Opustit všechno, získat všechno

[ryunin]

Představa, že musíme všechno opustit, své názory, lásky, vztahy, vědomosti, je většinou nepříjemná. Jsme ochotni vzdát se hodněš věcí, ale ne všeho. Některé názory si nechceme nechat vzít a některé pocity a pocit "sebe" si prostě nemůžeme nechat ujít. Ale když pustíme opravdu všechno, opravdu všechno, a nenecháme si nic, můžeme objevit neobyčejné bohatství a rozmanitost a objevit, nejen že jsme dostali zpátky vše plus milion věcí navrch, ale taky že naše osobnost nebyla nějak omezena, ohlodaná a znásilněna, ale konečně se osvobodila od různých představ a tužeb a vrátila se na startovní čárů života, kde je vše otevřené, vše je potenciálem a na minulosti moc nezáleží. Není to jen částečná pokora, jako když se někdo přizná k chybě nebo přizná svou nedokonalost- není to promiňte, vím, že jsem omezený a nevím vše, rád si poslechu váš názor - to je pokora, ale to nemám na mysli - v buddhismu jde o to, že se opustíme uplně, takže už ani nevíme, co jsme takže ani nevíme, jestli jsme pokorní nebo nepokorní, protože nás to vlastně nezajímá protože zrovna nás zaujal tvar nějaké větvičky v parku. Takže když se vzdáme sebe uplně, vstoupí do nás naše buddhovská přirozenost uplně - což nemusíme řešit. A dostaneme z vesmíru vše potřebné a navíc v dokonalé podobě. Je to opravdu, jako když jste celý život žili v ošklivém, malém bytě, ale báli jste se hozvdát, nechtěli jste skončit na ulici. A přišla možnost se ho vzdát a dostat místo toho velký palác uprostřed krásno krajiny s jezerem a velkými loukami a lesy v okolí. A když jste se přestali bát pustit ten malý špinavý byt, dostali jste ten palác, ale nakonec se ukázalo, že ty lesy v okolí jsou taky vaše a že když těmi lesy projdete, tak se dostanete na kraj oceánu a tam je psáno, že to je taky vaše vlastnictví. A když jste vstoupili do toho oceánu, připlula loď a vy jste nastoupili a tam se ukázalo, že ta loď je vaše. A taky vám bylo řečeno, že obsah toho moře je váš a že rackové jsou vaši a mraky a hvězdy, prostě jste se stali pánem vesmíru, vše je pouze vaše. A když jste pochopili, že je vše vaše, přestali jste lpět na jednotlivostech - chci si nechat tento ubrousek, ten je můj... chci tamten svícen, dej mi ho... ale je přece tvůj, je všechno tvoje, takže proč bys po něčem toužil... a chtěl bych být buddhou, tak to už jsi ,takže ani to není problém...

Nic není problém a vše je naše, když vše opustíme. Vše opustíme a vše je nám navráceno - ovšem dokonalé, čisté a jasné. A nejsou tu hranice našich pozemků, nejsou tu hranice mezi národy a nejsou tu ani hranice naší mysli a našeho těla. Protože já je všude, přestává mít smysl o něm mluvit. To je uplné otevření, ovšem jeho součást je neopustit svět relativní a limitovaný, logický. Tak něčemu říkám moje a něčemu tvoje, ale to jsou jen slova a praxe v rámci relativních věcí. SKutečnost je bez já a bez tebe.


Tohle není něco, co se musí realizovat někdy v budoucnu, anebo v minulosti, ale něco, co lze realizovat jen v jednom kratičkém okamžiku. Pak ta otevřenost může prostupovat celým dnem, ale každý okamžik je příležitost to realizovat a nechat to pak působit. Čím častěji to realizujeme, tím více se to stává součástí našeho života. To ovšem vyžaduje taky nelpět na tom, že jsme něco my osobně realizovali, protože to už pak není to, co mám na mysli, čili to není uplné odevzdání sebe.