Subjektivní nebo objektivní probuzení?

[ryunin]

Včera jsem se s partnerkou bavil o tom, že pravda není ani jednostranně subjektivní, ani jednostranně objektivní. Snažil jsem se jí vysvětlit, že probuzení do reality, neboli zkušenost pravdy, není subjektivní záležitost. Ona, celkem logicky, oponovala, že cokoliv teda člověk zažije, byť by to bylo osvícení samotného Buddhy, je to pouze jeho subjektivní zážitek, tudíž to nemůže být celá, čistá pravda, tudíž vlastně implikovala, že poznání reality, pravdy, je nemožné, protože nám v tom brání omezení vlastním subjektem, vlastním úhlem pohledu.

Tak jsem jí řekl, že na realitu se dá pohlížet jako něco objektivního, což je pohled vědy. Věda nemá pochybnosti o věcech kolem nás jako faktech, na kterých může stavět třeba mosty nebo přehrady. To je pohled vědy, pracuje s objekty.

Pak je obrácený pohled na realitu a to je pohled subjektivní. To je typický pohled umění. Nemalujeme objektivní podobu slunce, ale náš pocit ze slunce, ze západu slunce, je to o pocitech, subjektivním vnímání světa. Je tu žárlivost, touha, strach, sny, hledání.... to je subjektivní pohled na realitu.

Nemůžeme popřít, že lidé dokážou vidět věci objektivně - v tom smyslu, že se dohodnou na fungování matematiky, fyziky, že dokážou léčit nemoci atd. A pak jsou také samozřejmě schopni velmi individuálních, subjektivních pocitů. Takže na realitu lze pohlížet z hlediska objektivity a z hlediska subjektivity. Vědce nějaká subjektivita nezajímá, do chvíle, kdy ho subjekt zajímá jako objekt pozorování, ale to se zase vrátil k objektivnímu vnímání světa. Například psychologie se snaží objektivně zkoumat, popisovat a ovlivňovat subjekt člověka.

Ale je realita pouze subjektivní? Je realita pouze objektivní? Jsou filozofové, kteří si vlastně vybrali pouze jedno hledisko a prohlásili, že tak to prostě je. Ale Buddha objevil realitu, která přesahuje toto rozdělení.

Realita nemůže být pouze objektivní nebo pouze subjektivní, to jsou jen dva opačné pohledy na realitu, která je přesahuje. Kdyby realita nepřesahovala tyto protipóly a přitom bychom připustili, že tu je na jedné straně objekt a na druhé subjekt, pak bychom museli najít ostrou dělící čáru mezi subjektem a objektem. Například bychom museli říct, že subjekt já končí s mou kůží, a těsně u té pokožky, zlomky nanometru nad pokožkou začíná objektivní svět, tedy něco, co je mimo mě. Ale to je samozřejmě nesmysl. Nemůžeme přesně určit hranici já a vesmíru, je to propojený systém. Ale pozor, není to propojení já a vesmíru - to bychom se zase dopustili dělení na já a vesmír, subjekt a objekt, je to jeden celek, kde nejsou žádné dvě složky, jen realita samotná. Nicméně abychom tuto realitu samotnou, pravdu, mohli v lidech probouzet, nemůžeme pouze mlčet, používám slova a někdy mluvíme o objektu a jindy o subjektu, a nakonec ale chceme ukázat na pravdu za objekty a subjekty.

Vezměme si osvícení Buddhy Gautamy.

Protože realita je něco přítomného a nikoliv minulého, nebudeme mluvit o minulých osvíceních minulých buddhů, ale budeme mluvit o současném Buddhovi, protože jedině současný, přítomný Buddha může uskutečnit probuzení do reality.

Máme tu tedy objektivního buddhu a objektivní pravdu. Ti dva jsou v jedné místnosti, ale nemohou se spojit, jsou oba pouze objektivní a proto definitivně oddělení jeden od druhého.

