Za absolutním a relativním je poklona
Napsal: sob 04. srp 2012 23:20:41
Nic jsem tu nikde nepsal. Nezajímá mě buddhismus. Buddha nic neobjevil. Nikdo nic neučí. Není žádná pravda. Nejsem osvícený. Nehodnotím nikoho. Nerozumím buddhismu.
To vypadá, jako že jsem změnil názor nebo že nevím co chci. Ale můžu taky říct, že:
Jsem tu toho napsal hodně, zajímá mě buddhismus, Buddha objevil pravdu, je spousta skvělých učitelů buddhismu, pravda tu je, jsem tady a teď, ve skutečnosti, hodnotím, rozhoduju, kdo je a kdo není probuzený a rozumím filozofii buddhismu.
Když chápete, že slova jsou pouze nástroje a nikoliv konečná pravda, můžete s nimi zacházet podle libosti, podle toho, na jakou stranu se naklání lidé. Když mluví o osvícení, není tu osvícení. Když mluví o buddhovi, není buddha. když říkají, že rozumí, nerozumí. A když říkají že nerozumí, už rozumí. A tak tu je vždy možnost věci vidět z jedné strany nebo z druhé strany, ale teprve, když máme plnou svobodu volit tu nebo druhou stranu podle okolností, mluvíme o buddhismu, jak ho učil Buddha Gautama. Když trváme na jednostranném chápání světa, nechápeme, co vlastně Buddha našel.
Je mi celkem jedno, jestli se mnou někdo souhlasí nebo ne. Je naprosto přirozené, že většina lidí nechápe, tak to je v pořádku. Tak to bylo vždycky. Většina nechápe. Málokdo má upřímnou snahu pochopit a cvičit Buddhovu zkušenost. Tak je to normální. Můj učitel má asi tak deset žáků, kteří ho opravdu upřímně sledují a učí se od něho. Možná z těch deseti pět žáků je skutečně zapálených pro věc. tak je to přirozené, je tam taky asi třicet lidí, kteří mají různé názory a pochybnosti. Tak je to vždycky. Ale i když to tak je, i kdyby byl jen jeden učitel a jeden žák, oba musí dělat z celého srdce, co cítí intuitivně jako pravdivé.
A tak nemůžu nakonec nic definitivně tvrdit. Mohu vysvětlovat subjekt, objekt, ideál, hmotu, dualitu, jednotu, Boha, realitu, ale nakonec nemůžu říct nic. A tak nemůžu opravdu být v opozici proti někomu. I když to vypadá, že s někým nesouhlasím, je to jen jakýsi dialog, probíhá jak probíhá, ani špatně, ani dobře. Večer se stmívá, ráno se rozednívá, někteří lidé souhlasí, jiní nesouhlasí, život pokračuje a vyžaduje si naši aktivitu, za názory, pojmy, náboženstvím. Když jsme na tom nejhůř, realita nás může osvobodit. Prostě něco děláme a přestaneme rozdělovat svět na dobrý a zlý, osvícený a neosvícený. Filozoficky vzato, musíme používat pojmy, ale realita pojmy nezná. Probuzení pojmy nezná.
Absolutní hledisko, které tu je tak populární, znamená, že vše je v pořádku, vše je čisté, Bůh, láska, světlo, nikde není chyba, není co dosahovat, není před čím utíkat, není se čeho bát. To je jedno hledisko, ne pravda konečná. Druhé hledisko je relativní. Je hodně problémů, je tu hodně špíny, nečistoty, chyb, zla, ďábelských činů a myšlenek, je potřeba dosáhnout probuzení, zbavit se omezených hodnot a myšlení a stát se silným a nezávislým. To je realitvní hledisko. Ale skutečnost? Je za oběma hledisky. Sedím a dýchám. Není to ani absolutní, ani relativní, ani ani absolutní ani relativní, je to to, co to je, tak jak to je, bez hodnocení a kategorií. A když chceme tuto skutečnost poznat, skutečnost za absolutním a relativním, musíme něco dělat. Třeba se poklonit.
To vypadá, jako že jsem změnil názor nebo že nevím co chci. Ale můžu taky říct, že:
Jsem tu toho napsal hodně, zajímá mě buddhismus, Buddha objevil pravdu, je spousta skvělých učitelů buddhismu, pravda tu je, jsem tady a teď, ve skutečnosti, hodnotím, rozhoduju, kdo je a kdo není probuzený a rozumím filozofii buddhismu.
Když chápete, že slova jsou pouze nástroje a nikoliv konečná pravda, můžete s nimi zacházet podle libosti, podle toho, na jakou stranu se naklání lidé. Když mluví o osvícení, není tu osvícení. Když mluví o buddhovi, není buddha. když říkají, že rozumí, nerozumí. A když říkají že nerozumí, už rozumí. A tak tu je vždy možnost věci vidět z jedné strany nebo z druhé strany, ale teprve, když máme plnou svobodu volit tu nebo druhou stranu podle okolností, mluvíme o buddhismu, jak ho učil Buddha Gautama. Když trváme na jednostranném chápání světa, nechápeme, co vlastně Buddha našel.
Je mi celkem jedno, jestli se mnou někdo souhlasí nebo ne. Je naprosto přirozené, že většina lidí nechápe, tak to je v pořádku. Tak to bylo vždycky. Většina nechápe. Málokdo má upřímnou snahu pochopit a cvičit Buddhovu zkušenost. Tak je to normální. Můj učitel má asi tak deset žáků, kteří ho opravdu upřímně sledují a učí se od něho. Možná z těch deseti pět žáků je skutečně zapálených pro věc. tak je to přirozené, je tam taky asi třicet lidí, kteří mají různé názory a pochybnosti. Tak je to vždycky. Ale i když to tak je, i kdyby byl jen jeden učitel a jeden žák, oba musí dělat z celého srdce, co cítí intuitivně jako pravdivé.
A tak nemůžu nakonec nic definitivně tvrdit. Mohu vysvětlovat subjekt, objekt, ideál, hmotu, dualitu, jednotu, Boha, realitu, ale nakonec nemůžu říct nic. A tak nemůžu opravdu být v opozici proti někomu. I když to vypadá, že s někým nesouhlasím, je to jen jakýsi dialog, probíhá jak probíhá, ani špatně, ani dobře. Večer se stmívá, ráno se rozednívá, někteří lidé souhlasí, jiní nesouhlasí, život pokračuje a vyžaduje si naši aktivitu, za názory, pojmy, náboženstvím. Když jsme na tom nejhůř, realita nás může osvobodit. Prostě něco děláme a přestaneme rozdělovat svět na dobrý a zlý, osvícený a neosvícený. Filozoficky vzato, musíme používat pojmy, ale realita pojmy nezná. Probuzení pojmy nezná.
Absolutní hledisko, které tu je tak populární, znamená, že vše je v pořádku, vše je čisté, Bůh, láska, světlo, nikde není chyba, není co dosahovat, není před čím utíkat, není se čeho bát. To je jedno hledisko, ne pravda konečná. Druhé hledisko je relativní. Je hodně problémů, je tu hodně špíny, nečistoty, chyb, zla, ďábelských činů a myšlenek, je potřeba dosáhnout probuzení, zbavit se omezených hodnot a myšlení a stát se silným a nezávislým. To je realitvní hledisko. Ale skutečnost? Je za oběma hledisky. Sedím a dýchám. Není to ani absolutní, ani relativní, ani ani absolutní ani relativní, je to to, co to je, tak jak to je, bez hodnocení a kategorií. A když chceme tuto skutečnost poznat, skutečnost za absolutním a relativním, musíme něco dělat. Třeba se poklonit.