Rozhovor o životě obyčejném

[ryunin]

Chtěl bych se sám sebe zeptat na pár věcí, které se tu v poslední době vynořily jako otázky, problémy, konflikty. Je to pár základních otázek, kterými bych chtěl reagovat na různé myšlenky lidí tady na poradně.




Jak je to tedy s různými náboženstvími a jednou jedinou pravdou? Učí všechna náboženství nakonec totéž?

Pravda není něco, co by muselo být odhalováno, jinak to neexistuje. Tudíž tu je pravda, a´t chceme nebo ne, ať jsme zbožní nebo ne, a jsme v pravdě, i když jsme velmi oblouzení. Různá náboženství si uvědomila, prostřednictvím mystiků, proroků, učitelů, šamanů, že běžné chápání světa nevystihuje definitivní pravdu o světě. Tak se objevily první myšlenky, že tu je Bůh, jako celek, něco nekonečného, dokonalého. To je koncept Brahman v hinduismu. V křesťanství to je Bůh, stvořitel, hospodin.
Lidé vycítili, že jejich chápání světa je velmi omezené. A začali hledat to absolutní. Pak měli různí lidé zážitky toho absolutního, jejich omezené chápání sebe a druhých se rozplynulo. Tak vznikaly první duchovní tradice. Ale Buddha byl revoluční v tom, že opustil hledání absolutna, dokonalosti, přestal usilovat o to, aby splynul s nekonečnem, protože v tom poznal jen jednu stranu věci. Místo toho prostě nechal vše být - jen seděl a v té zkušenosti poznal pravdu definitivní, která přesahuje absolutní a relativní, konečné a nekončené, samsáru a nirvánu, utrpení a radost. Buddha vlastně tedy neučil nic. Jakékoliv slovo by zkreslilo pravdu samotnou. Proto jednoho dne jen vzal do ruky květinu a ukázal jí svému publiku. Jeho žák Mahákášjapa to pochopil. Nevysvětloval to, pouze se usmál. Tak potvrdil, že ačkoliv je učení buddhismu vlastně beze slov, lze ho předávat z učitele na žáka.

Dobře, ale znamená to tedy, že pouze buddhismus učí pravdu?

Pokud je jakékoliv náboženství založeno na nějaké defitivní poučce, ať už o Bohu, dobru, mysli, vědomí nebo co já vím, pak tam zbývá nějaká překážka mezi myšlenkou a konečnou pravdou. Jakékoliv náboženství, které je ochotno opustit samo sebe, je potenciálně schopné člověku umožnit dosáhnout pravdy. Ale nesmíme zapomenout, že náboženství není něco, co lítá ve vzduchu - záleží na konkrétních lidech, co s kterým učením provedou. Bibli je možné vykládat různě. Buddhistické sútry lze vykládat různě. Záleží tedy na učiteli, zda má zkušenost pravdy a ve filozofii, moudrosti slov, je schopen najít ukazatel směrem ke zkušenosti za slovy. Takových učitelů je velmi velmi málo.

A co materialistická učení jako marxismus, ty taky v rukách osvíceného učitele mohou někoho přivcést k pravdě?

Někde jsem psal, že komunismus, hinduismus a buddhismus je v podstatě totéž. Myslel jsem to tak, že když komunista vaří čaj, hinduista vaří čaj a buddhista vaří čaj a všichni tři to dělají upřímně, všichni tři vyjadřují svou probuzenou podstatu. Každý je buddha, když něco dělá, a není vězněm konceptů a názorů. Ale když budeme důsledně studovat marxismus, nepřivede nás to k pravdě. Když budu věřit v Boha a nikdy Boha neopustím, nikdy nebudu ochoten říct, Bůh neexistuje, pak sice budu žít v osvíceném univerzu a budu nesčetněkrát vyjadřovat svou probuzenou podstatu, ale nebudu schopen to ocenit. Když za mnou někdo přijde a bude se ptát na pravdu, budu mluvit o Bohu. Když přijdete za dobrým učitelem buddhismu, ukáže na zkušenost - i když bude mluvit hodinu, bude vás navádět ke zkušenosti, ne k lásce k Bohu nebo dobru nebo k zážitku absolutna. Bude vás povzbuzovat, abyste se probudili do skutečnosti. A ta je slovy nezachytitelná.

Proč pořád tvrdíš že ten a ten učitel buddhismu nepochopil buddhismus?