Proto buddha se stane subjektem. Aby se mohl stát subjektem, nemůže to být objektivní osoba, kterou já pozoruji. Proto já se musím stát buddhou, tedy já jsem buddha - subjekt, terý se rozhodl vvstoupit do pravdy, která je objektivní. Jsem tu tedy já - buddha - který chce poznat pravdu. Slovo buddha tu použíme ve smyslu "ten, co činí v souladu se skutečností". A já, buddha, subjekt, chci poznat pravdu. Jak může být někdo, kdo chce pravdu teprve poznat, buddhou? To si protiřečí. Nicméně spekulujme. Buddha, já, subjekt, chce poznat pravdu, objekt. Nemůžu. Pravda jako objekt mi je nedosažitelná. Proto tato rovnice nefunguje. Já nemůžu dosáhnout objektivní pravdy.

Další možnost je já Buddha, subjekt, chci dosáhnout subjektivní pravdy. Když jsem zjistil, že objektivní pravdu nelze poznat, protože je mimo mě a je tudíž poznatelná jen jako výsek pravdy, tedy její objektivní aspekt, rozhodl jsem se, že já, subjekt, Buddha, chci poznat pravdu jako subjekt. Abych mohl pravdu poznat jako subjekt, nemůžu ale s pravdou zacházet jako s něčím, co je mimo mě, tudíž logicky, pravda jako subjekt, jsem já sám. Tudíž tu jsem já, Buddha, což je totéž co já, pravda. Subjekt se nestal subjektem ,ale je sám sebou. Nicméně protože jsem pouze subjekt a pravda je pouze subjekt, jsme zcela oddělení a neviditelní a nepoznatelní objektivnímu světu. Ale tohle není učení Buddhy. Mluví se o mnohosti buddhů, kteří dosáhli pravdy v minulosti. Museli být tedy nějakým způsobem objektivními bytostmi, museli existovat poznatelně, jinými slovy, někdo s nimi mluvil, byly to tedy nejen subjekty ale také objekty. Tudíž není možné, abych já, Buddha, subjekt byl sám v sobě subjektem, pravdou a existoval zcela uvnitř sebe a nebyl viditelný druhým lidem. POkud jsem viditelný druhým lidem, pak jsem nejen subjektem ale taky objektem. A pokud pravdu poznali buddhové jako subjekt, protože to nemohl být objekt a pak o tomto subjektu mluvili druzí a měli podobnou zkušenost, pak se o pravdě mluivlo jako by to bylo něco objektivního.

A tak nemůžu já, Buddha, subjekt být pravdou, subjektem. Nemůžu být něco, objekt, co poznalo něco jiného, oběkt. A tak Buddha překonává rozdíl mezi já a vesmír a pravda překonává rozdíl mezi vnitřním a vnějším, mezi zážitkem subjektu a realitou univerza. A tak Buddha je to, co přesáhlo já a ostatní a je současně pravdou, která přesáhla rozdíl mezi realitou vesmíru a pocitem vesmíru. A tak BUddha je totéž co pravda. A já je totéž co celý vesmír. A celý vesmír je totéž co pravda. Když někdo řekne, on, Buddha, dosáhl pravdy... neříká to, o co jde. Když někdo řekne, já Buddha, dosáhl jsem pravdy, pak neříká to, o co jde. Když někdo říká: Já Buddha jsem byl dosažen pravdou vesmíru, je to jen hledisko. Když někdo říká pravda dosáhla jeho, je to hledisko. Ale abychom povzbudili druhé k tomu, aby dosáhli probuzení za já a vesmír, můžeme říct, hle, on, Buddha, dosáhl pravdy. Ale ještě lépe můžeme říct, pravda dosáhla jeho, buddhy.

Ale protože ve skutečnost inemůže být pravda v minulosti nebo budoucnosti, můžeme říkat jen, pravda dosahuje Buddhy.

V tomto okamžiku Pravda, za subjektem a objektem, dosahuje Buddhy, který není vymezen jako tělo, ani není vymezen jako mysl. Pravda v tomto okamžiku, za subjektem a objektem, dosahuje neomezené reality vesmíru, což je Buddha. A tak v tomto okamžiku, protože je tak krátký, není čas na změnu od nedosažení a dosažení, tudíž v tomto okamžiku Pravda JE neomezená realita vesmíru, což je Buddha. V tomto okamžiku není žádná skutečná objektivita a nemůžeme mluvit o žádných hmatatelných bytostech, ani o hmatatelné pravdě. V tomto okamžiku nemůže ani mluvit o subjektu, protože na to není čas, subjekt je pouze hledisko, ale v tomto okamžiku tu je pouze neomezená bytost, za subjektem a objektem a tato neomezená bytost je samotná pravda vesmíru.

