Žvanění je k ničemu
Napsal: sob 18. srp 2012 18:43:15Někdo tu jedno napsal cosi o žvanění a užvaněnosti a podobně.
Co to je vlastně užvaněnost? Je to tendence mluvit tehdy, kdy je lepší mlčet. Ale v přeneseném slova smyslu je to mluvení tehdy, kdy našim sdělením chybí význam. Užvaněnost nastává tehdy, kdy skutečnost nás nezajímá, ale máme tendenci něco žvatlat, abychom zabili čas, nebo protože naše já má potřebu se prosadit. Je velmi krásné, když se nám podaří mluvit nebo psát tehdy, kdy něco opravdu máme na srdci - když je to upřímné, ať už je to otázka nebo odpověď, ať už je to dlouhatánský román nebo dopis nebo článek do novin. Je to užvaněnost, když nám redaktor dá za úkol vyplnit několik stran časopisu, aniž by záleželo na kvalitě obsahu.
Když jsem teď byl asi deset dnů s kamarády ve Francii a byli jsme spolu skoro nepřetržitě, měl jsem skoro nepřetržitě možnost žvanit o buddhismu. Měl jsem taky možnost něco moudrého říct o buddhismu, aniž bych žvanil. Neřekl jsem za celých deset dnů ani slovo. Když se nad tím tak zamyslím, vím asi proč. Bylo třeba hodně jednat, být velmi aktivní a bdělý po celou dobu, nebyl čas na žvanění o ničem ani na filozofické diskuze. Byl to velmi aktivní a náročný pobyt. Bylo to krásné cvičení zabíjení hloupého já - protože když nemáte na vybranou, vaše hloupé já nemá šanci. Když si dáváte pozor, abyste nešlápli na ježka nebo když hledáte sprchu nebo se schováváte před prudkým sluncem, není čas na malé hloupé já a jeho názory a žvanivost. Tak to byl velmi buddhistický pobyt, velmi buddhistická zkušenost. Ale neměl jsem potřebu to říkat, jen jsem to cítil, že se to děje.
Ale taky jsem hodně četl - četl jsem dialogy starých mistrů o buddhismu. A tam se pořád upozorňuje na realitu, která je nad slovy a intelektem. A tak jsem se znovu a znovu vrhal do vln, do zatáček, do bodláků a odháněl komáry. Nebyl čas na trapné intelektuální žvanění, které končí pouze dalším trapným intelektuálním žvaněním.
Komunikace v buddhismu hraje velkou roli. Když budeme pořád mlčet, nic se nedozvíme. když nebudeme předávat učení Buddhy, nebude předáno. Někdo něco říkat musí, ale mělo by to být v době, kdy jsme upřímní, a ne v době, kdy se nudíme nebo máme potřebu se prosazovat.
Takže je rozdíl mezi žvaněním a upřímnou komunikací. Každý, kdo se upřímně ptá na buddhismus, je buddha. Kdo jen žvaní a nedokáže otevřít své srdce, je osel. Je to čtenář bulváru. Je to hlava dutá. Je to pytel zrní.
Ale takoví lidé tu určitě nejsou. Vážně - v každém z nás je schopnost se otevřít, přestat lhát a říkat pravdu, ptát se na pravdu - ale je to vzácné, protože naše potřeba si lhát sami sobě a druhým je často veliká. Neomezujme se, protože můžeme být buddhové, stačí nebýt rigidní a nelhat. Přiznejme si, že jsme jen lidé. Pravda je dokonalá a my ji můžeme objevovat, realizovat, ale nemůžeme ji objevit a realizovat, když dáme přednost žvanění před upřímným dialogem.
Co to je vlastně užvaněnost? Je to tendence mluvit tehdy, kdy je lepší mlčet. Ale v přeneseném slova smyslu je to mluvení tehdy, kdy našim sdělením chybí význam. Užvaněnost nastává tehdy, kdy skutečnost nás nezajímá, ale máme tendenci něco žvatlat, abychom zabili čas, nebo protože naše já má potřebu se prosadit. Je velmi krásné, když se nám podaří mluvit nebo psát tehdy, kdy něco opravdu máme na srdci - když je to upřímné, ať už je to otázka nebo odpověď, ať už je to dlouhatánský román nebo dopis nebo článek do novin. Je to užvaněnost, když nám redaktor dá za úkol vyplnit několik stran časopisu, aniž by záleželo na kvalitě obsahu.
Když jsem teď byl asi deset dnů s kamarády ve Francii a byli jsme spolu skoro nepřetržitě, měl jsem skoro nepřetržitě možnost žvanit o buddhismu. Měl jsem taky možnost něco moudrého říct o buddhismu, aniž bych žvanil. Neřekl jsem za celých deset dnů ani slovo. Když se nad tím tak zamyslím, vím asi proč. Bylo třeba hodně jednat, být velmi aktivní a bdělý po celou dobu, nebyl čas na žvanění o ničem ani na filozofické diskuze. Byl to velmi aktivní a náročný pobyt. Bylo to krásné cvičení zabíjení hloupého já - protože když nemáte na vybranou, vaše hloupé já nemá šanci. Když si dáváte pozor, abyste nešlápli na ježka nebo když hledáte sprchu nebo se schováváte před prudkým sluncem, není čas na malé hloupé já a jeho názory a žvanivost. Tak to byl velmi buddhistický pobyt, velmi buddhistická zkušenost. Ale neměl jsem potřebu to říkat, jen jsem to cítil, že se to děje.
Ale taky jsem hodně četl - četl jsem dialogy starých mistrů o buddhismu. A tam se pořád upozorňuje na realitu, která je nad slovy a intelektem. A tak jsem se znovu a znovu vrhal do vln, do zatáček, do bodláků a odháněl komáry. Nebyl čas na trapné intelektuální žvanění, které končí pouze dalším trapným intelektuálním žvaněním.
Komunikace v buddhismu hraje velkou roli. Když budeme pořád mlčet, nic se nedozvíme. když nebudeme předávat učení Buddhy, nebude předáno. Někdo něco říkat musí, ale mělo by to být v době, kdy jsme upřímní, a ne v době, kdy se nudíme nebo máme potřebu se prosazovat.
Takže je rozdíl mezi žvaněním a upřímnou komunikací. Každý, kdo se upřímně ptá na buddhismus, je buddha. Kdo jen žvaní a nedokáže otevřít své srdce, je osel. Je to čtenář bulváru. Je to hlava dutá. Je to pytel zrní.
Ale takoví lidé tu určitě nejsou. Vážně - v každém z nás je schopnost se otevřít, přestat lhát a říkat pravdu, ptát se na pravdu - ale je to vzácné, protože naše potřeba si lhát sami sobě a druhým je často veliká. Neomezujme se, protože můžeme být buddhové, stačí nebýt rigidní a nelhat. Přiznejme si, že jsme jen lidé. Pravda je dokonalá a my ji můžeme objevovat, realizovat, ale nemůžeme ji objevit a realizovat, když dáme přednost žvanění před upřímným dialogem.
