Úžasné osobnosti
Napsal: pon 17. zář 2012 21:39:19
Dnes jsem se díval na různá hudební videa mých oblíbených zpěváků – David Bowie, Sting, Sinnead O’Connor, Susanne Vega, Kate Bush…
Když píšu o buddhismu a pořád někoho kritizuju nebo opravuju, může to vypadat, že mám něco proti lidem, kteří nevěří v praxi buddhismu, necvičí zazen a buddhismus pouze považují za zajímavou filozofii. Jsem si jist, že všichni mí oblíbení zpěváci byli nějak ovlivněni filozofií buddhismu. Přinejmenším východními filozofiemi.
Ale to, že to nejsou přímo buddhisté, kteří by každý den cvičili zazen, neznamená, že jim něco uniklo nebo že nemohou projevovat svou buddhovskou podstatu. Naopak, tihle lidé, které jsem jmenoval, evidentně dělali a dosud zřejmě dělají naprosto upřímně a z celého srdce svou práci, a proto mají tak skvělé výsledky. Oni dělají svou práci naplno, plně projevují svůj talent a dávají ho k dobru pro ostatní. Nejde jen o to, že to je prostě „pouze pop music“ a že by někdo mohl namítnout, že práce Berlínských filharmoniků je zásadnější a závažnější. Mluvím teď o celkovém nasazení, důslednosti, celistvosti toho, jak tihle lidé pracují. Je radost je poslouchat, když o své práci mluví a když natáčejí ve studiu a když se můžeme podívat na konečný výsledek jejich práce. Je to práce buddhů, o tom není sporu.
Ale nechci ani vynášet do nebe pár extrémně talentovaných lidí. Práce každého člověka, zubaře, právníka, zedníka, kuchaře, kominíka je nesmírně důležitá a měla by se dělat z celého srdce, pak je to práce a aktivita skutečné probuzené bytosti. Každý jsme probuzení, když se ráno probudíme, můžeme hned začít den buddhy, už tím, jak si opláchneme obličej. Někdo, kdo studuje a cvičí buddhismus, je tak nějak posedlý studiem a praxí toho, co spojuje všechny lidi. My necvičíme zazen proto, abychom byli lepší než ti, c o necvičí zazen, ani ne protože jsme lepší než ti, co necvičí zazen. My cvičíme zazen proto, že nás zajímá ten prastav, to základní, co je zdrojem chování buddhů. Když si sednu do zazenu, buddha si sedá do zazenu. Zajímá mě, co dělá buddha, když sedí v zazenu. A zjistil jsem, že když buddha sedí v zazenu, sedí v zazenu úplně celý vesmír. A ten je zdrojem toho buddhovství všech bytostí.
Někdo z nás dokáže svůj talent ušít kabát, nebo upéct chléb nebo zadirigovat symfonii, využít a dá do toho celou svou osobnost, to jsou činy buddhů. A někdo celý život přešlapuje na místě, říká si, jak je nedokonalý, neschopný, nemůže udělat jedno jediné čisté gesto. A pak je někdo, kdo se nafoukl jako velký balón a chodí po světě jako gróf. Protože vyhrál deset korun v loterii, do smrti už ho nikdo nepřesvědčí, že je pitomec a ne velký pán. A tahle nadutost chodí po všech oborech a taky napadá svět dharmy. Nadutí lidé už rozumí, co je dharma, ti nepotřebují poslouchat opravdové učitele – už si udělali vlastní názor. A lidé, co se podceňují, nemohou připustit, že by mohli být buddhové. To jsou dva extrémy.
Ale Sting, David Bowie, Kate Bush, oni prostě dělají svou práci naplno. Něco se jim povede víc, něco míň, ale je z nich cítit respekt ke skutečnosti, nežijí někde v oblacích, mají respekt k tvrdé realitě života. Mají smysl pro realitu a taky pro bolesti a trápení lidí, kterým svou hudbou pomáhají vyrovnat se s problémy. Když se díváme na jejich videa, je to pořád o lásce, bolesti, smyslu života, malosti a velikosti lidí. Je tam obrovská vůle popsat, zobrazit pravdu o lidech a to je úžasné. Buddhova dharma není nic jiného než realita, pravdivá zkušenost života.
