeno, že se v činnosti ta forma překonává

nikdo nemusí tohle dělat, je to každýho věc, ale v buddhismu se to tak tradičně dělá

Jedna další důležitá věc, kterou jsem se naučil od svého učitele - učíš se od všech lidí, zvířat a rostlin a věcí, všichni a všechno vyjadřují pravdu - jednou jsi ty ve stavu nejasnosti a někdo jiný, třeba revizor v metru, ti ukáže dharmu, a jindy ty jsi ve stavu jasnosti a druhým svým činem ukážeš cestu ven ze zmatku

Možná jsem tady dřív působil demagogicky, že uznávám jen jeden buddhismus a jednu pravdu, ale co to ten jeden buddhismus je? To nelze vyřešit na internetu, to je otázka mnoha let cvičení a studia. A ta jedna pravda, na kterou buddhismus nemá licenci, to je každého věc, kudy se k ní ubere a jak ji vyjádří, my buddhisté jen máme za to, že v pravdě žijeme, spolu se všem bytostmi. Jde jen o to naučit se ji ocenit, vyjádřit, přijmout, a znovu vyjádřit a tak pořád dokola. Prostě žít pravdivě a ne v totální iluzi bez vztahu k realitě, skutečnosti.

[ryu.nin]

a co je špatnýho na podvědomí?

samozřejmě, psychoterapie nebo psychologie se snaží lidem pomoct chápat jjejich podvědomé procesy a podobně, ale buddhismus není psychologie v tom smyslu, že se snaží něco dělat s naším podvědomím, já mám svoje podvědomí rád, ty sny, je to někdy legrace, jindy šílenost ale je to jen sen... takže když budeš jezdit na kole nebo vařit nebo pít čaj a pořád řešit, jestli máš nějaký podvědomý procesy současně s pitím čaje, tak budeš pořád nespokojenej, rozhozenej, nebudeš sám sebou, protože s tebou bude pít čaj ještě tvoje podvědomí

takže třeba \kodo \sawaki říkal, že je sám o sobě foolish, blázen, jako že není dokonalý a má své slabosti, že je svým způsobem mimo... a když cvičil zazen, tak si uvědomil, že je mimo, neboli viděl své démony jasně před sebou - takže se jim mohl začít smát, tak nějak, takže v zazenu to například funguje tak, že ty démoni, nebo moderně řšečeno podvědomí, se dostává na povrch a my vidíme, že to je blbost, že to nejssme my, že to není naše pravé já

třeba když budu pobíhat po ulici a kčičet, že jsem Ježíš Kristus, tak to znamená, že nemám žádnej prostředek, jak vidět, že jsem mimo, že to je jen démon... ale když cvičím zazen, tak vidím, že žádnej Kristus nejsem.. nebo že nejsem tak špatnej člověk, nebo žte nejsem tak dobrej člově+k, jak jsem si myslel, čili co jsem nakonec, když všechno odhodím?

ty naznačuješ, že to nelze odhodit, že to podvědomí tu je pořád - něco tu je pořád, ale co to je? buddhismus nakonec neřeší, která buňka patří kam, která céva patří kam, který orgán funguje tak a onak, ale co je naše podstata samotná, a třteba kvůli Freudovi si spousta lidí myslí, že naše podstata je podvědomí nebo že náš život určují takový ty podvědomý procesy, takže když pak přijdou na přednášku učitele buddhismu, tak na něm hledají to podvědomí, snaží se ho odhalit, ale ten učitel, pokud je upřímnej, se nám nesnaží vnutit, že nemá podvědomí a že nemá démony a slabosti a libosti a nelibosti, jen si uvědomuje, že to není jeho pravé já, zrovnatak můj ledvinovej kámen není něco, co by mi bránilo být sám sebou, projevit svou podstatu, svou univerzální podstatu a čistotu

[NNN]

K tomu podvědomí: nejedná se o nějaký sklad špatných sklonů. Síla podvědomí se projevuje tak,že mě něco - třeba nějaká nelibost - ovlivňuje podvědomě. Není to proto plně uvědomovaná, a tak mě ovládne a podle toho automaticky jednám. Když si ale tu nelibost uvědomím, není už podvědomá, uvědoměním se to stalo vědomé.

To neznamená, že by se už neobjevovaly slabosti a pocity libosti nebo nelibosti,ale když se objeví, jsou dvě možnosti: buď si uvědomím, že to není moje pravé já, nebo mě dál ovládá podvědomí a já jsem ten,kdo má ten pocit.

[NNN]

jsou zde nevědomá ztotožnění
a ty zde tedy jsou

a říkám, že to nelze odhodit

odhodit určitě ne, jen rozpoznávat

po rozpoznání se pokaždé cítím uvolněnější,i když se to může objevovat dál
je to ale už slabší a spíš se rozpozná

[NNN]

Třeba se to ukáže časem

[NNN]

A co ten samotný akt "rozpoznání"
jeví se ti mimo formu a obsah ?

Tohle neřeším

Byl jsem odjakživa dost vznětlivý a tak mi stačí, že co mě spolehlivě štvalo můžu teď skoro hned uvidět z obou stran.
Dřív by mě nenapadlo, že to jde bez sebeovládání. V dětství to do nás cpali,tak se teď bavím i rozpoznáváním nápadů "mělo by se - nemělo by se"
Je to proti dřívějšku docela pohoda
a moudrostí to určitě nebude, do něčeho takového mám daleko

[NNN]

Věkem to nebude, protože čím jsem byl starší, tím víc mě rozčilovaly blbosti druhých.

Teprve teď se to pomalu zlepšuje

[NNN]

To máš dobrý. Já pozoruju kolem sebe, že se to s věkem spíš zhoršuje. Stárnutím se lidi cítí zkušenější a chytřejší a víc je rozčiluje, jak jsou ti kolem hloupí a nechápaví. Vždyť přece... a už jim to sypou na hlavu.

To mě včas zarazilo, nerad bych byl dopadl stejně.

[NNN]

To mě to spíš uklidnuje, když se cítím zkušenější a chytřejší

To tak asi chodí, že každého uklidňuje něco jiného. Někdo rád holky, jinej vdolky Jinak by to byla nuda

Já jsem nejklidnější když zmizí moje potřeba cítit se zkušený a chytrý, pak je svět mnohem zajímavější. V životě bych nevěřil, že se dá jinak vidět i to, o čem jsem byl předtím přesvědčený, že je to takhle a basta fidli.

Ale třeba je to jen předčasná senilita, kdoví