Moderátor: ryunin
Linda píše:Návštěvník píše:Operující mysl tak formuluje souvislosti, které se projevují jako přírodní zákonitosti nejen ve fyzice, ale i ve všech ostatních oblastech:"Přemítající mysl se neustále zabývá tím, jak v budoucnosti dosáhnout toho, co si přejeme."
Ano. Viz. "Když zmizí potřeba mnohomluvně poučovat, je možné spolu tiše pobýt."
Je tu podmínka: teprve když, potom teprve - je tu čas, cíl, resp. představa cíle v budoucnosti.
Obecně řečeno: Výrok "Když zmizí potřeba mnohomluvně poučovat, je možné spolu tiše pobýt" je konstatováním, že když se změní příčiny (tj. když zmizí potřeba poučovat), změní se odpovídajícím způsobem i důsledky (otevírá se prostor pro tiché společné pobývání). To platí obecně, v každém prostředí. Výrok neobsahuje přání, aby... a je tudíž konstatováním operující mysli.
Aby byl dílem přemítající mysli, musel by obsahovat nějaké přání, touhu: "Kdybys konečně přestal poučovat, mohli bychom spolu tiše pobýt."
Přibyla představa žádoucího osobního cíle.
Operující mysl při praktickém řešení a popisu souvislostí bere v úvahu čas, minulost i budoucnost - viz
Balsekar: "To neznamená, že byste se neměli nezabývat řešením praktických záležitostí, při kterém se nutně musí vzít v úvahu i časové souvislosti – minulost a budoucnost."
Návštěvník píše:Jaký je rozdíl mezi pouhým kostatováním příčin a možného důsledku položeného v budoucnosti a často skrytým přáním představy něčeho, co by si mysl přála a tak dosáhnutí podmiňuje něčím.?
Jak se to pozná?
Návštěvník píše:Jen když...
Návštěvník píše:Lindo, není to tak dávno, když jsi na JZ psala něco o podmiňujících výrazech, přemítající mysli, která ráda uvozuje slůvky: až, tak teprve, teprve když, tak apod.
Dokud do něčeho promítáme svoje představy, svoje osobní sympatie a antipatie, nevidíme to, co je, ale co si myslíme o něčem nebo o tom někom. Přisuzujeme tomu svoje představy a připadají nám jako objektivní skutečnost.
V něčem jiném můžeme vidět pozoruhodně přesně - tak to prostě chodí
Obecně řečeno: Výrok "Když zmizí potřeba mnohomluvně poučovat, je možné spolu tiše pobýt" je konstatováním, že když se změní příčiny (tj. když zmizí potřeba poučovat), změní se odpovídajícím způsobem i důsledky (otevírá se prostor pro tiché společné pobývání). To platí obecně, v každém prostředí. Výrok neobsahuje přání, aby... a je tudíž konstatováním operující mysli.
Aby byl dílem přemítající mysli, musel by obsahovat nějaké přání, touhu: "Kdybys konečně přestal poučovat, mohli bychom spolu tiše pobýt."
Přibyla představa žádoucího osobního cíle.
Operující mysl při praktickém řešení a popisu souvislostí bere v úvahu čas, minulost i budoucnost - viz
Balsekar: "To neznamená, že byste se neměli nezabývat řešením praktických záležitostí, při kterém se nutně musí vzít v úvahu i časové souvislosti – minulost a budoucnost."
Linda
Návštěvník píše:Kdo nebo co určí, že toto je vidění přesné, jasné, vidění bez filtru osobní mysli a toto je vidění skrze filtr osobní mysli, která to tak chce vidět.
"Bude-li tu úsměv, bude tu bonbón." - pouhé konstatování vidící, operující mysli. ?
"Teprve když se usměje, bude tu bonbón" - taky pouhé konstatování operrující mysli. ?
Řekl bych, že toto není pouhé konstatování operující mysli. Toto je velmi umně skryta přemítající mysl, která má svůj zisk uložený v budoucnu a nastane, až když tu bude úsměv.
Dokud do něčeho promítáme svoje představy, svoje osobní sympatie a antipatie, nevidíme to, co je, ale co si myslíme o něčem nebo o tom někom. Přisuzujeme tomu svoje představy a připadají nám jako objektivní skutečnost.
Jak rozpoznám, že to, co nyní právě vidím, vidím pozoruhodně přesně - vidím, jaké to je - vidím jasně a je to tedy tak a tak (je tu pouhé konstatování operující mysli, že) a jindy je mé vidění překryto clonou, barevným filtrem - zaujetím osobní mysli, namotáním osobní mysli v důsledku přání kořisti této mysli něco získat (až se usměješ, dostaneš bonbón).
