Pryč se zenem

[ryunin]

Minule jsem napsal článek o tom, jak se zen liší od různých učení.

Ale je velmi důležité pro někoho, kdo chce poznat a cvičit buddhismus, aby k realitě nepřidával nějaký buddhismus nebo Zen.

Chodit po světě a hlásat zen, jako by to bylo něco mimo každodenní zkušenost je chyba.

Když dobrý zenový mistr učí zen, současně dbá na to, aby se žák nestal "nemocný zenem". Takžře někdy učitel vezme hůl a bouchne do podlahy, jenom tohle. Nic víc. Pro většinu lidí je velmi těžké zbavit se nějaké duchovní cesty nebo náboženství, protože je fascinuje, jak je to krásná a ušlechtilá cesta.

Ale zen není něco vzláštního nebo ušlechtilého nebo vznešeného. Není to nic jiného než vaše obyčejná zkušenost.

Neměli bychom si tedy říkat - jsem zen buddhista nebo buddhista, takže jsem něco zvláštního. Pak se z toho stane v hlavě překážka k tomu , bychom mohli opravdu vyjadřovat buddhovu podstatu.

Když se lidé domlouvají, jak by se měli různé buddhistické směry navzájem tolerovat a jak by měli jejich příslušníci spolupracovat, je to řeč osvícených lidí nebo to je řeč lidí, kteří dosud nepochopili buddhismus? Když nechápeme buddhismus, jak můžeme hodnotit, co by se mělo v rámci buddhismu dělat?

Někdo, kdo chce poznat buddhismus do důsledku a vyjadřovat jeho podstatu v životě, nezbude než do důsledku následovat cestu, která je do důsledku neintelektuální, neduchovní a naprosto hloupá. Protože nakonec netvrdí vůbec nic.

Nejsou tu žádné filozofické závěry. Jsou tu jen různé pokyny, jak se osvobodit od náboženství, od zenu, od buddhismu, od Buddhy, od učitele a od sebe. Ta filozofie je velmi složitá, ale konečný důsledek je tak jednoduchý, že prakticky není vůbec vidět a proto ho skoro nikdo nemůže pochopit. Jak můžete pochopit učení, které nic netvrdí? Jedině tak, že se přestanete snažit najít nějaké konečné filozofické vysvětlení reality. I když různé knihy a mistři vysvětlují realitu v hodinových přednáškách a na mnoha stranách mnohých knih, je to jen nepřímé nabádání k prožitku vlastní reality, která nemá nic společného s buddhismem nebo jiným duchovním směrem.

Je tedy naprosto nutné, aby někdo, kdo se zajímá o zen, sice studoval příslušnou filozofii, ale učil se ji studovat neintelektuálně, dokonale hloupě. Není to o sbírání vědomostí ale o nabádání k probuzení do reality. Když tedy jdete do kuchyně a chcete vařit čaj, můžete to udělat jako buddhista, ale to není to, co měl Buddha na mysli. A nebo to uděláte prostě tak jako někdo, kdo o buddhismu neví vůbec nic. A tak to udělá zenový učitel. Prostě uvaří čaj a v jeho mysli není představa zenu nebo buddhismu.

Protože lidé jsou zvyklí, že když něco čtou, pak to je něco důležitého, co by si měli zapamatovat nebo vzít z toho poučení, chtějí takhle chápat i zen. Ale takhle chápat zen nejde. Proto někteří učitelé buddhismu chodili po světě a mysleli si o sobě, že velmi rozumí buddhismu, protože znali mnoho súter nazpaměť. ALe když narazili na skutečného učitele buddhismu, kdo buddhismu přišel na kloub, byli konfrontování s realitou - jejich porozumění bylo pouze intelektuální, ale oni se zatím neprobudili do skutečnosti. Když jim učitel pomohl překonat jejich intelektuální chápání zenu, někteří z nich spálili všechny ty zápisky, co si léta dělali.

Zen je nekonečně hloupý. Kdo má v hlavě zen, nedošel na konec cesty. Na konci cesty zen není. Je tam jen realita. A ta se mění v každém okamžiku. Zen je jí uplně ukradený.

