Poradna zdarma

Návštěvník píše:Já to vidím jako záležitost duše.

Taky to tak vidím.

Ahoj



Chci se ještě jednou vrátit k významu jednotlivých částí této knihy.

Správné pořadí postupného zvládání různých etap praxe buddhismu je jiné, než je uspořádání tří částí v knize.

Suzuki o tom mluví v kapitole Správné porozumění:

"Podle doktríny buddhismu bychom měli začít osvícením, pak přistoupit k cvičení a teprve potom k myšlení. "

Tato témata našeho žití bychom mohli také pojmenovat jinými adjektivy jako cit, tělo a rozum.

Název celé knihy(Zenová mysl, mysl začátečníka) se svým významem v podstatě kryje s tou částí knihy, která je zaměřená na rozum a která se věnuje myšlení (Správný postoj).

Náš rozum (mysl) je však až tou třetí složkou našeho života, která je upozaděna naším citem a naším tělem.

Důležitější než zenová mysl je podle doktríny buddhismu zenový cit a zenové tělo.



Zmíním zde zenový cit začátečníka.

Když si vzpomínám na svoje zenové začátky před zhruba čtvrt stoletím, tak jsem se v té době necítil vůbec dobře.

To je asi ten hlavní impuls pro lidi, když začínají dělat něco nového.
Lidé se necítí dobře a doufají, že novou aktivitou dosáhnou pozitivního posunu ve svém cítění.

Suzuki o tom mluví v kapitole Jádro zenu:
"Když se necítíte dobře, je lepší sedět. Nijak jinak své problémy nevyřešíte."

Mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že se časem postupně moje nepříjemné pocity zmírňovaly.

Jiná otázka je, že jsem měl dojem, že se mi časem zmírňují i ty pocity pozitivní.



Zdravím

Pelvan píše:
"Podle doktríny buddhismu bychom měli začít osvícením, pak přistoupit k cvičení a teprve potom k myšlení. "

Tohle je, Pelvane, nádherná myšlenka.

Ahoj


Rozvedu zde ještě trochu svůj projekt "zenového citu začátečníka".

Každý máme svoje emocionální prožívání a ty emoce jsou buď pozitivní nebo negativní.
Pokud jsou pozitivní, tak není co řešit, prostě se jim můžeme oddat.
Pokud jsou ty emoce negativní, máme dvě možnosti.
Hezky o těch možnostech řešení mluví J. Z. Havelka v tomto videu:



(Každá emoce je zpráva, je to vlastně sklizeň našich předešlých myšlenek.
To je funkce naší mysli, naše mysl je secí stroj a seje to, co se nám v mysli rojí za myšlenky.
Náš emocionální stav je sklizeň tohoto setí. Po nějaké době se prostě projeví, zda jsou naše myšlenky převážně negativní nebo převážně pozitivní. Problém je v tom, že ta doba mezi setím a sklizní bývá natolik dlouhá, že tento mechanizmus není zcela zřetelně vnímán.)

Každá emoce je jako naše dítě a to dítě vyžaduje péči.

Pokud to dítě zavřete do temné komory, tak tam většinou až na výjimky zvlčí a zdivočí, to samé se může dít a také se děje s našimi emocemi.
Můžeme se snažit ty svoje emoce potlačovat (zavírat do temné komory), to je ta spodní varianta. Místně na těle ji můžeme orientovat do pupku nebo do Hary.
Ony pak ty negativní emoce po soustředění do Hary skutečně ustoupí, ale ustoupí všechny emoce, protože je to cesta odporu k emocím a emoce jsou tím potlačeny.

Můžeme se na druhou stranu snažit ty emoce přijímat takové, jaké jsou, to je vrchní varianta. Místně na těle ji můžeme orientovat do srdce.
Ony ty negativní emoce po soustředění do srdce začnou být zakoušeny skutečně naostro. Bude to asi bolet a bude to asi hodně nepříjemné.
U každé nepříjemnosti (minimálně uvnitř sebe) máme možnost jít takzvaně skrz ní, konfrontovat se s ní přímo.
Je to zároveň ta nejrychlejší cesta nějakého řešení nebo vývoje a většinou to bývá paradoxně i ta nejméně využívaná cesta.