Všechna tato slova, pokud je chápeme jako objektivní realitu, nechápeme Buddhovo učení. Pokud tato slova, která jsem tu napsal chápeme jako vlastní snění a iluze, které neukazují na to, co je pravda, ani to není učení Buddhy, ale jednostranný pohled. Tato slova nejsou ani objektivní, ani pouze mou subjektivní pohádkou. Jsou jen to, co jsou, a když jsou jen to, co jsou , je to Buddha, je to realita, je to probuzení, je to to, co tu je, když přestaneme hodnotit, zda to je subjektivní nebo objektivní, dočasné nebo trvalé, prázdné nebo plné, jasné nebo nejasné.

Buddha je realita za slovy v tomto okamžiku. Jakkoliv hodnotit základní zkušenost za slovy znamená minout cíl.

[ryunin]

Někdo by se mohl ptát:


Říkáš že v tomto okamžiku je bytost totéž co pravda a přitom tato bytost a tato pravda nejsou nějaká subjektivní, tedy uzavřená, interní záležitost. Lze tedy říct, že někdo objektivně poznal objektivní pravdu?

V buddhismu nám nejde o objektivní pravdu, ale o pravdu jako takovou, která přesahuje dělení na objekt a subjekt.

Dobrá tedy, dá se říct objektivně, že někdo dosáhl pravdy samotné? Je tu objektivní osoba, například mistr Baso, který objektivně dosáhl pravdy?

Nakonec tu není žádný mistr Baso ani žádné dosahování, ani žádná konkrétní objektivní pravda. Ale my si představujeme mistra Baso, jak dosáhl konkrétně pravdu. Je to určitá komunikace mezi lidmi, kteří se snaží najít pravdu. Objektivní svět nepopírám. V historii Buddha dosáhl pravdy. To nepopírám, ale není to to, o co nakonec jde. Mluvíme o Buddhovi, historickém Buddhovi. O mistru Baso. Mluvím o svém učiteli a nemůžeme popřít, že ti lidé dosáhli pravdy. Ale pokud nás zajímá, č e h o vlastně dosáhli, musíme začít pracovat se sebou, to znamená, musíme překonat vědecký, objektivní pohled na svět a začít sami zkoumat pravdu. Baso dosáhl pravdy samotné, ale co to znamená? O to tu jde. Můžeme taky říct, že ničeho nedosáhl, to je také hledisko, které má svůj význam.

Můžeme tey na jednu stranu tvrdit, že mistr Baso dosáhl pravdy a na druhou stranu tvrdit, že nedosáhl pravdy?

Rozhodně, dokonce musíme. Jakmile někdo ustrne na tvrzení, že mistr Baso dosáhl pravdy, je lepší mu říct, nedosáhl žádné pravda. Když někdo trvá na objektivním světě a pracuje s historickým Buddhou, různými mistry a přitom nevidí skutečnost, pak je lepší, když popřeme existenci Buddhy Gautamy, existenci mistrů a existenci buddhismu vůbec. Bude lepší toho člověka poslat nakoupit. To ho může probudit a v buddhismu jde o probuzení, nikoliv o vědecký zkoumání historických věcí a osob.


Jak může dosáhnout probuzení někdo, kdo ho zatím nedosáhl, když říkáš, že probuzení, pravda, je něco, co se neobjevilo, nezměnilo, že to je něco, co je pouze tady a teď?

Nikdo nemůže dosáhnout probuzení tak, že se změní v oblouzeného v probuzeného. Proto každý je buddha v tomto okamžiku.
Nemusí ničeho dosahovat. Ale pokud je tento buddha uzavřen ve světě objektivních představ, v tomto okamžiku, kdy je uzavřen v objektivních představách nebo subjektivních pocitech, říkáme, že není probuzený. V dalším okamžiku ale prostě něco udělá v souladu s řádem vesmíru a hle - buddha. Když někdo přijde do zendo a sedne si prostě na afu, je to prostě buddha, někdo za objektem a subjektem a někdo, kdo realizuje osvícení vesmíru. Když ale říká - hledám, já, oddělený od vesmíru, hledám, já, osvícení, to objektivní osvícení, které jste přede mnou schovali, pak mluvíme o člověku oklamaném vlastními myšlenkami.

