Přečíst si celé Shobogenzo, 99 kapitol

[ryunin]

Shobogenzo je jakýsi filozofický a literární péklad lidstva. Je to kniha, kterou ve 13. století napsal japonský buddhistický mistr Dogen, aby vysvětlil podstatu a jemné detaily Buddhova učení, jak toto učení funguje v praxi. Dogenovi šlo především o to, vysvětlit Buddhovo učení jako zkušenost, kterou můžeme mít, ne jako nádhernou a sotva dosažitelnou filozofii, která sídlí v naší intelektuální hlavě. Nicméně pro většinul idí je Shobogenzo, a to včetně Japonců, prakticky nesrozumitelná kniha, napsaná navíc v jakési středověké japonštivně a hojně se v ní vyskytují citáty přímo čínsky. Je to kniha, kde co věta, to je jakýsi poetický symbol. Proto mnoho lidí, když se stanží tu knihu číst, řekne- je to příliš obtížné to pochopit. Vzdávám to. A učitel mého učitele měl podobný pocit, ač Japonec. Ale našel mistra, který Shobogenzo pochopil a ukázal, jak jeho obsah, význam funguje v praxi. Je to především o tom, jak žijeme náš každodenní život.

Já osobně jsem četl některé kapitoly Shobogenzo celé, některé zčásti. Něco jsem četl v prakticky doslovném překladu z japonštiny do angličtiny, něco jsem četl v překladu do moderní angličtiny mého učitele. Když přijdeme na kloub jakýmsi základním principům Dogenovy logiky a filozofie, celé Shobogenzo začne dávat jasný smysl.

Ale když se podíváme na první větu první kapitoly této knihy, už ta první věta nás může odradit od dalšího čtení. A současně ta první věta obsahuje význam celé knihy.

Použiju ten nejpřesnější překlad, co je, a slovo po slově to přeložím do češtiny, aniž bych cokoli upravil, použiju jen ta nejbližší slova v češtině pro slova, která použil Dogen v 13. století.

Ta věta pak bude znít česky takto:

"Když buddhové -tathagátové, z nichž každý obdržel předání skvělé dharmy z učitele na žáka, zažívají nejvyšší stav bodhi, mají subtilní metodu, která je nejvyšší a bez cíle."

Myslím, že na základě této jedné věty by bylo možné napsat celou knihu o buddhismu. A já se pokusím napsat pouze krátký článek.

Zkusíme si tu větu rozebrat.

Hned za začátku jsou tu buddhové a tathagátové. Buddha je probuzený, takže buddhové jsou probuzené bytosti a tathagátové jsou ti, co dosáhli stavu reality. Mistr Dogen nenapsal buddhové a tathagátové, jako by šlo o dvě různé skupiny lidí, ale napsal buddhové-tathagátvoé. To znamená, že probuzená bytost je současně bytost, která dosáhla reality, dosáhla reality světa. Tak bychom mohli říct, že buddové-tathagátvoé, jsou bytosti, které se probudily do skutečnosti.

Tak bychom mohli říct, že

"Když ti, co se probudili do skutečnosti..."

Dále mistr Dogen píše "z nichž každý obdržel předání skvělé dharmy z učitele na žáka".

Většina z nás má za to, že ti, co se probudili do skutečnosti, nemuseli mít nutně učitele, Buddha přece taky neměl učitele, ale mistr Dogen říká, že všichni, co se probudili do skutečnosti, obdrželi předání skvělé dharmy z učitele na žáka. Co to je předání skvělé dharmy? Mahákašjapa obdržel předání skvělé dharmy od Buddhy, obdržel od učitele, on žák, dharmu. To je to, co myslí mistr Dogen.

Mistr Dogen totiž často ve svých spisech jaksi "absolutizuje". Někdy píše: "Jen ti, co nosí sešívaný oděv, mají šanci poznat pravdu..." Jen ti, co se vzdali domova a dlí v kláštetrech, mají šanci... atd.

