Ahoj Pelvane,
Jana mi napsala email, že jsi tu něco psal, tak budu reagovat, jinak sem už nechodím a nepíšu tu. Samozřejmě, můj blog, i v češtině či slovenštině, je dál v provozu a píšu.
www.myogen.blogspot.cz anglicky nebo
http://www.romanvalek.blogspot.cz/ česky, případně slovensky.
Co se týká zazenu, tak bychom ho mohli brát jako nedílnou součást buddhistické praxe. Nebo by ho mohli brát jako příjemný, nezávazný způsob, jak obnovit rovnováhu v těle a mysli a vyřešit na jednu stranu problém lenosti, pokud tím trpíme, nebo na druhou stranu příliš velkou aktivitu mysli a těla, kdy jsme neposední. Obojí funguje u mě osobně celkem spolehlivě. Někdy mám tendenci být dost línej, po zazenu se cítím zase aktivní a energický. Někdy mám ovšem pocit neposednosti, nedočkavosti, těkavosti a to se pak po zazenu zase zklidním a vnímám věci víc "pomalu" a v klidu.
Co se týká bolesti, tak moje zkušenost je taková, že při delších ústraních, nebo jednorázově, když bych seděl tak šest hodin v kuse, tak se dostaví bolest, ovšem záleží jak dlouho sedím a jak dlouho jsem měl před tím přestávku. Dřív jsem praktikoval se skupinami, kde se sedělo denně až osm hodin a někdy to byly bloky po dvou hodinách, přičemž jsem tam byl třeba dva týdny, to pak často bylo bolestivý, ale je to taky o zvyku. Můj současný učitel je rozhodně protíi tomu, aby zazen se stal nějakým prubířským kamenem a testem prahu bolesti a doporučuje, abychom cvičili jen tolik, tak dlkouho, dokud bolest nezačne narušovat smysl zazenu, což je návrat do rovnováhy těla a mysli. Takže pokud začátečník by cítil bolest už po deseti minutách, měl by cvičit jen deset minut ráno a třeba deset minut večer. Na sesshinu pak takový člověk můžu přinejhorším nějaký zazen vynechat nebo si sednout do polohy seiza, která je snesitelná snad skoro pro všechny, to se sedí na nártech. Každopádně zazen by neměl být boj s bolestí.
Pokud ovšem zazen považujeme za nedílnou součást buddhistické praxe, pak platí vše, co jsem dosud řekl, kromě toho, že pak je zazen jakýmsi potvrzením našeho buddhovství a taky naší cestou k probuzení. Je to probuzení a cesta současně. Někdo by mohl namítnout, že i když nebudu mít vážný zájem o buddhismus, tak jsem v zazenu taky buddha. To je pak hra se slovíčky. Jde o to, koho oslovujeme a proč. S někým, kdo chce cvičit zazen a nezajímá ho buddhismus opravdu vážně, čili nehledá pravdu Buddhy, nebudu mluvit stejně, jako s někým, kdo hledá pravdu Buddhy. PRotože v druhém případě už je na místě jakási přísnost a nekompromisní, jak bych to řekl, prostě žerty jdou stranou, ale to neznamená, že tu skončil humor. Každopádně to už je diskuze pro osobní setkání, ne pro internetová fora, jak jsem si už dobře mnohokrát ověřil. Takže pokud máš zájem, tak od pátku je v Lotusu zase každý týden zazen a studium buddhismu se mnou. Jen na okraj, když studujeme příběhy zenových mistrů z Číny a INdie, pro které zazen nebyl příjemným cvičením pro uklidnění mysli a těla, ale otázkou života a smrti, narazíme i na dost kruté historky o uříznutých pažích a podobně. I když si dnes nemusíme řezat paže, abychom přesvědčili o svém upřímném zájmu o učení Buddhy, přece jen toto učení nepoznáme, pokud o ně neprojevíme naprosto upřímný zájem a někdy to je spojeno i s ochotou akceptovat nepohodlí, kritiku učitele a podobně.
Co se týká aktivity jako poklony, 108 poklon, v korejské zenové škole to je tradice. V zenu mistra Dogena místo toho je důraz kladen na každodenní aktivity, vaření, mytí, úklid. Myslím, že když ty věci děláme úplně, cele, tak mají stejný účinek jako poklony. Když nemáme správný přístup k cvičení zazenu, může se stát zazen nějakým nepříjemným mentálním cvičením, a to pak 108 poklon ty chmury odstraní. Když lae máme dobrého učitele, může se stát zazenu autentickým zážitkem a zkušeností Buddhy, což není tak nepříjemná věc. Sezení Buddhy a naše sezení v zazenu pak je jedno a totéž.