Kdo nebo co určí, že toto je vidění přesné, jasné, vidění bez filtru osobní mysli a toto je vidění skrze filtr osobní mysli, která to tak chce vidět.
Návštěvník píše:Dokud do něčeho promítáme svoje představy, svoje osobní sympatie a antipatie, nevidíme to, co je, ale co si myslíme o něčem nebo o tom někom. Přisuzujeme tomu svoje představy a připadají nám jako objektivní skutečnost.
Takového člověka nic nepřesvědčí je to ztráta času
Návštěvník píše:Návštěvník píše:Dokud do něčeho promítáme svoje představy, svoje osobní sympatie a antipatie, nevidíme to, co je, ale co si myslíme o něčem nebo o tom někom. Přisuzujeme tomu svoje představy a připadají nám jako objektivní skutečnost.
Takového člověka nic nepřesvědčí je to ztráta času
Tak tys chtěl přesvědčovat!
Máš pravdu, ztráta času :-)
Návštěvník píše:Návštěvník píše:A přece je možná reakce, která je spíše nereakcí.
Jen tiše spolubýt.to jde
teprve když zmizí horečnatý nutkání vášnivě poučovat o co goNávštěvník píše:Teprve když, až když, stačí když :-)
Málo vyvolených, hodně povolaných hlásat, že stačí když, až, potom teprveTo je hlavně obraz přemítající mysl, ne operující. Která si dopředu vytváří obrázek toho, jak to má být, aby bylo podle jejího přání, které je samozřejmě pouhou představou.
Přemítající mysl říká: voda přestane téct, teprve když se zavře kohoutek
Návštěvník píše:Ten důsledek - změní-li se vstup,. bude i odpovídající výstup - může být na úrovni pouhého konstatování nebo může být důsledkem přání, v každém případě je tu podmínka, která upozorňuje na to, že až, tak teprve.
Až přestaneš poučovat, můžeme skutečně spolubýt. I toto se za tím může skrývat.
V každém případě je výsledek : přání , - uložen v budoucnosti.
Tedy je to pouhá předtsava stavu, která může a nemusí být: změní-li se podmínky, jak píšeš, pak teprve, možná, snad.
Není nepřehlédnutelné, jakoby ty podmínky byly "vyžadovány" po druhé straně. Ať už tu větu napsal kdokoli s jakýmkoli záměrem, je to podmínka, která vyžaduje něco, aby něco.
Až se přestaneš bát, bude tu láska.
Až to skutečně uvidíš, nebude tu iluze.
Zbav se strachu, zažiješ nirvánu.
Zbavit se starchu znamená žít láskou.
Těmito (jakoby skrytě doporučujícími) slogany se hýří nemálo často na tzv. duchovních forech.
A pod.
Návštěvník píše:Jak rozpoznám, že to, co nyní právě vidím, vidím pozoruhodně přesně - vidím, jaké to je - vidím jasně a je to tedy tak a tak (je tu pouhé konstatování operující mysli, že) a jindy je mé vidění překryto clonou, barevným filtrem - zaujetím osobní mysli, namotáním osobní mysli v důsledku přání kořisti této mysli něco získat (až se usměješ, dostaneš bonbón).
Kdo nebo co určí, že toto je vidění přesné, jasné, vidění bez filtru osobní mysli a toto je vidění skrze filtr osobní mysli, která to tak chce vidět.
K rozlišení pomůže jedině zkušenost přirozeného stavu vědomí.
Je zde však ale jedno úskalí. Tuto zkušenost máme všichni, leč pro mnohé je to stav zcela nedůležitý, často nepovšimnutý, neatraktivní, tedy ho vlastně ani neznáme.
Vše důležité je pro nás postaveno na atraktivitě, zajímavosti, vyjímečnosti - pro osobu. Osobní prožitky, osobní dovednosti, osobní umy, osobní dosaženosti jsou tím hlavním, které je pro nás )osobu) zajímavé, atraktivní, to se cení.
A jsme u jádra odpovědi.
Pokud je tu přivlastnění si - např. krásy stromu, jaký je krásně zelený (to pro nás), , nádherně rostlý (to pro nás), nebo jeho ošklivosti - chudák ubožáček, schne, asi atd. - pokud je ve hře uchopení viděného, přivlastnění si subjektu, jeho ohodnocení ať tak nebo onak, nelze o přirozeném, tedy nevinně pozorujícím - stavu vědomí být ani řeči.
Vidím, že jsme tu dva
a přec se tolik máme,
že zmizelo přání poslední
tě vlastnit.
Odpověď je v neuchopení.
Návštěvník píše:
"Není to náhodou jeho představa o někom jiném, o tom, co on si o něm myslí?
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 13 návštevníků