Většina lidí si myslí, a to je obrovský omyl, že buddhismus pochopí s několika knih, několika setkání s učiteli, když budou párkrát cvičit zazen nebo doma zapálí tyčinku. To není buddhismus, to jsou věci, které se nám vyjevují ve spojitosti s učením buddhismu a praxí buddhismu. Ale to vůbec není buddhismus! Je to stejné, jako byste chtěli místo krupice jíst papírovou krabici, v které ta krupice je zabalená. Co se lidem jeví jako buddhismus jsou pouze prostředky, nástroje, nikoliv pravda buddhismu samotná. Když přijdete do kláštera a účastníte se sezení s mnichy a posloucháte přednášku učitele, nic jste dosud nepochopili, nemáte ponětí, o čem to všechno je. Buddhismus není učení o dobru, klidu, nirváně, soucitu, lásce, odosobnění, atd. To jsou jen různé páky a nástroje, jak přivést žáky k pravdě. Jádrem učení Buddhy je pouze skutečnost.


Když je to tak jednoduché, proč je tu tolik knih, tolik učitelů, tolik sporů, tolik vysvětlování?

Protože inteligentní člověk, který se na světě objevil s příchodem prvních civilizací, má nesmírně rafinovanou mysl. Inteligence člověka mu vzala jeho původní prostotu. Když se podíváme na historii lidstva a na všechny geniální umělce, architekty, filozofy, vědce, spisovatele, hudební skladatele... Podívejte se, jak je lidstvo fantastické, co všechno bylo schopno vytvořit! To je tak úžasné a tak zahlcující, že je téměř nemožné se z tohoto světa probudit. Netvrdím, že civilizace a inteligence je chyba. To vůbec ne. Ale takhle inteligentní a civilizovaná společnost zcela pohřbila, nebo téměř udupala původní moudrost člověka. Tu objevil Buddha, když si všiml, že pouze sedět a necítit nic zvláštního, nechtít nic zvláštního a vzdát se myšlenek a inteligence, pro tento nekonečně krátký okamžik, je probuzením do skutečnosti samotné, nezávislé na tom, co vybudovaly civilizace, filozofie a náboženství. No a když Buddha tohle objevil, samozřejmě ho napadlo - tohle se nedá vysvětlit, to se nedá učit... je to tak prosté, tak primitivní, že lidé, kteří mají úžasné intelektuální schopnosti, nebudou schopni přijmout něco tak prostého. A lidé, jejich mysl je velmi prostá sama o sobě, už vůbec nebudou chápat, když budu mluvit o něčem, čím vlastně sami žijí. A tak Buddha nejdřív myslel, že něco takového nelze učit a že si to nechá pro sebe. Ale podle legendy se mu zjevil jakýsi bůh a ponoukl ho, aby to učil, aby se pokusil... A tak Buddha vymyslel velmi rafinovaný, složitý způsob, jak učit tuto základní, slovy nezachytitelnou pravdu. Ale nakonec musel stejně říct - neučím nic, netvrdím nic, neříkám ani to, ani ono. A tak vzal do ruky květinu. Tímhle procesem prochází každý upřímný žák Buddhova učení. Nejdřív hledá osvícení, je velmi složitý, velmi přemýšlí.... studuje a hledá pravdu. Když najde pravého učitele, tedy někoho, kdo pochopil a uskutečnil pravdu za slovy, pak je tímto učitelem veden k pravdě. A pokud jednoho dne přijde k tomu učiteli a tu pravdu vyjádří svými skutky, učitel mu začne důvěřovat. Nemusí to být nutně jeden krátký okamžik, jeden rozhovor, může to trval léta. Když učitel vidí, že jeho žák projevuje smysl pro realitu a probuzení ve svém životě, pak ho může povzbudit, aby učil skutečnost druhé. Někdy učitel vidí, že jeho žák vede praxi zazenu několik let a chová se realisticky, nedělá ze sebe nic zvláštního, protože Buddha nebyl nic zvláštního, byl to obyčejný člověk, který svou obyčejnost poznal do důsledku, tak když učitel vidí, že jeho žák učí druhé v reálném životě a je upřímný a svůj, nikoho nenapodobuje, pak mu učitel může nějak oficiálně potvrdit, že je autentickým učitelem buddhismu. Ale ten proces, od hledání pravdy až ke každodenním povinnostem, vstávání do práce a mluvení s druhými upřímně, to trvá mnoho let a teprve potom člověk pochopí, že buddhismus, osvícení, je každodenní život, nic zvláštního. Učím se to znovu a znovu, už asi dvacet let.