My máme na výběr cestu odporu (přes pupek či přes Haru například v zazenu) nebo cestu přijetí (přes srdce například ve stoji).
Obě cesty jsou zahrnuty v tradici zenbuddhismu, kterou učil i Sunrju Suzuki.
Z pro mne ne zcela pochopitelných důvodů je v této tradici preferována ta spodní cesta odporu k emocionálnímu prožívání.
Ono to dočasně určitě pomůže od těch nejhorších emocionálních propadů.
Ale dlouhodobě je cesta odporu sebezničující.


Se domnívám a zdravím

Ahoj

Mně to nedá a o nějakou logickou strukturu "emocí zenového začátečníka" se pokusím.

Jistě jsou emoce negativní a emoce pozitivní, to už je základ nějaké logické struktury.

Hodlám se zabývat emocemi pozitivními, protože to, na co upírám pozornost svojí mysli, to posiluji.
To je také logické pravidlo o emocích: posilování toho, co je ve vědomí. Je to pravidlo setí a sklízení.

Mohu si pozitivně emocionálně říkat: "Miluji Tě, omlouvám se, prosím odpusť mi, děkuji Ti."
Je však velký rozdíl, komu tyto pozitivní emoce adresuji.
Pokud je tím adresátem nějaký druhý člověk, podporuji toho druhého člověka a sebe zanedbávám.
Pokud jsem to já, koho miluji, tak já jsem dvousložková bytost.
Mohu milovat svoje tělo a svůj rozum, mohu milovat svoji hmotu, to je však narcizmus.
Mohu také milovat svoji nesmrtelnou duši.
To je podle mne jediná pozitivní cesta lásky nevedoucí do slepé uličky.

Mohu milovat všemi třemi způsoby lásky:
1) milovat svoji duši a svoje emoce či city (Láska k lásce)
V tomto způsobu lásky vidím i lásku k vesmíru (či ke Zdroji).
2) milovat svoje tělo a svoji mysl
3) milovat všechno a všechny ostatní

Měl bych si dávat pozor na to, abych dával přednost té lásce s nižším pořadovým číslem před jinou láskou s pořadovým číslem vyšším.

Zdravím

ryunin píše:Shunryu Suzuki učil, že udržet si mysl začátečníka je těžší než dosáhnout osvícení nebo cvičit zazen.

A tak se snažím o buddhismu zas jednou nic nevědět.

Mysl začátečníka vnímám spíš jako nedělat si o ničem předem závěry, než o tom nic nevědět

Mysl začátečníka vnímám spíš jako nedělat si o ničem předem závěry, než o tom nic nevědět

Pravda, pravda,

když už někdo začal, tak už taky něco ví...

Pouze ten, kdo nezačal, ten neví...

Mysl začátečníka bývá obvykle plná víry, naděje a lásky je tedy nadšená, nebot udělala závěr, že si tím pro co se nadchla nejpíš nějako k něčemu pomůže ...

Takže souihlas i nesouhlas...

Tak i naopak

To ne, když souhlasíš s jednou věcí a s druhou nesouhlasíš,
tak to rozhodně není tak a naopak...

Ten výrok musí být o jedné a téže věci,
nejlépe pak když ta věc přímo popírá sebe samu,
to je obzvláště uvolnují a cyklyzující...

Jako například tvé oblíbené kritizování druhých za kritizování kritizování druhých,
či že já jsem Já...

Za tím se můžeš kroužit celou věčnost...

Pelvan píše:Ahoj

Mně to nedá a o nějakou logickou strukturu "emocí zenového začátečníka" se pokusím.

Mám nápad rozdělit emoce na ty chutné (pozitivní, příjemné, jemné, úžasné)
a na ty nechutné (negativní, nepříjemné, hrubé, hrozné).
Někde mezi těmito krajnostmi budou emoce bez chuti (normální, nudné, klidné).

Pokud někdo pochází z hnízda, kde byly prožívány ty emoce spíše klidné a nudné, tak se v zenu cítí jako ryba ve vodě.
Potíž je v tom, že se v zenu moc nenaučí prožívat ty emoce pozitivní, ale aspoň si tam může zklidnit ty emoce negativní.