Takže podle tebe jsme střídavě všichni buddhy a oklamanými? Je to takový blikající stav?

Ano, ale současně musíme uznat, že někteří lidé poznali právě tento blikající stav jako skutečný život buddhy a poznali marnost tento stav změnit. Tito lidé ale vědí, že být uzavřený v pojmech a konceptech, jako by to byla skutečnost samotná, je hloupé. Jsou tedy schopni sebe a druhé probouzet tak, že ukazují a vysvětlují probuzený stav, stav za slovy, za koncepty, v tomto okamžiku tak, že něco prostě dělají. Samozřejmě, někdy učitel vysvětluje, jindy prostě zametá, obojí učí pravdu, ale to zametání ji vyjadřuje přímo, beze slov a to je jediný způsob, jak pravdu vyjádřit cele.

JSem tedy oblouzená bytost enbo probuzená bytost?

To záleží na tobě. Když chceš, můžeš se probudit. Jdi a podívej se z okna, prozkoumej tvar mraků, nebuď zavřený ve svém malém subjektivním, separovaném světě. Když pozoruješ mraky, nejsi subjekt pozorující objekt, ale je tu něco jako já, něco jako mraky a něco jako pravda. Místo toho, abys to analyzoval, prostě něco udělej a jsi buddha.

Zdá se to být velmi jednoduché.


Není jednoduché opustit své názory, svůj subjektivní pohled na svět, když nám někdo něco od malička vtlouká do hlavy, jako by to byla skutečnost samotná a ne pouze pohledy na skutečnost.

Proč by měl být buddhismus pravdivý?

Protože neukazuje na sebe, ale na realitu samotnou, která je za slovy, za hodnocením, za protiklady. Kdokoliv a cokoliv vyjadřuje samotnou skutečnost, je vyjádření, odhalení pravdy. Kdokoli je pouze sám sebou a nepřidává k tomu žádné koncepty a definice, je živým buddhou.

Proč tedy tolik slov, když stačí jednat?

protože jsme se narodili jako inteligentní, postupně čím dál složitější a vzdělanější bytosti. Než dokážeme přisoudit slovům jejich omezenou roli, musíme se do nich infiltrovat. Učit buddhismus pomocí slov, čili filozofofie buddhismu je jakýsi lék slov, který slovy zabíjí slova. Je to jako když do armády červených mravenců vpustíte červené mravence. Ti staří mravenci ty nové budou považovat za vítanou posilu. Ale ti noví mravenci budou pouze převlečení zabijáci. začnou postupně ty staré mravence likvidovat. Takhle přesně funguje filozofie buddhismu. Krásná i ošklivá slova buddhismu tu jsou proto, aby zneškodnil, postupně vymýtila všechny pojmy, které nám ulpěly v mysli. Nakonec tu je jen realita. To ale neznamená, že přestaneme nakonec mluvit. Slova mají dvě funkce. Funkci praktickou - to je třeba: Kde mám klíče? Taková slova samozřejmě není důvod opouštět. A druhou funkci, a to je funkce filozofická: Buddha je zlomená větev na zahradě. To jsou slova, která zabíjí význam slov, aby nám nepřekážely v poznání pravdy za slovy. Proto někdy říká zenový mistr, že pes nemá buddhovskou podstatu a jindy že ji má. Nejsem buddha, jsem buddha, podle toho, co je pro zdraví vaší mysli právě nejlepší. Proto Nágárdžuna říká, že nirvána je samsára. Protože si v jeho době a zřejmě i dnes skoro všichni mysleli, že je definitivní rozdíl mezi samsárou a nirvánou, on prohlásil, že to je totéž. To je červený mravenec, který zabil červerného mravence. Výsledkem je - když s eopravdu nebráníme otevřít -realita samotná. Je realita samsára? Je to nirvána? Co je vhodné říct právě teď? Co řekne oklamaný člověk? Co řekne probuzený? Když si myslíme, že slova jsou skutečnost, jsme oklamaní. Když vidíme, že slova mohou otevřít mysl, můžeme mluvit moudře.