V buddhismu je velký důraz na dobré chování, laskavost, soustředěnost, soucit. Jak se ti daří tyhle věci realizovat?

Tohle je velké nedorozumění. Když jsem v roce 1992 cvičil buddhismus v rámci školy Kwan Um, jediné, co jsme měli za úkol, bylo tohle: Snaž se. Snaž se. Ale my se neměli snažit být dobrým člověkem, neměli jsme se snažit být soucitní. My měli pouze konat, jednat, být aktivní, a nemyslet jen na sebe. To znamená, je potřeba pomoct v kuchyni, běž a pomoz v kuchyni. Je potřeba běžet do lesa a přinést dříví, běž a přines dříví. Je potřeba zazvonit na velký zvon, prší a ty běžíš cestou dolů a čekáš na signál, abys začal zvonit. To není žádný zvláštní soucit, nemusíš nic cítit. Stačí konat, co je potřeba konat, to je vše, to je pravý soucit, pravá laskavost, pravá moudrost, pravé osvícení.


Proč tolik duchovních učitelů povzbuzuje druhé, aby se chovali laskavě, například Dalajláma o tom mluví často, o soucitu, klidu, neútočení.

Je možné, že to není pochopení podstaty toho, co poznal a učil Buddha. Na sobě jsem často pozoroval, že kdykoliv jsem se snažil být dobrý, chovat se jako buddhista, něco se porouchalo, už jsem to nebyl já, čili jsem usnul a snil sen o dobrém chování buddhisty. Skutečné dobro je tam, kde pouze konáme a nečiníme rozdíl mezi dobrem a zlem, láskou a nenávistí. Koně nebo krávy nebo kachny nekonají dobro. Pouze konají. A to je dobré. Konat dobro je výmysl popletených lidí. Konat dobro znamená vytvářet konflikt mezi dobrem a zlem, což není žádné dobro. Můžeme si říct - snědl jsem špenátovou polévku, byla to dobrá polévka, cítím se dobře. Je to jakési uspokojení slovy, povzbuzujeme se a druhé, abychom příště zase jedli něco dobrého a vařili něco dobrého. Ale pokud lpíme na rozlišování, co je dobré a co zlé, nemáme vlastně možnost vyjádřit původní moudrost buddhy a konat. Do našeho konání se plete koncept dobra. Není to nutně něco, co by způsobovalo utrpení lidem. To ne. Ale brání to uskutečnění pravdy, skutečné moudrosti. Dnes mám dvě možnosti. Buď se budu chovat jako dobrý člověk, nebo se budu pouze chovat, pouze jednat. V prvním případě si nasadím masku dobroty a nebudu to já, čili nikdo nepotká buddhu, pouze zamaskovaného člověka, který rozlišuje mezi dobrem a zlem. Nebo pouze budu jednat. Někomu se to nebude líbit, někomu se to bude líbit, ale bude to čistá akce, uskutečním pravdu a pomůžu tak uskutečnit pravdu komukoliv, koho potkám, protože moje činy budou možná pro něho povzbuzením. Podobně každý, kdo se bude chovat jako buddha, bez snahy být dobrý, mě bude inspirovat. Včera tu spaly dvě švýcarské kamarádky. Nechovaly se jako buddhistky, nejsou to buddhistky, neprojevovaly žádnou zvláštní laskavost nebo moudrost. Ale nevšiml jsem si ani jedné chvilky, kdy by neprojevily svou buddhovskou podstatu. Ani chvilku nebyly někým jiným, byly zcela přirozené. Aniž by museli být povbuzovány ke konání dobra, jednali probuzeně a to mě samozřejmě velmi osvítilo, probudilo. Takže já se učím od každého buddhy, kterého potkám. A když přestanu nosit masku a pouze jednám, pravdivý člověk vnímá pravdivost ve mně.


Proč tedy, když kdekdo, kdo ani není zbožný, se chová jako buddha, proč by vůbec někdo měl začít praktikovat a studovat buddhismus?

