Poznámky k buddhismu

[ryunin.v]

Po čase bych si sem chtěl napsat pár poznámek k buddhismu, jde o něco, co mě v poslední době napadlo a možná jsem to tu ještě takhle nikdy nepsal.
Nechci o tom vyloženě diskutovat, ale kdyby se někdo opravdu chtěl na něco zeptat, co by ho fakt zajímalo, tak mu snad odpovím.


Ohledně toho, jestli lze pochopit buddhismus zcela, nebo co to je "dokončit cestu" nebo co to je úplné pochopení buddhismu. Možná že úplné pochopení buddhissmu je , když pochopíme, že tu není žádné fixní pochopení, že tu nelze něco uchopit a držet to v ruce - hele, mám buddhismus v ruce, já to držím, jsem to uchopil. TO rozhodně není dharma, učení Buddhy. A přesto že tu není žádné fixní chápání, je tu pravda, všude. To ale nikdo nemůže zafixovat. Chtěl jsem vždycky pokud možno věci fixovat - mít pravidelnou praxi zazenu, pravidelný život, dobrého učitele, který mi řekne, co dělám dobže a co špatně. Všechno bude jako v samoobsluze - tady jsou džemy, tady mouka a tamhle čokoláda. Kdykoliv příjdete do supermarketu, pořád sjou věci na stejným místě. Buddhismus ale není o tom něco fixovat. I když můžete získat pocit zázemí, nebo máte pocit, že jste se nějak usadili v životě, není to strnutí, ustrnutí někde v něčem a nějak, bez pohybu.

Protože buddhismus nelze chápat fixně, ani učitel od žáka nečeká, nechce, aby si vytvořil nějaký rigidní pohled na buddhismus, aby měl pocit, že buddhismus je něco fixního, něco jako socha, která se nehýbe.

Ale současně buddhismus není prostě "cokoliv". Není to tak, že jednomu se líbí to a druhému ono. Není to tak, že každý má svůj způsob. Protože něco nás všechny spojuje ato je skutečnost, nebo dharma nebo pravda, jakkoli to nazvete, nebo Bůh. A pokud nás opravdu zajímá cesta k Pravdě, nemůžeme na jednu stranu říkat, že Pravd aje jedna, bez ohledu na nábořenství nebo filozofie, a na druhou stranu nejít za tou jednou jedinou PRavdou. Prostě někdo říká, že se mu líbí jít touhle cestou, ale je to možná jen jeho výmysl. Taky bych mohl říkat, že se mi líbí takový a makový buddhismus - mohl bych si vymyslet nějaký druh buddhismu a tvrdit, že to je prostě moje cesta, ale tak bych k PRavdě nidky nedošel. Lenin si taky myslel, že jde po správné cestě. Takže prostě jít někudy, není cesta k Pravdě. Jsou lidé, kteří - jak se domníváme, nebo pevně věříme -došli k pravdě. A od těch bychom měli zístak náznaky takové cesty. I když jejich učení je někdy nesrozumitelné nebo těžko nebo je nejasné nebo si nejsme jistí, co vlastně chtějí říct, tak bychom je měli poslouchat. Oni nám nemůžou říct celou pravdü, protože celou pravdu prostě říc nelze. Lze ji vyjádřit cele, chováním, ale nelze ji uchopit cele slovy, intelektem. A my přesto můžeme udělat tu velkou chybu, že to jejich učení zafixujeme intelektuálně a zapomeneme ho vyzkoušet v životě. Léta jsem psal eseje o buddhismu, věděl jsem, že teoreticky to je dobře, ale něco tam nehrálo. I když jsem uměl docela dobře vysvětlit různé teorie buddhismu, neměl jsem pocit, že to je to, cco zatívám v životě. Někdy trochu ano, ale někdy ne. Je teda důležité si uvědomit, že intelektuálně chápat není to též co realizovat. A realizovat není něco fixního. A dostáváme se k tomu vyjádření pravdy a obdržení pravdy.