Když píšu o buddhismu a pořád někoho kritizuju nebo opravuju, může to vypadat, že mám něco proti lidem, kteří nevěří v praxi buddhismu, necvičí zazen a buddhismus pouze považují za zajímavou filozofii. Jsem si jist, že všichni mí oblíbení zpěváci byli nějak ovlivněni filozofií buddhismu. Přinejmenším východními filozofiemi.
Ale to, že to nejsou přímo buddhisté, kteří by každý den cvičili zazen, neznamená, že jim něco uniklo nebo že nemohou projevovat svou buddhovskou podstatu. Naopak, tihle lidé, které jsem jmenoval, evidentně dělali a dosud zřejmě dělají naprosto upřímně a z celého srdce svou práci, a proto mají tak skvělé výsledky. Oni dělají svou práci naplno, plně projevují svůj talent a dávají ho k dobru pro ostatní. Nejde jen o to, že to je prostě „pouze pop music“ a že by někdo mohl namítnout, že práce Berlínských filharmoniků je zásadnější a závažnější. Mluvím teď o celkovém nasazení, důslednosti, celistvosti toho, jak tihle lidé pracují. Je radost je poslouchat, když o své práci mluví a když natáčejí ve studiu a když se můžeme podívat na konečný výsledek jejich práce. Je to práce buddhů, o tom není sporu.
Ale nechci ani vynášet do nebe pár extrémně talentovaných lidí. Práce každého člověka, zubaře, právníka, zedníka, kuchaře, kominíka je nesmírně důležitá a měla by se dělat z celého srdce, pak je to práce a aktivita skutečné probuzené bytosti. Každý jsme probuzení, když se ráno probudíme, můžeme hned začít den buddhy, už tím, jak si opláchneme obličej. Někdo, kdo studuje a cvičí buddhismus, je tak nějak posedlý studiem a praxí toho, co spojuje všechny lidi. My necvičíme zazen proto, abychom byli lepší než ti, c o necvičí zazen, ani ne protože jsme lepší než ti, co necvičí zazen. My cvičíme zazen proto, že nás zajímá ten prastav, to základní, co je zdrojem chování buddhů. Když si sednu do zazenu, buddha si sedá do zazenu. Zajímá mě, co dělá buddha, když sedí v zazenu. A zjistil jsem, že když buddha sedí v zazenu, sedí v zazenu úplně celý vesmír. A ten je zdrojem toho buddhovství všech bytostí.
Někdo z nás dokáže svůj talent ušít kabát, nebo upéct chléb nebo zadirigovat symfonii, využít a dá do toho celou svou osobnost, to jsou činy buddhů. A někdo celý život přešlapuje na místě, říká si, jak je nedokonalý, neschopný, nemůže udělat jedno jediné čisté gesto. A pak je někdo, kdo se nafoukl jako velký balón a chodí po světě jako gróf. Protože vyhrál deset korun v loterii, do smrti už ho nikdo nepřesvědčí, že je pitomec a ne velký pán. A tahle nadutost chodí po všech oborech a taky napadá svět dharmy. Nadutí lidé už rozumí, co je dharma, ti nepotřebují poslouchat opravdové učitele – už si udělali vlastní názor. A lidé, co se podceňují, nemohou připustit, že by mohli být buddhové. To jsou dva extrémy.
Ale Sting, David Bowie, Kate Bush, oni prostě dělají svou práci naplno. Něco se jim povede víc, něco míň, ale je z nich cítit respekt ke skutečnosti, nežijí někde v oblacích, mají respekt k tvrdé realitě života. Mají smysl pro realitu a taky pro bolesti a trápení lidí, kterým svou hudbou pomáhají vyrovnat se s problémy. Když se díváme na jejich videa, je to pořád o lásce, bolesti, smyslu života, malosti a velikosti lidí. Je tam obrovská vůle popsat, zobrazit pravdu o lidech a to je úžasné. Buddhova dharma není nic jiného než realita, pravdivá zkušenost života.