Protože ty švýcarské dívky se jistě dostaly do situace a ještě se dostanou do situace, kdy je napadne: Co jsem? Kam jdu? Proč? Proč nejsem šťastná? Proč jsem zmatená? Ale na druhou stranu, a to je velmi důležité, neměli bychom si myslet, že každý by měl studovat a cvičit buddhismus. Je docela možné, že ty dívky mají smysl pro skutečnost, jsou přirozeně moudré a
pravdivé a statečně a moudře se budou potýkat s problémy života. Jejich práce, jejich povinnosti a setkávání s jinými podobně pravdivými lidmi je bude povzbuzovat v tom, aby nadále žily pravdivě. Je možné, že někdo, kdo začne studovat buddhismus, se stane falešným, nedokončeným, zamaskovaným člověkem. Nemůžu nikomu říkat, co konkrétně má dělat, každý musí najít svou cestu.

Ale učitel toho učí hodně.

Ano, ale ne ve smyslu: Ty, Jitko, se změníš tak a tak, budeš dělat to a to a myslet si to a to. Vůbec ne. Místo toho učí Jitku najít sebe sama v realitě svého života. Když vidí, že Jitka se chová jako buddha, ukáže na to, hle, buddha mi přinesl mísu s ovocem. Když vidí, že Jitka se chová nepřirozeně, snaží se chovat osvíceně, upozorní na tu chybu. Takže učitel nám pomáhá poznat naše pravé já, naši přirozenost. Ale pouze, pokud o to stojíme, pokud k němu přijdeme.

Proč teda psát blogy, publikovat články o buddhismu? Proč vnucovat své chápání buddhismu a říkat lidem veřejně, v čem se pletou a co by měli dělat?

To, že píšu blog, anglicky a česky, to, že tady na tomhle foru mám svou škatulku a tady něco píšu o buddhismu, rozhodně neadresuju nikomu, kdo o to nemá zájem. To dá rozum, že by lidé měli chodit na takové stránky internetu a číst takové věci, které považují za pro ně obohacující. Lidé, kteří jdou na nějaký blog a autorovi článků den co den týden co týden a rok co rok píšou, že je vůl, to jsou případy pro psychiatra. Mám to štěstí, že na mém blogu takové komentáře prostě nejsou. Nevím, čím to je, můj blog čte asi 150 lidí denně, většinou Američani, Britové a Češi. Ale nikdo mi tam nenadává. Prostě koho moje články zajímají, čte to. A tu a tam někdo napíše milý komentář. Tady je to ale jiné, lidé mají potřebu vstoupit do prostoru, který je určen pro upřímné zájemce o buddhismus a napsat mi, že se mýlím. Je to ale velmi marná snaha. Nedůvěřuju těmhle lidem.

Nejsi schopen přiznat chybu, nepřijmeš kritiku druhých?

Vůbec ne, dělám pořád chyby. Miluju kritiku, která mě někam posune, která odhalí můj omyl. Protože se rád učím. Ale mohu se učit pouze od lidí, kterých s vážím. Nemůžu přijmout kritiku od někoho, koho si nevážím. A nemůžu si vážit, skutečně vážit někoho, koho znám jen jako soubor několika vět na internetu.


Někdy píšeš, že nepřijímáš názory na buddhismus, a jindy, že diskuze o buddhismu je možná.

Diskuze o buddhismu je možná. Ale je to diskuze lidí, kteří přišli, aby něco upřímně řekli o svém životě, o své zkušenosti a aby důvěřovali učiteli. Můj učitel někdy říká - dnes nechci přednášet, pojďme volně diskutovat. A každý může říkat co chce. Ale ještě jsem neslyšel, aby někdo v rámci takové diskuze řekl: Takže milý pane Luetchforde, co nám to tady povídáte za báchorky, vy buddhismu nerozumíte, a poslouchejte, co vám řeknu já, zapište si to za uši. Samozřejmě, vím, že někteří lidé mají výhrady vůči mému učiteli, někteří ho ani za učitele nepovažují... ale pokud už se účastní diskuze, neřeknou mu: Nerozumíš tomu. To se nikdy nestalo. Protože pak by samozřejmě vyvstala otázka -a proč jste sem vůbec přišla, paní Nováková?

Ale přece musí být cítit, že někdo z diskutujících má výhrady.