Zdravím

Ahoj Jano

Jana píše:
"Podle doktríny buddhismu bychom měli začít osvícením, pak přistoupit k cvičení a teprve potom k myšlení. "

Tohle je, Pelvane, nádherná myšlenka.

Tohle byla především myšlenka S. Suzukiho.

Zdravím

Ahoj

Ono, když dojde k probuzení mysli, tak by to probuzení mělo být provázeno osvícením srdce.
To probuzení mysli je vlastně utnutí či ustání myšlenek.
A bez myšlenek nám zůstává už jenom naše emoční naladění a to by mělo být pozitivní.
Ale kde brát pozitivní naladění sedíc v místnosti spolu s dalšími nasranými lidmi?
Buddha dosáhl probuzení mysli sedíc sám pod stromem bódhi. Jeho emoční naladění bylo určitě pozitivní podle jeho vyhlášeného úsměvu.
Možná je tedy lepší sedět sám pod stromem než sedět ve skupině v místnosti.

Nevím a zdravím

Pelvan píše:Ahoj

Ono, když dojde k probuzení mysli, tak by to probuzení mělo být provázeno osvícením srdce.
To probuzení mysli je vlastně utnutí či ustání myšlenek.
A bez myšlenek nám zůstává už jenom naše emoční naladění a to by mělo být pozitivní.
Ale kde brát pozitivní naladění sedíc v místnosti spolu s dalšími nasranými lidmi?
Buddha dosáhl probuzení mysli sedíc sám pod stromem bódhi. Jeho emoční naladění bylo určitě pozitivní podle jeho vyhlášeného úsměvu.
Možná je tedy lepší sedět sám pod stromem než sedět ve skupině v místnosti.

Nevím a zdravím

Probuzená mysl je ve své podstatě sama o sobě radostná, šťastná, protože se vrátila zpátky Domů, do srdce, kde bez žalobce rozdělovače je vše Jedním.

Tedy je sama o sobě tím, co považujeme za pozitivní ladění.

Ale to takzvaně negativní, nemusí být něčím špatným.

Když bychom Boží trojjedinost kupříkladu vztáhli na atom, tak neutrální neutrony jsou spojeny s kladnými protony, kolem nich se v obrovské vzdálenosti vzhledem k jejich nepatrnosti pohybují negativní elektrony, vše je relativně stabilní a v klidu, než vezme nějaký negativní elektron roha a díky energetické nevyváženosti vznikne touha po negativním náboji a pak se tvoří vazby, připoutanosti, rozmanitosti projeveného, no prostě krása.

A ta krása života tady je, dokud někoho nezačne trápit, že je něco jinak, než si myslí, že by mělo správně být..., než se v mysli objeví žalobce rozdělovač, kvůli kterému začne být mysl nešťastná.

Taky nevím, ale jakákoli "disciplína" mi přijde ne dobrá. Jakákoli. Tedy i sezení někde v ústraní.
Podle mě nejde o to, aby myšlenky ustaly a srdce se stalo otevřeným.
Podle mne jde o POCHOPENÍ. Pochopení povahy mysli na pozadí světové (vesmírné) mysli a tím i o pochopení, kdo jsem já... a ano, otevřené, čisté srdce je podmínkou...., protože jedině opravdovost je tím, co odemyká bránu.

Jakékoli disciplíny jen srdce spoutávají okovy a cesta se se stává zavřenou...

K tomu mě napadá takový příběh. V buddhistickém klášteře dal jednou představený mnichovi za úkol, aby vyčistil dvůr od listí. Na tom dvoře rostlo hodně stromů a dvůr byl neustále zasypán listím. Ať se mnich snažil sebevíc, dvůr nikdy nebyl takový, aby na něm nebyl ani lísteček. Představený ho chodil čas od času kontrolovat a byl nespokojen, že úkol stále není splněn. Žák se snažil, celý den zametal listí, ale dvůr stále nebyl dokonale čistý.
Tak to trvalo několik dnů. Když mnich viděl bezvýslednost své práce, vzdal to. Tu přišel Mistr a pochválil ho: "Výborně, takto vypadá čistý dvůr."

...

Listí můžeme brát jako naše myšlenky. Dvůr jako mysl, ve které se myšlenky objevují.

A proto šťastný ten, kdo sedí pod stromem, vesel odpočívá, a na disciplínu nepomyslí.

