Autorita v životě a v buddhismu
Napsal: sob 21. črc 2012 17:32:32
Na základě studia a praxe buddhismu jsem došel k tomuto závěru:
Nikdo na světě není definitivní autorita, nikdo na světě vás nemá právo soudit, poučovat, říkat, co máte a co nemáte dělat. Nejvyšší autorita v buddhismu - a pro mě tedy i v životě - je realita samotná.
V ideálním případě bychom se měli řídit skutečností, ne názory druhých, co bychom měli a neměli dělat.
Takže mě nezajímá, jestli mi tu pět lidí řekne, že jsem vůl a moje psaní tady nikomu nepomůže, akorát to lidi svede z cesty. Tihle lidé nemají žádnou autoritu. Zajímá mě skutečnost. Protože nevím, jaký dopad má moje psaní, ale taky dostávám pozitivní odezvu od lidí, kterých si vážím, skutečnost je pro mě to, že moje psaní by mohlo někomu pomoct cvičit a studovat buddhismus a dosáhnout pravdy, nebo když nebudu mluvit tak definitivně, mohl bych někomu pomoct zažít pocit svobody, štěstí, aspoň dva tři dny. Atd. Takže skutečnost je taková, že by moje psaní mohlo pomoct a zřejmě pomáhá. Proto píšu. Lidé mě o to někdy žádají. Tohle, co tu čtete, je možná součást knížky, která za pár let vyjde.
Takže řídím se - snažím se zjistit, jaká je pravda. Je moje psaní pro někoho obohacením? Může pomoct někomu poznat pravdu života? Mám signály, že ano. Proto pokračuju. Ale to neznamená, že jsem autorita v tom smyslu, že budu soudit chování lidí jako absolutně. Můžu říct - tohle nedoporučuju dělat, nebo tohle není buddhismus, ale nemůžu někomu říkat, ty jsi špatný člověk, nekuř, nerozváděj se, neměj dvacet milenek... nikdo tohle nemůže říkat, může leda radit, tohle by tě mohlo zabít...
Učitel buddhismu není absolutní autorita. Ale může být autorita ve věcech buddhismu. Věci buddhismu nejsou život sám. Můžu vám říkat, co mi pomohlo, co myslel Dogen pod pojmem genjo koan", můžu psát, proč je zen totéž co komunismus nebo proč zen není totéž, můžu lidem říkat, ještě jsi nepoznal pravdu nebo naopak už jsi poznal pravdu, ale nemůžu nikomu říkat, ty jsi špatný člověk... i když někdo podle mě nepochopil buddhismus, pořád má právo jednak pochopit buddhismus a jednak pořád má šanci chovat se jako buddha a projevit pravdu a tím ukázat pravdu mě samotnému. Každý může být učitelem mě samotného, když se chová opravdově, když nepředstírá, nelže, není zahlcen vlastními názory.
Každý mě může poučit, pokud mu věřím. Když jsem měl týden spolubydlící ze Švýcarska, ona není buddhistka, ale tolik, co jsem se od ní naučil za týden, jsem se nenaučil z žádné internetové přednášky o buddhismu. Protože ona to probuzení ukazuje v praxi. Nemusí být buddhistka, aby byla buddha. A to pro mě bylo velmi cenné. Já jsem jí vysvětlil svou filozofii života a ona se zájmem poslouchala a pak jsme týden žili obyčejný život. To mě velmi obohatilo. Asi milion krát víc než abstraktní komentáře lidí, u kterých si nejsem jist, jestli něco hledají nebo ne, jestli poznali pravdu nebo ne, jestli chtějí poznat pravdu nebo ne.
Takže není žádná definitivní autorita pro život. život sám je nejvyšší autorita. Ale ve věcech vysvětlování a ukazování buddhismu v praxi si můžeme zvolit někoho, koho v tom oboru budeme považovat za autoritu. Můj učitel mi nekecá do života. Když udělám něco, co on by udělat nemohl, tak prostě řekne, ach, to bych udělat nemohl. A když on dělá něco, co bych udělat nemohl já, řeknu, ach, to bych udělat nemohl, ale navzájem respektujeme, že ten druhý má vlastní život.
Jednou mi řekl: Já neučím, pouze vysvětluju, co jsem se naučil v životě a v buddhismu, to je všechno.
Vysvětlovat neznamená akceptovat každý názor na buddhismu, s kterým můj učitel přišel do styku. Naopak, pokud někdo říká něco, co neodpovídá tomu, co se naučil můj učitel, řekne, tohle není buddhismus. A pokud je on autoritou ve věcech buddhismu, akceptujeme to, aniž bychom se cítili poučováni.
Kdyby mi můj učitel neříkal sedm let co je a co není buddhismus, nemohl bych jasně psát, co je a není buddhismus, protože bych to prostě nemohl vědět, někdo vám to nejdřív musí jasně říct. Musíme najít autoritu v oboru, který nás zajímá a snažit se poznat ten obor na stejné úrovni jako ten učitel, je to jako vyučit se kovářem nebo zámečníkem. Diskuze ano, ale jen odsud potud, mistr nakonec musí určit, jak správně ukovat podkovu, co to je podkova, to určuje on a teprve když žák dosáhne umění mistra, sám může učit druhé.
To ale není nic světoborného, prostě realita. Učíte se pět let a pak jdete do práce. I když děláte chyby, už máte práci, a musíte dělat, co je ve vašich silách, i když jste začátečník.