Ano, ptal jsem se na to svého učitele. Jednou jsem mu řekl: Jak můžeš učit buddhismus někoho, kdo má námitky a má jiný názor? A Mike mi odpověděl: "Nemůžu. Ale nezapomeň, že ta osoba slyšela mou přednášku, viděla, co tu děláme. Nemůžeš vyloučit, že to v ní zanechá stopu." A tak já dnes vím, že nikdy nemůžu vědět dopředu, zda i člověk, který mě kritizuje, nezmění za padesát let názor, nebo že ho moje slova nemůžou nějak inspirovat. Takže musíme dělat, co cítíme jako pravdivé. Někoho to trkne, někoho ne, to je život. Ale musíme být sami sebou a neptat se pořád, co mám dělat. A nesnažit se zalíbit, to je smrt. Proto i když je někdy těžké snášet urážky, nesmíme zapomenout, že úkolem našeho života je být pravdivý. A každý člověk, který se chová a mluví pravdivě, je mým učitelem a mám před takovou bytostí naprostou pokoru a vážím si takové bytosti.


Jsou lidé černobílí, jedni pravdiví a druzí lháři? Jedni buddhové a druzí v iluzích?

Někteří lidé tak vypadají, chovají se téměř neustále neomaleně, hloupě, agresivně, a jsou lidé, kteří jsou téměř neustále pravdivý, moudří, to je třeba můj učitel. Ale nesmíme zapomenout, že každý, i ten největší lump, nás osvítí v okamžiku, kdy se zachová jako buddha. Zeptejte se toho největšího grázla v baru, kolik je hodin. Probudíte v něm na okamžik jeho moudrost a původní dobrotu. Málokdo je tak zabedněný, aby vám neřekl, kolik je hodin, když se slušně zeptáte. Každý je buddha, ale velmi často je tato naše původní vlastnost zakrytá maskami, emocemi, zlostí, nenávistí, nenasytností... když si sednu na zafu a přestanu analyzovat, hodnotit, milovat, chovat se dobře, když prostě sedím jako Buddha, vše je vyřešeno. Vše se navrátilo k řádu univerza, který je pravdivý a přesahuje možnosti lidí mluvit a hodnotit a uzavírat do kategorií. Je to nádherný život, život, kdy máme možnost v obyčejné chvíli obyčejného dne plně projevit své probuzení, což není nic jiného než to, že pravda univerza se projevila naplno a osvítila všechny bytosti.

[ryunin]

pokrač.

Proč nepřipustíš možnost, že různé školy buddhismu a různí učitelů buddhismu mohou být také pravými školami buddhismu nebo pravými učiteli buddhismu?

Když chceme poznat pravdu samotnou, a současně si chceme cestou k té pravdě ponechat vlastní názory na buddhismus, jak můžeme doufat, že k té pravdě dojdeme? Abychom mohli dojít k pravdě, potřebujeme k tomu - aspoň v případě buddhismu - učitele. Pokud ten učitel řekne - tohle není buddhismus - asi k tomu má vážný důvod, není to tím, že by byl netolerantní. Každé tohle ano, tohle ne, je jako navigace GPS. Jedete špatně, vraťte se. Pokud nevěříme, že Buddha poznal pravdu, jak můžeme tvrdit, že máme zájem o buddhismus? A pokud věříme, že BUddha poznal pravdu, jak si můžeme troufat myslet, že naše omezené schopnosti chápat pravdu nám umožní hodnotit napsaná slova? Čili jak můžeme chápat, co poznal Buddha, pokud jen budeme spoléhat na slova súter? Musíme poznat někoho živého, kdo Buddhovo poznání realizovat v tomto životě a může nám takové poznání předvést vlastními činy a vlastníma slovama. Pokud nechápeme, že pravý učitel buddhismu je živý BUddha, který má tutéž - naprosto tutéž zkušenost - nemáme šanci poznat pravdu, kterou objevil Buddha Shakyamuni před dvěma a půl tisíci lety. Naše názory jsou tlusté, těžké překážky na cestě k pravdě.

Ale názory nějakého učitele jsou osvobozující?