Obdržet pravdu, mistr Dogen říkal, že hory a příroda obecně nás chtějí povzbudit, abychom poznali pravdu, nebo jinými slovy příroda, hory, skály, kopce, stromy, to všechno na nás křičí pravdu. Ale my to nechceme moc vidět. Nebo to nedává smysl. Každopádně ta pravda, kterou vyjadřuje hora, není něco fixního. A když se klaníme nebo když cvičíme zazen nebo naléváme čaj, i když tak vyjadřujeme pravdu, nikdy to není fixní situace, vždycky to děláme trošku jinak. Takže pravdu, kterou přijímáme, ji přijímáme pokaždé jinou a tak to je přirozené, ale je tu něco, co ji pořád podrtrhuje, nebo je tu společný jmenovatel. A když něco děláme, tak vyjadřujeme pravdu, ale nikdy to není totéž, proto to nemůžeme napodobovat.


Další věc je problém studia různých buddhistických knih a spisů a súter. Začátečníci většinou buddhistickou literaturu chápou jako něco zajímavého, krásného nebo fascinujícího, aniž by měli ponětíé, co se v těch knihách chce říct. Tak jsem léta četl jednu zenovou knížku a léta jsem nad tím kroutil hlavou - co tím sakra ten mistr chce říct? Znám už tolik buddhistické teorie, ale o čem to tady mluví? Takže je to neuvěřitelné, ale teprve po dvaceti !!!! letech praxe začínám chápat, co ten mistr chce říct. Protože to můžu vidět ve vlastním životě, o čem mluví. Protože dřív jsem to ve vlastním životě neviděl. Měl jsem na jednu stranu teorii a na druhou stranu vlastní život. Samozřejmě, není tak těžké uplatnit v praxi moudrost typu - když něco děláš a nepřemýšlí š o tom, můžeš to dělat plně a tak plně projevuješ své pravé já. Tažke například když teorie o spojení těla a mysli uplně funguje v praxi- vy jasně vidíte, že když jedete na kole, nejlepší to je, když moc nepřemýšlíte, můžete pak zažít plné spojení s vesmírem. Totéž při zazenu. Ale v buddhismu je něco, takový háček. A je zajímavý, jak ten háček , jak dlouho může trvat ten háček vyháknout. Kdyby tu ten háček nebyl, tak by každý třetí člověk, který zkusil cvičit zazen a přečetl jednu knížku o buddhismu, mohl hned žít a vysvětlovat buddhismus. Ale je tu háček a to je dobře. Je to takový otazník, který tu visí, když se pustíme do diskuzí ohledně toho, co poznal Buddha. A křesťanství má podobný háček. Můžete se naučit Bibli nazpaměť a pozpátku, ale je tu pořád otazník, a kdo si to nepřipustí, nepochpié jádro křesťanství, a kdo si to nepřipustí v Buddhismu, nikdy nepochopí BUddhu. Jmenovat stovky kategorií, vyjmenovat seznam vznešených pravda a ctností a znaků buddhy, to je uplně k ničemu, když jsme nevyřešili ten háček. A ten háček je něco ,co náš obvyklý způsob chápání světa vůbec nechce slyšet. Ale BUddha Gautama by nikdy nedosáhl takového vlivu a věhlasu, kdyby to byl někdo, kdo našel jednoduchý, každému rozumnému člověku srozumitelný pohled na svět. On nenašel nesrozumitelný pohled na svět, ale našel něco, co se zatraceně nelíbí našemu obvyklému chápání věcí. tažke my bychom nejradši se buddhsimus naučili jako ve škole. Vyjmenovaná slvoa, vzorce, rovnice, definice. Tak mnoho lidí chápe buddhismus. Vyjmenují různé poučky a moudrosti, dokáží s nimi šikovně manipulovat a šavlovat, ale to není vyřešení rovnice zvané buddha. A dosánhout osvícení kupovidu tento problém taky zcela neřeší. Pravda je prostě něco, co se vymyká tomu, jak bychom rádi viděli a chápali věci. Fixně, v poučkách, v citátech, v tom , co řekl nějaký mistr. Ale tam pravda není. Mistr jen naznačuje, ale my musíme něco zažít, něco aplikovat v životě, jinak to není pravda, kterou hledáme, ale literatura.