Když se podíváte na těch deset obrázků o krocení buvola, poslední obrázek je - jdeme na trh koupit víno. Vrátili jsme se ke každodennímu životu.

[ryunin]

Ještě chci říct, proč je tolik lidí v klášterech zenu a různých buddhistických centrech tak frustrovaných nebo ztuhlých... viděl jsem mnoho zenových center a klášterů po celém světě a je opravdu vzácnost narazit tam na někoho, kdo se chová přirozeně a zen ho nevyčerpává nebo mu neleze na nervy.

Je to proto, že skoro všichni si myslí, že musí něco měnit na svém životě, stát se více osvícení, více buddhističtí, více zenoví.

Ale tak to není. Kdyby ti lidé prostě ráno vstali, uvařili čaj a šli sedět zazen a pak pracovali a obědvali a pak zase pracovali a tak pořád dokola, a nesnažili se něčeho dosáhnout, nebyli by tak zoufalí. Někdy je to chyba učitelů, protože se ti učitelé chovají jako nějací svatí a někdy je to chyba žáků, protože si z učitele udělali nějakou modlu. Přitom by stačilo chovat se normálně od rána do večera a na nic si nehrát, o nic neusilovat, jen se snažit dělat vše pořádně v každém okamžiku.

Taky jsem měl dlouhá léta pocit, že nejsem dost buddhistický, dost laskavý, dost soustředěný a bylo to velmi frustrující. Pak jsem poznal svého současného učitele, který nikoho do ničeho nenutí a je nepříjemný jen tehdy, když mu někdo předkládá lež nebo si plete iluze s realitou. To pak zvýší hlas a ptá se - to je pravda? Je to tvoje zkušenost? Lidé si často vymýšlejí. Viděli nějakého člověka říkají: To je velký mistr, osvícený člověk. A můj učitel se ptá: Opravdu? Není to jen tvoje představa?

Když se naučíme nevěřit vlastní intoxikaci, vlastním představám, když je necháme tak rychle zmiznout, jak se objevily, velmi se nám uleví. Víme, co to je skutečnost? Můžeme to popsat? Není lepší prostě zažít to, co je tady a teĎ? Víme jistě jakou hodnotu máme jako lidi? Jsme lepší nebo horší než ten a ten učitel? Je to jisté? Zažili jste to? Když nevíme, zda jsme buddha nebo zda jsme už osvícení, prostě musíme důvěřovat našemu učiteli a nechat se vést. Když nám říká - jsi osvícený - ale my tomu nerozumíme, prostě se vrátíme na své místo a důvěřujeme mu - sednu si tady na zafu a budu mu důvěřovat - říkal, že jsem osvícený, já to sice necítím, ale sednu si na zafu a budu prostě cvičit. A zjistíte, že je vám dobře. A jednou pochopíte, že nebylo, co byste kdy měli hledat.

Takže nakonec je velká úleva a probuzení nehodnotit na jak vysoké jste duchovní úrovni a pouze prožívat věci samy o sobě. Mít zkušenost každodenního života. Každý z nás, aŤ chceme nebo nechceme, ať se snažíme sebevíc dosáhnout moudrosti nebo sebevíc usilujeme o slevy a akce v supermarketu, v mnoha nestřežených okamžicích se projevujeme a máme zkušenost buddhy. Je to tehdy, kdy vesmírná moudrost vede naše kroky. Materialista musí správně zasunout minci do nákupního vozíku, jinak s ním neodjede. Je to velmi kratičký okamžik života, ale je to okamžik Buddhy Gautamy. Velmi důležitý a sebevědomý jogín může mít to štěstí, že mu spadne maska jogína, když vypisuje číslo účtu v bance. Zen je zvláštní v tom, že nechce, abychom se ho drželi. Chce abychom žili plně, ne abychom měli zenovou zkušenost, protože zenová zkušenost není zen. Zen je jenom tohle. Kchááá!

Je dvanáct minut po půlnoci a moje spolubydlící se zatím nevrátila.