Ano, protože to jsou nikoliv názory zbloudilého, ale učení někoho, kdo poznal pravdu. Jak už jsem řekl, pokud máme pochybnosti, že ten či onen učitel je ztělesněním Buddhy, jak můžeme doufat, že se od něho naučíme to, co je Buddha? Pokud mě můj učitel učí, co je a co není buddhismus a kritizuje druhé učitele, dělá to proto, aby jeho žáci poznali nikoliv něčí názory, nikoliv proto, abychom byli tolerantní a připouštěli názory druhých, což je hezké, ale proto, abychom se nezastavili na cestě k pravdě, abychom neulpěli na falešných názorech o toleranci, protože to jsou názory světské, jinými slovy, jsou to názory obyčejných lidí, kteří dosud nenašli pravdu. Teprve když nalezneme konečnou pravdu, vidíme, že ji vyjadřují všichni, ovšem pokud nezačnou říkat nesmysly. Shunryu Suzuki svým žákům říkal: Jste buddhové, dokud neotevřete pusu. Lidé vědí, že někteří křesťané překroutili učení Ježíše a je to docela populární názor, který nikomu nevadí. Křesťanství ztratilo svou původní čistotu. Ale když můj učitel řekne, že buddhismus sešel z cesty, tak je to skandální a netolerantní a úzkoprsé. Buddhismu opravdu sešel z původní cesty, z cesty prostoty, z cesty uskutečnění pravého já v tomto okamžiku a stal se náboženstvím duchovním, rozlišuje mezi svatým a obyčejným, osvíceným a neosvíceným, nirvánou a samsárou atd. To už je stejné jako rozlišovat mezi peklem a nebem, dobrem a zlem, to ale není původní poznání Buddhy, které je za protiklady a za slovy.

Jak můžeme vědět, který učitel buddhismu neučí původní poznání Buddhy?

Je to velmi obtížné chápat a vidět. Jsou tam velmi velmi nenápadné, rafinované masky. Nakonec, když si dáte tu práci chápat původní smysl buddhismu, zjistíte, že někdo nahradil původní moudrost Buddhy vojenskou kázní, jiný ji nahradil úctou k autoritě, jiný ji nahradil laskavým chováním za všech okolností, ale nedošel k podstatě Buddhy.

Jak můžeš vědět, že to nejsou jen prostředky, že to nejsou nástroje učení?

Protože kdyby to byly nástroje, ten učitel by na nich nelpěl. Když je učitel rigidní ve svém přístupu, není to učitel buddhismu. Místo původní čistoty a moudrosti tu je filozofie, na které se lpí. Když čtu rozhovor s mistrem Kaisenem, je to rozhovor s člověkem, který si vytvořil vlastní říši buddhismu, je to kaisenismus, pravdu to zcela zastírá. Je to kult, ne cesta k pravdě. Je to cesta k mistrovi Kaisenovi. Je to velmi obtížné vidět, ale už několik žáků mistra Kaisena odešlo k mému učiteli, protože vycítili, že u mistra Kaisena je to pouze hra, můj učitel si na nic nehraje, a rozhodně ne na mistra a žáky. Takže když jsme dost citlivý a upřímní, vycítíme neupřímnost učitele, který oslavuje sám sebe a ne učení Buddhy. Pravý učitel na ničem nelpí.


Ale tvůj učitel pořád učí mistra Dogena a cvičíte zazen jako něco nenahraditelného.

To je zkreslené. Můj učitel učí mistra Dogena jako někoho, kdo výborně vysvětluje svět a život a ve výsledku ukazuje na naši vlastní zkušenost, nikoliv na vlastní filozofii. A zazen není něco, na čem člověk lpí nebo nelpí, to je něco, co děláme. Když opravdu cvičíš zazen, na ničem neulpíváš, to je zazen. A můj učitel neříká, že je nutné být buddhistou a neříká, že pravda je jen v buddhismu, naopak pořád opakuje, že pravdu poznáme, když něco budeme aktivně konat, třeba jezdit na kole.

Proč tedy vůbec učí buddhismus?

Protože díky buddhismu poznal, že pravdu lze poznat při jízdě na kole, nebo při hře na flétnu nebo při vycházce v lese. A protože díky obrovskému úsilí Buddhy Gautamy, mistra Dogena a svého vlastního učitel, můj učitel poznal hodnotu každodenního života. Já sám osobně si taky uvědomuju, že v každodenní zkušenost je vše, co hledáme, ale chtěl bych do smrti cvičit zazen a učit se buddhismus a učit buddhismus, abych tuto nádhernou kulturu o člověku a životě pěstoval pro blaho svoje a druhých. Někteří lidé tuto kulturu hledají, někteří ji potřebují a mnozí z ní mají užitek, nikoliv sobecký užitek, ale užitek univerzální, užitek pro všechny.