Ahoj

Buddha seděl pod stromem bódhi, neseděl na stromě nebo neseděl vedle něho.
Seděl pod ním.
Je to podobné, jako když žák sedí pod stupínkem učitele.
Strom je učitel a Buddha byl (je) jeho žákem.

Jsou čtyři sliby a první zní nějak takhle:
"Cítících bytostí je bezpočet, slibuji je všechny osvobodit!"

Proč je v těch slibech taková sebestřednost?
Nemohlo by se to říci demokraticky takto?
"Cítících bytostí je bezpočet, dovoluji kterékoli z nich to, aby mne osvobodila!"
Až když budu osvobozen, mohu sám někoho osvobozovat.
Dokud jsem spoután sebeklamy, tak si jenom na něco hraji.

Se domnívám a zdravím

PS
Koupil jsem si knihu, která stála 19 Kč. Jmenuje se Oční akupunktura, napsali ji Karin Bruckner a Hans-Peter Wutta.
V té knize se píše, že člověk je stavbou těla podobný rostlině.
Nohy jsou kořeny, trup těla je stvol (nebo kmen), ruce jsou listy (nebo větve), hlava je květ (nebo koruna).
Kterákoli rostlina Tě může osvobodit. A ráda to udělá, když jí to dovolíš.

PPS
V knize Škola malého stromu se píše, že malí indiáni byli posíláni do lesa, aby si tam našli své místo, které mají rádi. A toto svoje místo pak pravidelně navštěvovali podle svých potřeb.
To místo v lese je vlastně skupina rostlin spolu s matkou Zemí, to je ta pravá sangha.

Ahoj, co to je za blbost, že někdo může někoho osvobodit?
Nikdo nikoho nemůže osvobodit, může ho ale k osvobození pomoct směřovat, přibližovat.
Osvobození se uděje. Milostí a připraveností.
Aby někdo mohl někomu pomoci přiblížit se osvobození, "musí" v ideálním případě být sám již osvobozen, nebo musí mít povědomí o STAVU osvobození, i když ho sám primárně nežije (z různých důvodů).

Slovo osvobození můžeme nahradit slovem Pravda, Pochopení, Prozření....

Ještě jsem neslyšela, že by někdo se stal osvobozeným proto, že seděl pod stromem :-)
Ale cest je něurekom, tak proč ne zrovna takto.

Jestli jsi nečetl knížečku je to útlá knížka, ale "výživná" :-) , doporučuji, zkus si přečíst alespoň obsah zde, o čem byla cesta Siddharthy. Jen první část jeho cesty byla askeze, sezení pod stromem....

Siddhartha

https://cs.wikipedia.org/wiki/Siddhartha

Shunryu Suzuki učil, že udržet si mysl začátečníka je těžší než dosáhnout osvícení nebo cvičit zazen.

To nevím co na to říct,
já jsem takovej začátečník, že ani nevím, co je mysl začátečníka

Nedělat si o ničem dopředu představu, názor nebo nějaké přesvědčení, které se nám v různých situacích objevuje automaticky na základě všech našich dosavadních zkušeností.

Mysl začátečníka tedy vnímám jako ochotu v každé situaci pozorně, tiše plně a pozorně vnímat to, co právě je...

Když tu je mysl začátečníka, východiskem při pozorování momentálního dění je pokaždé něco jako posvátné "nevím"..., plná, tichá pozornost, všímavost...

Návštěvník píše:Ještě jsem neslyšela, že by někdo se stal osvobozeným proto, že seděl pod stromem :-)
Ale cest je něurekom, tak proč ne zrovna takto.

Jestli jsi nečetl knížečku je to útlá knížka, ale "výživná" :-) , doporučuji, zkus si přečíst alespoň obsah zde, o čem byla cesta Siddharthy. Jen první část jeho cesty byla askeze, sezení pod stromem....

Siddhartha,
https://cs.wikipedia.org/wiki/Siddhartha

Narážíme také na problém práce s jazykem.
místo""...ještě jsem neslyšela, že by se někdo stal osvobozený proto, že seděl pod stromem"
řekněme na př. :
" už jsem slyšela, že se někdo stal osvobozený při tom, když seděl pod stromem"