[ryunin.v]

A jak Ti do tohohle poznání, o kterém tady píšeš, sedí to, že když pustíme tu hru mysli, když v ní přestaneme hledat svou osobní důležitost, svou funkci, své schopnosti, své chápání, svou moc, své vlastnictví a zcela se odevzdáme Boží přítomnosti, je celá existence Láskou ?

Problém je, že "hra mysli", "celá existence" a "láska" jsou nějaké koncepty, nějaké modely. Ale co jsme doopravdy? Co je láska doopravdy? Každý má nějakou přestavu o tom, co je láska, ale co je to doopravdy? Neboli pokud mám nějkou zkušenost s pitím japonského zeleného čaje, i když tomu říkám japonský zelený čaj, moje zkušenost se vymyká nálepce. A tak nás zajímá, co je to láska, která se vymyká nálepce. Skutečná láska je nespoutaná slovy, intelektem. Mohli bycom říct, že láska je energie vesmíru. A mohli bychom o ní říct hodně věcí nebo ji různě definovat. Ale co je naše zkušenost lásky? I když tu je, každý ji má, ne každý ví, o co jde. Každý si musí sám sobě položit tu otázku - jsem vězněm slov, kategorií, nebo se vrhám do života přímo, do zkušenosti za slovy? Láska je uplně stejný problém jako osvícení. Každý žije v osvícení, nebo v lásce. Ale ne každý to dokáže plně prožívat, vyjadřovat, a plně prožívat osvícení zanemná překonávat slovo osvícení, překonávat něco fixního a podobně láska, prožívat lásku znamená překonat lásku jako kategiorii a vrhnout se někam, tady a te´d. Může to být podat čaj nebo obejmout nebo říct Jdi pryč, jsem unaven.

[ryunin.v]

Ještě mě napadá, jak můj učitel, z určitých důvodů, které tu nechci ted rozebírat, nemá rád slova jako Láska, Bůh, Nebe, a tak podobně. Ale něco hodnotného, co řká, na co upozorňuje, tu je. A sice, když prosazujme lásku jako protiklad nenávisti, tudíž když lásce dáme znamínko plus a nenávisti znaménko mínus, a chceme abychom se zřekli nenávisti a pouze žili lásku, tak jsme hrubě narušili podstatu vesmíru, kde protiklady jsou neustále propojené. je to stejné jako jíst pořád sladkosti a nikdy si nic neosolit. Potřebujeme rovnováhu lásky a nenávisti. Ale to neznamená skutečně někoho nenávidět, protože to je právě vykolejení z přirozenosti věcí, z přirozenosti vesmíru. Neříkám že máme nenávidět, ale nezapomenout do lásky přimíchat přiměřenou dávku nevole, hořkosti, nechuti, odporu... Já fakt nemám pocit, že svou přítelkyni miluju tak, že ona je růžová princezna, která nemá chybu a že se bez ní nehnu a že každý okamžik s ní je nebeský zážitek. Moje láska k ní je zkušenost jakési zemitosti, je to jako hlína, která má svoje různé stránky - občas narazíme na něco sladkého a občas na nějaké hovno. To celé, v celku, to je láska, když k tomu máme vztah, je to jako vztah k hlíně na zahradě, je to někdy nepříjemné, ale současně cítíme něco pravdivého, autentického, když se hramebe v hlíně na zahrádce a staráme se o květiny. Ony roztou z hlíny, někdy je to bláto, kamení, někdy je to nepříjemné. Nemůžeme po vesmíru chtít, aby nás od rána do večera zásoboval jen slastí a sluncem. Nebo jen nirvánou a žádným utrpením. To vše musí být v dynamické rovnováze. Když přijme někdo tuhle vyváženost věcí, může říct, že si vyřešil řivota žije v nirváně, nebo v lásce, nebo v Bohu, nebo v Kristu, ale takový člověk ví, když už tak žije, že to není život barbíny v rúžových šatičkách, ale spíš život žížaly, která se hrabe v hlíně a občas ji sezobne kos. I když prostě můžeme někdy říct, že náš život je vyřešen, ž eto je nirvána, tak nás stejně nakonec sezobne kos. A na to nesmíme zapomenout.

