Moderátor: ryunin
Člověk může komunikovat se skrytým záměrem, jehož příčiny a cíl si sám neuvědomuje. Prostě jen hraje svou obvyklou hru. Důležitým ziskem ze hry je potvrzení role a upevnění postoje. Role každého ze zúčastněných se upevní tenkrát, jestliže nabude vrchu nad ostatními – tj. nesetká-li se s odporem, nebo upevní-li se každým odporem, s nímž se střetne, nebo je-li kladně přijata pohlazením určitého typu lidí.
Upevněním role se stabilizuje postoj jedince a tomu se pak říká existenční zisk ze zábavy. Postoj může být více či méně absolutní. Z rodičovského postoje pak může vzniknout role např. neúprosného, spravedlivého, shovívavého nebo chápavého RODIČE...
Jestliže se do toho nikdo nebo nic nevloží, člověk pak může prožít zbytek svého života upevňováním tohoto postoje: provádí to tak, že se takovým situacím vyhýbá, odráží určité jevy, nebo s nimi zachází tak provokativně, že se latentní hrozby mění v uspokojení."
Je to jeden z fíglů, který člověk v diskusi používá, aby si zajistil dominantní postavení autority: když mluvíme s druhými z pozice laskavého RODIČE, chválíme, doporučujeme, utěšujeme, že nic není ztraceno, je vždycky šance, že partner se nechá takovým přístupem emocionálně vyprovokovat k sebeobranné reakci a začne sám jednat v některé z rolí, ke které se uchýlí. V takovém případě buď
a) zaujme doplňkovou emocionální roli DÍTĚTE (vzpurného nebo poslušného), a tím partnerovu dominanci potvrdí
nebo
b) zaujme emocionální postoj RODIČE, tj. stejný postoj jako jeho protějšek, a z pozice autority jeden druhého kárá a napomíná, nebo chválí a utěšuje. Může přitom dojít i k eskalaci agresivity na jedné nebo na obou stranách, což se může projevit i v podtextu při argumentaci, když někdo začne používat zdánlivě logické argumenty, kterými se snaží druhého ponížit a poukázat na jeho zaostalost
c) třetí možností je, že diskutující si jasně uvědomuje sebeobranný charakter podobných hrátek i reakce, které v něm tyhle pokusy vyvolávají. Pak je šance, že se zmanipulovat nenechá, průběžně rozpoznává svoje sklony pustit se taky do podobné hry, i svoje reakce na hru svého partnera, a tak se stále vrací k souřadnému jednání dvou rovnocenných partnerů. Autor o takovém přístupu k druhým v okruhu našich blízkých říká:
"Odměna, kterou skýtají důvěrné vztahy oproštěné od her - jež jsou nebo by měly být nejvyšší formou lidského soužití - je naštěstí tak veliká, že dokonce i nevyvážené bytosti mohou klidně a s pocitem úlevy zanechat svých her, když se jim podaří najít vhodného partnera pro hlubší vzájemné vztahy."
Je otázkou, nakolik je možné najít motivaci k zanechání podobných her i mimo rodinné prostředí. Bude to zřejmě záviset na tom, nakolik dokážeme být sami k sobě upřímní a vnitřně pravdiví.
Jedna z oblíbených her při komunikaci s ostatními vede prakticky vždycky k úspěchu. Jakmile se ukáže, že v diskusích je člověk díky této hře v podstatě neporazitelný, uplatňuje ji všude, kde jde o výměnu názorů a informací. Eric Berne v knize „Jak si lidé hrají“ o této hře říká:
„Tuto hru může hrát libovolný počet lidí. Iniciátor předloží nějaký problém a ostatní začnou navrhovat řešení… Paní Lišková má však pokaždé připravenou námitku: „Ano, ale…“ Dobrá hráčka může podle libosti odrážet ty ostatní tak dlouho, dokud se nevzdají, načež vyhrává. V některých situacích musí paní Lišková odmítnout tucet i více návrhů, aby dosáhla zahanbeného mlčení; to je totiž znamení jejího vítězství a zároveň to uvolňuje scénu pro další hru…
Jelikož všechny návrhy – až na vzácné výjimky – bývají odmítnuty, je nabíledni, že tato hra musí sloužit jiným, postranním úmyslům… Nepěstuje se proto, aby splnila předstíraný účel, DOSPĚLOU potřebu informací nebo řešení, ale proto, aby DÍTĚ dosáhlo sebejistoty a zadostiučinění. Stručný popis hry může vyvolat zdání o její DOSPĚLOSTI, ale podíváme-li se na její skutečnou podstatu, vidíme, že Lišková se předvádí jako DÍTĚ, jež je neschopné vyrovnat se se situací… Účelem hry totiž není návrhy přijmout, ale odmítat je…
Souhrnně se tedy dá říci, že pro paní Liškovou je každý tah zábavou a zdrojem drobných radostí z odmítání návrhů, avšak její skutečnou výhrou je ticho nebo maskované mlčení, které nastane, když všem okolo dojdou nápady a už se jim dál nechce o přijatelném řešení přemýšlet. Tento okamžik je pro paní Liškovou důkazem, že vyhrála; dokázala jim totiž, jak jsou neschopní…
Analýza:
TEZE: „Zkus, jestli se ti podaří navrhnout takové řešení, ve kterém bych nenašel chybu.“CÍL: Získání sebejistoty".