Mistr Dogen rozhodně nechce, abychom si pletli buddhismus s intelektuální diskuzí. Proto netrvá na tom, co kdy a kde napsal. To je velmi důležité. Mistr Dogen napíše třeba - jen ten, kdo si oholil hlavu a oblékl sešívaný oděv, má šanci poznat zkušenost buddhy...A na jiné straně napíše, jen "ten, co nelpí na slovech a poučkách, včetně mého učení, má šanci poznat zkušenost buddhy". Takže mistr Dogen na jednu stranu mnohé zdůrazňuje a jakoby zvedá varovný prst, a současně zvedá varovný prst - neberte mé učení dolsova, ale aktualizujte to ve svém životě!

Když učení mistra Dogena nechápeme správně, typicky uděláme dvě chyby. jedna chyba je to, že učení mistra Dogena nebereme vážně vůbec - stejně si protiřečí, bůhví, co si vlastně myslel, takže se tím nebudu zabývat, pouze budu cvičit zazen a budu si myslet, co chci... Tento přístup jsem měl několik let, marně se pokoušel najít u mistra Dogena nějaký záchytný bod, abych vzápětí někde narazil na kámen a nemohl se dál pohnout z místa. A druhá chyba je brát učení Dogena jako něco psovátného, jako bibli buddhismu, kde co slovo, to daný zákon, kterým je třeba se přesně řídit.

Správné chápání učení mistra Dogena je přečíst, pochopit, strávit, a přetransformovat do aktuální zkušenosti v přítomnosti, konkrétně v tom, že pouze sedím zazen a neanalyzuju přitom Dogena, pouze myju nádobí a neanalyzuju Dogena, nebo v tomto mém případě te´d, pouze píšu o Dogenovi a neanalyzuju svou analýzu Dogena.

Když se tedy vrátíme k tomu, že všichni buddhové tathagátové obdrželi skvělou dharmu z učitele na žáka, nemusíme se nějak zablokovat v myšlence, že to je definitivní pravda. Nemusíme se zablokovat a říct si: Takže bez učitele nikdo nedosáhl probuzení? Když vsstoupíme do procesu hledání pravdy v buddhismu, měli bychom někomu důvěřovat. Nemůžeme se v rámci buddhismu naučit pravdu, poznat pravdu tak, že budeme vyvracet učení zkušeného mistra. To by nedávalo smysl. Ale poslouchat učení mistra, i když tvrdí zdánlivý nesmysl, protože to, co je zdánvlivý nesmysl, nás může probudit. POkud se ovšem probudit chceme. Pokud máme pocit, že už jsem probuzení, pak budeme míjet učení mistrů jako něco bezvýznamného, budeme arogantní v tom, že si z jejich slov budeme vybírat hezké fráze, ale ne to, co rozetíná rozpor intelektu a pravdy.

A tak pokud chceme rozetnout rozpor intelektu a pravdy, musíme přijmout, ale nikoliv být připoutáni, k učení buddhismu. A to říká, slovy Dogena, že všichni probuzení obdrželi učení od svého učitele. A tihle probuzení zažívají stav bodhi, stav probuzení. Probuzení zažívají stav probuzení. Dalo by se říct, tak samozřejmě, přece jsou od toho probuzení, takže proč to mistr Dogen vůbec říká? Probuzený je přece probuzený a namusí nic zažívat. Ale v té větě je něco dynamického, něco aktivního. Když buddhové zažívají nejvyšší stav probuzení... znamená to, že v okamžiku ho zažívají v dalším ne? Je tedy probuzení jakési problikávání nebo je to stálý stav?