[ryunin.v]

Aha, takže láska musí být přímou zkušeností a zkušenost je nepřenosná.
Tedy slova jsou slova. Pokud není zkušenost s ní, jsou slova k ničemu.

To bych neřekl, zkušenost moje vlastní zkušenost je nepřenosná, nenahraditelná, ale můžu se od někoho naučit zažít něco podobného, co zažil on. Když mě někdo naučí řemeslu kováře, sice nikdy nebudu v kůži svého učitele ale bvudu mít zkušenost kováře, ta je přenosná. Zkušenost buddhy, to je přenosná věc, ale současně moje vlastní zkušenost je nepřenosná.

Je to jako když z jednoho negativu, z jednoho snímku na negativu uděláme dvacet fotografií. I když se budeme snažit udělat ty samé fotografie, díky vrtkavosti podmínek, teploty, času, chemických reakcí, které nikdy nebudou nachlup stejné, budeme mít nakonec dvacet originálů. Každý může být buddha, ale každý buddha je nenapodobitelný originál.

Tahle slova můžou někomu pomoct mít zkušenost vlastního originálního zážitku.

[Ja.na]

Ještě drobek. Jsou v podstatě dvě cesty. Buď se to všechno uvede do rovnovážného stavu, jaký zobrazuje monáda, pak se prohlédne, že dobro nemůže zvítězit nad zlem, protože v té dvojnosti obsahuje v sobě dobro zárodek zla a čím víc dobra pácháme, tím víc zla se musí vytvořit. Tedy ve chvíli, kdy je tahle hra dvojnosti prohlédnuta, je možné ji opustit a tím uvolněním se dostáváme do sféry Božského absolutního Dobra, které je Božím královstvím, nirvánou.

Ty jsi Ryunine skvělý učitel, který pomáhá dostat lidskou mysl do téhle rovnovážné polohy.

Ale existuje ještě i křesťanská cesta, kdy prostě všechno odevzdáme Bohu, ať si to Bůh porovná sám, v nás se pak děje: "Bože Tvá vůle" a ono nás to z toho zajetí dvojnosti, iluze oddělenosti od Boha, od života, vysvobodí samo.

[ryunin.v]

to je dobrý, já se to snažil nějak vysvětlit a najednou jsem omylem zmáčkl kombinaci kláves, který to všechno smazaly

tak to je láska v praxi, překonání slov v praxi - nedualita - prostě blik a slova jsou pryč, zůstává jen pravda - jak ji nazveme, to je druhá věc - ty to nazýváš Láska, někdo to nazývá Buddha, jiný Vědomí, ale nelze to postihnout slovy, nelze to uzavřít do kategorie, jinak to nelze žít

[Aves passeri]