Nikdo na světě není definitivní autorita, nikdo na světě vás nemá právo soudit, poučovat, říkat, co máte a co nemáte dělat. Nejvyšší autorita v buddhismu - a pro mě tedy i v životě - je realita samotná.
V ideálním případě bychom se měli řídit skutečností, ne názory druhých, co bychom měli a neměli dělat.
Takže mě nezajímá, jestli mi tu pět lidí řekne, že jsem vůl a moje psaní tady nikomu nepomůže, akorát to lidi svede z cesty. Tihle lidé nemají žádnou autoritu. Zajímá mě skutečnost. Protože nevím, jaký dopad má moje psaní, ale taky dostávám pozitivní odezvu od lidí, kterých si vážím, skutečnost je pro mě to, že moje psaní by mohlo někomu pomoct cvičit a studovat buddhismus a dosáhnout pravdy, nebo když nebudu mluvit tak definitivně, mohl bych někomu pomoct zažít pocit svobody, štěstí, aspoň dva tři dny. Atd. Takže skutečnost je taková, že by moje psaní mohlo pomoct a zřejmě pomáhá. Proto píšu. Lidé mě o to někdy žádají. Tohle, co tu čtete, je možná součást knížky, která za pár let vyjde.
Takže řídím se - snažím se zjistit, jaká je pravda. Je moje psaní pro někoho obohacením? Může pomoct někomu poznat pravdu života? Mám signály, že ano. Proto pokračuju. Ale to neznamená, že jsem autorita v tom smyslu, že budu soudit chování lidí jako absolutně. Můžu říct - tohle nedoporučuju dělat, nebo tohle není buddhismus, ale nemůžu někomu říkat, ty jsi špatný člověk, nekuř, nerozváděj se, neměj dvacet milenek... nikdo tohle nemůže říkat, může leda radit, tohle by tě mohlo zabít...
Učitel buddhismu není absolutní autorita. Ale může být autorita ve věcech buddhismu. Věci buddhismu nejsou život sám. Můžu vám říkat, co mi pomohlo, co myslel Dogen pod pojmem genjo koan", můžu psát, proč je zen totéž co komunismus nebo proč zen není totéž, můžu lidem říkat, ještě jsi nepoznal pravdu nebo naopak už jsi poznal pravdu, ale nemůžu nikomu říkat, ty jsi špatný člověk... i když někdo podle mě nepochopil buddhismus, pořád má právo jednak pochopit buddhismus a jednak pořád má šanci chovat se jako buddha a projevit pravdu a tím ukázat pravdu mě samotnému. Každý může být učitelem mě samotného, když se chová opravdově, když nepředstírá, nelže, není zahlcen vlastními názory.
Každý mě může poučit, pokud mu věřím. Když jsem měl týden spolubydlící ze Švýcarska, ona není buddhistka, ale tolik, co jsem se od ní naučil za týden, jsem se nenaučil z žádné internetové přednášky o buddhismu. Protože ona to probuzení ukazuje v praxi. Nemusí být buddhistka, aby byla buddha. A to pro mě bylo velmi cenné. Já jsem jí vysvětlil svou filozofii života a ona se zájmem poslouchala a pak jsme týden žili obyčejný život. To mě velmi obohatilo. Asi milion krát víc než abstraktní komentáře lidí, u kterých si nejsem jist, jestli něco hledají nebo ne, jestli poznali pravdu nebo ne, jestli chtějí poznat pravdu nebo ne.
Takže není žádná definitivní autorita pro život. život sám je nejvyšší autorita. Ale ve věcech vysvětlování a ukazování buddhismu v praxi si můžeme zvolit někoho, koho v tom oboru budeme považovat za autoritu. Můj učitel mi nekecá do života. Když udělám něco, co on by udělat nemohl, tak prostě řekne, ach, to bych udělat nemohl. A když on dělá něco, co bych udělat nemohl já, řeknu, ach, to bych udělat nemohl, ale navzájem respektujeme, že ten druhý má vlastní život.
Jednou mi řekl: Já neučím, pouze vysvětluju, co jsem se naučil v životě a v buddhismu, to je všechno.
Vysvětlovat neznamená akceptovat každý názor na buddhismu, s kterým můj učitel přišel do styku. Naopak, pokud někdo říká něco, co neodpovídá tomu, co se naučil můj učitel, řekne, tohle není buddhismus. A pokud je on autoritou ve věcech buddhismu, akceptujeme to, aniž bychom se cítili poučováni.
Kdyby mi můj učitel neříkal sedm let co je a co není buddhismus, nemohl bych jasně psát, co je a není buddhismus, protože bych to prostě nemohl vědět, někdo vám to nejdřív musí jasně říct. Musíme najít autoritu v oboru, který nás zajímá a snažit se poznat ten obor na stejné úrovni jako ten učitel, je to jako vyučit se kovářem nebo zámečníkem. Diskuze ano, ale jen odsud potud, mistr nakonec musí určit, jak správně ukovat podkovu, co to je podkova, to určuje on a teprve když žák dosáhne umění mistra, sám může učit druhé.
To ale není nic světoborného, prostě realita. Učíte se pět let a pak jdete do práce. I když děláte chyby, už máte práci, a musíte dělat, co je ve vašich silách, i když jste začátečník.