To je kámen úrazu celé buddhistické filozofie. Je okamžik něco, co existuje déle než v jednom okamžiku? Pak je okamžik něco nekonečně krátkého. A pokud je to nekonečně krátké, není šance to zachytit. My si pouze představujeme, co to je přítomnost, ale nedokážeme to zachytit. Ačkoliv jsme v tom, nemůžeme to zastavit. Každý okamžik je nová zkušenost a nová realita. Takže tu není nic fixního. A současně, když řekneme, že buddhové jsou probuzení stále, popíráme podstatu probuzení. Probuzení je zkušenost v tomto okamžiku a ne minulost nebo budoucnost. Probuzení je realita tady a te´d, a je jedno, zda jsme probuzení nebo nikoliv. V tomto okamžiku se probouzíme a v dalším usáníme nebo se zase probouzíme. Ale protože okamžik je tak krátký a nezachytitelný, nemůžeme nikdy s jistotou říct, zda jsme v tomto okamžiku ve stavu probuzení nebo ve stavu snění. Každopádně nemůžeme už vůbec hodnotit minulost a budoucnost, nemůžeme žedy říct, už jsem deset let probuzený, protože to je stejnéí, jako kdyby někdo řekl, že už deset let nejedl. Kde je realita deseti let bez jídla? Je to jen myšlenka, představa. Realita je pouze to, co je tady. Buddhismus se nezabgývá představami, ale realitou. A tak představa stálého probuzení, nebo probuzení, které trvá už deset let, je pouhá iluze. Probuzení v buddhismu je objevení reality v tomto okamžiku, ne včera nebo zítra. A tak buddhové, když zažívají stav probuzení, znamená: Buddhové, když jsou v přítomnosti, kterou nemůžeme ani hodnotit. Když jsou probuzené bytosti v přítomnosti, kterou ani nemůžeme hodnotit, mají k tomu subtilní metodu, která je nejvyšší a bez cíle.

V čem spočívá ta metoda? Mistr Dogen myslí zazen. Takže když jsou probuzené bytosti v přítomnosti, mají k tomu subtilní metodu. Ta metoda, zazen, ale nemá cíl, nemá cíl probouzet. Takže bychom mohli říct, že buddhové, kteří už jsou probuzení, a zažívají přítomnost, kterou ani nelze hodnotit, mají metodu, která je k ničemu, přesto je to nejvyšší možná metoda.

To je paradox cvičení zazenu a paradox probuzení v jednom. Na azčátku Shobogenzo se tedy dozvídáme hned o dvo paradoxech buddhismu. Ti, co jsou probuzení, nemohou své probuzení zachytit, protože přítomnost je příliš krátká na to, aby byla zachytitelná, hodnotitelná. A cvičit zazen nemá žádný cíl, přesto buddhové ho cvičí. Takže se dozvídáme, že probuzené bytosti cvičí zazen, ačkoliv to nedává smysl. Necvičí ho proto, aby někomu ukázali, jak je zazen užitečný, ale proto, že to nemá žádný cíl. A tak se na začátku dozvídáme, že probuzení v buddhismu je nezachytitelná záležitost a cvičení zazenu není metoda, která by někam vedla. Takže probuzený, buddha, je někdo, kdo v tomto okamžiku cvičí zazen, aniž by tím cokoliv sledoval.

A to může být i náš konec s buddhismem. Probuzení, coč je populární ideál buddhismu, je v tomto nekonečně krátkém okamžiku a cvičit zazen nikam nevede. Přesto mistr Dogen nepopírá, že buddhové se něco naučili od svých učitelů, aˇuž to byly řeky, hory, pasačky koz a krav nebo zenoví mistři. Nepopírá, že tu někdo dosáhl pravdy, skutečnosti, to jsou buddhové tathagátové a nepopírá ani to, že zazen je nejvyšší metodou.

A tak nemůžeme chápat první větu jednostranně - nemůžeme to chápat tak, že každý je už v tomto okamžiku osvícený a zazen nedává smysl. Můžeme to chápat taky tak, že zazen je nejvyšší metoda a cvičení buddhů, který začili stav probuzení a je to něco, co cvičili buddhové a patriarchové od dob Buddhy Gautamy až dodnes.

A tak bychom měli studovat a cvičit, co to je být buddhou, probuzeným, v praxi a cvičit zazen, aniž bychom se snažili něco získat pro sebe.