Ještě mě napadá, jak můj učitel, z určitých důvodů, které tu nechci ted rozebírat, nemá rád slova jako Láska, Bůh, Nebe, a tak podobně. Ale něco hodnotného, co řká, na co upozorňuje, tu je. A sice, když prosazujme lásku jako protiklad nenávisti, tudíž když lásce dáme znamínko plus a nenávisti znaménko mínus, a chceme abychom se zřekli nenávisti a pouze žili lásku, tak jsme hrubě narušili podstatu vesmíru, kde protiklady jsou neustále propojené. je to stejné jako jíst pořád sladkosti a nikdy si nic neosolit. Potřebujeme rovnováhu lásky a nenávisti. Ale to neznamená skutečně někoho nenávidět, protože to je právě vykolejení z přirozenosti věcí, z přirozenosti vesmíru. Neříkám že máme nenávidět, ale nezapomenout do lásky přimíchat přiměřenou dávku nevole, hořkosti, nechuti, odporu... Já fakt nemám pocit, že svou přítelkyni miluju tak, že ona je růžová princezna, která nemá chybu a že se bez ní nehnu a že každý okamžik s ní je nebeský zážitek. Moje láska k ní je zkušenost jakési zemitosti, je to jako hlína, která má svoje různé stránky - občas narazíme na něco sladkého a občas na nějaké hovno. To celé, v celku, to je láska, když k tomu máme vztah, je to jako vztah k hlíně na zahradě, je to někdy nepříjemné, ale současně cítíme něco pravdivého, autentického, když se hramebe v hlíně na zahrádce a staráme se o květiny. Ony roztou z hlíny, někdy je to bláto, kamení, někdy je to nepříjemné. Nemůžeme po vesmíru chtít, aby nás od rána do večera zásoboval jen slastí a sluncem. Nebo jen nirvánou a žádným utrpením. To vše musí být v dynamické rovnováze. Když přijme někdo tuhle vyváženost věcí, může říct, že si vyřešil řivota žije v nirváně, nebo v lásce, nebo v Bohu, nebo v Kristu, ale takový člověk ví, když už tak žije, že to není život barbíny v rúžových šatičkách, ale spíš život žížaly, která se hrabe v hlíně a občas ji sezobne kos. I když prostě můžeme někdy říct, že náš život je vyřešen, ž eto je nirvána, tak nás stejně nakonec sezobne kos. A na to nesmíme zapomenout.

Už samo slovo láska v sobě zahrnuje i to negativní, to utrpení, to tmavé a nehezké, čeho bychom se nejraději zbavili. Skutečně milovat znamená milovat nepodmíněně, milovat vše, milovat právě i tu temnou stránku. Bez ní to není skutečná láska. Tedy si myslím :-) Kdysi jsem řešila, proč se tomu pozitivnímu tak bráním, proč pořád nedělám to, co považuju za "správné", když vím, co, jak a proč to mám dělat. Pak jsem pochopila, že to správné v mém pojetí bylo jen to papundeklové, barbínkové... že to byl jen útěk před tím ošklivým. A útěk není láska :-))

[papadev]

Ok,prijde-li utrpeni,studuji ho stejne jako kdyz prijde stesti...

Ale pozor: "nemuzeme chtit pouze slast"---!
Proc ne?

Ma slast spociva prave v tom,ze mohu studovat a ucit se jak z utrpeni a bolesti,tak z radosti a lehkosti....kdyz ale obcas mam na vybranou-vybiram z zivotnich udalosti ty klidne a pohodove...
... ... ...

[ryunin.v]

Jo, nejde o to "potřebovat nenávist" nebo vyvažovat lásku nenávistí, ale neudělat z lásky jednostrannou, růžovou záležitost. Je to každodenní zkušenost. Mohla bys koupit půlku chleba? Nebo: ještě mám menstruaci. Nebo: jdi se vycpat. No a pak samozřejmě ten laskavý hněv rodiče vůči dítěti, laskavé napomenutí. Musím si uvědomit, že když jsem své studenty pouze miloval, tak měli tendenci mě poplivat. Te´d, když jim lásku dávám najevo určitým chladem a přísností, tak ji dostávám zpátky, zajímavý, co? nevyznávám jim už lásku jako dřív, snažím se to dát do tý akce, do činnosti učitele, do práce, a ne do slov o lásce... a oni mi najednou tohle vrací, cítím skutečně z jejich strany lásku, ale ne jako My vás milujeme... spíš takový klid a spokojenost v jejích očích. Je to milý najít tenhle způsob lásky v životě.