Zkušený hráč dokáže kdykoliv pokračovat v diskusi pomocí nějaké jiné z her, popřípadě střídat několik různých her. Obratnost se získává dlouhodobou praxí.
A tak paní Lišková může kdykoliv opustit roli zdánlivě racionálně namítajícího DOSPĚLÉHO a začít vystupovat v roli RODIČE, který chválí a povzbuzuje DÍTĚ ve svém spoluhráči. Je to druh manipulace: pokus přimět ho, aby zareagovat doplňkovým přenosem – jako vzpurné DÍTĚ, nebo jako potěšené DÍTĚ. Když se spoluhráč na tuhle vějičku chytí, diskutující RODIČ spokojeně dál vlídně a moudře poučuje DÍTĚ ve svém spoluhráči, a ono mu hraje doplňkovou roli – dává najevo odpor, podrážděnost, bouří se, vzteká, anebo vděčně přijímá a rozplývá se blahem.
Pokud chceme v diskutování s chválícím a poučujícím RODIČEM z nějakých důvodů pokračovat, jedinou možností je na skrytou manipulaci nepřistoupit a zareagovat křížovým přenosem: nenechat se vmanipulovat do role DÍTĚTE, jednat dál věcně a k věci jako DOSPĚLÝ s DOSPĚLÝM. V takovém okamžiku se jasně ukáže, nakolik má diskutující opravdu zájem o diskutované téma. Pokud ano, podaří se nám DOSPĚLÝM zareagováním na RODIČOVSKÉ aktivity spoluhráče oživit v něm DOSPĚLÉHO a ten začne komunikovat věcně, bez pokusů získat převahu. To se ale při běžné komunikaci – zejména na webu – nestává příliš často. Jediným zájmem notorických hráčů je zvítězit nad spoluhráčem, ne objasnit si vzájemně své chápání nějakého tématu; proto diskusní gambler v takové chvíli raději přejde zpátky ke hře „Ano, ale…“
cílem buddhismu je, abychom se probudili do reality...
teonik píše:tady zdáse,je prostředí jiné
tady 4 mniši složili slib Poučování
a když svíčka zhasla
první vysvětlil chemické pochody
druhý analogii s ohništěm
třetí to zahrnul do celokosmického procesu
pouze čtvrtý neřekl nic-a zapálil novou...
(nejspíš byl ze sanghy vyloučen...)
..................................
Pavel píše:V podstatě to není tak složité.
Když si vyberu, zvolím, nějakou cestu např. buddhismus existují důvody, pro které jsem si ji zvolil. Těmi důvody byla podmíněna moje volba. Pokud si v rámci buddhismu vyberu, zvolím určitou tradici zase je to podmíněná volba, podmíněná důvody, které vedly k té volbě.
Pokud si buddhismus nezvolím, je to opět volba podmíněná důvody.
Proč upřednostňuju jeden důvod před druhým?
Je to dáno mým nastavením, nastavením mysli v daný okamžik (souborem všech sklonů a programů mysli)
Každý ucelený systém má sebeobranné a sebeobhajující mechanismy, které ho drží pohromadě, aby se mohl vymezit vůči jinému systému. To nutně neznamená vymezení konfrontační, může to být naprosto věcné vymezení, určující hranice toho systému, aby byl rozpoznatelný od jiného systému.
Když přijmu nějakou konkrétní cestu, která je propracovaným systémem, nacházím v rámci tohoto systému i propracované argumenty, které mohu použít při obhajobě tohoto systému. Tyto argumenty jsou součástí systému. Mohu argumentovat věcně a přátelsky anebo konfrontačně.
Pokud mě ta má cesta nějakým způsobem uspokojuje, naplňuje, je tím zároveň posilován onen systém, který se ukázal být pro mě funkční. Pro mě a mně podobným lidem, kteří jsou podobně nastaveni.