Mistr Dogen v první větě Shobogenzo vlastně píše, že ti, co se probudili do reality díky praxi a studiu pod vedením autentického učitele, cvičí zazen a v tom zazenu dosahují reality, probuzení. A tak skutečný buddha je někdo, kdo se znovu a znovu probouzí do skutečnosti a v zazenu je to pro něho zkušenost, která je mimo dosah slov, hodnocení, posuzování, takže je to v tom smyslu nejvyšší metoda buddhů. Není to metoda, kterou bychom mohli něčím překonat. Protože v zazenu není absolutně žádné posuzování, žádné srovnání co je výš a co je níž. Protože zazen je mimo hodnocení lidí, je to nejvyšší metoda v buddhismu. A protože ani nemá cíl, pak je to metoda, která se vymyká pojmu "metoda".


Tolik teda úvod do Shobogenzo. Když budu přemýšlet o tom, kolik času a energie by mě stálo analyzovat takto každou větu všech 99 kapitol Shobogenzo, nemohl bych pokračovat. Ale když člověk každý okamžik prostě něco dělá, něco se udělá. To ovšem neznamená, že budu pokračovat. uvidíme. každopádně něco budu dělat a doufám, že probuzeně.

[ryunin]

No a hned musím ještě dodat důležitou věc.

Buddha tathagáta je ten, co se probudil do skutečnosti. Máme tu minulý čas. Takže s tímto předsudkem se díváme na sebe a na mistry. To je jen, co se probudil před deseti lety, to je ten, co se zatím neprobudil atd. Buddha tathagáta ví, že v minulosti nic neudělal, protože to je jenom jeho představa. Nemůžeme nic udělt v minulosti, nemůžeme v minulosti ani cvičit zazen, ani jíst, ani se milovat, ani studovat buddhismus. A tak buddha tathagáta není ten, co se probudil do skutečnsoti, ale spíš ten, co se probouzí do skutečnosti v tomto okamžiku. Protože probudit se do skutečnsoti znamená odhodit subjekt a objekt, není tu nikdo, kdo by se oddeleně od ostatních do něčeho probuzel, ani nic, do čeho by bylo možné se probudit. A tak nejenže nelze se probudit do skutečnosti v minulosti, ale ono to nejde ani v přítomnosti, pokud skutečnost považujeme za něco externího a sebe za něco uprostřed, nebo uvnitř. A tak buddhové tathagátové jsou vlastně bytosti, které v přítomnosti nerozlišují mezi subjekt a objekt, tedy bytosti, které spíš, než že by se probudili do něčeho, odhazují subjekt a objekt. Jak vypadá odhození subjektu a objektu v praxi? Takový člověk nedělá naprosto nic zvláštního. Ale nelpí ani na sobě, ani na objektivní realitě. Netvrdí o sobě, že dosáhl osvícení ani netvrdí, že nedosáhl osvícení. jeho mysl je bez diskriminace, protože jeho mysl není zavřená v pojmech a kategoricích. To vše se ale děje pouze teď, nikdy jindy než teď. Tak jedná buddha tathagáta, který nelpí. Když lpíme na tom, co to je nelpět, co to je buddha tathagáta a co to je probuzení, pak jsme sami sebe odradili od skutečnosti a jsme uzavření v říši snů. Když přestaneme diskriminovat, vstupujeme do světa buddhů tathagátů.

A tak buddhismus mů žeme považovat za chrám pro ty, co hledají pravdu. Tento chrám je realita samotná, nakonec to je pouze přítomná skutečnost. Dokud jsme ale zmateně zablokováni pojmy a myšlenkami a koncepty, nemůžeme najít to posvátné místo skutečnosti. Ten, kdo ho našel, nelpí na nalezení, ale pomáhá aktivně nalézat sobě i druhým. A tak buddha tathagáta není ten, co nalezl, ale ten, co nalézá tak, že nerozděluje skutečnost na tu, co je hledaná a tu , co je nalezená. Prostě odhazuje koncepty, aby byl sám o sobě skutečností a nebránil jí v tom, aby se plně projevila a zazářila. Takový je buddha tathagáta, šťastná větev jabloně.