Nelze zaměňovat duchovní cestu s vědou. Na duchovní cestě zažívám zkušenosti, které se mohou jevit jako subjektivní, objektivně nedokazatelné, ale pro mě jsou pravdivé. Není to objektivně pozorovatelná zkušenost věřících i nevěřících, praktikujících cokoliv, že dvě jablíčka plus tři jablíčka je pět jablíček. To neznamená, že na duchovní cestě neexistují vědecky ověřitelná fakta, ale znamená to, že duchovní cesta přesahuje oblast vědy, protože na duchovní cestě operuji i s vírou. Uvěřím například na základě své subjektivní zkušenosti, že zenový buddhismus, je lepší než buddhismus théravádový. Pokud bych to chtěl nějak objektivně (vědecky) posoudit, bylo by to obtížné, protože bych nejprve musel stanovit kritéria, která budu posuzovat a která jsou vědecky posouditelná (měřitelná) už to by byla subjektivní selekce, ale budiž. I tak je možné, že bych dospěl k nějakému závěru, ale tento závěr by mohl být poprávu zpochybněn jako zuužující (vědecký) pohled na oblast života, která vědu přesahuje a zabývá se i metafyzickými záležitostmi, nacházejícími se za hranicí měřitelného.
ryunin píše:ten učitel učí neustále i sám sebe
vigilant píše:ryunin píše:ten učitel učí neustále i sám sebe
a aby to vůbec šlo, musí být upřímný sám k sobě, nic si nenalhávat. To ale není snadné, protože kdykoliv něco říkáme, máme řadu důvodů, proč to říkáme, a některé z nich si vůbec neuvědomujeme. Říká se jim nevědomé motivace a právě na ty upozorňuje Eric Berne. Bytostná potřeba zajistit si převahu hraním nejrůznějších her je nevědomá, je to hlavní zbraň ega. Kdo tohle neví, reaguje na každé takové upozornění podrážděně. Jenže dokud člověk nevidí a nepřiznává si svoje motivace, o skutečné upřímnosti nemůže být řeč.
vigilant píše:...být upřímný sám k sobě, nic si nenalhávat. To ale není snadné, protože kdykoliv něco říkáme, máme řadu důvodů, proč to říkáme, a některé z nich si vůbec neuvědomujeme. Říká se jim nevědomé motivace a právě na ty upozorňuje Eric Berne. Bytostná potřeba zajistit si převahu hraním nejrůznějších her je nevědomá, je to hlavní zbraň ega. Kdo tohle neví, reaguje na každé takové upozornění podrážděně. Jenže dokud člověk nevidí a nepřiznává si svoje motivace, o skutečné upřímnosti nemůže být řeč.
v přemíře surové upřímnosti a vzájemného poštěkávání mnohá citlivější duše z poradny rezignuje...
vostalpetr píše:upřímnej, ale hroznej skeptik...
Já na tom nic skeptickýho nevidím...
Já věřím, ba co víc, vůbec nepochybuji o upřímnosti všech lidí na světě, že dělají to nejlepší co mohou,
ale to nejlepší co mohou je prostě jen jejich subjektivismus
vostalpetr píše:podle mne je člověk naprostý subjektivista,
kterej si lže v jednom kuse do kapsy... ponejvíce ve chvílích, kdy se cítí být upřímný sám k sobě...
Já věřím, ba co víc, vůbec nepochybuji o upřímnosti všech lidí na světě, že dělají to nejlepší co mohou
ryunin píše:Co tu lidi drží, je naděje, že se jim nebo druhým podaří občas překonat omezený pohled na realitu a říct něco, co probudí naši intuici vnímat pravdu.
vigilant píše:vostalpetr píše:podle mne je člověk naprostý subjektivista,
kterej si lže v jednom kuse do kapsy... ponejvíce ve chvílích, kdy se cítí být upřímný sám k sobě...
Já věřím, ba co víc, vůbec nepochybuji o upřímnosti všech lidí na světě, že dělají to nejlepší co mohou
To se pak těžko těžko domluvíš. Protože lhát si do kapsy je to samé co být sám k sobě neupřímný.
Naštěstí můžeš občas potkat člověka, který je docela obyčejně upřímný. A je to fajn, vidět někoho, kdo nemá potřebu taktizovat jako úhoř.
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1 ... 380010017/
ryunin píše: Můžeme si probrat několik věcí, které vypadají jako hraní her.
1. buddhismus jak ho učí mistr Dogen je jediný správný
To zní jako nějaká dětská hra. Takhle je to správně, takhle je to špatně. Někdo tu zjevně hraje hru na školu, učitele a žáky.
2. naučím vás, co to je buddhismus, ale budete muset poslouchat
To nepotřebuje komentář.
Takže kde je rozdíl mezi podvědomou hrou na tatínka a syna, maminku a děti, školu a skutečně upřímným a dospělým vztahem lidí, kteří se chtějí vzájemně obohatit?
Myslím, že to není tak velký oříšek. Není to tak těžké tomu přijít na kloub.
Kdy je to hra a kdy je to komunikace dospělých lidí? Hra je to tehdy, kdy dítě mělo neúspěch, jeho potřeba improvizovat a tvořit byla často potrestána a zavržena. Dnes dospělý člověk si toto trauma kompenzuje tím, že se něčeho chytne a libuje si v tom, že druhým znemožní jiné řešení než takové, které on prohlásí za správné.
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 12 návštevníků